Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Zuzanou Hunalovou ve věci
žalobce:
[anonymizováno]., IČO [anonymizováno]
sídlem [anonymizováno]: nábřeží [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno]
zastoupený advokátkou [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalované:
[anonymizováno], narozená dne [anonymizováno]
bytem [anonymizováno]
o zaplacení částky 94 810 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 57 788 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Žaloba se v celém zbývajícím rozsahu, v níž se žalobce dále domáhal částky 37 022 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 80 965,00 Kč ve výši 11,5 % ročně od 27.08.2025 do zaplacení, úroku ve výši 78,56 % ročně z částky 66 546,74 Kč od 27.08.2025 do 19.09.2025 ve výši 3 333,36 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 66 546,74 Kč od 20.09.2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 27.08.2025 dosáhne částky 265 305,60 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
Žalobce se žalobou po žalované domáhal zaplacení částky 94 810 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovanou dne 21.03.2025, číslo úvěru [anonymizováno]. Nárok zdůvodňoval tak, že po prověření úvěruschopnosti žalované jí poskytl úvěr ve výši 67 000 Kč. Žalovaná se na základě smlouvy zavázala úvěr splácet ve 48 splátkách ve výši 4 606 Kč měsíčně s výší nominální úrokové sazby 78,56 % ročně. Žalovaná uhradila do data zesplatnění úvěru částku 9 212 Kč, poté se dostala do prodlení delšího 65 dní, v důsledku čehož žalobce úvěr zesplatnil k datu 25.08.2025. K tomuto dni se tak novou jistinou stala původní neuhrazená jistina a přirostlé úroky (79 567,38 Kč), tedy žalobce nově požadoval úroky z prodlení z této nové jistiny. Žalobce žádal dále smluvní pokutu.
Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, nesporovala tvrzení v ní uvedená.
Soud zjistil o skutkovém stavu následující skutečnosti z níže uvedených důkazů:
Na základě žádosti o úvěr byl dne 21.03.2025 žalované na účet č. [anonymizováno] zaslán úvěr vyplývající ze smlouvy č. [anonymizováno] ve výši 67 000 Kč s tím, že se žalovaná ve smlouvě zavázala tento úvěr hradit v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 4 606 Kč s úrokem 78,56 % ročně (viz smlouva o úvěru vč. dodatku o podpisu na dálku, doklad o vyplacení úvěru na účet žalované, dokument o postupu uzavření smlouvy. Žalovaná smlouvu podepsala dne 21.03.2025 na dálku, téhož dne jí byl vyplacen úvěr; žalobce jí zaslal dne 24.03.2025 oznámení o schválení úvěru. V hodnocení klienta je uveden příjem žalované 21 900 Kč, splátky dalších úvěrů 0 Kč. Z výplatní pásky od společnosti [anonymizováno]. soud zjistil, že žalovaná měla příjem za 02/2025 ve výši 3 341 Kč. Z výpisu NRKI soud zjistil, že ke dni 24.02.2025 měla žalovaná 8 jiných žádostí o finanční produkty, na částku 42 041 Kč, limit 20 000 Kč. Z výpisu SOLUS z 24.02.2025 soud zjistil, že žalovaná měla jeden záznam dluhu. Žalobce poslal žalované výzvy k úhradě dluhu dne 22.07.2025, 21.08.2025, oznámení o zesplatnění dne 25.08.2025
Soud učinil ve věci skutkový závěr, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 67 000 Kč, žalovaná před podáním žaloby uhradila celkem 9 212 Kč (dle tvrzení žalobce).
Podle § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 75 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Ustanovení § 86 a násl. ZSÚ podrobně upravují povinnosti poskytovatele úvěru stran posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Podle § 86 odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud předně hodnotil úvěrovou smlouvu včetně úroku ve výši 78,56 % ročně. Podle statistiky úrokových sazeb (spotřebitelské úvěry u bank) – viz ekonomická data ČNB, ARAD – činila obvyklá úroková míra v březnu 2025 v bankovním sektoru 8,2 %. Přestože je obvyklé, že nebankovní poskytovatelé mívají sazby vyšší, neboť se do nich promítá podnikatelské riziko poskytovatele a častokrát i rizikovost dlužníka, kterému banka v žádosti o úvěr nevyhověla, hladina tohoto navýšení se nemůže pohybovat mimo rozumnou úroveň (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. usoud/III.__S_4129_18 ze dne 26.02.2019, kde Ústavní soud mimo jiné odkázal na nálezy sp. zn. usoud/I.__S_199_11 a sp. zn. III. 4084/12, ve kterých dovodil, že je nepřijatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům /zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům/, které evidentně poškozují práva svých klientů.). Rovněž Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 22.09.2020, č. j. nsoud/32_Cdo_1490_2019-175 zopakoval, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 OZ, a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 OZ). Soud v této věci posoudil, že smluvené úroky se vymykají i adekvátnímu zvýšení plynoucímu z podnikatelského rizika poskytovatele úvěrů jakožto nebankovní instituce. Soud proto uzavřel, že ujednaná výše smluvního úroku se příčí dobrým mravům, což působí neplatnost celé úvěrové smlouvy. K tomu lze dále odkázat na stručný a výstižný závěr z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. krajsky/47_Co_87_2023-81, dle kterého pokud jsou smlouvy s nemravně vysokými úroky sjednávány úvěrujícím zcela záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti, je absolutně neplatná celá smlouva, a nikoliv jen oddělitelné ujednání o nemravných úrocích. Ustanovení § 576 OZ nelze na takové případy aplikovat. Rovněž z judikatury Soudního dvora plyne, že by neměl být považován za neplatný pouze úrok („odměna“), tj. neměl by být soudem pouze měněn sjednaný úrok na úrok obvyklý, jelikož takový postup vede k setrvávání poskytovatelů na jejich nemravných praktikách. Viz rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15.06.2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“ Dále, pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.02.2019, sp. zn. usoud/III.__S_4129_18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Pokud jde o charakter odborné péče, tak lze zmínit též judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 25.07.2018, sp. zn. nsoud/33_Cdo_2178_2018, v němž tento soud dospěl k názoru, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a klíčová je povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Dále dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/33_Cdo_2178_2018, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že při zkoumání schopností žalované úvěr splácet žalobce neprověřil zejména výdaje a dosavadní zadlužení žalované. Dále žalobce nepředložil potvrzení o příjmu žalované, když jediná výplatní páska byla na částku 3 000 Kč a byla zřejmě pouze z brigádní činnosti žalované. Z tohoto hlediska postup žalobce nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí.
Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná pro nemravně vysoké úroky sjednávány úvěrujícím zcela záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti, neposkytoval již soud žalobci lhůtu k dalšímu doplnění důkazů týkající se jeho tvrzení o řádném zkoumání úvěruschopnosti, když ani prokázání řádného prověření výdajů žalované by na závěru o neplatnosti smlouvy nic nezměnilo.
Dále byla věc posouzena dle § 2993 OZ, občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 67 000 Kč, tedy tuto jistinu je povinna žalovaná žalobci vrátit. Žalovaná doposud uhradila žalobci částku 9 212 Kč, soud proto výrokem I. zavázal žalovanou k doplatku dluhu ve výši 57 788 Kč. Žalobce z neplatné smlouvy nemá právo na žádné úroky, poplatky ani na smluvní úroky, které nebyly platně sjednány. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu č. j. nsoud/33_Cdo_3675_2021-262 ze dne 20.04.2022, nárok na zákonný úrok z prodlení vznikne žalobci až poté, co případně žalovaný nedodrží splatnost zbývající jistiny určenou soudem. Lhůtu k plnění výroku I. soud určil v souladu s § 160 OSŘ jako třídenní. Výrokem II. soud zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu nad rámec poskytnuté původní částky.
O nákladech řízení rozhodl soud výrokem III. v souladu s ustanovením § 150 OSŘ Přestože žalobce měl částečný úspěch ve věci, soud mu náhradu nákladů nepřiznal. Soud zhodnotil, že neúspěch žalobce plyne zejména z jeho záměrně vysokého žalobního nároku, přestože soudy opakovaně smlouvy uzavírané žalobcem hodnotí jako rozporné s dobrými mravy. Žalobci – a jeho právnímu zástupci totožnému jako v jiných žalobcových věcech – muselo být zřejmé, že žalobní žádání nemůže obstát. Přesto však žalobce opakovaně vyvolá řízení s vyšším soudním poplatkem, než by odpovídalo skutečně dlužné jistině, stejně tak hradí za služby advokáta. Takovéto náklady nemohou opakovaně nést žalovaní, když opačný přístup soudu by aproboval nekalé praktiky žalobce. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení ke Krajskému soudu v Hradci Králové prostřednictvím podepsaného soudu.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí soudem.