Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 30.04.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Odporovatelnost
Neúčinnost právního úkonu (jednání)
Dotčené předpisy: § 42a obč. zák.
Kategorie rozhodnutí: D
Zveřejněno na webu: 22.06.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce I. Z. , zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10 , Korunní 2569/108, PSČ 101 00, proti žalovaným 1/ M. B. M. s. r. o. , se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 685/14, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 45312346, zastoupenému Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, PSČ 120 00, 2/ S. D. , 3/ J. B. a 4/ JP Centrum s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 685/14, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 62025449, zastoupenému Mgr. Tomášem Radoněm, advokátem, se sídlem v Praze 7, Kostelní 364/26, PSČ 170 00, o určení vlastnictví a vyslovení neúčinnosti kupních smluv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. okresni/4_C_68_2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2023, č. j. krajsky/11_Co_340_2022, 11Co 131,132/2023-919, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Žalobce je povinen zaplatit čtvrtému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým a třetím žalovanými žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce (I. Z.) se žalobou došlou soudu dne 21. února 2000 (po úpravách provedených v průběhu řízení) domáhal a/ určení, že označená nemovitá věc [pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. XY (bytový dům), v katastrálním území XY, obec XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovitá věc“)], je ve vlastnictví prvního žalovaného (společnosti M. B. M. s. r. o.), b/ určení, že kupní smlouva o převodu vlastnického práva k nemovité věci, uzavřená dne 1. května 1999 mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a druhým žalovaným (S. D.) jako kupujícím (dále jen „první kupní smlouva“), je vůči žalobci neúčinná, c/ určení, že nemovitá věc je ve vlastnictví druhého žalovaného, d/ určení, že kupní smlouva o převodu vlastnického práva k nemovité věci, uzavřená dne 17. prosince 1999 mezi druhým žalovaným jako prodávajícím a právním předchůdcem třetí žalované J. K. (dále jen „J. K.“) jako kupujícím (dále jen „druhá kupní smlouva“), je vůči žalobci neúčinná, a e/ určení, že kupní smlouva o převodu vlastnického práva k nemovité věci, uzavřená dne 23. května 2000 mezi J. K. jako prodávajícím a čtvrtým žalovaným (JP Centrum s. r. o. v likvidaci) jako kupujícím (dále jen „třetí kupní smlouva“), je vůči žalobci neúčinná.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 9. dubna 2020, č. j. okresni/4_C_68_2000-671, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2021, č. j. krajsky/11_Co_202_2020-747, řízení zastavil pro překážku věci pravomocně rozsouzené v části týkající se požadavku žalobce na určení, že nemovitá věc je ve vlastnictví prvního žalovaného. 3. Rozsudkem ze dne 16. června 2022, č. j. okresni/4_C_68_2000-833, ve znění (doplňujícího) rozsudku ze dne 9. února 2023, č. j. okresni/4_C_68_2000-880, a usnesení ze dne 9. února 2023, č. j. okresni/4_C_68_2000-883, soud prvního stupně zamítl žalobu o určení neúčinnosti první kupní smlouvy (bod I. výroku), druhé kupní smlouvy (bod II. výroku) a třetí kupní smlouvy (bod III. výroku); dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že nemovitá věc je ve vlastnictví druhého žalovaného (bod I. výroku doplňujícího rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (body I. až III. usnesení). 4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího rozsudku a usnesení) jen v části výroků o nákladech řízení; jinak jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud vyšel (ve shodě se soudem prvního stupně) zejména z toho, že:
[1] Rozsudkem ze dne 10. února 1998, č. j. krajsky/40_Cm_160_96-19, Krajský obchodní soud v Praze uložil prvnímu žalovanému zaplatit Bance Bohemia a. s. v likvidaci (dále jen „banka“) částku 19.812.111 Kč s příslušenstvím. Banka přiznanou pohledávku postoupila (smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. února 1998) společnosti Real Bohemia a. s., která ji následně (smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. prosince 1998) postoupila žalobci. [2] První žalovaný převedl vlastnické právo k nemovité věci (první) kupní smlouvou na druhého žalovaného za kupní cenu 4.737.600 Kč „uhrazenou zápočtem“. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 9. prosince 1999.
[3] Druhý žalovaný převedl (druhou) kupní smlouvou vlastnické právo k nemovité věci na J. K. (právního předchůdce třetí žalované) za kupní cenu 4.900.000 Kč zaplacenou v hotovosti před podpisem smlouvy. Právní účinky vkladu vlastnického právo do katastru nemovitostí nastaly ke dni 7. ledna 2000.
[4] J. K. převedl (třetí) kupní smlouvou vlastnické právo k nemovité věci na čtvrtého žalovaného za kupní cenu 5.500.000 Kč zaplacenou v hotovosti před podpisem smlouvy. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 24. května 2000.
6. Na tomto základě odvolací soud – cituje § 42a zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném; dále jen „obč. zák.“), a odkazuje na blíže označenou judikaturu Nejvyššího soudu – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalobou uplatněné nároky nejsou důvodné. 7. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
[1] Žaloba o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (§ 42a odst. 3 obč. zák.). Dlužník (v dané věci první žalovaný) sám není osobou pasivně věcně legitimovanou a odpůrčí žaloba musí být vůči němu zamítnuta.
[2] Jestliže před podáním odpůrčí žaloby věc (právo nebo jinou majetkovou hodnotu) pozbyl ten, s nímž (nebo v jehož prospěch) dlužník učinil odporovatelný právní úkon, má věřitel (vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch) jen právo na náhradu (§ 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák.). Žalobě na určení neúčinnosti napadeného právního úkonu v takovém případě nelze vyhovět, neboť již není dost dobře možné, aby věřitel uspokojil svou vymahatelnou pohledávku postižením věci, která odporovaným právním úkonem dlužníka ušla z jeho majetku.
[3] V projednávané věci byla žaloba doručena soudu prvního stupně 21. února 2000, k tomuto dni ovšem druhý žalovaný již nebyl vlastníkem nemovité věci (právní účinky vkladu vlastnického práva J. K. do katastru nemovitostí vznikly ke dni 7. ledna 2000, tedy před podáním žaloby). Za tohoto stavu bylo na žalobci, aby se domáhal zaplacení náhrady podle § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák., tento nárok však žalobce v řízení neuplatnil.
[4] Vůči čtvrtému žalovanému nemohla být odpůrčí žaloba důvodná též proto, že k převodu vlastnického práva k nemovité věci na základě třetí kupní smlouvy došlo až v průběhu řízení (po podání žaloby). Takový právní úkon by byl ovšem absolutně neplatný podle § 39 obč. zák.; odporovat lze přitom pouze platnému právnímu úkonu.
[5] Jde-li o požadavek žalobce na určení, že vlastníkem nemovité věci je druhý žalovaný, nemá žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 OSŘ, občanského soudního řádu; dále též jen „o. s. ř.“) . K tomu odvolací soud – přihlašuje se k závěrům, k nimž dospěl již soud prvního stupně, a s poukazem na charakter a funkci určovací žaloby – zdůraznil, že na právním postavení žalobce by se určením vlastnického práva druhého žalovaného k nemovité věci nic nezměnilo. [6] Pro rozhodnutí projednávané věci nemělo význam zabývat se otázkou, zda pohledávka žalobce vůči prvnímu žalovanému (jejíž uspokojení mělo být zkráceno odporovaným právním úkonem) se promlčela, případně zda vznesení námitky promlčení prvním žalovaným je v rozporu s dobrými mravy. Osoba, vůči níž (nebo v jejíž prospěch) byl odporovaný právní úkon učiněn, může námitku promlčení vymáhané pohledávky uplatnit až v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), byl-li právní úkon dlužníka prohlášen vůči věřiteli neúčinným.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 OSŘ, argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 OSŘ), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. První žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje za to, že veškeré otázky hmotného i procesního práva byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Rovněž čtvrtý žalovaný má dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s judikaturou a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
11. Dovolání žalobce, jež mohlo být přípustné jen podle § 237 OSŘ a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 OSŘ, odmítl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 OSŘ 12. Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že nesprávně zodpověděl otázku, kdo byl vlastníkem nemovité věci v době podání žaloby. Podle dovolatele byla žaloba podána v době, kdy vlastníkem nemovité věci byl druhý žalovaný (21. února 2000), neboť druhá kupní smlouva, kterou mělo být vlastnické právo k nemovité věci převedeno na J. K., sice byla uzavřena 17. prosince 1999 (tj. před podáním žaloby), rozhodnutí o provedení vkladu vlastnického práva ve prospěch J. K. však bylo vydáno až po podání žaloby dne 22. února 2000. Není přitom významné, kdy nastaly účinky vkladu (že se tak stalo zpětně ke dni podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí ke dni 7. ledna 2000).
13. Napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním předestřené otázky souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu
[2] Pozbyl-li ještě před podáním odpůrčí žaloby ten, s nímž (v jehož prospěch) dlužník odporovatelný právní úkon učinil, věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu získanou z majetku dlužníka, je bez dalšího zřejmé, že uspokojení věřitele z této věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty není dobře možné, neboť vůči této osobě již nemůže být nařízen nebo proveden výkon rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; věřiteli se proto pro tento případ poskytuje právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto odporovatelného úkonu prospěch. Právo na náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. se věřiteli poskytuje místo práva požadovat uspokojení z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, protože to „není dobře možné“. Zjistí-li tedy – řečeno jinak – soud, že není dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, nemůže být vyhověno žalobě o určení právní neúčinnosti napadeného právního úkonu; ostatně, takové soudní rozhodnutí by stejně nebylo způsobilým podkladem k uspokojení věřitele, protože nabytý majetek od dlužníka již druhé straně nepatří a nemůže proto – jak již bylo uvedeno výše – být nařízen nebo proveden výkon rozhodnutí (exekuce) vůči z takového rozhodnutí povinné osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn.
K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. nsoud/21_Cdo_1676_2012, včetně judikatury tam dále citované. [3] Převede-li však žalovaný majetek získaný odporovatelným právním úkonem na další osobu až poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, tedy zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby, jde o neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. který nemůže mít za následek změnu majitele hodnot nabytých odporovatelným právním úkonem. Za této situace je i nadále dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (neboť tomu, v jehož prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, takto nabyté majetkové hodnoty stále patří), a věřitel proto má právo, aby bylo soudem určeno, že tento právní úkon je vůči němu právně neúčinný, nikoli však právo na náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2008, sp. zn. nsoud/29_Odo_732_2006, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2015, sp. zn. nsoud/21_Cdo_1605_2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. nsoud/21_Cdo_4997_2016). [4] Rozhodným okamžikem pro posouzení, zda k převodu majetku získaného odporovaným právním úkonem na další osobu došlo před (nebo po) podání žaloby, je u nemovitosti den, k němuž nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí [k tomu srov. opět důvody usnesení sp. zn. 21 Cdo 4997/2016, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že v tam posuzované věci došlo k převodu dotčené nemovitosti před podáním odpůrčí žaloby (žaloba byla podána 13. června 2014), když kupní smlouva byla uzavřena 27. května 2014, zápis do katastru nemovitostí byl na jejím základě proveden 8. července 2014, právní účinky zápisu však nastaly ke dni 6. června 2014]. Stejný okamžik je ostatně rozhodný také pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu, sp. zn. nsoud/21_Cdo_4806_2014, uveřejněného pod číslem 80/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 14. Promítnuto do nyní projednávané věci, jestliže odvolací soud – vycházeje z toho, že třetí žalovaný nabyl vlastnické právo k nemovité věci od druhého žalovaného na základě druhé kupní smlouvy s tím, že účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí provedeného na základě této smlouvy nastaly před podáním odpůrčí žaloby – uzavřel, že odpůrčí žaloba byla podána v době, kdy druhý žalovaný (s nímž dlužník odporovatelný právní úkon učinil) již nebyl vlastníkem nemovité věci, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a jeho právnímu posouzení věci potud nelze nic vytknout.
15. Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle kterého nebylo pro rozhodnutí dané věci významné posouzení námitky promlčení dovolatelovy pohledávky vůči prvnímu žalovanému (pohledávky, jejíž uspokojení mělo být zkráceno odporovaným právním úkonem). S ohledem na nesprávný závěr odvolacího soudu pak podle dovolatele nebylo v řízení k této otázce (zejména k tomu, zda vznesení námitky promlčení odporuje dobrým mravům) provedeno „dostatečné a úplné dokazování“.
16. I potud je napadené rozhodnutí zcela souladné s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž námitku promlčení věřitelovy pohledávky může osoba, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, uplatnit až v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), byl-li právní úkon dlužníka prohlášen vůči věřiteli neúčinným podle ustanovení § 42a obč. zák, neboť této osobě, jež je z hlediska procesního v postavení povinného, náleží i všechna práva, která může povinný v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) uplatnit; mimo jiné i právo namítat promlčení pohledávky věřitele (oprávněného) přiznané vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2684_2007, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. nsoud/29_Cdo_1335_2011. 17. Budiž (nad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení) doplněno, že výhradou (žalobce), podle níž vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 2. dubna 2015, sen. zn. 29 NSČR 26/2009.
18. Dovolání nečiní přípustným ani výhrada dovolatele, podle níž se měl odvolací soud zabývat primárně otázkou platnosti právních úkonů a dospět k závěru, že druhá kupní smlouva je neplatná a vlastníkem nemovité věci je tudíž i nadále druhý žalovaný.
19. Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolateli nesvědčí na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 OSŘ, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že: [1] Určovací žaloba podle § 80 OSŘ je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96; srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1628/96, ze dne 31. května 2011, sp. zn. nsoud/29_Cdo_3469_2009, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. nsoud/33_Cdo_1734_2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019, sp. zn. nsoud/27_Cdo_3306_2019, jakož i judikaturu tam dále označenou). 20. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, a nemá-li žalobce k dispozici jiný právní prostředek, jehož pomocí by mohl své právo hájit účinněji. Prostřednictvím určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné již probíhající řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení; určovací žaloba je nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. nsoud/21_Cdo_267_2000, nebo ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. nsoud/29_Cdo_2792_2015). 21. Dovolatel v podaném dovolání netvrdí žádné konkrétní okolnosti, které by závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (že vlastníkem nemovité věci je druhý žalovaný) mohly zpochybnit. Navíc namítal-li dovolatel, že „veškeré převody“ nemovité věci „byly účelové, vůle k převodu vlastnického práva k nemovitostem nebyla vážná a jejich jediným smyslem bylo oddálení jediného hodnotného majetku prvního žalovaného z dosahu žalobce jako jeho významného věřitele, nikoli skutečný prodej nemovitostí“, taková argumentace by mohla být pouze podkladem pro úvahy o tom, zda (nejsou „veškeré převody“ nemovité věci neplatné a tudíž) vlastníkem nemovité věci není i nadále první žalovaný. Řízení v části, v níž se žalobce domáhal určení, že nemovitá věc je ve vlastnictví prvního žalovaného, však bylo pravomocně zastaveno.
22. Ve vztahu k uplatněnému odpůrčímu nároku žalobce je pak zřejmé, že na výsledek řízení nemohlo mít posouzení otázky (ne)platnosti učiněných právních úkonů žádný vliv (odpůrčí žalobě by nebylo možné vyhovět ani tehdy, dospěl-.li by odvolací soud k závěru, že kupní smlouvy, jimiž mělo být převedeno vlastnické právo k nemovité věci, jsou neplatné).
23. Dovolatel konečně napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně též v části týkající se nákladů řízení před soudy obou stupňů; proti takovému rozhodnutí však dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30.04.2026
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu