Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti J. P., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Ester Šamajovou, advokátkou se sídlem Křížkovského 617/10, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2025 č. j. 11 Tdo 699/2025-756, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2025 č. j. 4 To 262/2024-678 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2024 č. j. 6 T 68/2022-569, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1.Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit zjednodušeně řečeno tím, že si opatřil pervitin, který zčásti užil pro svou potřebu a zčásti jej poskytl k užití K. H. (první svědkyně), a to dne 31. 12. 2020 v bytě Ž. K. (druhá svědkyně). Okresní soud vycházel především z výpovědí právě těchto svědkyň, které byly do jisté míry rozporné, a proto soud musel jejich důvěryhodnost hodnotit. Soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem na dva roky. 2.Krajský v Ostravě rozsudek okresního soudu zrušil, učinil tak však pouze za účelem nové formulace skutkové věty. Ve zbytku se se závěry okresního soudu ztotožnil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
3.Stěžovatel podává proti rozhodnutím trestních soudů ústavní stížnost. V ní tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy rovněž porušily pravidlo in dubio pro reo. Stěžovatel tvrdí, že soudy kladly nepřiměřený důraz na rozpory ve výpovědích svědků, kteří podporovali skutkovou verzi stěžovatele o tom, že se v rozhodný den, tedy 31. 12. 2020, nenacházel v bytě s první svědkyní, které měl pervitin poskytnout. Naopak soudy pomíjely rozpory ve výpovědích první a druhé svědkyně, z nichž soudy nakonec vycházely. Dále stěžovatel namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V trestní věci stěžovatele se konalo veřejné zasedání bez jeho přítomnosti, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Stěžovatel tvrdí, že byl v Belgii "ve stavu omezení osobní svobody, respektive takovém stavu omezení osobní svobody, který bránil konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, již od 29. 6. 2024 a tento stav současně trval i v době konání veřejného zasedání." Stěžovatel tvrdí, že mu nelze klást k tíži, že nebyl schopen konkretizovat, na základě čeho byl na svobodě omezen. 4.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V takovém případě přitom postačí, je-li usnesení Ústavního soudu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 5.Nad rámec toho Ústavní soud alespoň ve stručnosti shrnuje, že v napadených rozhodnutích neshledal tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Okresní soud v bodě 24 pečlivě vysvětlil, z jakých důvodů uvěřil kterým svědeckým výpovědím. Sám stěžovatel ostatně v bodě 13 ústavní stížnosti uvádí, že okresní soud popsal úvahy, které jej vedly k upřednostnění konkrétních svědeckých výpovědí. Právě to je pro posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí podstatné. Způsob, jakým soud ke svým závěrům dospěl, rovněž není projevem zjevné nelogičnosti, ani ničeho podobného, co by mělo vést Ústavní soud k výjimečnému přehodnocování skutkových závěrů trestních soudů. Odvolací a dovolací soud se pak námitkami stěžovatele ohledně rozporů ve svědeckých výpovědích řádně zabývaly - veškeré odpovědi na otázky vznesené v ústavní stížnosti již stěžovatel od trestních soudů získal, a proto není účelné, aby je Ústavní soud na tomto místě znovu rekapituloval.
6.Trestní soudy rovněž neporušily základní právo stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel tvrdil, že byl v den konání veřejného zasedání, tedy dne 25. 2. 2025, omezen na osobní svobodě v Belgii. Trestní soudy však uvedly, že dotazem na tamější orgány bylo zjištěno, že stěžovateli skončil výkon trestu odnětí svobody v Belgii dne 10. 2. 2025. Stěžovatel rovněž dne 18. 2. 2025 zaslal odvolacímu soudu dopis, který nebyl odeslán z žádného vězeňského zařízení, ani v něm stěžovatel neuvedl, že by žádal o odročení jednání z důvodu omezení na svobodě. Jeho tvrzení, uvedená v ústavní stížnosti, jsou tak - jako již v předchozích fázích řízení - jen obecná. V rámci veřejného zasedání rovněž navíc ani nebylo prováděno dokazování, které by mělo vliv na rozhodnutí o meritu věci, a stěžovatel byl o konání veřejného zasedání řádně vyrozuměn. 7.Konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obžalovaného tedy nebylo protiústavní. Nad rámec odůvodnění trestních soudů lze rovněž uvést, že i kdyby byl obviněný v době veřejného zasedání skutečně omezen na svobodě v zahraničí, nemusí ani tato skutečnost automaticky vést k porušení § 263 odst. 4 trestního zákoníku, tím méně k porušení základních práv [srov. Púry, F. § 263 (Řízení u odvolacího soudu). In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013]. 8.Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu