Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nově Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2025 č. j. 30 Cdo 2584/2025-575, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. května 2025 č. j. 30 Co 55/2023-539 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. prosince 2022 č. j. 15 C 128/2020-365, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2.Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, posléze ukončené zprošťujícím rozsudkem soudu. Stěžovatel se poté domáhal vůči státu náhrady újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši celkem 459 788 827,76 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobě vyhověl co do zaplacení 31 428 Kč s příslušenstvím (náklady na obhajobu, cestovné, náhrada za ztrátu času), ve zbylé části žalobu zamítl (náhrada za leasing automobilu, nemajetková újma, ušlý zisk a zmaření profesního uplatnění). Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
3.Obecné soudy především neuvěřily tvrzení stěžovatele, že mu ušel zisk ve výši 350 286 493,76 Kč za výkon zprostředkovatelské činnosti pro švýcarskou společnost X, která mu podle smlouvy s odkazem na probíhající trestní řízení odmítla vyplatit odměny. Obecné soudy nezpochybnily, že stěžovatel uzavřel s uvedenou společností zprostředkovatelskou smlouvu s nárokem na určitou odměnu, ovšem neuvěřily, že skutečně vykonal činnost, za kterou mu mělo náležet za tři roky několik set milionů Kč, a to i s ohledem na jeho dosavadní podnikání. Nedoložil faktury, na základě kterých mu měla být i podle smlouvy vyplácena odměna, jím vypracované výkazy nebyly samy o sobě důvěryhodné. Stěžovatel nedoložil ani jediného konkrétního klienta, se kterým měl sjednat konkrétní investice. Některé listinné důkazy obecné soudy neprováděly, protože z jimi prokazovaných tvrzení vycházely. Provedení jedné přílohy smlouvy stěžovatel navrhl až po koncentraci řízení.
4.Nejvyšší soud konečně napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, neboť je neshledal přípustným - v dovolacím řízení šlo po předchozím částečném zrušení původního rozsudku krajského soudu již jen o nárok na náhradu ušlého zisku z nevyplacených odměn za zprostředkovatelkou činnost. Námitky stěžovatele směřovaly především proti hodnocení důkazů, tedy šlo o námitky v dovolacím řízení nepřípustné. Soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou judikaturou odůvodnily neprovedení důkazů pro nadbytečnost, protože z prokazovaných skutečnosti ve svém důsledku vycházely. Že stěžovatel navrhnul k prokázání přílohu zprostředkovatelské smlouvy až po koncentraci řízení, odpovídá obsahu spisu. Ostatní důkazy v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nezmíněné stěžovatel v dovolání sám nespecifikuje.
II.
Argumentace stěžovatele
5.Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů dochází k praktické nevymahatelnosti jeho nároku na ušlý zisk: bylo sice postaveno najisto, že trestní stíhání vedené proti stěžovateli bylo nezákonné, ovšem požadavky na prokázání nároku na náhradu ušlého zisku jsou objektivně nesplnitelné. Obecné soudy vycházely z toho, že stěžovatel uzavřel smlouvu o zprostředkování krátce před zahájením trestního stíhání; zahájení trestního řízení měl tušit. Přesto uzavřel smlouvu, podle níž mu nebylo možné vyplácet odměnu při probíhajícím trestním řízení vůči němu. Tento požadavek obecných soudů neuzavírat takovou smlouvu s tím, že trestní stíhání tehdy hrozilo, odporuje presumpci neviny. Stěžovatel zdůrazňuje, že závazek byl velice lukrativní; s přesvědčením o své nevině byl připraven vykonávat zprostředkovatelskou činnost i bez nároku na okamžitou odměnu, což také nakonec činil.
6.Klíčové je, že nebýt trestního stíhání, stěžovatel by odměnu získal. Nemůže tedy obstát, že tvrzená škoda postrádá s nezákonným trestním stíháním příčinnou souvislost. Úvahy o dosavadních profesních zkušenostech stěžovatele nejsou relevantní a společnost X dokonce vystavila potvrzení o nevyplacených odměnách. Napadená rozhodnutí proto neobstojí. Obecné soudy nadto neprovedly některé důkazy, zejména jednu z příloh smlouvy o zprostředkování a další smluvní dokumentaci. Odůvodnění jejich nadbytečnosti neobstojí, stejně jako závěr o opožděnosti jednoho důkazního návrhu. Stěžovatel prokazatelně tuto jednu přílohu smlouvy okresnímu soudu doručil, ten ji však ztratil. Protiřečí si, že obecné soudy označily stěžovatelem navrhované důkazy za nadbytečné, a přesto své rozhodnutí založily na neunesení jeho důkazního břemene. Konečně stěžovatel namítá porušení principu rovnosti účastníků v řízení pro asymetrické rozložení důkazního břemene: obecné soudy požadovaly doložit konkrétní rozsah smluvního plnění, přestože nezákonné trestní stíhání bylo bezprostřední příčinnou, proč k realizaci plnění nemohlo dojít.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9.Námitky stěžovatele jsou zjevně neopodstatněné. Stěžovatel ve své argumentaci vesměs nereflektuje podstatu napadených rozhodnutí, tedy především že obecné soudy neuvěřily jeho tvrzení, že skutečně pro svého smluvního partnera vykonal zprostředkovatelskou činnost v tvrzeném rozsahu bez okamžitého nároku na odměnu. Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí odůvodněna věcně, racionálně a v souladu s povinností obecných soudů vyplývající z práva na soudní ochranu zabývat se všemi rozhodnými okolnostmi věci.
10.Úvahy obecných soudů o tom, že stěžovatel uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu těsně před zahájením trestního stíhání, Ústavní soud nepovažuje za nosný důvod napadených rozhodnutí. Tyto úvahy chápe jako upozornění na jednu z nestandardních či nedůvěryhodných okolností, za nichž byla smlouva uzavřena. Obdobně kupříkladu i úvahu, že ačkoli se trestní řízení týkalo majetkové situace stěžovatele, dosud se o tak lukrativní smlouvě nezmínil. V tomto kontextu podle Ústavního soudu nejde o požadavky rozporné s presumpcí neviny. Okamžik uzavření smlouvy představuje legitimní okolnost, pro kterou obecné soudy k tvrzením stěžovatele přistupovaly ostražitě. Nejde o rozhodnou okolnost, pro kterou obecné soudy neuvěřily jeho tvrzení.
11.Obdobně Ústavní soud pohlíží na úvahy obecných soudů o dosavadních profesních zkušenostech stěžovatele, tedy jako na podpůrné argumenty utvářející celkový obraz skutkového stavu. Obecné soudy si kladly legitimní otázku: jak je možné, že stěžovatel, doposud drobný podnikatel, který dokonce podle svých slov pár let nazpět utlumil svoji činnost, najednou dosahuje za tři roky příjmů ve výši několika set milionů Kč v pro něj novém oboru. Z napadených rozhodnutí přitom podle Ústavního soudu vyplývá, že obecné soudy nekladly vůči stěžovateli žádné nesplnitelné požadavky. Především v souladu se smlouvou, které se stěžovatel sám dovolával, požadovaly doložení faktur. Bez nich by stěžovatel totiž podle výkladu obecných soudů nedostal odměnu ani od samotné společnosti X.
12.Obecné soudy nadto operovaly i s tím, že činnost mohl stěžovatel prokázat i jinak, ovšem nebyl schopen blíže prokázat konkrétně ani jeden realizovaný obchod, mimo jím vypracovaný přehled činnosti. Nic takového neuvádí ani nyní. Také nespecifikuje, proč kupříkladu nemohl dodat faktury nebo proč vykonanou činnost nemůže prokázat jinak. Že tehdy obecné soudy stěžovateli neuvěřily, je podložené a racionální.
13.K tzv. opomenutým důkazům lze odkázat na napadená rozhodnutí. Nadbytečnost spočívala především v tom, že obecné soudy vycházely z těch skutečností, které stěžovatel neprovedenými důkazy hodlal prokázat. To stěžovatel nereflektuje. Argumentace obecných soudů proto ani není vnitřně rozporná: nadbytečné důkazy a především smluvní dokumentace nijak nesouvisely s tím, co stěžovatel měl ve skutečnosti pro společnost X vykonat, snad vyjma potvrzení o odmítnutých odměnách, ovšem v porovnání s dalšími skutečnostmi (že stěžovatel nedoložil smlouvou předpokládané faktury a nebyl schopen doložit konkrétní plnění) nadbytečnost tohoto důkazu Ústavní soud chápe a akceptuje (viz také bod 145 napadeného rozsudku okresního soudu). U opožděného důkazu přílohou smlouvy ani není jasné, co konkrétně jím hodlal stěžovatel prokazovat; nebylo již podstatné, co bylo sjednáno, nýbrž co stěžovatel sám jako plnění smlouvy skutečně vykonal. K tomu evidentně příloha smlouvy nesměřuje a stěžovatel nic takového ani netvrdí.
14.Lze uzavřít, že závěry obecných soudů jsou v porovnání s námitkami stěžovatele ústavně obhajitelné, neboť úvahy obecných soudů reagují na vše podstatné.
15.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu