Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Terezou Jelínkovou, LL.M., advokátkou, sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. ledna 2026 č. j. 9 T 9/2025-2605 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. ledna 2026 č. j. 9 T 9/2025-2610, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spolu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2.Usneseními Krajského soudu v Hradci Králové byly zamítnuty stížnosti stěžovatele proti zajištění majetku, o čemž rozhodovalo v obou případech usneseními Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2025 sp. zn. 1 KVZ 18/2025 a ze dne 9. 9. 2025 sp. zn. 1 KVZ 18/2025.
3.Na stěžovatele byla podána obžaloba pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku platném a účinném do 31. 12. 2024, a dále pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2024, a přečin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. V této věci vystupuje celkem 8 poškozených, které se v průběhu přípravného řízení připojily s nároky na náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 7 822 125 Kč včetně příslušenství. 4.Usneseními krajského státního zastupitelství byl zajištěn majetek stěžovatele sestávající z pohledávky na zaplacení kupní ceny prodeje osobního motorového vozidla, nemovitý majetek obžalovaného, pohledávky na pravidelnou měsíční výplatu výsluhového příspěvku, peněžní prostředky s budoucím příslušenstvím investované u investiční společnosti a osobní motorové vozidlo (později prodané stěžovatelem). Státní zástupce odůvodnil tato rozhodnutí tím, že je nutno zajistit nárok poškozených na případnou náhradu nemajetkové újmy. Hodnota zajištěných věcí není rozhodně nepřiměřená k celkovým nárokům na náhradu nemajetkové újmy.
II.
Argumentace stěžovatele
5.Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůvodňuje porušení svých ústavních práv tím, že zajištění majetku nesplňuje zákonem stanovené důvody pro zajištění, v rozhodnutích absentuje řádné odůvodnění a zajištění je neúměrné a tedy projevem libovůle. Namítá, že mu byl zajištěn veškerý majetek, což by mohlo vést k jeho finanční likvidaci, protože nebude mít prostředky na úhradu hypotéky a základních životních potřeb. Nadto stěžovatel namítá, že soudy nerespektují presumpci neviny, neboť z neúspěšného jednání o dohodě o vině a trestu dovozují vinu stěžovatele.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6.Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své ustálené judikatury, podle níž možnost jeho zásahu do neskončeného řízení v trestním procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti takto koriguje pouze největší excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Je primárně na orgánech činných v trestním řízení, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných zajišťovacích institutů je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.
7.Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i vůči rozhodování orgánů činných v trestním řízení o dočasném zajištění majetku obviněného pro účely uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení podle § 47 trestního řádu. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do zákonem vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, nedošlo-li jejich postupem k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor (srov. např. usnesení ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2572/25 ). 8.Ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 ). Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a nahradit škodu způsobenou trestnou činností (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ). 9.S ohledem na výše naznačená ústavněprávní kritéria Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
10.Krajský soud vycházel z toho, že je třeba provést zajištění majetku stěžovatele ve výši odpovídající nároku poškozených na nemajetkovou újmu uplatněnou v trestním řízení. V odůvodnění uvádí, že ani zajištěný majetek nedosahuje výše uplatněné nemajetkové újmy (srov. bod 3 usnesení krajského soudu č. j. 9 T 9/2025-2605). Dále se v usnesení zabýval i tím, že hrozí, že by stěžovatel mohl se svým majetkem nakládat v neprospěch poškozených (srov. bod 4 usnesení krajského soudu č. j. 9 T 9/2025-2605). Následně se vypořádal s námitkami stěžovatele hlavně na přiměřenost zajištění a uvedl, že je věcí rozhodnutí soudu, zda a v jakém rozsahu budou případně nároky na náhradu nemajetkové újmy přiznány, přičemž v současné době se tyto nároky jeví jako opodstatněné. Tento přístup odpovídá podstatě institutu zajištění nároku poškozeného podle § 47 trestního řádu a Ústavní soud mu nemůže cokoliv vytknout. 11.Úvahy soudu o náznaku neochoty stěžovatele uhradit možnou nemajetkovou újmu poškozeným nelze vykládat jako porušení presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny. Lze přisvědčit stěžovateli, že neuzavření dohody o vině a trestu, resp. předchozí jednání o ní, resp. o případném odškodnění nelze z pohledu závěrů o vině klást stěžovateli k tíži. Soud však v napadených usneseních nijak nenaznačuje, zda je stěžovatel vinen či nevinen. Stejně tak nelze vyčítat soudu poukaz na možné složení adekvátní částky u peněžního ústavu k případné úhradě nemajetkové újmy poškozených (srov. bod 7 usnesení krajského soudu č. j. 9 T 9/2025-2610) jakožto alternativu k zajištění majetku. Jde o úvahu legitimně sledující stejný účel, k němuž slouží zajištění majetku, tj. ochrana případných nároků poškozených. 12.Argumentuje-li stěžovatel tím, že na zajištěný byt musí platit hypotéku, přičemž v něm aktuálně nemá nájemce, nejde o relevantní argument, neboť samo zajištění bytu nijak nebrání jeho pronájmu. Neobstojí argument stěžovatele, že zajištění majetku má představovat finanční likvidaci stěžovatele. Naopak převedení bytu na jinou osobu by (při jeho nezajištění) mohl nárok poškozených (v případě uznání viny stěžovatele) zmařit, přičemž soud odkázal na částečné zbavování se majetku v podobě prodeje motorového vozidla (srov. bod 4 usnesení krajského soudu č. j. 9 T 9/2025-2605). Stejně tak nelze přisvědčit stěžovateli o nemožnosti zajistit si základní životní potřeby už jen proto, že v době vazby mu tyto potřeby zajišťuje stát.
13.Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí splňují požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot, vytyčené judikaturou Ústavního soudu. Mají zákonný podklad, byla vydána k tomu příslušným orgánem a nejsou projevem svévole. Rozhodnutí nejsou excesivní, neboť vycházejí z výše možné nemajetkové újmy nárokované poškozenými. Jde o legitimní omezení vlastnického práva, jež sleduje legitimní cíl náhrady škody způsobené případnou trestnou činností. Z pohledu tvrzeného zásahu do vlastnického práva je nutno připomenout, že v posuzované věci nejde o zbavení majetku, ale pouze o jeho preventivní zajištění.
14.Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu