Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové a soudců Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Josefa Mrnůštíka, zastoupeného Mgr. Terezou Rudošovou, advokátkou, sídlem Školní 3362/11, Zlín, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. září 2025 č. j. 1 Ads 120/2025-44 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2025 č. j. 22 Ad 28/2024-80, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Základem posuzovaného případu je spor o nepřiznání příspěvku na bydlení.
2.Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že prvostupňový správní orgán nevyhověl stěžovatelově žádosti o dávku státní sociální podpory - příspěvku na bydlení, což k odvolání stěžovatele potvrdil i vedlejší účastník. Správní orgány totiž shledaly, že prostor obývaný stěžovatelem nesplňuje definici bytu ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Jde totiž o jiný nebytový prostor v rámci stavby ubytovacího zařízení. Zároveň podle nich stěžovatel neposkytl dostatečnou součinnost, neboť při místním šetření neumožnil do nemovitosti vstup. Stěžovatel se bránil žalobou, kterou krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. Následnou stěžovatelovu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost. 3.Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že správní soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2, čl. 11, čl. 30 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 2 odst. 2 a 3 Ústavy České republiky. Tvrdí, že správní soudy provedly v důsledku libovůle pouze formální přezkum, neboť odmítly provést navrhovaný znalecký posudek o povaze obývaného prostoru a ani nepřihlédly k potvrzení o hospitalizaci stěžovatele, v jejímž důsledku se nemohl zúčastnit místního šetření. Odmítnutím kasační stížnosti pak měl Nejvyšší správní soud stěžovateli odepřít soudní ochranu. Ve výsledku tak stěžovatel údajně přišel o přístup k sociální pomoci. Konečně stěžovatel zpochybňuje výklad § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře ze strany správních soudů. 4.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5.Stěžovatel učinil spornou zejména otázku výkladu pojmu byt ve smyslu § 24 zákona o státní sociální podpoře v rozhodném znění. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud na úvod poznamenává, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. 6.Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostojí. Stěžovatel v ústavní stížnosti převážně opakuje námitky, které uplatnil v předchozím řízení a které správní soudy řádně vypořádaly. Správní soudy se opřely o ustálenou judikaturu, podle níž je podmínkou výplaty příspěvku na bydlení také formální podmínka v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností jako bytu. Naznaly přitom, že stěžovatelem obývaný prostor tuto podmínku nesplňuje, neboť se nejedná o nemovitost určenou k trvalému bydlení dle stavebního zákona či kolaudačního rozhodnutí. Stejně jako v dřívějších případech na tomto výkladu správních soudů neshledává Ústavní soud nic protiústavního (usnesení sp. zn. III. ÚS 2133/25 ze dne 13. 8. 2025, usnesení sp. zn. III. ÚS 1599/22 ze dne 12. 7. 2022). Trvání na splnění formální podmínky ze strany správních soudů nepředstavuje svévoli, jak tvrdil stěžovatel, nýbrž aplikaci zákonem předvídané podmínky. Na nesplnění formálního předpokladu pro přiznání dávky přitom nic nemohl změnit ani stěžovatelem navrhovaný znalecký posudek.
7.Nepřiznání dávky stěžovateli tak nebylo důsledkem porušení jeho ústavně zaručených práv ani svévole orgánů veřejné moci, nýbrž následkem nesplnění zákonných podmínek. Stěžovatel brojil také proti závěru krajského soudu, podle něhož stěžovatel neposkytl dostatečnou součinnost, neboť při místním šetření neumožnil do nemovitosti vstup. Tuto námitku vypořádal Nejvyšší správní soud tak, že zdůraznil, že již samotná skutečnost, že stěžovatel obývá nezpůsobilý prostor, je dostatečným důvodem pro nepřiznání příspěvku na bydlení, a proto se otázkami (ne)součinnosti nezabýval. Ústavní soud také tuto úvahu považuje za logickou a nevybočující z ústavních mantinelů. Pokud se totiž stěžovateli nepodařilo zpochybnit ústavnost jednoho důvodu dostačujícího pro nepřiznání dávky, je nadbytečné se zabývat argumentací směřující proti ústavnosti druhého takového důvodu.
8.S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu