Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
4 Tdo 270/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 8. 4. 2026
Spisová značka : 4 Tdo 270/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.270.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Loupež
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 7. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
4 Tdo 270/2026- 1238
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 o dovolání obviněného T. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2025, sp . zn. 2 To 51/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 11/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 2 T 11/2023, byl obviněný T . H. uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ dne 18. 12. 2021 v době od 04:28 hod. do 04:57 hod. v Praze XY, XY , v 6. patře budovy XY , v kancelářích firmy XY , kde všichni obžalovaní společně s D. M. , pokračovali v oslavách vánočního večírku, a kam v 04:28 hod. přišel i poškozený P . P., spolu s O. G., obžalovaný D. K. poškozenému ihned po jeho příchodu sdělil, že není na večírku vítaný a že má odejít, což poškozený odmítl a došlo mezi nimi ke slovní rozepři, v rámci které obžalovaný D . K. požadoval po poškozeném vrácení vstupní karty do prostor firmy, neboť se rozhodl s ním ukončit spolupráci, to ale poškozený odmítl a vstupní kartu mu nevrátil, v důsledku toho rozepře mezi nimi gradovala, až se rozhodli jít konflikt řešit do 8. patra na střechu budovy, kam nejdříve odešli všichni obžalovaní a hned po nich i poškozený a D . M. , po příchodu na střechu do prostor heliportu obžalovaný D . K. dvakrát rukou strčil do poškozeného, který obžalovaného D . K. od sebe důrazně odstrčil, na to reagoval obžalovaný T . H. , který zleva rychle přistoupil k poškozenému a rukou do něj chtěl strčit, načež poškozený obžalovaného T . H. odstrčil tak, až obžalovaný spadl na zem, a vzápětí k poškozenému zprava přistoupil obžalovaný O. M. a poškozeného velkou silou kopnul do vnější strany pravého kolene, v důsledku toho poškozený ihned upadl na zem a kvůli vysoké bolestivosti zraněného kolene již nebyl schopen vstát ze země a jakkoliv se bránit, toho využil obžalovaný D . K. a chytil poškozeného zezadu rukou kolem krku do tzv. kravaty, zároveň obžalovaný T . H. poškozeného opakovaně udeřil pěstí do hlavy, přičemž poškozenému všichni obžalovaní říkali, aby se vzdal a aby vydal obžalovanému D . K. vstupní kartu, poté obžalovaný O. M. poško zenému z vnější kapsy bundy vytáhl peněženku, se kterou pak všichni obžalovaní společně odešli a po několika minutách peněženku bez vstupní karty poškozenému vrátil obžalovaný D . K., obžalovaný O. M. tak svým jednáním způsobil poškozenému těžké podvrtnutí kolenního kloubu s přetržením předního zkříženého vazu a vnitřního postranního vazu, s roztržením zevního menisku a se zlomeninou posterolaterální části konce holenní kosti, v důsledku tohoto zranění se poškozený musel podrobit dvěma operačním zákrokům s hospitalizací v době od 7. 1. 2022 do 13. 1. 2022 a od 5. 4. 2022 do 15. 4. 2022 a následným rehabilitacím, poškozenému byla nasazena dlouhá rigidní ortéza, byl mu nařízen klidový režim, pohybovat se mohl pouze za pomoci francouzských holí a kvůli bolestem musel užívat analgetika, čímž byl nejméně do 26. 4. 2022 významně omezen v běžném způsobu života sníženou mobilitou .“
2. Za uvedené jednání byl obviněný T. H. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr . zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 3 let. 3. Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných D . K. a O. M.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 2 T 11/2023 podali obvinění T . H., D. K. a O. M. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. 2 To 51/2024 tak, že podle § 256 tr. ř. všechna podaná odvolání zamítl. 5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. 2 To 51/2024, podal následně obviněný T . H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Namítl, že z provedeného dokazování plynou dvě rozporné verze skutkového děje. První z nich prezentují všichni obvinění a svědek D . M. Druhou poškozený P. P. , který sice usvědčuje obviněného z násilného jednání, ovšem popírá údajný loupežný motiv. Dále byly nalézacím soudem ignorovány klíčové části výpovědi poškozeného P . , které vylučují loupežný úmysl jednání obviněného. Poškozený v hlavním líčení sice vyslovil hypotézu, že jej udeřil obviněný, ale současně nepotvrdil, že by obviněného při úderu viděl. Uvedené rozpory přetrvávají, aniž by se s nimi oba soudy, jakkoliv vypořádaly. Obviněný dodává, že sám poškozený vnímal útok pěstí jako akt pomsty za sražení na zem, ale nikoliv jako jednání v úmyslu donutit jej k vydání karty. Obviněný po celou dobu konfliktu neužil výhružky ani násilí, aby po poškozeném požadoval vydání vstupní karty. Jeho jednání proto nelze kvalifikovat jako trestný čin loupeže. Závěrem obviněný namítl porušení zásady in dubio pro reo a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl dle § 265k tr. ř. tak, že se napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2025, č. j. 2 To 51/2024-1146 ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. 6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný recykluje již vypořádané námitky z předchozího dovolacího řízení. Za tohoto stavu má státní zástupce za to, že nyní uplatňované námitky jsou materiálně nepřípustné, neboť svým obsahem v podstatě směřují k revizi předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž byly totožné námitky odmítnuty, neboť obsahově nekorespondovaly s žádným ze zákonných dovolacích důvodů. Z hlediska přípustnosti dovolacích námitek, jejichž prostřednictvím obviněný napadl správnost skutkových zjištění, to ovšem znamená, že tuto otázku již nelze podrobit opětovnému přezkumu Nejvyšším soudem v nyní probíhajícím dovolacím řízení. Bez ohledu na závěr o nepřípustnosti vznesených námitek má státní zástupce za to, že dovolateli nelze přitakat ani z hlediska věcného. To se týká i poukazu na zásadu in dubio pro reo , k čemuž je nutno opětovně podotknout, že jde o zásadu procesní, jež nenalézá odrazu v zákonném vymezení dovolacích důvodů. Za ro zhodující v tomto směru ovšem státní zástupce považuje poukaz na body 49. a 50. odůvodnění kasačního usnesení, v nichž již byly nyní opětovně uplatněné námitky zcela dostatečným způsobem vypořádány. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k závěru, že dovolání obviněného obsahově žádnému z uplatněných dovolacích důvodů neodpovídá, neodpovídá ani jinému ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. 8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 9. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 10. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). 11. Pro úplnost Nejvyšší soud zmiňuje, že odvolací Vrchní soud v Praze se předkládanou věcí zabýval opakovaně poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 5. 9. 2024 sp. zn. 2 To 51/2024, byl na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 4 Tdo 158/2025. Nejvyšší soud zde učinil závěr, že pokud se peněženka dostala do dispozice obviněných v důsledku násilného jednání, došlo k naplnění subjektivní i objektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku [resp. podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku]. Odvolací soud proto pochybil, pokud jednání obviněných, ve kterém šlo o zmocnění se peněženky poškozeného, posoudil jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, resp. podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a nikoliv jako loupež podle § 173 tr. zákoníku. 12. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zejména namítl, že z provedeného dokazování vyplynuly dvě rozporné skutkové verze, přičemž soudy uvěřily výpovědi poškozeného, aniž by označily odlišnou výpověď svědka M . za nevěrohodnou či vyvrácenou. Soudy rovněž ignorovaly klíčové části výpovědi poškozeného, které vylučují loupežný úmysl dovolatele. Obviněný tvrdí, že po celou dobu konfliktu neužil výhružky, ani násilí, aby po poškozeném požadoval vydání vstupní karty. Jeho jednání proto nelze kvalifikovat jako trestný čin loupeže. 13. K uplatněným námitkám považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že se shodují s námitkami uplatněnými v předchozím dovolání, které směřovalo proti původnímu, posléze zrušenému rozsudku odvolacího vrchního soudu. Obviněný i nyní uplatňuje pouze námitky, jimiž se již zabýval Nejvyšší soud ve svém předchozím kasačním usnesení ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 4 Tdo 158/2025, přičemž jim nepřisvědčil a takto formulované dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Přesto totožné námitky vznáší nyní znovu. Proto zde Nejvyšší soud odkazuje na své předchozí usnesení ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 4 Tdo 158/2025 a dodává, že v rozsahu, v němž na obdobné námitky své stanovisko Nejvyšší soud zaujal již ve svém předcházejícím dovolacím rozhodnutí, je pozdější dovolání nepřípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 6 Tdo 491/2022). 14. Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tato zjištění se opírají zejména o svědeckou výpověď poškozeného P . P. , kterou považoval soud prvního stupně za věrohodnou a pravdivou, přičemž tato byla podpořena dalšími důkazy a svědeckou výpověď svědka D . M. Provedeny byly dále znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie a traumatologie k osobě poškozeného, jakož i důkazy listinné. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Nelze tak ve věci shledat žádný, natož zjevný, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Veškeré námitk y, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. 15. Za správné je třeba považovat i vlastní právní posouzení jednání obviněného, ostatně i to je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu. Nejvyšší soud zdůraznil, že není pochyb o tom, že se obvinění dopustili násilného jednání, které směřovalo k zamezení odporu poškozeného, přičemž nezbytným prostředkem pro získání předmětné vstupní karty bylo zmocnění se peněženky poškozeného, v níž se karta nacházela. Tato peněženka však byla vlastnictvím poškozeného a nikoli obviněného K . (v podrobnostec h k právní kvalifikaci jednání obviněných jako tr. činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku viz body 58-63 usnesení Nejvyššího soudu). 16. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2016, sp. zn. 11 Tdo 812/2017). 17. Obviněný konečně uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 18. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného T . H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 8. 4. 2026
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu