Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Boutiq Construction s.r.o., sídlem Václavské náměstí 773/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Boženou Rochfalušiovou, advokátkou, sídlem Revoluční 764/17, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2025 č. j. Ncp 617/2025-35, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti MESSIANAM s.r.o., sídlem Vysokovská 1280/37, Praha 20 - Horní Počernice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle § 38 odst. 1 Listina. 2.Stěžovatelka se podanou žalobou po vedlejší účastnici (v té době jednatelce stěžovatelky) a původně i po obchodní společnosti CHASV-INVEST s.r.o. domáhá zaplacení částky ve výši 946 162 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Vedlejší účastnice vznesla v řízení námitku věcné nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), neboť se domnívá, že ve vztahu mezi ní a stěžovatelkou jde o věc, kterou lze podřadit pod § 9 odst. 2 písm. f) OSŘ, občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Nároky stěžovatelky na náhradu škody vůči vedlejší účastnici byly posléze usnesením obvodního soudu ze dne 22.07.2025 č. j. okresni/39_C_186_2024-48 vyloučeny k samostatnému řízení a věc následně podle § 104a odst. 2 OSŘ předložena Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") k rozhodnutí o námitce věcné nepříslušnosti. 3.Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (výrok I) a věc bude postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze (výrok II). Nejprve uvedl, že stěžovatelka svou žalobou spojila k rozhodování věci, které se ke spojení nehodí, neboť k rozhodování o nárocích vůči každé z původně žalovaných je věcně příslušným soud jiného stupně a obvodní soud postupoval správně, vyloučil-li věc vedlejší účastnice k samostatnému projednání. Konstatoval, že v projednávané vyloučené věci jde o spor uvedený v § 9 odst. 2 písm. f) OSŘ, pročež jsou k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni příslušné krajské soudy. II.
Argumentace stěžovatelky
4.Stěžovatelka nejprve vysvětluje, že u obvodního soudu zahájila dvě řízení, která jsou si skutkově velmi podobná a předmět řízení je identický (týká se náhrady škody způsobené společným jednáním všech v žalobách označených osob). Liší se pouze okruh žalovaných, avšak vedlejší účastnice byla žalovanou v obou řízeních. V prvním řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. okresni/27_C_111_2025 bylo rozhodnuto vrchním soudem o námitce věcné nepříslušnosti vznesené vedlejší účastnicí tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Vrchní soud rozhodl tedy jinak než v nyní posuzované věci. I když stěžovatelka ponechávala určení věcné příslušnosti v obou řízeních na rozhodnutí vrchního soudu, upozorňovala na nutnost přihlédnout k ekonomii a hospodárnosti řízení. Podle stěžovatelky je neakceptovatelné, aby stejný soud (vrchní soud) rozhodl u skutkově podobných věcí odlišně a ignoroval předvídatelnost svých rozhodnutí. Nesouhlasí s výkladem vrchního soudu, že již z titulu postavení vedlejší účastnice, jako jednatelky stěžovatelky, je podle § 9 odst. 2 písm. f) OSŘ dána věcná příslušnost krajských soudů. Dohodla-li se stěžovatelka s vedlejší účastnicí ve smlouvě o výkonu funkce, že kromě obchodního vedení z titulu funkce jednatelky bude vedlejší účastnice vykonávat a odpovídat za další činnosti, které jsou spojené s řízením stavby, výkonem funkce projektového manažera stavby, prováděním kontrolní a koordinační činnosti stavby, z jejíhož provádění nyní uplatňuje nároky na náhradu škody, nelze takové činnosti podřazovat pod obchodní vedení a určovat věcnou příslušnost podle § 9 odst. 2 písm. f) OSŘ III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5.Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6.Stěžovatelčina námitka se týká rozhodnutí o věcné příslušnosti. Posuzování podmínek příslušnosti je úkolem obecných soudů a Ústavní soud do jejich úvah zasahuje (při zohlednění své zdrženlivosti) v zásadě jen tehdy, je-li odůvodnění jejich rozhodnutí k dané otázce zjevně nedostatečné. Jde zejména o případy, kdy neodůvodní soud své rozhodnutí o podmínkách věcné příslušnosti vůbec, ačkoliv se musel vypořádat s příslušnými námitkami účastníků řízení.
7.Odvozovala-li stěžovatelka svůj nárok na náhradu škody ze smlouvy o výkonu funkce sjednané s vedlejší účastnicí (v té době její jednatelkou) a namítala-li, že vedlejší účastnice při řízení stavby nepostupovala v souladu s péčí řádného hospodáře, je závěr vrchního soudu, že jde podle § 9 odst. 2 písm. f) OSŘ o spor mezi obchodními korporacemi a členy jejich orgánů, jde-li o vztahy týkající se výkonu funkce členů orgánů, k němuž jsou věcně příslušné krajské soudy, akceptovatelný. Jakkoliv lze vrchnímu soudu vytknout strohost jeho rozhodnutí, lze z něj dovodit, jakými úvahami se řídil při formulaci právního závěru o věcné příslušnosti soudů. V této souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatelka vyřešení věcné příslušnosti sama ponechala na rozhodnutí vrchního soudu, což ostatně potvrzuje i v ústavní stížnosti. Upozorňovala pouze na aspekt procesní ekonomie a hospodárnosti, když obě řízení by měla být podle ní vedena před stejným soudem. 8.Důvodem pro zrušení napadeného usnesení není ani okolnost, že vrchní soud v obdobné věci, v níž byla stěžovatelka rovněž účastnicí řízení, rozhodl, že věcně příslušné jsou v prvním stupni okresní soudy. Nebylo by logické, aby sice stručné, ale akceptovatelně odůvodněné rozhodnutí bylo zrušeno jen z toho důvodu, že má odporovat rozhodnutí z jiného soudního sporu. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů, byť by nebyla v určitých otázkách jednotná. Pro Ústavní soud je podstatná (ne)ústavnost rozhodnutí napadeného ústavní stížností.
9.Co se týče případného porušení práva na zákonného soudce podle § 38 odst. 1 Listina, Ústavní soud připomíná, že z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz též usnesení ze dne 16.11.2006 sp. zn. usoud/III.__S_29_06 ). Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit možnou přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel. Ústavní soud žádná relevantní pochybení ve stěžovatelčině věci nezjistil a důvody pro zásah do jurisdikce vrchního soudu neshledal. 10.Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu