Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Baxou o návrhu stěžovatele J. T., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem, sídlem Československé armády 282/15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 789/2025-1791 ze dne 29. října 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 24/2025-1697 ze dne 6. května 2025 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 5/2024-1595 ze dne 8. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem krádeže (body 1 a 2), zločinem vraždy, zločinem týrání zvířat, přečinem poškození cizí věci (bod 3), přípravou zločinu vraždy (bod 4) a pokusem zločinu vraždy (bod 5). Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí.
2.Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňový rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod body 4. a 5. a ve výroku o trestu, a znovu rozhodl tak, že při shodném popisu skutku v bodě 5. stěžovatele uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy [podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 2, 3 písm. e), h) trestního zákoníku]. Vrchní soud v Praze stěžovatele odsoudil za trestné činy pod body 1., 2., 3. rozsudku soudu prvního stupně a bodem 5., jak o něm sám rozhodl, k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti roků; soud stěžovatele zároveň zprostil obžaloby pro skutek pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně a jinak ponechal napadený rozsudek nedotčen. 3.Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne ze dne 29. 10. 2025 dovolání stěžovatele odmítl.
4.Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2025 bylo tehdejšímu obhájci stěžovatele JUDr. Petru Kučerovi, Ph.D. doručeno dne 24. 11. 2025. Stěžovateli samotnému pak dne 1. 12. 2025 (viz č. l. 19-20). Stěžovatel požádal dne 26. 11. 2025 Českou advokátní komoru ("ČAK") o určení advokáta podle § 18c zákona o advokacii pro účely zastoupení v řízení o ústavní stížnosti proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. ČAK určila Mgr. Ladislava Preclíka advokátem rozhodnutím ze dne 20. 1. 2026 (č. l. 21). Uvedené rozhodnutí bylo doručeno tomuto advokátovi stěžovatele dne 21. 1. 2026 do datové schránky. 5.Stěžovatel prostřednictvím svého advokáta podal ústavní stížnost doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2026 s tím, že napadenými rozhodnutími soudy porušily stěžovatelova základní práva zaručená především v čl. 2 a 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V návrhu stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost byla podána opožděně ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tedy po dvouměsíční zákonné lhůtě od doručení napadeného usnesení. Stěžovatel Ústavní soud žádá o prominutí zmeškání lhůty a poskytnutí lhůty k doplnění věcné argumentace. 6.Podle stěžovatele k promeškání lhůty došlo z důvodu chybného postupu České advokátní komory, která při určování advokáta porušila stěžovatelova základní práva na přístup k soudu a obhajobu. ČAK podle stěžovatele o určení advokáta rozhodla v rozporu se zákonem po více než měsíci, a to pouhých několik dní před uplynutím lhůty pro podání ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom o určení advokáta požádal již před doručením napadeného usnesení Nejvyššího soudu, tj. více než dva měsíce před uplynutím lhůty k podání ústavní stížnosti. Advokát přitom fakticky neměl možnost ústavní stížnost včas podat, protože na základě rozhodnutí o určení nejprve musel kontaktovat stěžovatele, navštívit ho ve věznici (což učinil dne 6. 2. 2026) a získat od něj plnou moc. Před podáním návrhu přitom musel nejprve získat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a posoudit jeho obsah. Advokát nadto před uvedenými kroky neměl možnost zjistit, kdy bylo napadené rozhodnutí stěžovateli doručeno, neboť ČAK tuto informaci v rozhodnutí neuvedla (advokát za tímto účelem sám kontaktoval předchozího obhájce stěžovatele, v tu dobu již ovšem lhůta uplynula).
7.Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je opožděná a že návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty nelze vyhovět, a to i přes závažné informace, kterými advokát stěžovatele opožděné podání ospravedlňuje.
8.Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že "[ú]stavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje". Procesní lhůta zakotvená v uvedeném ustanovení je přitom lhůtou kogentní a Ústavní soud ji nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout. Ústavní soud nemůže ve smyslu § 63 zákona o Ústavním soudu ani subsidiárně aplikovat ustanovení § 58 občanského soudního řádu o prominutí zmeškání lhůt. Přiměřené použití občanského soudního řádu je totiž možné pouze za podmínky, že zákon o Ústavním soudu nestanoví nic jiného. V tomto případě však § 43 odst. 1 písm. b) tohoto zákona striktně stanoví, že "[s]oudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem". Uvedené ustanovení, kterým je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky vázán, neskýtá Ústavnímu soudu žádnou volnost uvážení, a promeškání zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti proto nelze prominout nehledě na závažnost důvodů, kterými stěžovatel zameškání lhůty odůvodňuje. 9.Právě uvedený závěr vyplývá z dlouhodobě konstantní judikatury Ústavního soudu (namátkou viz kupříkladu usnesení sp. zn. I. ÚS 2734/25 ze dne 19. 11. 2025; usnesení sp. zn. III. ÚS 1970/21 ze dne 1. 9. 2021; či usnesení sp. zn. II. ÚS 3338/17 ze dne 11. 12. 2017) a také z doktríny (LANGÁŠEK, T. § 72. In: Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu. Wolters Kluwer, 2007; či ŠIMÍČEK, V. § 72. In: Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. C. H. Beck, 2007, bod 31). 10.Bylo-li napadené usnesení Nejvyššího soudu předchozímu právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 24. 11. 2025, respektive stěžovateli samotnému dne 1. 12. 2025, lhůta pro podání ústavní stížnosti uplynula dne 26. 1. 2026, respektive dne 2. 2. 2026. Ústavní stížnosti stěžovatele byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 2. 2026, je proto zjevně opožděná.
11.Ústavnímu soud nezbývá nad rámec uvedeného dodat, že advokátovi stěžovatele lze přisvědčit v tom, že doba několika kalendářních dní, které po doručení rozhodnutí ČAK na kontaktování stěžovatele a podání ústavní stížnosti měl, byla krátká. Na první pohled nelze mít za to, že by advokát stěžovatele ve věci postupoval liknavě. To ovšem nic nemění na tom, že samotnému stěžovateli nic nebránilo ve dvouměsíční lhůtě podat tzv. blanketní ústavní stížnost, ve které by Ústavní soud informoval o probíhajícím řízení o určení advokáta u ČAK. Takový postup ostatně jiní stěžovatelé u Ústavního soudu běžně volí; podle informací ČAK takovou možnost ČAK stěžovateli při vyřizování jeho žádost o určení advokáta komunikovala (viz úřední záznam č. l. 21). Neučinil-li tak stěžovatel v natolik závažné trestní kauze - o jakou v jeho případě bezpochyby jde - nelze než uzavřít, že i v případě základních práv na přístup k soudu a obhajobu se uplatní všem známá zásada "práva patří bdělým" (vigilantibus iura scripta sunt). Ústavní soud nicméně nikterak meritorně nehodnotí, kdo je za zmeškání lhůty odpovědný - to není a nemůže být předmětem řízení o ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím.
12.Z právě uvedených důvodů Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2026
Josef Baxa v. r.
soudce zpravodaj