Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph. D. a JUDr. Lucie Bičákové ve věci
žalobkyně: Česká republika – [anonymizováno], IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno], IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] správkyně konkursní podstaty úpadce [anonymizováno], IČO [anonymizováno]
sídlem [anonymizováno]
zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
pro zaplacení 6 147 185,04 Kč s příslušenstvím,
k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. října 2023, č. j. 15 C 200/2022-62
--- VÝROK ---
I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku II. co do částky 3 546 961,06 Kč s 12,5% úrokem z prodlení od 22. 2. 2022 do zaplacení potvrzuje, co do částky 2 106 119,66 Kč s 12,5% úrokem z prodlení od 22. 2. 2022 do zaplacení se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit tuto částku žalobkyni ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů ve výši 52 918,14 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [anonymizováno].
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Soud I. stupně vyhověl žalobě co do částky 494 104,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,5% ročně z částky 494 104,32 Kč od 22. 2. 2022 do zaplacení (výrok I.), co do částky 5 653 080,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,5% ročně z částky 5 653 080,72 Kč od 22. 2. 2022 do zaplacení ji zamítl (výrok II.). Žalobkyni uložil nahradit žalované náklady řízení ve výši 152 002,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta (výrok III.).
2.Žalobkyně opírá svůj nárok o skutečnost, že žalovaná jako konkursní správkyně státního podniku [anonymizováno], se sídlem [anonymizováno], IČ [anonymizováno] (dále jen „úpadce“) dne 31. 12. 2006 neprávem sepsala do konkursní podstaty úpadce pozemek parc. č. [anonymizováno] zapsaný u Katastrálního úřadu pro [anonymizováno] – katastrální pracoviště [anonymizováno][anonymizováno]na listu vlastnictví [anonymizováno] pro katastrální území [anonymizováno] s právem hospodaření pro [anonymizováno] (dále také jen „Pozemek“). Žalobkyně podala žalobu o vyloučení Pozemku z konkursní podstaty dne 27. 3. 2007, Městský soud v [anonymizováno] o ní vedl řízení sp. zn. [anonymizováno], které skončilo rozsudkem Vrchního soudu v [anonymizováno] ze dne 25. 11. 2020, č. j. [anonymizováno], právní moci nabyl dne 6. 1. 2021. V průběhu tohoto řízení na návrh žalované příslušný katastrální úřad s účinností ke dni 23. 10. 2008 zapsal uvedený pozemek na list vlastnictví č. [anonymizováno] s právem hospodaření pro [anonymizováno]. Žalovaná uzavřela dne 23. 6. 2008 s účinností od 1. 8. 2008 nájemní smlouvu (mimo jiné) o Pozemku se společností [anonymizováno] Na základě pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v [anonymizováno] byl pozemek vyňat z konkurzní podstaty úpadce. [anonymizováno] rozhodlo o tom, které organizační složce ČR náleží právo hospodaření s pozemkem opatřením ze dne 13. 8. 2021. Žalobní nárok z titulu bezdůvodného obohacení spočívá v nájemném, které žalovaná utržila za pozemek ve výši 6 147 185,04 Kč v období od 1. 7. 2008 do 6. 1. 2021, a to v období od 1. 7. 2008 do 6. 3. 2013, kdy výměra pozemku byla 28 797 m2, činilo 39 163,92 Kč za měsíc (+ DPH) a v období od 7. 3. 2013 do 6. 1. 2021, kdy výměra pozemku byla po zápisu oddělovacího geometrického plánu 22 707 m2, činilo 30.881,52 Kč za měsíc (+ DPH). Dne 21. 1. 2022 žalobkyně žalované zaslala výzvu k úhradě částky ve výši 6.147.185,04 Kč. Žalované byla předžalobní výzva doručena dne 21. 2. 2022, od následujícího dne požaduje žalobkyně úrok z prodlení. Žalobkyně podala žalobu o zaplacení částky 6 147 185,04 Kč s příslušenstvím dne 6. 9. 2022.
3.Žalovaná v obraně proti žalobě vznesla námitku promlčení. Tvrdila, že žalobkyni vzniklo právo domáhat se vydání bezdůvodného obohacení bezprostředně poté, kdy byl Pozemek sepsán do konkurzní podstaty úpadce. Veškeré nároky žalobkyně za období do 6. 9. 2019 jsou tak promlčeny. Nadto uvedla, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, resp. tento nárok lze považovat za zjevné zneužití práva žalobkyní, neboť žalobkyně se dříve smluvně zavázala bezúplatně převést právo hospodaření k pozemku na úpadce a tento závazek nesplnila.
4.Soud I. stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků, dále provedl dokazování listinami, z nichž vyvodil skutková zjištění. Skutkové okolnosti nebyly mezi účastníky sporné, spor se vedl o to, kdy začala žalobkyni plynout subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku a zda je uplatnění nároku žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Po právní stránce soud I. stupně věc hodnotil dle ust. § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), jako bezdůvodné obohacení. Ohledně promlčení učinil závěr, že část nároku žalobkyně za období od 1. 7. 2008 do 6. 9. 2019 je promlčena, neboť žalobkyně se mohla domáhat vydání bezdůvodného obohacení poté, kdy žalovaná zahrnula předmětný pozemek do majetkové podstaty úpadce. K převodu práva hospodaření s předmětným pozemkem z žalobkyně na úpadce nikdy nedošlo. Rozhodnutí ve věci vylučovací žaloby nezasahuje do hmotného práva, v důsledku něj nedošlo k žádné změně hmotněprávního vztahu. Soud I. stupně dále dospěl k závěru, že nárok žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy. Soudy již v řízení o vylučovací žalobě dospěly k závěru, že z titulu hospodářských smluv, jimiž žalovaná argumentovala, nesvědčí úpadci právo hospodaření k předmětnému pozemku. Úpadci svědčilo jen právo jej užívat. Předmětnými hospodářskými smlouvami byl deklarován úmysl smluvních stran uskutečnit převod předmětného pozemku v budoucnu. Soud I. stupně nesouhlasil s argumentem, že úpadci, potažmo žalované vzniklo legitimní očekávání, že žalobkyně k převodu předmětného pozemku přistoupí. 5.Na podkladě popsaných úvah soud I. stupně žalobě vyhověl ve výši odpovídající nájemnému utrženému za předmětný pozemek za nepromlčené období 16 měsíců, a to bez požadované DPH. Měl za to, že částka odpovídající DPH žalobkyni jako nárok z bezdůvodného obohacení nenáleží, neboť ji žalovaná z obdrženého nájemného odvedla správci daně. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), tak, že přiznal žalované, která byla v řízení převážně úspěšná, nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 84%, a to dle vyhlášky. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. 6.Žalobkyně podala proti výrokům II. a III. rozsudku včasné a přípustné odvolání z důvodu nesprávného právního posouzení. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl v plném rozsahu a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení, nebo aby jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu I. stupně. Konkrétně zdůraznila, že příslušný katastrální úřad provedl zápis práva hospodařit k předmětnému pozemku zpět na [anonymizováno] dne 15. 10. 2021 s účinky ke dni 13. 8. 2021 až na základě opatření [anonymizováno] o určení příslušnosti hospodařit s majetkem České republiky ze dne 13. 8. 2021, č. j. [anonymizováno]. Dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 702/2002, z něhož vyplynul následující závěr: „Počátkem promlčení doby při bezdůvodném obohacení je den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Není při tom rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět dříve.“ Z ustanovení § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), vyplývá, že pro počátek subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že v tomto případě je počátkem subjektivní promlčecí doby rozhodnutí Vrchního soudu v [anonymizováno] ze dne 25. 11. 2020, č. j. [anonymizováno], které nabylo právní moci dne 6. 1. 2021, nikoli samotné zahrnutí předmětného pozemku do konkursní podstaty úpadce. Žalobkyně rovněž soudu I. stupně vytkla, že nevzal v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012, z něhož vyplývá, že vyzní-li spor o příslušnost sepsaného majetku ke konkursní podstatě ve prospěch osoby (jejíž majetek byl po určitou dobu sepsán v konkursní podstatě a tam užíván), může se tato osoba domáhat úspěšně žalobou podanou vůči správci konkursní podstaty vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že v konkursní podstatě byla po určitou dobu zahrnuta věc, jež do ní nenáležela. Přitom posouzení, zda a v jakém rozsahu budou této osobě vydány též plody a užitky nabyté z bezdůvodně užívaného (sepsaného) majetku, bude závislé na posouzení, zda byly nabyty v dobré víře. Po dobu řízení o vyloučení předmětného pozemku z konkursní podstaty v trvání 13 let měla žalobkyně za to, že nemá aktivní legitimaci k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Proto podle jejího přesvědčení nemohlo dojít k promlčení jejího nároku, po tuto dobu se měla promlčecí doba stavět. Až po určení, že pozemek nenáleží do konkursní podstaty úpadce, bylo možné nárok úspěšně vznést. 7.Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí proti žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Konkrétně uvedla, že se v posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na bezdůvodné obohacení ztotožňuje se závěry soudu I. stupně. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. platí, že pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je nabyl, přičemž vyžadována je skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného, tj. skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit. Skutkovou okolností, která založila vědomost o získání bezdůvodného obohacení na straně úpadce, je zahrnutí předmětného pozemku do majetkové podstaty úpadce, nejpozději den, kdy žalobkyně podala vylučovací žalobu. Odmítla úvahu, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby se odvíjí ode dne právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v [anonymizováno] ze dne 25. 11. 2020, č. j. [anonymizováno]. Tímto rozhodnutím bylo s deklaratorními účinky potvrzeno, že zahrnutí Pozemku do konkursní podstaty úpadce bylo neoprávněné. Žalovaná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 916/2021, vydané v řízení o vylučovací žalobě žalobkyně proti žalované, podle nějž k převodu práva hospodaření s dotčeným pozemkem ze žalobkyně na úpadce nikdy nedošlo. Žalobkyně podle ní nikdy nepozbyla aktivní legitimaci k vymáhání bezdůvodného obohacení. 8.Odvolací soud nejprve rozsudkem ze dne 22. 2. 2024, č. j. [anonymizováno], napadený rozsudek soudu I. stupně v rozsahu výroků II. a III. potvrdil a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 75 600,80 Kč. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením otázky promlčení; počátek běhu promlčecí lhůty bylo podle něj třeba ztotožnit se dnem nabytí vědomosti žalobkyně o sepisu Pozemku do konkurzní podstaty úpadce. Dále odvolací soud nepřisvědčil ani odvolací námitce stran DPH, kterou nájemce žalované uhradil. O tuto částku, kterou žalovaná odvedla správci daně, se žalovaná na úkor žalobkyně neobohatila (v této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018).
9.Potvrzující rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2024 k dovolání žalobkyně zrušil Nejvyšší soud ČR, a to rozsudkem ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. [anonymizováno]. Dovolací soud dospěl s odkazy na svou dřívější rozhodovací praxi k závěru, že promlčecí lhůta k uplatnění práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované (spočívající v inkasovaném nájemném) nezačala běžet, resp. nemohla začít běžet přede dnem, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o vyloučení Pozemku z konkurzní podstaty úpadce. Tímto rozhodnutím byl rozsudek zdejšího soudu ze dne 7. 11. 2007, č. j. [anonymizováno], ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v [anonymizováno] ze dne 25. 11. 2020, č. j. [anonymizováno]. Právě až právní mocí tohoto rozsudku dne 6. 1. 2021 žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení čili právo na vydání plodů a užitků z neoprávněně sepsaného majetku podle dovolacího soudu vzniklo. Současně Nejvyšší soud vyslovil názor, že žalovaná nemohla být v dobré víře o správnosti soupisu v době od zahájení řízení o vylučovací žalobě.
10.Vyhovující výrok I. napadeného rozsudku nebyl odvoláním napaden, proto nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 11.Odvolací soud tedy napadený rozsudek opětovně přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř., vázán při tom v souladu s § 243g ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. právním názorem dovolacího soudu. Dospěl poté k závěru, že odvolání je zčásti důvodné. 12.Skutkové okolnosti projednávané věci byly soudem I. stupně zjištěny dostatečně. Rovněž výše nároku, vycházející z výměry Pozemku a výše nájemného, připadající na jeho výměru, která se v průběhu nájemního vztahu změnila v důsledku provedení oddělovacího geometrického plánu, byla mezi účastníky nadále nesporná, při jednání odvolacího soudu to účastníci řízení potvrdili.
13.Vázán právním názorem Nejvyššího soudu, odvolací soud vyšel z toho, že podání žaloby žalobkyní dne 6. 9. 2022 bylo včasným uplatněním nároku z bezdůvodného obohacení, k němuž získala žalobkyně aktivní legitimaci dnem právní moci konečného rozsudku ve věci vyloučení Pozemku z konkurzní podstaty úpadce. Doposud nepravomocně zamítnutý nárok žalobkyně ve výši 5 653 080,72 Kč představuje nájemné za užívání Pozemku v období od 1. 7. 2008 do 6. 9. 2019 a dále daň z přidané hodnoty z uhrazeného nájemného za celé žalobou uplatněné období.
14.Pokud žalobkyně požadovala daň z přidané hodnoty, kterou společně s nájemným podle nájemní smlouvy hradila, trvá odvolací soud na svém právním názoru, že nejde o nárok oprávněný, jak to vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 22. 2. 2024 s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018. Z odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyššího soudu lze citovat: „Při vyčíslování bezdůvodného obohacení, jež vzniklo užíváním cizí věci, zjišťováním obvyklého nájemného porovnávací metodou je zásadně relevantní nájemné sjednané v porovnávaných smlouvách, ať již v sobě zahrnuje daň z přidané hodnoty, či nikoli. Pakliže však věc užíval plátce daně z přidané hodnoty za okolností umožňujících uplatnění odpočtu daně na vstupu ve smyslu § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, je namístě vycházet z nájemného placeného za srovnatelné objekty bez navýšení o daň z přidané hodnoty je-li tedy v tomto případě v porovnávaných nájemných smlouvách sjednáno nájemné s daní z přidané hodnoty, je zapotřebí je od této daně očistit.“ V projednávané věci byla naopak obohacenou pronajímatelka, která DPH z vybraného nájemného odváděla státu, o částky odpovídající odvedené dani se její majetková podstata nezvyšovala. Nebylo ani tvrzeno, že pokud by nájemné pobírala žalobkyně, která není plátcem DPH, bylo by nájemné o 21% vyšší, resp. že obvyklé nájemné by dosahovalo výše sjednaného nájmu s DPH. Žalobkyně nic takového netvrdila ani v odvolání. 15.Otázku uplatnění daně z přidané hodnoty u nároku z bezdůvodného obohacení řešil Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3341/2019:“ Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena i v závěru, že plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci, jehož se obohacenému (zde žalovanému) dostane, není tento schopen in natura vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou ve smyslu § 458 odst. 1 in fine obč. zák. Výše peněžité náhrady musí pak vycházet z finančního ocenění prospěchu, který vznikl obohacené osobě, jež takto realizovala uživatelská oprávnění k cizí věci, aniž by za to platila úhradu a aniž by se tedy její majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, kdy majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, jíž by byl nájemce povinen plnit podle platné nájemní smlouvy, a kdy se proto výše náhrady poměřuje právě s hladinou obvyklého nájemného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 208/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3748/2014). Je tomu tak proto, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanoveních § 451 a § 454 obč. zák.; výše plnění za užívání cizí věci (nemovitosti) bez právního důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše, co sám získal, nikoliv od újmy ochuzeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4334/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015). S těmito závěry se ovšem právní posouzení věci odvolacím soudem v dané věci zřetelně rozchází, jestliže peněžitá náhrada není odvozována toliko od prospěchu obohaceného a poměřována hladinou obvyklého nájemného (zjištěného znaleckým dokazováním), nýbrž je do ní (nadto nikoliv zcela případně) promítáno i hledisko případné daňové povinnosti obohaceného (okolnost, že žalobce z nárokované částky odvedl státu daň z přidané hodnoty; v tomto rozsahu se ovšem žalovaný reálně nikterak neobohatil). Požadavek na navýšení peněžité náhrady z bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětných pozemků žalovaným bez právního důvodu o daň z přidané hodnoty přitom nemá oporu v právních předpisech.“ Přijatý právní závěr tudíž odpovídá ustálené judikatuře. Odvolací soud proto nárok na žalobkyně na část plnění odpovídající dani z přidané hodnoty vybrané žalovanou od nájemce Pozemku posoudil jako neoprávněný. 16.Odvolací soud se zabýval námitkou promlčení, k níž žalovaná při jednání odvolacího soudu doplnila, že nárok žalobkyně by měl být limitován objektivní promlčecí lhůtou. Pokud žalovaná odkázala na rozhodnutí NS 28 Cdo 2039/2016, v této věci šlo o velmi odlišné skutkové okolnosti, soudy nižších stupňů se po vydání tohoto rozhodnutí měly dále zabývat námitkou promlčení a ověřit počátek běhu subjektivní promlčecí doby: pokud mezi účastníky byla sjednána doba plnění, pak by se neodvíjel od vědomosti, že žalovaný disponuje s prostředky žalobkyně (řízení však bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby). Dále odkázala na rozhodnutí NS 29 Cdo 3652/2012, které lze vzhledem k podobnosti skutkových okolností využít při právním posouzení projednávané věci, ačkoli v citovaném rozhodnutí dovolací soud řešil oprávněnost jiného nároku, a to nároku konkurzního správce vůči subjektu, který nemovitost v době excindačního řízení užíval. Nárok byl uplatněn poté, kdy v excindačním řízení uspěla třetí osoba, dovolací soud dospěl k závěru, že aktivní legitimace konkurzního správce tím skončila. Nicméně pro projednávanou věc lze z odůvodnění tohoto rozhodnutí citovat následující právní závěr: Ustálená judikatura Nejvyššího soudu též nepochybuje o tom, že vyzní-li spor o příslušnost sepsaného majetku ke konkursní podstatě ve prospěch třetí osoby (vylučovatele) [jestliže podle pravomocného rozsudku soudu vydaného v řízení o vylučovací žalobě podle § 19 odst. 2 ZKV nenáleží sepsaná věc do konkursní podstaty], může se tato osoba (jejíž majetek byl po určitou dobu sepsán v konkursní podstatě a tam užíván) domáhat úspěšně žalobou podanou vůči správci konkursní podstaty vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že konkursní podstata po určitou dobu užívala věc, jež do ní nenáležela… Přitom posouzení, zda a v jakém rozsahu budou třetí osobě vydány též plody a užitky nabyté z bezdůvodně užívaného (sepsaného) majetku (mezi něž patří i nájemné, které nájemce sepsaného majetku uhradil do konkursní podstaty úpadce), bude závislé (jen) na posouzení, zda byly nabyty (ve shodě s § 458 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí, pro věc rozhodném) v dobré víře. 17.Argumentu objektivní promlčecí dobou odvolací soud přisvědčil. Podle přechodného ustanovení § 3028 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), § 3028 odst. 1 se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Nejvyšší soud označil ve svém rozhodnutí jako den vzniku nároku den 6. 1. 2021. Tohoto dne definitivně odpadl právní důvod dispozice žalované s Pozemkem. Jak Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí, ale také ve své ustálené rozhodovací činnosti uvádí, excindační žaloba přináší pouze deklaratorní rozhodnutí. Z hlediska hmotněprávního byl Pozemek ve vlastnictví žalobce nepřetržitě bez ohledu na soupis do konkurzní podstaty úpadce. Majetkový nárok žalobkyně z bezdůvodného obohacení tedy vznikal měsíc po měsíci, jak žalovaná inkasovala nájemné za užívání Pozemku. V době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.) až do 31. 12. 2013 se tak řídil dosavadní úpravou, výslovně ustanovením § 107 obč. zák.: 1) Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. 2) Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Dvouletá subjektivní lhůta ve vztahu k tomuto nároku rovněž počala běžet dne 6. 1. 2021 do podání žaloby dne 6. 9. 2022 byla zachována, nicméně objektivní promlčecí lhůta uběhla ve vztahu k nájemnému, vybranému žalovanou do 31. 12. 2013 nejpozději dne 31. 12. 2016, a je tudíž promlčena. Citované zákonné ustanovení představuje objektivní promlčecí lhůtu k uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení. Je důležitým prvkem stabilní konstrukce právního řádu, poskytuje účastníkům právní jistotu, že po přiměřené době nebudou jejich práva ohrožena a současně nutí účastníky právních vztahů k obezřetnosti a včasnému uplatnění majetkových práv. V nové úpravě tato zásada rovněž našla vyjádření, obecná objektivní promlčecí doba se v ní prodloužila na 10 let. 18.Z rozsudku NS 28 Cdo 4545/2010 lze v projednávané věci citovat právní větu: „V ustanovení § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. (nyní § 621 a 638 o. z.) je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně a tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Přitom platí, že ke vzniku bezdůvodného obohacení, jež bylo získáno plněním bez právního důvodu, dochází již samotným přijetím tohoto plnění; okolnost, jak s takto získaným majetkovým prospěchem obohacený později naloží, rozhodná není. Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je pak rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; není podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Touto vědomostí se rozumí znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. V rozsudku NS 28 Cdo 1862/2020 ze dne 23. 9. 2020 Nejvyšší soud rovněž uvádí: “Pro počátek tříleté, resp. desetileté, objektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 2 obč. zák.), je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo“. Úvahu o tom, že také objektivní promlčecí lhůta počala běžet až od právní moci rozhodnutí, jímž soudy vyhověly žalobě žalobkyně o vyloučení věci z konkurzní podstaty, odvolací soud nesdílí. Teoreticky by takový závěr vedl k tomu, že v případě dlouhodobého trvání obdobného řízení, jakým v projednávané věci byla vylučovací žaloba, případně např. řízení o určovací žalobě či o dědickém sporu, by po skončení takového řízení a vyjasnění vlastnického nebo dispozičního práva měl být přiznán nárok z bezdůvodného obohacení za dobu řady desítek let. Takové právní řešení odporuje zásadě právní jistoty, kterou účastníkům právních vztahů zaručuje institut promlčení. 19.Nájemné uhrazené žalované za dobu od 1. 1. 2014 představuje bezdůvodné obohacení, které se posuzuje podle nové právní úpravy. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky, podle odst. 2) se majetkové právo promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu. Dále podle § 638 o. z. odst. 1 o. z. se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Bezdůvodné obohacení žalované vzniklé za dobu od 1. 1. 2014 do podání žaloby není promlčeno, neboť neuběhla objektivní promlčecí lhůta 10 let, a subjektivní promlčecí doba byla podáním žaloby dne 6. 9. 2022 zachována. 20.Promlčené období zasahuje dobu od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2013. Oprávněným odvolací soud shledal nárok na nájemné za období od 1. 1. 2014 do 6. 9. 2019, připadající na Pozemek o výměře 22 707 m2. Ohledně následujícího období od 7. 9. 2019 do 6. 1. 2021 již soud I. stupně žalobě pravomocně vyhověl výrokem I. svého rozsudku. Za zjištěnou dobu od 1. 1. 2014 do 6. 9. 2019 utržila žalovaná na nájemném za 68 měsíců a 6 dní po 30 881,52 Kč měsíčně celkem 2 106 119,66 Kč. Odvolací soud tento nárok žalobkyni přiznal spolu se zákonným úrokem z prodlení podle ust. § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ode dne 22. 2. 2022, kdy žalované uplynula náhradní lhůta k plnění. 21.Dovolací soud se v projednávané věci vyslovil k otázce dobré víry žalobkyně pobírat užitky ze sepsaného Pozemku tak, že ode dne podání excindační žaloby, které předcházelo zahájení pronájmu Pozemku třetímu subjektu, žalobkyně v dobré víře být nemohla. Odvolací soud na tento závazný právní závěr odkazuje. Tato výjimka, pro kterou by nárok z bezdůvodného obohacení nemusel být žalobkyni přiznán, v projednávané věci odpadá, neboť obohacení žalované započalo (1. 8. 2008) až poté, co bylo excindační řízení zahájeno (27. 3. 2007).
22.Žalovaná dále při jednání odvolacího soudu připomněla svou argumentaci rozporem uplatněného nároku s dobrými mravy. Soud I. stupně ohledně předchozích jednání žalobkyně a úpadce provedl dokazování, a této argumentaci správně nepřisvědčil i s odkazem na výsledky dokazování v souvisejícím excindačním řízení. Odvolací soud na toto přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu I. stupně odkazuje. Podstatnou zůstává skutečnost, že k převodu Pozemku do vlastnictví úpadce z vlastnictví státu nikdy nedošlo. U obchodní společnosti pak ve vztahu k organizační složce státu nelze brát v úvahu žádnou vysokou míru očekávání takového převodu na základě smluvních dokumentů provedených k důkazu. Na převod majetku z vlastnictví státu do vlastnictví úpadce nebyl prokázán právní nárok.
23.Nárok ve výši 3 546 961,06 Kč představuje promlčené nájemné za dobu od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2013 a daň z přidané hodnoty z celého nároku - v této části včetně příslušenství odvolací soud napadený výrok II. rozsudku soudu I. stupně potvrdil jako věcně správný postupem dle § 219 o. s. ř. Výsledkem odvolacího řízení je změna tohoto výroku co do částky 2 106 119,66 Kč s 12,5% úrokem z prodlení od 22. 2. 2022 do zaplacení tak, že žalovaná je povinna zaplatit tuto částku žalobkyni ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. 24.Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil, proto v souladu s § 224 odst. 2 a § 243g o. s. ř. znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech tří stupňů, a to podle ust. § 142 odst. 2 ve spojení s ust. § 211 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná (byl jí přiznán nárok ve výši 2 600 223 Kč, představující přibližně 42% vůči žalované částce 6 147175 Kč), náleží úspěšnější žalované poměrná náhrada nákladů řízení v rozsahu 15% (od úspěchu v rozsahu 57% se odečítá neúspěch v rozsahu 42 %). Náklady řízení žalované představují odměna za právní pomoc advokáta podle § 6 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen tarifu), z tarifní hodnoty ve výši 6 147 185,04 Kč sestávající z částky 32 900 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření žalované k žalobě ze dne 6. 10. 2022, replika k vyjádření žalobkyně ze dne 30. 11. 2022, účast na jednání dne 27. 9. 2023) a dále z částky 16 450 Kč za úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (účast na vyhlášení rozhodnutí dne 6. 10. 2023). Dále sestávají z odměny za vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 22. 2. 2024, a to z tarifní hodnoty, odpovídající předmětu odvolacího řízení (5 653 080 Kč) ve výši 30 940 Kč za 1 úkon (§§ 7 a 11 odst. 1, písm. g/ a k/ advokátního tarifu). V dovolacím řízení má žalovaná nárok na odměnu za vyjádření k dovolání ze dne 31. 5. 2024 ve výši 30 940 Kč a v nynějším odvolacím řízení za účast na jednání odvolacího soudu dne 8. 1. 2025 ve výši 30 940 Kč. K odměně za každý úkon náleží paušální náhrada hotových výdajů dle ust. § 13 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, od 1. 1. 2025 podle tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč. 25.Výpočet: 4x 32 900 + 2x 16 450 + 4x 30 940 + 8x 300 + 450 = 291 560 (Kč). Poměrná část náhrady 15% z 291 560 činí 43 734 (Kč) Náklady zahrnují daň z přidané hodnoty ve výši Kč, jíž je právní zástupce žalované plátcem, dle ust. § 137 odst. 3, písm. a) o. s. ř.: 21% z 41 199 Kč činí 9 184,14 Kč. Celkem byla žalované přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 52 918, 14 Kč. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř.