Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
29 ICdo 96/2025
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 25. 3. 2026
Senátní značka : 29 ICdo 96/2025
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:29.ICDO.96.2025.1
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Incidenční spory
Směnka
Solidarita dlužníků
Dotčené předpisy: čl. I. § 32 předpisu č. 191/1950 Sb. § 511 předpisu č. 40/1964 Sb. Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 3. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
KSLB 82 INS 11276/2023
82 ICm 3531/2023
29 ICdo 96/2025-191
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně A. H. , zastoupené Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, PSČ 466 01, proti žalovaným 1) I. F. a 2) JUDr. Marku Pavlovskému, Ph.D. , se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, PSČ 150 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka I. F., zastoupenému JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Plzeňská 232/4, PSČ 150 00, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 82 ICm 3531/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci prvního žalovaného, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 82 INS 11276/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2025, č. j. 82 ICm 3531/2023, 107 VSPH 753/2024-153 (KSLB 82 INS 11276/2023), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2025, č. j. 82 ICm 3531/2023, 107 VSPH 753/2024-153 (KSLB 82 INS 11276/2023), se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 20. září 2024, č. j. 82 ICm 3531/2023-126:
Zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně (Ing. Alena Hudcová) domáhala vůči druhému žalovanému [JUDr. Marku Pavlovskému, Ph.D., jako insolvenčnímu správci prvního žalovaného (I. F. – dále též jen „dlužník“ nebo „první žalovaný“)] určení, že má za prvním žalovaným pohledávku na jistině v částce 722.535,- Kč a na příslušenství v částce 174.418,- Kč, přihlášenou pod P13 v insolvenčním řízení prvního žalovaného vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSLB 82 INS 11276/2023 (výrok I.)
Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala (vůči prvnímu žalovanému) určení, že má za ním tutéž pohledávku, a to v rozsahu částky 638.728,- Kč na jistině a částky 154.784,49 Kč na příslušenství v témže insolvenčním řízení (výrok II.).
Určil, že žalobkyně má za prvním žalovaným pohledávku v částce 83.807,- Kč (na jistině) a v částce 19.633,50 Kč (na příslušenství) přihlášenou pod přihláškou P13 v témže insolvenčním řízení (výrok III.).
Uložil žalobkyni zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12.342,- Kč (výrok IV.).
Určil, že ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Dne 23. července 2008 vystavila společnost F. I. A. s. r. o. (dále jen „společnost F“) vlastní směnku na řad České spořitelny, a. s. na směnečnou sumu 916.780,- Kč splatnou bez protestu dne 6. března 2014; směnku jako směneční rukojmí podepsali žalobkyně a první žalovaný; nedatovaným rubopisem byla směnka převedena na společnost JUSTRINON MANAGEMENT a. s. (dále jen „společnost JM“).
2) Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 14. června 2016, č. j. 7 Cm 95/2016-22, (mimo jiné) uložil směnečným rukojmím, aby zaplatili společnosti JM společně a nerozdílně částku 916.780,- Kč s 6% úrokem od 7. března 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.055,93 Kč a náhradu nákladů řízení 83.320,50 Kč. Rozsudkem ze dne 5. února 2019, č. j. 7 Cm 95/2016-203, ponechal Městský soud v Praze směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalobkyni a dlužníku v platnosti a uložil jim zaplatit společně a nerozdílně společnosti JM náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 84.294,- Kč. Tato rozhodnutí nabyla právní moci dnem 30. května 2019.
3) Žalobkyně (s tehdejším příjmením F.) byla k datu vystavení směnky společnicí společnosti F; první žalovaný byl k tomuto datu jejím jednatelem (společníkem byl od 11. května 2011). Společnost F zanikla bez právního nástupce 24. února 2018.
4) Dne 3. září 2020 žalobkyně uhradila (podle výše uvedeného směnečného platebního rozkazu a rozsudku) částku 1.445.070,94 Kč; tato částka sestávala ze směnečného peníze 916.780,- Kč, směnečného úroku ve výši 357.620,51 Kč, směnečné odměny 3.055,93 Kč, náhrady nákladů řízení ve výši 83.320,50 Kč a náhrady nákladů námitkového řízení ve výši 84.294,- Kč.
5) Žalobkyně vyzvala prvního žalovaného, aby jí uhradil jednu polovinu z takto poskytnutého plnění, tj. částku 722.309,41 Kč; výzva k plnění mu byla doručena 1. září 2020. Žalobu o zaplacení této částky podala žalobkyně proti prvnímu žalovanému u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou; řízení je vedeno pod sp. zn. 106 C 10/2022 a bylo přerušeno „z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení prvního žalovaného“.
6) Usnesením ze dne 21. července 2023, č. j. KSLB 82 INS 11276/2023-A-6, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek prvního žalovaného, povolil mu oddlužení a insolvenčním správcem ustanovil druhého žalovaného; usnesením ze dne 6. prosince 2023, č. j. KSLB 82 INS 11276/2023-B-8, (mimo jiné) schválil oddlužení prvního žalovaného plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
7) Přihláškou P13 žalobkyně uplatnila v insolvenčním řízení prvního žalovaného pohledávku ve výši 974.897,60 Kč (jistina 722.535,- Kč, úrok z prodlení z jistiny od 16. září 2020 do 20. července 2023 ve výši 174.418,- Kč a náklady nalézacího řízení vedeného u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ve výši 77.944,60 Kč). Jako důvod vzniku pohledávky uvedla, že zaplatila jako směnečná rukojmí společnosti JM 1.445.070,45 Kč a po prvním žalovaném (jako dalším směnečném rukojmí) požaduje náhradu v rozsahu ½ poskytnutého plnění. Tuto pohledávku popřel první žalovaný „co do pravosti v plném rozsahu, eventuálně ji uznal co do výše 1,- Kč“; druhý žalovaný popřel pouze část příslušenství představující nepřiznanou náhradu nalézacího řízení ve výši 77.944,60 Kč.
Na tomto základě insolvenční soud zamítl žalobu v rozsahu, v němž směřovala proti druhému žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka), pro nedostatek pasivní věcné legitimace tohoto žalovaného.
Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným insolvenční soud – vycházeje z čl. I. § 32, § 47 odst. 1 a 3 a § 46 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a z § 1875, § 1876 odst. 2 a § 2027 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – zdůraznil, že na vztahy mezi směnečnými rukojmími nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku upravující regresní nároky (obecných) ručitelů. (Směnečný) rukojmí, který se zaručil za určitého dlužníka, nemůže mít nikdy právo na regres proti jinému rukojmímu, který se zaručil za téhož dlužníka; skutečnost, že společnost F (výstavce směnky) zanikla, je v této souvislosti bez právního významu. Shora uvedený závěr ‒ pokračoval insolvenční soud ‒ se však neuplatní ve vztahu k povinnosti vztahující se k nákladům „námitkového a nalézacího řízení“. V těchto výrocích (o povinnosti uhradit společnosti JM částky 83.320,50 Kč a 84.294,- Kč) měl směnečný platební rozkaz a rozsudek Městského soudu v Praze konstitutivní povahu; v daném rozsahu se ve smyslu § 1875 a § 1876 odst. 2 o. z. uplatní zákonná domněnka, podle níž není-li zjištěno jinak, jsou podíly na dluhu u všech spoludlužníků v jejich vzájemném poměru stejné a vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží mu od ostatních spoludlužníků náhrada. Proto žalobě v rozsahu regresního nároku vůči prvnímu žalovanému z titulu úhrady těchto nákladů vyhověl. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. února 2025, č. j. 82 ICm 3531/2023, 107 VSPH 753/2024-153 (KSLB 82 INS 11276/2023), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích II. a V.; v bodech I. a IV. výroku jej změnil tak, že žalobu proti druhému žalovanému odmítl (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje z čl. I. § 30 odst. 1, § 31 odst. 4, § 32 odst. 1, § 39 odst. 1, § 47 odst. 1 a § 50 odst. 1 směnečného zákona a z § 511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) [u směnek vystavených od 1. ledna 2014 z § 1876 odst. 2 o. z.] ‒ ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným předeslal, že práva a povinnosti ze směnky jsou upravena ve směnečném zákoně. Ten obsahuje zvláštní právní úpravu, která se prosadí v případě konfliktu s obecným předpisem (zákonem č. 40/1964 Sb. nebo zákonem č. 89/2012 Sb.); v takovém případě občanskoprávní úpravu aplikovat nelze. Jakkoli mu byl znám rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015, uveřejněný pod číslem 115/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 115/2017“), se závěry formulovanými v tomto rozhodnutí se odvolací soud neztotožnil, když při jeho respektování by (podle jeho názoru) vznikla absurdní situace. Splnivšímu směnečnému rukojmímu by totiž vznikl jednak směnečný nárok vůči výstavci směnky, za kterého převzal směnečné rukojemství, jednak nárok z titulu občanskoprávního regresu vůči dalšímu směnečnému rukojmímu; obdržel by tak „150 % hodnoty směnky“. Navíc společně a nerozdílně zavázané směnečné dlužníky by nebylo možno omezovat pouze na směnečné rukojmí téhož avaláta (zde výstavce směnky), nýbrž jedním z těchto společně a nerozdílně zavázaných dlužníků by byl i samotný avalát. Zaplatil-li by směnku výstavce, měl by nárok na zaplacení (příslušného) podílu hodnoty směnky vůči směnečným rukojmím z titulu občanskoprávního regresu; z tohoto pohledu se Nejvyšší soud v R 115/2017 vztahem právní úpravy obsažené v směnečném zákoně a v (obecné) občanskoprávní úpravě nezabýval.
Jelikož se vnitřní vztah mezi společně a nerozdílně zavázanými směnečnými dlužníky, jakož i mezi směnečnými rukojmími, kteří se zaručili za téhož dlužníka ze směnky, neřídí občanskoprávní úpravou, nemá žalobkyně vůči prvnímu žalovanému regresní nárok podle § 511 odst. 3 obč. zák.; proto odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným v rozsahu zamítavého výroku ve věci samé a souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu zamítavého výroku ve věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným (posuzováno podle celého obsahu dovolání) podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné k řešení právní otázky týkající se (ne)možnosti vzniku regresního nároku mezi směnečnými rukojmími, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (R 115/2017).
Podle dovolatelky se tyto závěry prosadí i v poměrech dané věci; potud doplňuje, že plnila na směnku poté, kdy společnost F (výstavce směnky) zanikla bez právního nástupce.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobě i ve zbývající části vyhověl, popřípadě aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání je přípustné § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení právní otázky dovoláním otevřené, kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu se závěry R 115/2017. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle čl. I. § 30 odst. 1 směnečného zákona zaplacení směnky může být pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. Podle čl. I. § 32 směnečného zákona směnečný rukojmí je zavázán jako ten, za koho se zaručil (odstavec 1). Zaplatí-li směnečný rukojmí směnku, nabývá práv ze směnky proti tomu, za koho se zaručil, a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni (odstavec 3). Podle č. I. § 47 směnečného zákona všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se na ní zaručili, jsou zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou (odstavec 1). Majitel může žádat plnění na každém z nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, v kterém se zavázali (odstavec 2). Stejné právo má každá osoba, která se podepsala na směnku a ji vyplatila (odstavec 3). Podle čl. I. § 77 odst. 3 směnečného zákona pro vlastní směnku platí rovněž ustanovení o směnečném rukojemství (§§ 30 až 32); v případě § 31 odst. 4 platí, že se směnečné rukojemství, není-li udáno, pro koho se přejímá, přejímá za výstavce vlastní směnky. Podle § 511 obč. zák., jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne (odstavec 1). Není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili (odstavec 2). Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní (odstavec 3). Nejvyšší soud v R 115/2017 formuloval závěr, podle něhož směnečný rukojmí, který zaplatil směnku, nenabývá práv ze směnky vůči dalším rukojmím, zaručivším se za téhož dlužníka (výstavce vlastní směnky). Vnitřní vztah mezi takovými směnečnými rukojmími, jenž nemá povahu vztahu směnečného, se řídí pravidly určenými § 511 odst. 2 a 3 obč. zák. Přitom (v tamních poměrech) zdůraznil, že:
1) Ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona upravuje nabytí práv ze směnky směnečným rukojmím, který směnku zaplatil; směnečná práva přitom splnivší rukojmí nabývá proti tomu, za koho se zaručil (v poměrech projednávané věci proti výstavci vlastní směnky – společnosti) a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni. Jelikož žalovaní, kteří společně s žalobcem převzali směnečné rukojemství za společnost a stali se tak solidárními dlužníky remitenta (čl. I. § 47 odst. 1 směnečného zákona), nejsou osobami směnečně zavázanými vůči společnosti (jako výstavci vlastní směnky), nevzniklo žalobci vůči nim ani právo na zaplacení směnky [splnivší rukojmí (žalobce) se nestal směnečným věřitelem ve vztahu k těmto rukojmím (žalovaným)]. K tomu v literatuře srov. např. Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, str. 174-175, Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 180. 2) Zbývá posoudit, zda na vnitřní poměry žalobce a žalovaných (jako směnečných rukojmí za výstavce vlastní směnky – společnost) lze použít právní úpravu obsaženou v § 511 obč. zák., jinými slovy, zda splnivšímu směnečnému rukojmímu (žalobci) vznikla vůči žalovaným (jako dalším solidárně zavázaným rukojmím za společnost) peněžitá pohledávka, nemající povahu pohledávky směnečné. Právě zaplacení takové pohledávky (a nikoli pohledávky ze směnky) je totiž předmětem řízení. 3) Starší literatura zaujala k této otázce, byť při výkladu ustanovení § 32 odst. 3 nařízení č. 111/1941 Sb., kterým se vydává a zavádí jednotný směnečný řád, názor, podle něhož „v případě, kdy se jedná o více avalů za jednoho a téhož avaláta, (…) a zaplatí-li např. jeden ze 4 avalů za akceptanta, může sice směnečně žalovati akceptanta, nemůže však směnečně žalovati ostatní spoluavaly o příslušné kvoty, v daném případě čtvrtiny. Jeť poměr mezi ním a ostatními třemi avalisty poměrem čistě obecnoprávním a bude tudíž nutné řešiti jej obecnoprávně (srov. Švamberg, G. Naše jednotné směnečné právo, Praha 1941, str. 126 a Československé právo směnečné a šekové, Praha 1947, str. 118). Rovněž v díle Kizlink, K. a Spišiak, J., Zmenkové právo, Bratislava 1944 na str. 214, autoři (při výkladu § 32 zákona č. 255/1941 Sl. z., zmenkového) uzavírají, že zaručilo-li se více osob za tentýž závazek, nenáleží tomu, kdo směnku vyplatil, práva ze směnky proti ostatním. Vůči sobě mají práva jen podle zásad všeobecného soukromého práva“. Z judikatury k výkladu § 65 zákona č. 1/1928 Sb., zákona směnečného, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. listopadu 1941, sp. zn. Rv I 463/41, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem 18151/1941, podle něhož „rukojmímu vyplativšímu celý směnečný dluh přísluší občanskoprávní postihový nárok na náhradu proti ostatním spolurukojmím“ (jinými slovy, „není vyloučeno, aby na směnečné rukojemství nebylo použito předpisu občanského zákona, upravujícího vypořádání mezi spolurukojmími, kdyžtě v tomto směru nemá směnečný zákon předpisu“). 4) Jakkoli platí, že žalobci (jako rukojmímu za výstavce směnky vlastní - společnost) v důsledku zaplacení směnky nevznikla směnečná práva vůči žalovaným (jako dalším rukojmím za téhož směnečného dlužníka), když čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona, jež postavení rukojmích v rámci směnečného regresu upravuje, taková (směnečná) práva nezakládá, nelze jen z absence právní úpravy ve směnečném zákoně dovozovat, že ve vnitřním vztahu mezi těmito rukojmími je zcela vyloučena aplikace § 511 odst. 2 a 3 obč. zák., jde-li o jejich vzájemné vypořádání (obecně k možnosti aplikace jednotlivých ustanovení občanského zákoníku na otázky směnečným zákonem neřešené srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 827/2004, ze dne 2. prosince 2010, sp. zn. 20 Cdo 436/2009 a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 19/2007, 103/2011 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 5) Za popsaného skutkového stavu je totiž zjevné, že akceptace právního názoru odvolacího soudu by ve svých důsledcích vedla k zjevně nepřijatelnému důsledku, totiž, že směnečný rukojmí, který sice dostál povinnosti zaplatit směnku (a stal se tak sám směnečným věřitelem – viz čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona), ale jemuž reálně žádná směnečná práva vůči osobám označeným v tomto ustanovení nevznikla (popř. formálně vznikla, ale fakticky nejsou uspokojitelná), by se ocitl ve výrazně horším postavení, než směneční rukojmí (za téhož dlužníka), kteří se téže povinnosti (rozuměj povinnosti zaplatit směnku) „dostatečně dlouho vyhýbali“. Naopak Nejvyšší soud považuje za žádoucí (a zásadám formulovaným Ústavním soudem např. v nálezech ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a ze dne 2. listopadu 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, odpovídající), aby (vnitřní) vztahy mezi takovými směnečnými rukojmími, jež nemají povahu vztahů směnečných, byly uspořádány způsobem, jenž odpovídá jejich „rovnému“ postavení (posuzováno z hlediska práv a povinností ze směnečného rukojemství plynoucích), tj. způsobem určeným právě v § 511 odst. 2 a 3 obč. zák. Na shora citovaných závěrech R 115/2017 nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace, na níž vybudoval právní posouzení věci v napadeném rozhodnutí odvolací soud.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že odvolacím soudem předestřené (hypotetické) situace se především zcela míjejí se skutkovými poměry dané věci, kdy výstavce směnky (společnost F) zanikl bez právního nástupce dříve, než žalobkyně na směnku (na základě pravomocných soudních rozhodnutí) plnila. Obecná úvaha odvolacího soudu o (případném) uspokojení směnečné pohledávky žalobkyně ze strany této společnosti (a vedle toho o plnění z titulu vypořádání mezi žalobkyní a prvním žalovaným podle pravidel určených § 511 odst. 2 a 3 obč. zák.) je již proto zjevně nepřijatelná. To platí též o dalších odvolacím soudem konstruovaných případech, v nichž bez smysluplné vazby na důvody obsažené R 115/2017 usuzuje na vznik nároku (založeného § 511 odst. 2 a 3 obč. zák.) výstavce (vlastní) směnky vůči směnečným rukojmím. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v rozsahu dovoláním dotčeném (tj. ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 25. 3. 2026
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu