Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
6 Tdo 1188/2025
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí: 4. 3. 2026
Spisová značka : 6 Tdo 1188/2025
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.1188.2025.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 5. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
6 Tdo 1188/2025-410
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. S. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 8 To 145/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 91/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J . S. odmítá. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 24. 2. 2025, č. j. 1 T 91/2024-331 , byl obviněný J . S. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ad 1. přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ad 2. přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a ad 3. přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. 2. Obviněný byl za tyto přečiny odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 31 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uloženo ochranné opatření zabrání věci. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost poškozenému M . K. zaplatit nemajetkovou újmu ve výši 4 334 Kč a poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně a.s. škodu ve výši 15 722 Kč. 3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 8 To 145/2025 (dále také jen „napadené usnesení“), jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím ustanovené obhájkyně Mgr. Veroniky Ščukové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 5. Obviněný namítl, že mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 31 měsíců, což považuje za nepřiměřeně přísné a nedostatečně zohledňující zejména tresty, které mu byly dříve uloženy. Uložený trest je výrazně nad polovinou zákonné trestní sazby, což nelze odůvodnit stupněm společenské škodlivosti, výší způsobené škody, ani jeho poměry. Závažnost páchané trestné činnosti je dána především jeho recidivou, nikoliv výší způsobné škody. Uložený trest je v extrémním rozporu s povahou a závažností předmětných přečinů a s dalšími relevantními hledisky, neboť při ukládání trestu nebyla respektována zásada přiměřenosti trestních sankcí a proporcionality včetně § 39 odst. 4 tr. zákoníku, které bylo již třeba v jeho případě aplikovat. 6. Navíc má za to, že mu neměl být ukládán úhrnný trest odnětí svobody za čtyři trestné činy, ale pouze za tři. Jednání popsané v bodech 2. a 3. rozsudku soudu prvního stupně nutno posoudit nikoliv jako dva samostatné přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale pouze jako jeden pokračující trestný čin. Uvedené jednání, resp. tyto dílčí útoky, byly zcela zjevně vedeny jednotným záměrem, jsou spojeny podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Toto zjevné pochybení, které neodstranil ani odvolací soud, je přitom způsobilé ovlivnit výši trestu, neboť intenzita naplnění přitěžující okolnosti podle § 42 písm. n) tr. zákoníku je nižší. 7. Soudy sice zmiňují jako polehčující okolnost jeho částečné doznání, ale činí tak pouze formálně, naopak kladou až přehnaný důraz právě na okolnosti přitěžující, a to zejména předchozí odsouzení, byť tato okolnost (recidiva) je zohledněna již v samotné právní kvalifikaci podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku. Rovněž není zřejmé, že bylo přihlédnuto k nesporné okolnosti ohledně jeho osoby, kdy důsledkem (pozn. zřejmě míněno „příčinou“) opakovaného páchání jeho trestné činnosti je i jeho porucha osobnosti, za kterou nemůže. 8. Doplnil, že ve vztahu k jednání pod bodem 2. rozsudku byl skutkový stav zjištěn v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, což řešil podáním návrhu na obnovu řízení. V důsledku vadného postupu soudů ohledně tohoto skutku je tak celý uložený trest založen na vadně zjištěném skutkovém stavu.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2025, č. j. 8 To 145/2025-357, a případně i jemu předcházející rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil příslušnému orgánu k novému projednání a rozhodnutí. 10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že do rámce obviněným užitého dovolacího důvodu lze přiřadit jeho argumentaci jen v té části, kde je tvrzena nesprávnost výroku o trestu s ohledem na problematiku pokračování v trestné činnosti. Nicméně nejedná se o výhrady důvodné – pokračování je definováno v § 116 tr. zákoníku, přičemž je zřejmé, že počínání obviněného ad 2. – 3. této definici neodpovídá, a to minimálně z důvodu absence jednotného záměru. Existence takového záměru nevyplývá ze žádného z provedených důkazů, které naopak nasvědčují situačně podmíněným konfliktům, nikoliv konfliktům plánovaným. Ostatně sám obviněný stran útoku ad 2. výslovně uvádí, že „dostal zkrat“, což ve spojení s dalšími zjištěnými okolnostmi zřetelně vylučuje jednotný záměr, potažmo plán existující od samého počátku. O pokračování se proto jednat nemůže, a to minimálně z důvodu chybějícího znaku jednotného záměru. 11. Pokud jde o další námitky týkající se tvrzené nepřiměřené přísnosti trestu, má za to, že tuto argumentaci vůbec nelze podřadit pod jakýkoliv dovolací důvod (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 5 Tdo 149/2003 či sp. zn. 11 Tdo 817/2014). V kontextu problematiky přiměřenosti uloženého trestu je zásah dovolacího soudu možný, v podstatě jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. To však v přezkoumávaném případě není.
12. Ačkoliv je v řešeném případě vyměřený trest odnětí svobody trestem relativně přísným, je to soudy řádně odůvodněno a má to oporu v soudy zjištěných skutečnostech. Zejména trestní minulost obviněného, jeho obtížná napravitelnost a osobnostní rysy, selhání v minulosti uložených trestů, nedostatek jakéhokoliv náhledu a nekritičnost, to vše značí potřebu chránit společnost před obviněným prostřednictvím trestu odnětí svobody, a to citelnějšího v rámci v úvahu přicházející trestní sazby. Proto státní zástupce nepovažuje inkriminovaný trest za extrémně přísný, neúčelný ani za zjevně nespravedlivý.
13. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je v části směřující proti výroku o trestu přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). 15. Obviněný učinil součástí svého dovolání také námitky směřující proti výroku o vině. Tato část jeho dovolání však musela být z důvodů uvedených níže posouzena jako nepřípustná. Dovolatel vznesl námitku proti nesprávnému právnímu posouzení, které shledával v tom, že skutky pod body 2. a 3. nebyly posouzeny jako jediný pokračující trestný čin. Byť dovolatel námitku vznesl v souvislosti s výší uloženého trestu, směřuje primárně proti výroku o vině. Zároveň dovolatel poněkud matoucím způsobem uvedl, že ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině „byl skutkový stav zjištěn v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, což odsouzený řešil podáním návrhu na obnovu řízení“ (viz str. 6 dovolání). Z formulace není zřejmé, zda dovolatel mínil uvedené učinit součástí důvodů dovolání, neboť nepřipojil žádnou související argumentaci. Vzhledem k tomu, že i v tomto případě by se jednalo o námitku směřující proti výroku o vině, stává se tato otázka irelevantní.
16. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že dovolatel podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání pouze do výroku o trestu a státní zástupce odvolání nepodal. Odvolací soud proto v souladu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal pouze zákonnost a odůvodněnost výroku o trestu z napadeného rozsudku, proti němuž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo. Dovolatel může dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že odvolací soud přezkoumával (a byl oprávněn přezkoumávat) rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, není dovolání obviněného proti výroku o vině přípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 719/2010). Toliko pro úplnost možno dodat, že přezkumná pravomoc odvolacího soudu byla omezena též tím, že ve vztahu ke skutku pod bodem 3. výroku o vině soud prvního stupně přijal prohlášení viny obviněného podle § 206c odst. 1 tr. ř. 17. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného není v části, která směřuje proti výroku o vině, přípustné. Zabýval se proto dále pouze námitkami směřujícími proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s napadeným usnesením.
IV. Důvodnost dovolání
IV./1. Obecná východiska
18. Úvodem je vhodné zmínit, že v řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 … ), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 , odkazující na prvně uvedené). Ústavní soud akcentuje důležitost dovolací argumentace z hlediska výsledku řízení o dovolání. Dovolatel je totiž povinen ve svém mimořádném opravném prostředku označit alespoň jeden z dovolacích důvodů, o něž své dovolání opírá, ale současně, má-li být úspěšný, snést i konkrétní námitky, jimiž proti napadenému rozhodnutí brojí, a to takové, které svým obsahem odpovídají zvolenému důvodu dovolání, příp. alespoň jinému důvodu dovolání, který sice explicitně neuplatnil, ale jehož obsahovému zaměření odpovídá jeho dovolací argumentace. 19. Z úpravy dovolacího řízení (Hlava sedmnáctá trestního řádu) je zjevné, že referenční rámec přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem je vytyčen primárně samotným dovolatelem (resp. obsahem mimořádného opravného prostředku vyhotoveného jeho obhájcem), na kterém spočívá břemeno tvrzení existence vad těchto rozhodnutí odpovídajících zvolenému, příp. alespoň jinému zákonem upravenému důvodu dovolání, a požadavek předestření relevantních námitek takové vady osvědčujících.
20. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost. 21. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označenému dovolacímu důvodu dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. IV./2. Posouzení dovolání
22. Vzhledem k povaze dovolatelových námitek je na místě prvně připomenout, že nejde - li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 23. Výjimku z toho pravidla představuje situace, kdy je uložený trest tak zjevně neúměrný, že dochází k narušení ústavních práv dovolatele. Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Ani toto není případ projednávané věci, neboť nelze trest (v jeho celistvosti) uložený obviněnému považovat za zjevně neúměrný či exemplární.
24. Ústavní soud v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení § 39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17). Dovolateli byl ukládán trest podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jenž stanovuje trestní sazbu od šesti měsíců do tří let, jako trest úhrnný za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku. Z rozsudku soudu prvního stupně se podává, že shledal pouze jednu polehčující okolnost, a to dovolatelovo částečné doznání ke skutku pod bodem 3. výroku o vině. V neprospěch obviněného naopak hovoří několik přitěžujících okolností vyložených soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Správně oba soudy zdůraznily, že dovolatel se opakovaně dopouští násilné trestné činnosti, přičemž v projednávané věci „se dopustil ve vícečinném souběhu celkem čtyř úmyslných násilných trestných činů, od jejichž spáchání jej neodradilo, že se nacházel ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, který mu byl opět uložen za trestné činy násilného charakteru“ (viz bod 5. usnesení odvolacího soudu). Oba soudy též pečlivě přihlédly k dalším dovolateli uloženým trestům, čímž vyhověly též požadavkům § 39 odst. 4 tr. zákoníku. Důvodně usoudily, že ve světle uložených trestů není trest ve výměře 31 měsíců nepřiměřeně přísný. 25. Argumentuje-li dovolatel tím, že závažnost jím páchané činnosti je dána jeho recidivou, nikoli výší způsobené škody, opomíjí zřejmě, že jeho protiprávní jednání nemělo následky toliko monetárního charakteru. Ve všech třech případech obviněný bezdůvodně začal prvně slovně a následně fyzicky napadat poškozené, přičemž v prvním případě je dokonce ohrožoval nožem. V případě skutku pod bodem 2. výroku o vině došlo též ke zranění poškozeného, které si vyžádalo nejen lékařské ošetření, ale výsledkem byla také jeho pracovní neschopnost. Nelze proto závažnost jednání obviněného bagatelizovat pouze s ohledem na výši způsobené peněžní škody, ale přihlížet je třeba též ke zraněním poškozených a zásahu do jejich osobnostní sféry, neboť se důvodně obávali o své zdraví. Za polehčující okolnost nelze považovat ani poruchu osobnosti obviněného, neboť podle závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, obviněný i přes užití návykových látek byl ve všech třech případech schopen vnímat povahu a nebezpečnost svého jednání, jeho rozpoznávací schopnosti byly zachované. Jeho ovládací schopnosti byly podstatně sníženy po požití alkoholu, event. pervitinu, ovšem byl částečně svou vůlí schopen se zdržet požití návykové látky i vědomím následků požití této látky (viz závěry znaleckého posudku na č. l. 71–7 2 prezentované v bodě 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
26. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal ani důvody pro zásah s ohledem na porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Uložený trest nelze považovat, ani v souvislosti s jemu dříve uloženými tresty, za zjevně nepřiměřeně přísný natolik, že by svojí povahou představoval trest exemplární.
V. Způsob rozhodnutí
27. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ve svém dovolání (resp. jeho části, která byla shledána přípustnou) uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně rozešly. Zároveň nebyly shledány důvody pro kasaci napadeného rozhodnutí ani z důvodu porušení základních práv obviněného. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. 28. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 4. 3. 2026
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Daniel Plšek