Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
22 Cdo 2886/2023
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 23. 1. 2024
Spisová značka : 22 Cdo 2886/2023
ECLI: ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2886.2023.3
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Stavba
Dotčené předpisy: § 135c obč. zák. Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 6. 3. 2024
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
22 Cdo 2886/2023-684
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně České dráhy, a.s. , IČO 70994226, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně Brno new station development a.s. , IČO 27723607, se sídlem v Brně, Benešova 703/21, zastoupené Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti žalovanému R. M. , zastoupenému Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o odstranění objektu občanské vybavenosti, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 16/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, č. j. 21 Co 121/2020-650, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, č. j. 21 Co 121/2020-650, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, č. j. 21 Co 121/2020-650 se odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 6 C 16/2009-566, zamítl žalobu na odstranění objektu občanské vybavenosti – budovy bez čísla popisného a čísla evidenčního – umístěného na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY (výrok I) a ve prospěch žalovaného a každého dalšího vlastníka budovy zřídil věcné břemeno spočívající v povinnosti žalobce a každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. XY o výměře 134 m 2 v katastrálním území XY, obci XY, strpět na pozemku parc. č. XY budovu bez čísla popisného a čísla evidenčního, objekt občanské vybavenosti, zapsanou na LV č. XY pro katastrální území XY (výrok II), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci za zřízení věcného břemene jednorázovou úplatu ve výši 898 470 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
2. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že předmětná budova je neoprávněnou stavbou ve smyslu § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) neboť byla na pozemku zhotovena na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy a jejích dodatků a změn. Odstranění budovy na náklady žalovaného není podle názoru soudu prvního stupně namístě, neboť žalovaný jako stavebník nejednal ve zlé víře a své povinnosti zvlášť hrubě neporušil. Za nejvhodnější vypořádání neoprávněné stavby považoval zřízení věcného břemene umístění stavby na pozemku žalobce za jednorázovou úplatu. 3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, č. j. 21 Co 121/2020-650, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost odstranit objekt občanské vybavenosti – budovu bez č. p./č. e. - umístěný na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, do 6 měsíců od právní moci rozsudku, a vzájemný návrh žalovaného, aby ve prospěch žalovaného a každého dalšího vlastníka budovy bez č. p./č. e. - objektu občanské vybavenosti, postavené na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, bylo zřízeno věcné břemeno spočívající v povinnosti žalobce a každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY strpět na výše označeném pozemku výše označenou budovu, zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
4. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva o nájmu nebytového prostoru je absolutně neplatná. Stavbu budovy občanské vybavenosti však za neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c obč. zák. nepovažoval, neboť neoprávněnou stavbou by byla jen stavba zhotovená zcela bez vědomí nebo proti vůli vlastníka pozemku. Vyšel přitom z obsahu neplatné smlouvy a další komunikace žalovaného a právního předchůdce žalobce , ze které vyplynulo, že obě smluvní strany měly zájem na zhotovení stavby v prostoru „Vchodu do bývalé XY“ na náklady stavebníka, stavba měla být dnem kolaudace předána do majetku Českých drah a předpokládala se tehdy doba nájmu 5 - 10 let. Z toho odvolací soud dovodil nejen vědomost Českých drah o stavbě a souhlas s ní, ale také vědomost žalovaného o tom, že oprávnění užívat pozemek k umístění stavby bude jen dočasné. Dodal, že skutečnosti, které nastanou až po vzniku stavby, nemohou vést k aplikaci zákonných ustanovení o neoprávněné stavbě. Vycházel proto z konkurence práva vlastníka pozemku a práva vlastníka stavby, kterou nelze řešit ani analogickou aplikací § 135c odst. 3 obč. zák. Právo žalovaného k umístnění stavby posoudil jako časově omezené s tím, že časové omezenosti práva si žalovaný musel být vědom. Žalovaný stavbu užívá k podnikání, žalobkyně počítá s přestavbou hlavní nádražní budovy, ke které stavba žalovaného přiléhá. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu k možnostem výjimečného odepření ochrany vlastnického práva k pozemku, na kterém se na základě dohody o dočasném užívání pozemku nachází cizí stavba, uzavřel, že mimořádné důvody pro odepření ochrany vlastnického práva žalobce neshledal. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání.
6. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaný v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva a otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací dovolacího soudu. Dovolání je dle názoru žalovaného přípustné také proto, že se jedná o otázku práva vztahující se k ochraně základních lidských práv a svobod.
7. Dovolání odůvodnil tím, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5780/2016 a sp. zn. 22 Cdo 2106/2015, když uzavřel, že o neoprávněnou stavbu může jít jen v případě, že je zhotovena zcela bez vědomí nebo proti vůli vlastníka. Zákon přitom v § 135c obč. zák. neoprávněnou stavbu definuje jako stavbu zřízenou na cizím pozemku, ač na její zřízení nemá stavebník právo. Oprávněnost stavby je pak i dle judikatury Nejvyššího soudu spojena výhradně s existencí občanskoprávního titulu k výstavbě. V dané věci je však zamýšlený občanskoprávní titul absolutně neplatný, a to nikoli vinou právního předchůdce žalovaného. Právo postavit na pozemku žalobce stavbu tak v okamžiku jejího zhotovení absentovalo. Odvolací soud postupoval v rozporu s výše uvedenou judikaturou, když dospěl k závěru, že přes absolutní neplatnost nájemní smlouvy měl žalovaný v době vzniku stavby občanskoprávní titul k jejímu zhotovení. Titul, který nájemní smlouva, jež mohla být měněna jen písemně, nezaložila, simuloval skutečnostmi vzniknuvšími před nebo po jejím uzavření, a stavbu považoval za oprávněnou na základě konkludentního neformálního jednání stran (v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 295/2012). Nájemní smlouva nemohla pro svou absolutní neplatnost založit dle názoru odvolatele ani právní titul k umístnění stavby, ani její dočasnost. 8. Dodal, že v důsledku požadavků právního předchůdce žalobce na vybudování podzemního podlaží, které si vyžádalo mikropilotáž, došlo k desetinásobnému navýšení nákladů na stavbu. Za této situace dospěli právní předchůdci účastníků k závěru, že nelze na právním předchůdci žalovaného požadovat předání budovy do majetku Českých drah, budova proto zůstane v majetku zhotovitele, aby mohl uplatnit daňové odpisy, za tím účelem také vlastník pozemku vydal souhlas se zápisem stavby do katastru nemovitostí. Tyto skutečnosti odvolací soud při svém rozhodnutí opomněl. Podle názoru žalovaného z předložených důkazů plyne, že vůle obou stran směřovala ke zhotovení stavby trvalé, která nebude odstraňována a kterou chtěla žalobkyně nabýt do svého vlastnictví. Právní předchůdce si nemohl být vědom, že bude povinen stavbu odstraňovat, a mařit tak investice, které na základě požadavků právního předchůdce žalobce uhradil. Závěr odvolacího soudu o dočasnosti stavby nemá oporu v provedeném dokazování. Provedené důkazy odvolací soud řádně nehodnotil ve vzájemné souvislosti a na odůvodnění toho, proč nevyšel z dalších provedených důkazů, rezignoval.
9. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatel za rozporné s judikaturou Nejvyšší soudu i proto, že je-li stavba oprávněná, nemůže se vlastník domáhat ochrany proti neoprávněnému zásahu, ke kterému udělil souhlas, což zavazuje i jeho právní nástupce (dovolatel odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3514/2006). Uvedenou judikaturu odvolací soud nerespektoval, přestože bylo prokázáno, že vlastníkem pozemku byl udělen souhlas ke stavbě trvalé.
10. Odstranění budovy by dle žalovaného mohlo ohrozit okolní budovy, mikropilotáž odstranit ani nelze. Požadavek na odstranění stavby považuje žalovaný za nepřiměřeně tvrdý, šikanózní a rozporný s dobrými mravy, neboť mnohamilionové náklady na odstranění stavby nemohl žalovaný při vstupu do vztahu s žalobcem očekávat, a v rozporu s vůlí stran, neboť ani žalobce nikdy demolici budovy nezamýšlel, kladl požadavky na výstavbu a s budovou počítá i při revitalizaci. Demolice si navíc vyžádá vyjádření orgánů státní správy, a šestiměsíční lhůta k odstranění stavby je proto zcela nedostatečná. Odvolací soud se nezabýval ani možností, že souhlas s demolicí udělen nebude.
11. Podle názoru žalovaného je žalobní petit, k jehož změně byla žalobkyně dle svých vlastních slov přinucena závěrem odvolacího soudu, v rozporu s tvrzením žalobkyně o tom, že je vlastnicí předmětné stavby jako součásti budovy Hlavního nádraží, a s veškerou argumentací, kterou žalobkyně v průběhu řízení uplatnila. Odvolací soud však v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 255/2004 tuto vadu žaloby ignoroval, a to i přesto, že sama žalobkyně v závěrečném návrhu navrhovala zamítnutí žaloby. Pokud měla žalobkyně za to, že je vlastnicí budovy, tak měla žalovat na určení vlastnictví.
12. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Žalobkyně navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Se závěry odvolacího soudu o oprávněnosti stavby a vědomosti stran o dočasnosti existence právního titulu žalovaného k umístění stavby se ztotožňuje. Oprávněnost i dočasnost stavby byla dle jejího názoru dostatečně prokázána a rozsudek odvolacího soudu náležitě odůvodněn, včetně posouzení možnosti a vhodnosti odstranění stavby. Žalovaný si byl právního titulu k umístění stavby od počátku vědom, a jelikož tento titul zanikl, měl by být ztotožněn i s následky z toho vyplývajícími. Obě strany si byly od počátku vědomy dočasnosti vzájemného vztahu, který byl řešen, byť neplatně, nájemní smlouvou, ve které si smluvní strany žádné vzájemné vypořádání po jeho skončení neujednaly. Riziko povinnosti stavbu odstranit po zániku práva vzal tak žalovaný na sebe. Rozhodnutí odvolacího soudu nezasahuje do práva žalovaného vlastnit majetek, naopak žalovaný zasahuje neoprávněně do vlastnického práva žalobce svou stavbou. Žalobkyně nesouhlasí ani s tím, že žalovaný k absolutní neplatnosti uzavíraných smluv a dodatků nepřispěl. Žalobkyni nedořešený právní stav na budově hlavního nádraží komplikuje situaci ohledně dalšího rozvoje a revitalizace. Odstranění stavby vidí jako jediné řešení, nemá, ani v minulosti neměla, v úmyslu, aby na jejím pozemku byla trvale zřízena stavba ve vlastnictví třetí osoby. Žalovaný si byl dobře vědom, že zapsání stavby jako jeho vlastnictví bylo provedeno pouze za účelem usnadnění účetních odpisů. Úpravu žalobního petitu v průběhu dlouholetého sporu nepovažuje za nic nemravného, odstranění stavby nenaruší občanskou vybavenost ani neznehodnotí okolí budovy.
14. Dovolání je přípustné a rovněž důvodné.
15. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř. “) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K vadě žaloby po změně žalobního petitu
17. Dovolatel namítá vadný postup odvolacího soudu, který podle jeho názoru ignoroval vadu žaloby spočívající v rozporu mezi tvrzením žalobkyně, že je vlastnicí stavby, a požadavkem na odstranění této stavby (před změnou žaloby na vyklizení pozemku). Žalobkyně však již v žalobě ze dne 28. 11. 2008 tvrdila, že vlastníkem stavby je žalovaný, a domáhala se vyklizení pozemku „s odstraněním stavby“. Podáním ze dne 17. 2. 2012 pak upřesnila, že se domáhá odstranění konkrétního objektu občanské vybavenosti, a na tvrzení, že jde o objekt žalovaného, setrvala, a to i přes později nastíněné úvahy (zejména v podání ze dne 25. 2. 2019), že stavba by mohla být považována za součást budovy hlavního nádraží ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně tak po celou dobu řízení tvrdí, že do jejího vlastnického práva k pozemku zasahuje žalovaný.
K závaznosti souhlasu k zásahu do vlastnického práva pro právní nástupce vlastníka
18. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3514/2006. V tomto rozhodnutí se totiž Nejvyšší soud zabýval zásahem do vlastnického práva provedením změny cizího pozemku jiným způsobem než zřízením stavby, a to položením dlažby, která se stala součástí pozemku.
K povaze požadavku na odstranění stavby a k možnosti jejího odstranění
19. Žalovaný v dovolání namítá také nemožnost odstranění stavby bez ohrožení okolních budov, poukazuje na potřebu souhlasu s demolicí stavby, rozpor požadavku na odstranění stavby s dobrými mravy a s vůlí stran a nedostatečnou délku lhůty stanovené ke splnění uložené povinnosti. Neformuluje však v tomto směru žádnou konkrétní obecnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, neodkazuje na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, která odvolací soud nerespektoval, či ve kterých byla konkrétní právní otázka řešena rozdílně nebo podle názoru dovolatele nesprávně. Obsahem dovolání v této části je pouhá polemika žalovaného se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, která přípustnost dovolání nemůže založit.
20. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 , dostupné na nalus.usoud.cz), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 , dostupná, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
21. K námitkám žalovaného, že odvolací soud dospěl po vadném hodnocení důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, dovolací soud uvádí, že současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). K otázce, zda lze závěr o oprávněnosti stavby dovodit jen z vědomí a souhlasu vlastníka pozemku s provedením stavby
22. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, se oprávněnost stavby posuzuje podle právní úpravy, jaká tu byla v době jejího vzniku. Vypořádání práv a povinností vzniklých z neoprávněné stavby zřízené před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se i po tomto datu řídí dosavadním právním předpisem, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012). 23. Podle § 135c odst. 1–3 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil. Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. 24. Problematika staveb na cizím pozemku zřízených před 1. 1. 2014 se podle rozhodovací praxe dovolacího soudu typově rozpadá do dvou základních skupin případů. První skupinu tvoří případy, kdy jsou stavby od počátku postavené neoprávněně na cizím pozemku, na něž se vztahuje úprava § 135c obč. zák. Druhou skupinu potom tvoří případy, kdy je stavba postavena na cizím pozemku na základě práva, které stavebníka k takové stavbě opravňuje, nicméně toto právo později zaniklo. Rozhodovací praxe druhou skupinu případů dále dělí na situace, a) kdy stavebník staví stavbu na základě práva, jež není časově omezeno, anebo stavebník se mohl důvodně domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, a b) kdy stavebník již od zahájení stavby věděl či vědět měl a mohl, že jeho právo k vybudování stavby je nebo může být časově limitováno (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2439/2018). 25. Je rovněž třeba rozlišovat mezi stavbou postavenou na cizím pozemku bez právního důvodu – tam jde o stavbu neoprávněnou, a stavbou, která byla sice zřízena bez platného právního důvodu, avšak s vědomím či dokonce souhlasem (který však nezaložil právní důvod či titul) vlastníka pozemku. V takovém případě jde sice o stavbu neoprávněnou, ale pozice žalovaného v řízení je z hlediska volby způsobu vypořádání neoprávněné stavby podstatně lepší (k tomu viz rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněný pod č. 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
26. Pro závěr o oprávněnosti či neoprávněnosti stavby je rozhodující, zda stavebníkovi svědčil právní titul k umístění stavby na cizí pozemek, zjištěná vědomost či souhlas vlastníka pozemku k závěru o oprávněnosti stavby tedy nepostačuje. Rovněž v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2106/2015, na které žalovaný v dovolání odkazuje, Nejvyšší soud uvedl, že závěr o oprávněnosti stavby je spojen výhradně s existencí občanskoprávního titulu k výstavbě.
27. Dospěje-li soud k závěru, že vlastník pozemku se stavbou souhlasil, pak musí učinit právní závěr ohledně toho, zda a jaký právní titul vlastníkovi stavby umožňuje, resp. v době jejího vzniku umožňoval mít stavbu na cizím pozemku; samotné konstatování, že vlastník pozemku se stavbou souhlasil, je skutkovým zjištěním, na které musí navázat závěr právní včetně uvedení, o které ustanovení zákona se právo stavebníka opírá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 217/2019).
28. Odvolací soud učinil závěr o tom, že stavba žalovaného je oprávněná, jen na základě skutkového zjištění o vědomosti a souhlasu vlastníka pozemku, na kterém je stavba umístěna, se zhotovením stavby, a v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu se nezabýval tím, zda, případně jaký, občanskoprávní titul žalovanému k umístění stavby svědčí (v době umístění stavby svědčil). Rozsudek odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. 29. Dovolací soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. 30. Dovolání proti nákladovým výrokům, které byly dovoláním rovněž výslovně napadeny, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, dovolací soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 31. Vysloveným právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán (§ 243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). 32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu