Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 09.06.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Přípustnost dovolání
Vady řízení
Dokazování
Soukromá listina (o. z.)
Dotčené předpisy: § 237 OSŘ Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 24.06.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce V. K. , zastoupeného JUDr. Vítem Nevařilem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalovaným 1) M. P. a 2) J. P. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Zatloukalova 397/35, o zaplacení 6 318 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. okresni/64_C_11_2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 06.02.2025, č. j. krajsky/25_Co_250_2024-432, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se v řízení na žalovaných domáhal zaplacení částky 6 318 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 10.10.2018 právní předchůdkyně žalobce poskytla žalovaným částku v celkové výši 6 512 000 Kč, kterou se žalovaní zavázali vrátit ve splátkách do 30.09.2019. Uvedená částka měla být žalovaným poskytována průběžně (v různých částkách) již od roku 2007, přičemž k uzavření smlouvy o zápůjčce došlo poté, co výše zapůjčených prostředků dosáhla částky 6 512 000 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20.09.2019 právní předchůdkyně žalobce postoupila uvedenou pohledávku žalobci, což bylo žalovaným řádně oznámeno. Žalovaní na uvedený dluh uhradili toliko částku 178 000 Kč.
2. Okresní soud v Náchodě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28.05.2024, č. j. okresni/64_C_11_2020-375, žalobu o zaplacení částky 6 318 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a vůči státu (výrok III). 3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení (níže uvedených) otázek procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jakož i otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
5. Žalobce v dovolání konkrétně namítal, že:
a) odvolací soud pochybil, jestliže obsahem záznamu o podaném vysvětlení před policejním orgánem nahradil svědeckou výpověď právní předchůdkyně žalobce, neboť podle žalobce nezohlednil, že užití úředního záznamu o podaném vysvětlení jako důkazního prostředku k nahrazení svědecké výpovědi je (i v civilním soudním řízení) vyloučeno;
b) odvolací soud v řízení neprovedl důkaz výslechem právní předchůdkyně žalobce a požadoval po žalobci „detailní znalost a specifikaci obsahu budoucí výpovědi svědkyně“, čímž porušil zásadu bezprostřednosti a odňal žalobci možnost jednat před soudem a navrhovat důkazy, a zasáhl tak do jeho práva na spravedlivý proces;
c) odvolací soud v řízení vycházel z obsahu záznamu o podaném vysvětlení před policejním orgánem, ačkoliv při něm právní předchůdkyně žalobce nemohla reagovat na (v tomto řízení učiněná) zjištění soudních znalců ohledně pravosti podpisů na žalobcem předložených listinách; podle žalobce tak ve vztahu k těmto skutečnostem dané vysvětlení nemá „jakékoliv důkazní účinky“;
d) odvolací soud porušil právo žalobce na spravedlivý proces, neboť odmítl provedení důkazu svědeckou výpovědí a následně žalobci vytýkal neunesení důkazního břemene;
e) odvolací soud nesprávně posoudil otázku rozložení důkazního břemene mezi stranami řízení, potažmo otázku „jaké důkazní břemeno má ve vztahu ke svým tvrzením žalovaná strana“, neboť podle žalobce přisvědčil tvrzení žalovaných, že částka, jejíž úhrady se žalobce v řízení domáhal, nepředstavovala zápůjčku, nýbrž dar, ačkoliv toto tvrzení v řízení nebylo jednoznačně prokázáno.
6. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 01.01.2022 (viz čl. II a XII zák. č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 OSŘ), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 OSŘ a dále se zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Námitky, jimiž žalobce odvolacímu soudu vytýká, že v řízení nevyslechl jeho právní předchůdkyni jako svědkyni, a namísto toho (dle žalobce) nepřípustně vycházel z obsahu záznamu o podaném vysvětlení před policejním orgánem, přičemž po žalobci vyžadoval „detailní znalost a specifikaci obsahu budoucí výpovědi svědkyně“ [viz bod 5 písm. a) až d) odůvodnění shora a části III. až VI. dovolání], přípustnost dovolání podle § 237 OSŘ nezakládají. 13. Uvedenými námitkami totiž žalobce dovolacímu soudu nepředkládá žádnou právní otázku (otázku procesního práva), na jejímž řešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím (toliko) poukazuje na možné vady řízení, k nimž však dovolací soud může přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však v projednávané věci není. Podle § 237 OSŘ přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.07.2020, sp. zn. nsoud/23_Cdo_3500_2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 04.09.2014, sp. zn. nsoud/23_Cdo_1453_2014, ze dne 29.04.2025, sp. zn. nsoud/23_Cdo_3381_2024, a ze dne 28.05.2025, sp. zn. nsoud/23_Cdo_282_2025). 14. Na shora uvedeném ničeho nemění ani tvrzení žalobce, že namítanými vadami řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod [viz bod 5 písm. b) až d) odůvodnění shora a body 10, 13, 17 a 19 dovolání]. V nálezu ze dne 26.09.2017, sp. zn. usoud/III.__S_3717_16, Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (§ 36 odst. 4 Listina základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 OSŘ (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.01.2018, sp. zn. nsoud/23_Cdo_2939_2017, ze dne 27.03.2024, sp. zn. nsoud/23_Cdo_3871_2023, ze dne 28.05.2025, sp. zn. nsoud/23_Cdo_1127_2025, a ze dne 27.08.2025, sp. zn. nsoud/23_Cdo_2043_2025). 15. Ve vztahu k další namítané vadě řízení, že odvolací soud při zjišťování skutkového stavu nepřípustně vycházel z úředního záznamu o vysvětlení podaném právní předchůdkyní žalobce, aniž by ji v řízení vyslechl jako svědkyni, Nejvyšší soud doplňuje, že zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má strana prokázat skutečnosti, ohledně kterých ji tíží důkazní břemeno, přičemž z tohoto hlediska zákon nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladný výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. Obecně mohou podle § 125 OSŘ za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.07.2021, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2216_2020, a ze dne 04.08.2020, sp. zn. nsoud/30_Cdo_4065_2019, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.05.2025, sp. zn. nsoud/21_Cdo_34_2025, a ze dne 08.04.2010, sp. zn. nsoud/21_Cdo_1084_2009). Soudu prvního stupně ani soudu odvolacímu v rámci provádění dokazování nic nebránilo v tom, aby při zjišťování skutkového stavu vycházel (mimo jiné) z obsahu záznamu o podaném vysvětlení – jehož pravdivost žalobce v řízení nijak nezpochybňoval – jelikož měl (shodně se soudem prvního stupně) za to, že výpověď dotčené svědkyně by nemohla vést k dalšímu objasnění sporných skutečností (viz bod 26 odůvodnění napadeného rozsudku a bod 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 16. Měl-li žalobce za to, že odvolací soud nesprávně posoudil „důkazní váhu“ záznamu o podaném vysvětlení, pak patrně přehlíží, že v civilním soudním řízení soud hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 OSŘ), tedy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, a jednotlivým důkazům není předem přiřazena určitá důkazní síla (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23.08.2017, sp. zn. nsoud/22_Cdo_4810_2016, a ze dne 27.03.2008, sp. zn. nsoud/29_Odo_1538_2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.03.2026, sp. zn. nsoud/23_Cdo_1966_2025). 17. Konečně přípustnost dovolání podle § 237 OSŘ nezakládá ani námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku rozložení důkazního břemene mezi stranami řízení, potažmo otázku „jaké důkazní břemeno má ve vztahu ke svým tvrzením žalovaná strana“, neboť odvolací soud napadený rozsudek na posouzení uvedené otázky (výlučně) nezaložil. 18. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl k ustálenému závěru, podle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 OSŘ přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 OSŘ Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2005, sp. zn. nsoud/29_Odo_663_2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2013, sp. zn. nsoud/29_Cdo_2303_2013, nebo ze dne 19.09.2017, sp. zn. nsoud/29_Cdo_5469_2016). 19. V předmětné věci odvolací soud své rozhodnutí nezaložil pouze na tom, že žalobce neprokázal pravost podpisů žalovaných na smlouvě o zápůjčce ze dne 10.10.2018, a tedy ani samo uzavření smlouvy, na jejímž základě vrácení uplatněné částky požadoval, nýbrž i na tom, že žalobce netvrdil, a tedy ani neprokázal, že by jeho právní předchůdkyně předmět zápůjčky spolu s uzavřením smlouvy ze dne 10.10.2018 reálně předala žalovaným (srov. bod 25 odůvodnění napadeného rozsudku). Tyto posléze uvedené závěry, které samy o sobě odůvodňují zamítnutí podané žaloby, však žalobce svým dovoláním nezpochybnil.
20. K samotné otázce rozdělení důkazního břemena pak Nejvyšší soud již pouze dodává, že základní pravidlo dělení důkazního břemena vychází z toho, že každá strana řízení má dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá. Při úvaze o tom, které normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které za příznivé žalovanému, se vychází z principu stavby norem, který je dán vzájemným postavením tzv. základní normy a protinormy. Základní norma zakládá určitý právní nárok či právo. Protinorma se pak vyznačuje tím, že působí proti normě základní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy, takže tyto její účinky se vůbec nemohou uplatnit a právní následek jejího působení nenastane, anebo nastane situace, kdy protinorma uplatní své působení později, takže právo, které vzniklo a uplatnilo se jako účinky normy základní, bude později působením účinků protinormy zrušeno, resp. nebude nadále prosaditelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.02.2013, sp. zn. nsoud/22_Cdo_3108_2010 , nebo jeho rozsudek ze dne 31.03.2023, sp. zn. nsoud/23_Cdo_2051_2022). Požadoval-li v projednávané věci žalobce vrácení požadované částky z titulu zápůjčky, bylo na něm, aby prokázal existenci všech skutečností, které uvedený nárok zakládají a mezi které – mimo jiné – náleží také uzavření smlouvy o zápůjčce a reálné předání předmětu zápůjčky. Nebyly-li v řízení uvedené sporné skutečnosti prokázány, odvolací soud se od shora uvedených judikaturních závěrů neodchýlil, vyvodil-li z toho žalobcův procesní neúspěch. Spornost předmětných skutečností pak vyplývala především z toho, že žalovaní popírali uzavření smlouvy o zápůjčce tím, že jim v minulosti předchůdkyně žalobce poskytla dar. 21. Nejvyšší soud k tomu pro úplnost dodává, že nebylo-li v řízení prokázáno předání předmětu zápůjčky žalovaným na základě smlouvy ze dne 10.10.2018, nebylo ani možné, aby odvolací soud v žalobě vymezený předmět sporu posuzoval z pohledu práva na vydání bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.04.2025, sp. zn. nsoud/28_Cdo_3604_2024 a v něm citovanou judikaturu). 22. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 OSŘ nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, odmítl podle § 243c odst. 1 OSŘ 23. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 OSŘ) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení (tj. části výroku I napadeného rozsudku, jíž byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) OSŘ ani přípustné 24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 09.06.2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu