Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Husova 48/4, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1088/2025-422 ze dne 10. prosince 2025, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 152/2025-378 ze dne 2. července 2025 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 5 T 57/2024-341 ze dne 10. března 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti sice výslovně navrhl zrušení toliko rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání se prakticky nevymezuje. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatel argumentací napadá i v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, které aprobovalo výslovně napadená rozhodnutí, od doručení usnesení Nejvyššího soudu také zřejmě počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud tak - ve snaze vyhnout se zbytečnému formalismu - stěžovatele nevyzýval k odstranění vady podání a vyhodnotil ústavní stížnost za směřující i proti usnesení Nejvyššího soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 4365/12 ze dne 16. července 2013, bod 9; dále též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, stížnost č. 57567/00].
3.Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za což mu byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 25 000 Kč (50 denních sazeb po 500 Kč) a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že při řízení motorového vozidla odbočoval vlevo na účelovou pozemní komunikaci v okamžiku, kde jej předjížděl poškozený na motocyklu, čímž došlo ke střetu obou vozidel, v jehož důsledku poškozený utrpěl zranění odpovídající těžké újmě na zdraví. 4.Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
6.Stěžovatel namítá, že spáchání popsaného skutku mu nebylo prokázáno a že obecné soudy porušily princip in dubio pro reo. Nesouhlasí s množstvím důkazů a z nich dovozených skutkových zjištění. Znalecký posudek považuje za nedostatečný, takže je třeba vyhotovit posudek revizní. Tvrdí, že napadený rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný a popisuje události, které se ani daným způsobem nemohly stát. Okresnímu soudu vytýká, že se ani nesnažil zjišťovat, kdo a proč mluví nebo nemluví pravdu, a dostatečně se nezabýval okolnostmi případu. Krajský soud pak podle jeho názoru nepodrobil rozsudek okresního soudu potřebnému přezkumu v otázce přesného určení místa nehody. Domnívá se, že v rámci odvolání v trestním řízení je "plošně vyloučena aplikace tzv. revizního principu", z čehož dovozuje, že nebylo možno uspět s námitkou chybného skutkového zjištění týkajícího se určení místa nehody. Tvrdí, že v rozsudku musí být místo nehody přesně určeno, neboť "když není místo činu, není ani trestný čin. Žádná trestná činnost nemůže být spáchána ve vzduchoprázdnu."
7.Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
8.Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
9.Ústavní soud konstatuje, že větší část stěžovatelových námitek má obecný charakter. Až na jedinou výjimku (viz dále) nespecifikuje, jaké skutkové či právní závěry obecných soudů považuje za vadné a proč, jaké okolnosti rozhodující pro posouzení jeho trestní odpovědnosti nebyly spolehlivě prokázány, popř. byly ze strany obecných soudů opomenuty, ani jakými nedostatky má trpět znalecký posudek (z oboru doprava). Ústavnímu soudu tak nezbývá než rovněž obecně odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména na body 21 až 36 rozsudku okresního soudu a body 9 až 11 usnesení krajského soudu, neboť v těchto úvahách obecných soudů neidentifikoval žádné ústavněprávně relevantní pochybení.
10.Zmíněná jediná konkrétní stěžovatelova námitka se týká určení místa dopravní nehody. Ústavní soud však nesdílí stěžovatelovo přesvědčení, že toto místo bylo identifikováno chybně, resp. nedostatečně určitě. Jak správně uvedl Nejvyšší soud v bodě 24 napadeného usnesení, místo nehody bylo jednoznačně lokalizováno jak poškozeným a svědky, tak znalcem z oboru doprava, který pracoval i s plánkem a fotodokumentací (srov. body 4 až 9 a 11 až 15 rozsudku okresního soudu). Znalec ostatně ve svém posudku uvedl, že místo střetu jednoznačně určil na základě brzdných stop (srov. bod 12 rozsudku okresního soudu). Místo dopravní nehody je s dostatečnou určitostí vymezeno též v samotném popisu skutku obsaženém v rozsudku okresního soudu.
11.Ústavnímu soudu není zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje, že z důvodu neuplatňování revizního principu v odvolacím řízení odvolatel nemůže uspět s námitkou chybného skutkového zjištění. Neuplatňování revizního principu, jinak řečeno uplatňování opačného principu vázanosti odvolacího soudu podaným odvoláním, pouze znamená, že odvolací soud přezkoumává napadený rozsudek zásadně jen v rozsahu, v jakém je odvoláním napadán, a to z hlediska vytýkaných vad (srov. § 254 odst. 1 trestního řádu). Odvolání může směřovat mj. vůči skutkovým vadám, přičemž odvolací soud se může za podmínek uvedených v § 259 odst. 3 trestního řádu odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Není tedy pochyb o tom, že odvolání představuje účinný prostředek nápravy, a jestliže stěžovatel v tomto směru naznačuje určité pochybnosti, nemají podle Ústavního soudu žádné opodstatnění. 12.Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. dubna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu