Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno]
o zaplacení 22 299,80 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 032,91 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 12 996,75 Kč, úroku ve výši 14 % ročně z částky 19 599,80 Kč od 02.02.2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 299,80 Kč od 21.09.2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 22 299,80 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [anonymizováno]. se žalovaným uzavřela dne 21.10.2020 smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. [anonymizováno] a na základě této smlouvy poskytla žalovanému úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč, zároveň mu byla poskytnuta kreditní karta, jejímž prostřednictvím byl oprávněn čerpat peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce. Žalovaný se ve smlouvě zavázal čerpané peněžní prostředky splácet spolu s úroky, poplatky za bankovní služby a dalšími poplatky dle sazebníku a úrokového lístku, to vše v měsíčních minimálních splátkách ve výši 2 % z částky, která byla vyčerpána v předcházejícím měsíci, z vyúčtovaných poplatků, z částek po splatnosti a z částek přečerpání úvěrového rámce v konkrétní výši dle výpisu. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný a dále provedla lustrace v interních i externích systémech, v registrech BRKI/NRKI/SOLUS, v insolvenčním rejstříku. Co se týče příjmů žalovaného, zde předchůdkyně žalobkyně vycházela z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu žalovaného ve výši 29 685 Kč měsíčně a dále z tvrzení žalovaného, že příjem domácnosti činí 60 000 Kč měsíčně. Předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem a výdaje žalovaného odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Do výdajů byly započteny výdaje doložené v žádosti o úvěr, zároveň předchůdkyně žalobkyně zohlednila částku životního minima a částku normativních nákladů na bydlení a splátky dosavadních úvěrů zjištěné z veřejných databází. Výpočtem pak předchůdkyně žalobkyně získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. krajsky/5_Co_231_2020-97 ze dne 31.07.2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze, ze dne 09.03.2021, č. j. krajsky/12_Co_367_2020-170, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 01.02.2024. Celkově žalovaný za dobu trvání smluvního vztahu načerpal 31 580,37 Kč a uhradil pouze 19 547,46 Kč. Žalobkyně po žalovaném v žalobě požadovala dlužnou jistinu ve výši 19 599,80 Kč, poplatky ve výši 2 700 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 990,98 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 738,88 Kč, úrok ve výši 14 % ročně z částky 19 599,80 Kč od 02.02.2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 299,80 Kč od 21.09.2024 do zaplacení. 2.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a OSŘ, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3.Z listinných důkazů předložených právní předchůdkyní žalobkyně soud zjistil, že dne 21.10.2020 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně [anonymizováno]. uzavřena smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. [anonymizováno] a vydání a užívání karty, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč. Žalovaný byl oprávněn prostřednictvím karty opakovaně čerpat úvěr až do výše úvěrového rámce. Zároveň byl žalovaný povinen úvěr průběžně splácet, a to vždy do data splatnosti uvedeného na výpise ve výši minimální splátky rovněž uvedené na výpise. Byla ujednána úroková sazba 12 % ročně. Žalovaný byl rovněž povinen platit sjednané poplatky. V případě překročení úvěrového rámce nebo prodlení s úhradou splátky byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna prohlásit veškeré dluhy žalovaného za ihned splatné a požádat o jejich předčasné splacení.
4.Součástí smlouvy o úvěru byly i Všeobecné obchodní podmínky, Všeobecné produktové podmínky a Sazebník poplatků, tyto dokumenty byly soudu předloženy. Žalobkyně dále doložila i Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro Kartu a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.
5.Ze žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru podepsané žalovaným ze dne 21.10.2020 soud zjistil, že žalovaný měl být v té době zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník/řemeslník u [anonymizováno]. s průměrným čistým měsíčním příjmem 29 685 Kč. Celkový čistý měsíční příjem domácnosti byl vyčíslen částkou 60 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že je rozvedený, bydlí v pronajatém domě/bytě, vyživuje dvě osoby. Ostatní nezbytné měsíční náklady byly vyčísleny částkou 0 Kč. Žalovaný také uvedl, že nemá jiné měsíční splátky a nejsou mu prováděny srážky ze mzdy.
6.Z potvrzení o výši příjmu vystaveného zaměstnavatelem žalovaného dne 23.08.2020 plyne, že je od roku 2017 zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti [anonymizováno]. jako zedník s průměrným měsíčním čistým příjem 29 685 Kč.
7.Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že v rámci posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, atd. Předchůdkyně žalobkyně vypočetla disponibilní částku tak, že od příjmů žalovaného odečetla splátkové a nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zák. č. 117/1995 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně tak ve svých matematických modelech vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 29 685 Kč (který měl být ověřen z dokladu o příjmu doloženého k jiné žádosti o úvěr) a zohlednila dosavadní interní splátky ve výši 4 297,51 Kč a životní náklady ve výši 12 550,84 Kč. Dále předchůdkyně žalobkyně počítala s tím, že žalovaný je rozvedený, bydlí v pronajatém domě/bytě a vyživuje dvě osoby, počítala přitom s 49,48% podílem žalovaného na nákladech na bydlení. 8.Z výpisů z úvěrového účtu za období od 10/2020 do 9/2024 je patrné, jak žalovaný úvěr postupně čerpal a jak jej průběžně splácel; přičemž celkem načerpal částku 31 580,37 Kč a celkem na splátkách uhradil 19 547,46 Kč. Zároveň bylo zjištěno, jaké byly žalovanému účtovány úroky a poplatky.
9.Dopisem ze dne 01.02.2024 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek prohlásila úvěr za splatný a vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky ve výši 23 290,78 Kč nejpozději do 15.02.2024.
10.Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.09.2024 postoupena žalobkyni, a to za úplatu, jak vyplývá z doložené dohody ze dne 12.09.2024 a z potvrzení o připsání úplaty na účet. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 30.09.2024, jehož odeslání 08.10.2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem.
11.Předžalobní výzvou ze dne 19.11.2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději ve lhůtě do 04.12.2024. Výzva byla odeslána 19.11.2024, jak bylo doloženo podacím lístkem.
12.Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2395 OZ, občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 13.Na zamýšlený smluvní vztah dopadá právní úprava týkající se spotřebitelského úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
14.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 15.Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
16.Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zák. č. 257/2016 Sb., který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 17.Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
18.I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/33_Cdo_2178_2018 ze dne 25.07.2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). 19.Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 20.Pokud jde o příjem žalovaného, vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 29 685 Kč, který byl doložen potvrzením zaměstnavatele žalovaného. Co se však týče výdajové stránky, zde se předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které nijak neověřovala (s výjimkou splátek jiných úvěrů), a se statistickými daty (životní a existenční minimum, normativní náklady na bydlení). Informace od žalovaného o neexistenci ostatních nezbytných měsíčních nákladů musela být přitom zřejmě účelová, když žalovaný musel mít nějaké výdaje (nehledě na jeho stávající splátkové závazky, které v žádosti ani neuvedl), a to přinejmenším na bydlení, stravu, ošacení, drogerii. Navíc minimálně výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které nelze v případě potřeby rychle a výrazně omezit, byly objektivně zjistitelné, a to v případě nájemního bydlení např. z nájemní smlouvy, případně z vyúčtování energií, dokladů SIPO, výpisů z účtu apod. Postup, kdy předchůdkyně žalobkyně při výpočtech částky disponibilních zdrojů žalovaného vycházela pouze ze statistických údajů (odhad na základě historických dat z ČSÚ) je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Je vždy nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl poskytovatel zápůjčky k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, se neztotožňuje (viz povinnosti poskytovatele úvěru zakotvené v § 78 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru). S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smluv své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
21.Dle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28.05.2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15.06.1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. usoud/Pl.__S_1_10 ze dne 09.02.2011). 22.S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zák. č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28.05.2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zák. č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28.05.2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 05.03.2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. 23.Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zák. č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28.05.2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. 24.Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu (načerpanou částku) ve výši 31 580,37 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 OZ: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“. 25.Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 OZ, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. 26.Na dluh ve výši 31 580,37 Kč žalovaný již uhradil částku 19 547,46 Kč a celkem zůstal žalobkyni dlužen částku 12 032,91 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal.
27.Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. nsoud/33_Cdo_3675_2021 ze dne 20.04.2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zák. č. 257/2016 Sb.. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že žalovaný má zřejmě ještě další úvěrové závazky po splatnosti, které jsou u zdejšího soudu rovněž žalovány (ve všech případech se jedná o úvěry poskytnuté původní věřitelkou společností MONETA Money bank, a.s., a to v částkách 100 000 Kč, 90 000 Kč a 210 000 Kč). Dále je soudu známo, že žalovaný má dvě vyživovací povinnosti k nezletilým dětem. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného soudu známy nejsou. S ohledem na existenci dalších nemalých závazků žalovaného, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení zbývající části poskytnuté jistiny lhůta tří měsíců od právní moci rozsudku. 28.Ve zbývající části (tedy ohledně již zaplacené části jistiny, poplatků, úroku a úroku z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl, jak je odůvodněno výše.
29.Právo na náhradu nákladů řízení by měl podle § 142 odst. 2 OSŘ žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.