Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti M. L., zastoupené advokátem JUDr. Filipem Havrdou, sídlem Palackého 71, Náchod, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové č. j. 1 KZN 429/2025-11 ze dne 12. listopadu 2025, usnesení Okresního státního zastupitelství v Náchodě č. j. 2 ZN 2077/2025-14 ze dne 10. října 2025 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje, územního odboru, oddělení obecné kriminality Náchod, č. j. KRPH-66301-22/TČ-2025-050571 ze dne 4. září 2025, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního státního zastupitelství v Náchodě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje, územního odboru, oddělení obecné kriminality Náchod, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na účinné vyšetřování.
2.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, policejní orgán napadeným usnesením odložil trestní věc podezření ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Náchodě napadeným usnesením zamítla stěžovatelčinu stížnost, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové napadeným vyrozuměním stěžovatelce sdělil, že její podnět k výkonu dohledu odložil. Údajná trestná činnost měla spočívat zjednodušeně řečeno v tom, že po smrti stěžovatelčiny matky stěžovatelčin otec převedl cca 800 000 Kč na bratra stěžovatelky s tím, že tyto peníze nebudou zahrnuty do dědického řízení, v němž by stěžovatelce měl náležet patřičný podíl. Policie věc odložila se závěrem, že jednání otce a bratra stěžovatelky bylo motivováno snahou splnit přání zemřelé matky stěžovatelky a nenaplňuje znaky trestného činu; policie také zdůraznila význam charakteru trestního práva jako ultimae rationis. 3.V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že orgány činné v trestním řízení věc dostatečně neobjasnily, zpochybňuje, že by převedení peněz na bratra stěžovatelky bylo přáním stěžovatelčiny matky, a zdůrazňuje, že kdyby sama jednání svého otce a bratra neodhalila, o svůj dědický podíl by přišla, neboť její otec původně uvedené kroky v dědickém řízení zatajil.
4.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5.Z judikatury Ústavního soudu sice vyplývá, že i ten, komu byla trestným činem způsobena (pouze) újma na majetku, může mít právo na účinné vyšetření takového činu [nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)], ovšem toto právo bude ve hře jen výjimečně a u závažných zásahů do majetkových práv (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1958/23 ze dne 10. 4. 2024, body 22 a násl.).
6.Obecné (a z hlediska judikatury Ústavního soudu v podstatě až teoretické, neboť ani ve zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12 Ústavní soud porušení tohoto práva neshledal) připuštění práva na účinné vyšetřování ve vztahu k majetkové trestné činnosti přitom nelze chápat tak, že by toto právo bylo srovnatelné - co do požadavků kladených na orgány činné v trestním řízení i na zákonodárce - s právy osob namítajících, že tvrzenou trestnou činností bylo porušeno jejich základní právo na život, zákaz mučení a nelidského zacházení či zákaz otroctví a nucených prací.
7.I ve světle práva na účinné vyšetřování některých majetkových trestných činů pak zůstává nedotčena judikatura Ústavního soudu zdůrazňující zásadu subsidiarity trestní represe. Nadále tedy platí to, co Ústavní soud uvedl např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405): "Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře."
8.V nyní posuzované věci orgány činné v trestním řízení stěžovatelce - která se ochrany svých práv může domáhat v dědickém řízení, přesto po úmrtí své matky podala během krátké doby na členy své rodiny postupně hned dvě trestní oznámení - přesvědčivě vysvětlily, proč řešená problematika nedosahuje trestněprávní dimenze. To, že stěžovatelka s jejich závěry nesouhlasí a že při odložení trestní věci nedojde, jak se v ústavní stížnosti obává, k posílení jejího dědického postavení ve smyslu § 1481 občanského zákoníku, danou věc do trestněprávní roviny, tím spíše roviny ústavněprávní, neposouvá. 9.Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu