Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Krejčího, zastoupeného JUDr. Veronikou Nemethovou, advokátkou, sídlem Senovážné náměstí 6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. MSPH 98 INS 3033/2020, 29 NSČR 84/2024-B-67 ze dne 26. února 2026, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. MSPH 98 INS 3033/2020, 1 VSPH 229/2024-B-54 ze dne 9. dubna 2024 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 98 INS 3033/2020-B-45 ze dne 29. listopadu 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Kangil Services, s. r. o., sídlem Stránčická 1332/23, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel zároveň navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2.V insolvenčním řízení vedeném na majetek vedlejší účastnice (dlužníka) předložil insolvenční správce 14. června 2022 Městskému soudu v Praze konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů. Městský soud ji přezkoumal, uvědomil o ní účastníky řízení a poučil je o možnosti podat námitky. Stěžovatel (věřitel č. 5) práva podat námitky využil. Namítal, že insolvenční správce neučinil veškerá právní jednání k nalezení a zajištění majetku, resp. k dohledání a vymožení práv úpadce vůči třetím osobám za účelem následného použití vymoženého plnění k úhradě pohledávek přihlášených věřitelů.
3.Městský soud k projednání námitek stěžovatele svolal jednání, při kterém vyslechl insolvenčního správce. Napadeným usnesením poté schválil konečnou zprávu insolvenčního správce (výrok I), rozhodl o hotových výdajích a odměně insolvenčního správce (výroky II a III) a k rozdělení věřitelům určil částku 0,00 Kč (výrok IV). Měl za nepochybné, že insolvenční správce postupoval při zjišťování majetku dlužníka v souladu s insolvenčním zákonem a učinil vše potřebné k jeho nalezení. V průběhu insolvenčního řízení nevyšly najevo žádné informace o zpeněžitelném majetku dlužníka, v majetkové podstatě dlužníka nejsou žádné prostředky.
4.Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil. Shodl se s městským soudem, že námitky stěžovatele proti konečné zprávě nebyly důvodné a že insolvenční správce za účelem zjištění majetkové podstaty použil veškeré dostupné možnosti a prostředky, jež měl k dispozici. Uvedl, že v konečné zprávě byly jednotlivé položky dostatečně specifikovány a zpráva byla způsobilá k projednání a zveřejnění v insolvenčním rejstříku.
5.Usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné, protože právní posouzení vrchního soudu (ve vztahu k náležitostem, účelu a schválení konečné zprávy) bylo v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
6.Stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy akceptovaly konečnou zprávu, aniž byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Seznam majetku dlužníka vykazoval vady, nebyly provedeny stěžovatelem navržené důkazy ke zjištění rozsahu majetkové podstaty, mezi skutkovými zjištěními (indiciemi o majetku dlužníka) a právními závěry soudů (o nulovém uspokojení věřitelů) je extrémní nesoulad. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle stěžovatele postrádá přesvědčivé a logické odůvodnění. Za zcela zásadní považuje pochybení Nejvyššího soudu, který se věcně nezabýval v dovolání nastolenými právními otázkami.
7.Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.
8.Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 9.Tak tomu v posuzované věci nebylo. Ústavní stížnost nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry napadených rozhodnutí vedenou v rovině práva podústavního. Stěžovatel uvádí tytéž námitky, se kterými se soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role, jež mu, jak bylo výše uvedeno, nepřísluší.
10.V napadeném usnesení vrchní soud s odkazem na § 302 a násl. insolvenčního zákona a judikaturu Nejvyššího soudu potvrdil jako správné závěry městského soudu, který námitky stěžovatele vůči předložené konečné zprávě insolvenčního správce neshledal důvodnými, a proto konečnou zprávu tak, jak byla předložena, schválil. Těmto závěrům nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. 11.Předně je třeba uvést, že závěr o neexistenci majetku určeného k uspokojení věřitelů neučinil městský soud pouze na základě seznamu majetku dlužníka (jehož náležitosti stěžovatel zpochybňuje), ale především na základě insolvenčním správcem předložené zprávy o hospodářské situaci dlužníka, šetření v evidenci nemovitostí, registru motorových vozidel, u bankovních ústavů, správce daně, správy sociálního zabezpečení, pošty, telefonních operátorů, distributorů médií, soudů a u majitele objektu, v němž má dlužník sídlo. Původní soupis majetkové podstaty z 19. prosince 2020 insolvenční správce k námitkám stěžovatele (a věřitelů č. 6 a 7) doplnil o pohledávku z titulu náhrady škody za třemi konkrétními fyzickými osobami, ale dospěl k závěru, že tato pohledávka nemůže sloužit k uspokojení věřitelů, proto ji posléze vyňal z majetkové podstaty. Insolvenční správce kontaktoval věřitele č. 5, 6 a 7 a sdělil jim, že v majetkové podstatě nejsou žádné prostředky, které by mohl použít k vymáhání pohledávky, pro případné vymáhání je třeba složit zálohu. Dále věřitelům sdělil, že si mohou pohledávku z majetkové podstaty odkoupit. Na základě této výzvy insolvenčního správce věřitelé zálohu nesložili, ani nepředložili nabídku na odkoupení pohledávky.
12.Městský soud tedy řádně odůvodnil, že insolvenční správce nepochybil, když pohledávku, jíž se především týkají námitky věřitelů č. 5, 6 a 7, vyňal z majetkové podstaty. Zdůraznil, že tito věřitelé neuvedli nic, co by konkrétně svědčilo o existenci této pohledávky, neposkytli insolvenčnímu správci finanční prostředky k vedení případného sporu, ani jinou avizovanou pomoc, a nesdělili, na základě kterých skutkových okolností, jakými tvrzeními a na základě jakých důkazů by se insolvenční správce mohl na věřiteli uvedených osobách tvrzené náhrady škody domáhat. Vypořádal se i s námitkou nevyslechnutí osob jednajících za dlužníka (bod 10 usnesení).
13.Také vrchní soud konstatoval, že insolvenční správce podrobně odůvodnil svůj postup při zjišťování a zajišťování majetku dlužníka (včetně vysvětlení, proč žádal o vynětí sepsané pohledávky za třetími osobami z majetkové podstaty, proč ji považoval za promlčenou a obtížně dobytnou, proč nepřistoupil k jejímu vymáhání a proč nenavrhl provedení výslechu jednatele dlužníka podle § 214 insolvenčního zákona). Vrchní soud zdůraznil, že stěžovatel ani další věřitelé neuvedli žádné konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné dospět k závěru, že dlužník vlastní konkrétní majetek, jenž nebyl správcem dohledán a zapsán do soupisu majetkové podstaty, neuvedli ani žádné konkrétní skutečnosti, jež by zpochybnily závěr správce o nedobytnosti tvrzené pohledávky z titulu odpovědnosti za škodu. Za situace, kdy v majetkové podstatě není dostatek finančních prostředků ani na úhradu pohledávek za majetkovou podstatou, soud shledal další vedení řízení za účelem vymožení této pohledávky za rozporné se zásadou hospodárnosti insolvenčního řízení. 14.Se stěžovatelem tedy nelze souhlasit, že se soudy s jeho námitkami dostatečně nevypořádaly.
15.Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a občanského soudního řádu, vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně § 237 téhož zákona. Uvádí-li stěžovatel, že Nejvyšší soud dovolání formalisticky odmítl, i když stěžovatel vymezil porušení základních práv, která jsou pod ochranou čl. 4 Ústavy, nelze mu přisvědčit. Judikaturu Ústavního soudu, podle které je námitka založená na tvrzeném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod uplatitelná jako dovolací důvod, je nutno chápat jako požadavek, aby Nejvyšší soud v souladu s čl. 4 Ústavy příslušná ustanovení občanského soudního řádu interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem. Tím je současně s ohledem na čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyjádřen požadavek, aby stěžovatel vyčerpal i dovolání jako podmínku přípustnosti své ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Poskytování ochrany základním právům a svobodám však musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny), která jsou součástí právního řádu. Neznamená to tedy, že by dovolání bylo "projednatelné", aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v § 241a občanského soudního řádu, nebo aniž by splňovalo předpoklady přípustnosti podle § 237 tohoto zákona. 16.Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč Nejvyšší soud dovolání postupem podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a § 237 téhož zákona a contrario odmítl. Nejvyšší soud v bodech 11 až 13 poukázal na svou judikaturu, podle které konečná zpráva neřeší otázku způsobu a rozsahu uspokojení pohledávek; ale její podstatou je přehled o příjmech a výdajích z majetkové podstaty (pohledávkách za majetkovou podstatou a pohledávkách postavených jim na roveň) a údaj o tom, jaká částka je k dispozici pro rozvrh. Dále zde uzavřel, že rozhodnutí vrchního soudu založené na tom, že na správnost závěrů konečné zprávy nemá vliv procesní postup dlužníka v insolvenčním řízení, který se týká namítané nesprávnosti nebo neúplnosti údajů v seznamu majetku, je souladné s touto jeho judikaturou. 17.Nejvyšší soud vypořádal námitky stěžovatele týkající se i neúplnosti údajů v seznamu majetku, postupu insolvenčního správce při zjišťování a zpeněžování podstaty náležejícího do majetkové podstaty i vynětí pohledávky za třetími osobami ze soupisu majetkové podstaty a dovodil, že nemají oporu ve spisu (bod 13 usnesení).
18.Stěžovateli tak přístup k dovolacímu přezkumu upřen nebyl.
19.Ze shora popsaných důvodů napadená rozhodnutí z ústavního hlediska obstojí.
20.Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval, neboť jde o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. dubna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu