Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Papicovou ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátkou [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno]
o 51 954,11 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 28 954,11 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 23 886,52 Kč od 23.08.2025 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 51 954,11 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 23.04.2025 smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 0,98 % denně. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to na základě náhledu do databází a na základě informací získaných od dlužníka, ze kterých byl zjištěn pravidelný měsíční příjem žalovaného ve výši 25 000 Kč. Podle žalobkyně se žalovaný dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, a proto žalobkyně ke dni 22.08.2025 úvěr zesplatnila. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaný na dlužnou jistinu neuhradil ničeho. Předmětem žalobního nároku je dlužná jistina úvěru ve výši 23 000 Kč; kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 27 007,50 Kč; poplatky za vyplacení tranší úvěru ve výši 457,70 Kč, za službu „Klidné spaní“ ve výši 98,82 Kč a za službu „Presto“ ve výši 330 Kč; smluvní pokuta ve výši 1 060,09 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 23 886,52 Kč ve výši 11,5 % p. a. od 23.08.2025 do zaplacení.
2.Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.
Z provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:
3.Žalobkyně se žalovaným dne 23.04.2025 projevili vůli zavázat se smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno] jejíž nedílnou součástí jsou mj. všeobecné obchodní podmínky. Žalobkyně se v této smlouvě zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše 39 800 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky spolu s úrokem ve výši 0,983 % denně žalobkyni splácet v pravidelných denních splátkách. Konec doby platnosti kreditního rámce byl stanoven na 15.10.2026, RPSN při čerpání celého kreditního rámce činí 1 607,48 % (Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno], Všeobecné obchodní podmínky, Předpis denních splátek). Žalobkyně ověřovala totožnost žalovaného z fotokopie jeho občanského průkazu (kopie OP žalovaného). Žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho bankovní účet č. [anonymizováno] částky 2 000 Kč, 14 500 Kč a 6 500 Kč dne 23.04.2025 (Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, Sdělení [anonymizováno] ze dne 27.04.2026). Žalovaný žalobkyni na jistinu úvěru neuhradil ničeho (Žalovaný netvrdil opak). E-mailem ze dne 22.08.2025 oznámila žalobkyně žalovanému „vypovězení smlouvy o půjčce s okamžitou platností“ z důvodu nehrazení závazků žalovaného (Oznámení o vypovězení smlouvy z 22.08.2025). Dne 16.12.2025 zaslala právní zástupkyně žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky (Výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 14.12.2025 a Potvrdenie o podaji doporučenej zásilky).
4.Z listin označených jako „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [anonymizováno].“ a „Identifikované příjmy“ soud žádná relevantní skutková zjištění neučinil, neboť se jedná o interní dokumenty vygenerované žalobkyní, ze kterých není vůbec zřejmé, jakým způsobem žalobkyně přišla k informacím v těchto dokumentech uvedeným.
Z výše uvedených skutkových zjištění učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:
5.Žalobkyně se žalovaným dne 23.04.2025 projevili vůli zavázat se smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky v celkové výši 23 000 Kč. Sjednaný úrok za poskytnutí peněz činil 0,983 % denně (tj. 358,795 % ročně). Žalovaný žalobkyni na jistinu úvěru neuhradil ničeho. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky žalobkyní vyzván, přičemž mu byla zaslána i předžalobní výzva.
6.Soud v rámci právního posouzení vycházel zejména ze zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o prodlení dlužníka (§ 1968 a násl. občanského zákoníku). 7.Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to netvrdil. Povinností žalobkyně tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného.
8.Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
9.Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně, když z předložených listin vygenerovaných samotnou žalobkyní není vůbec zřejmé, jakým způsobem žalobkyně dospěla k informacím v těchto listinách uvedeným a jakým způsobem tyto informace ověřovala. Žalobkyně svá tvrzení v tomto směru nedoplnila a ani neoznačila žádné důkazy k prokázání splnění své zákonné povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného, přičemž se ani nedostavila k nařízenému jednání a sama se tak zbavila práva být soudem poučena podle § 118a OSŘ ve smyslu § 5 OSŘ Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že před uzavřením úvěrové smlouvy řádně a úplně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet. 10.S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni sjednaný úvěr ve lhůtě splatnosti uhradit. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb.. Pro nadbytečnost se tedy soud nezabýval možnou absolutní neplatností smlouvy podle § 588 OZ z důvodu výše smluvního úroku, ačkoli sjednaný úrok ve výši 0,983 % denně (tj. 358,795 % ročně) se již na první pohled jeví jako zjevně rozporný s dobrými mravy. 11.Vzhledem k tomu, že žalobkyně soudu v řízení neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, tj. schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem a poplatky vrátit řádně a včas, dospěl soud k závěru, že žalobkyně zjevně porušila svou povinnost stanovenou v § 86 zák. č. 257/2016 Sb., v důsledku čehož je nutné posoudit předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. 12.V souladu s § 87 zák. č. 257/2016 Sb. je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.04.2022, sp. zn. nsoud/33_Cdo_3675_2021, je § 87 zák. č. 257/2016 Sb. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. 13.V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 23 000 Kč. Podle žalobkyně žalovaný na jistinu úvěru neuhradil ničeho. Žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal jakoukoli úhradu, soud proto žalované výrokem I. tohoto rozsudku uložil uhradit žalobkyni 23 000 Kč.
14.Jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by se účastníci řízení dohodli na době, v níž je žalovaný povinen jistinu úvěru vrátit (tj. době splatnosti), určil ji soud. Žalovaný k otázce svých platebních možností ničeho netvrdil ani soudu k věci neoznačil žádné důkazy. Vzhledem k tomu, že soud tak nebyl schopen zjistit (platební) možnosti žalovaného, určil lhůtu pro vrácení jistiny úvěru žalobkyni jako obecnou lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., tedy v délce tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
15.V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevznikl nárok na úhradu smluvního úroku, sjednaných poplatků a smluvní pokuty. Rovněž žalobkyni nebyl přiznán nárok na úhradu požadovaného zákonného úroku z prodlení, neboť doba splatnosti jistiny byla soudem stanovena až uplynutím tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, a žalovaný proto není s úhradou jistiny úvěru (prozatím) v prodlení. Soud tedy žalobu v této části výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
16.O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodoval dle ustanovení dle § 142 odst. 2 OSŘ Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, které žalobkyně požadovala ke dni vyhlášení rozhodnutí. S ohledem na to, že v řízení byl zjevně úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.