Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
6 Tdo 982/2025
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 4. 3. 2026
Spisová značka : 6 Tdo 982/2025
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.982.2025.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Hodnocení důkazů
Výtržnictví
Místo veřejnosti přístupné
Důvody dovolání
Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka
Veřejné spáchání trestného činu
Dotčené předpisy: § 2 odst. 6 tr. ř. § 358 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: CD
Zveřejněno na webu: 5. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
6 Tdo 982/2025-439
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 12 To 109/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 158/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P . Š. odmítá. Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 8 T 158/2024 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný P . Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pokračujícím přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práva a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: 1)
v přesně nezjištěné době nejméně v období od léta 2021 do září 2022 na adrese XY v ulici XY č. p. XY, okres XY , u rekreační chaty opakovaně v blíže nezjištěném počtu případů hrozil sousedce poškozené R . Z. především usmrcením, kdy minimálně
- v přesně nezjištěný den v srpnu 2021 odpoledne kolem 14:00 hodin poté, co přišel k plotu, za kterým na svém pozemku seděla poškozená se svým synem D . F. , jim řekl „ty půjdeš první a ty půjdeš hned druhej do plynu, stejnak chcípneš ty kurvo“,
- dne 4. 3. 2022 poškozené a její kamarádce R. Š. vulgárně nadával „krávo, děvko“, aby kamarádka vypadla z jeho cesty, a když mu poškozená řekla, aby se choval slušně, odvětil jí „počkej, ty budeš stejně litovat“ a dodal „že ji stejně zabije“,
- dne 11. 8. 2022 kolem 19:30 hodin pod vlivem alkoholu bez povolení vnikl na pozemek rekreační chaty poškozené, kde poškozenou poté, co vyšla z poza plachty, bezdůvodně udeřil ranou pěstí do obličeje do oblasti levého oka, následně ji urážel a hrozil slovy „chcípni ty kurvo, ty děvko“ a poté, když poškozená volala o pomoc, udeřil ji znovu ranou pěstí do obličeje do oblasti spánku, přičemž několikrát zopakoval „chcípni, ty svině“, v důsledku čehož musela být poškozená převezena rychlou záchrannou službou k lékařskému ošetření do Nemocnice Hořovice a utrpěla minimálně podkožní krevní výron v oblasti levé očnice tzv. brýlový hematom s tím, že kontaktní intenzita působícího násilí byla malá až střední,
v důsledku čehož s ohledem na způsob provedení, opakovanost i stupňující se intenzitu byly výhružky doplněné fyzickým útokem dne 11. 8. 2022 způsobilé vyvolat u poškozené obavy o život a zdraví, poškozená se dále obávala na své rekreační chatě pobývat a dne 12. 9. 2022 vyhledala na základě stresové reakce z fyzického napadení psychoterapeutickou pomoc,
2)
v přesně nezjištěném dni v létě 2021 na adrese XY v ulici XY, okres XY , v úseku této ulice mezi chatami č. p. XY a č. p. XY nejméně před J . Š., H. Š. a jejich třemi dětmi a dále R . Z. si přiložil dlaň pravé ruky na srdce a následně vztyčil před sebe pravou paži do úrovně ramen, přičemž nejméně jednou zakřičel „Heil, Hitler“, ačkoli si byl vědom toho, že se jedná o nacistický pozdrav z období diktatury Nacionálně socialistické německé dělnické strany v Německu v letech 1933 až 1945, přičemž tento pozdrav je mezi soudobými neonacistickými hnutími běžně používán jako projev vyjádření a ztotožnění se s tímto obdobím, kdy Adolf Hitler byl vedoucím představitelem této diktatury, patřil k tvůrcům nacistické ideologie, která spočívala mimo jiné v učení o nadřazenosti germánské rasy, a dále byl hlavním iniciátorem cíleného vyvražďování židů za druhé světové války, přičemž patří k jedněm z největších válečných zločinců všech dob, je jako takový soudobými neonacistickými hnutími uctíván a je pro ně hlavním vzorem s tím, že tato hnutí vycházejí také z jeho učení a využívají právě symboliky této diktatury.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 404 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Současně byl obviněnému podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 30 denních sazeb s výší denní sazby 300 Kč, tedy celkem ve výměře 9 000 Kč. 3. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit jednak Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, škodu ve výši 11 096 Kč, jednak Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 25 114 Kč s úrokem z prodlení z dlužné částky 25 114 Kč podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve výši repo sazby ČNB platné pro 1. den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů ročně, jdoucího ode dne následujícího po dni konání prvního hlavního líčení, tj. ode dne 17. 1. 2025 do zaplacení. 4. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 12 To 109/2025, z podnětu řádného opravného prostředku podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o peněžitém trestu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V prvé řadě vytkl, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rovněž brojil proti neprovedení navržených důkazů. K posledně uvedenému uvedl, že před soudem nebyli vyslechnuti svědci R . D. a O. J. , ačkoliv v inkriminované době byli oba svědci na návštěvě u obviněného. Z odůvodnění soudu pak nevyplývá, proč bylo takto postupováno, přestože šlo o zásadní důkazy. Soud prvního stupně se toliko spokojil s prohlášením svědka O . J. , přičemž není ani zřejmé, jak bylo toto prohlášení hodnoceno. Zásadní skutkový rozpor pak obviněný spatřuje v nezohlednění výpovědí svědkyň J . B. A. a P. Š. Prvně uvedená sdělila, že seděla s obviněným venku ve stejný čas, kdy mělo dojít k napadení poškozené, což potvrdila i druhá svědkyně. Stran hmotněprávních námitek obviněný vytkl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení, pokud jde o naplnění skutkových podstat trestných činů výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku a projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práva svobody člověka podle § 404 tr. zákoníku. Pokud by se vycházelo z popisu prvního skutku, pro který byl obviněný mimo jiné odsouzen i za výt ržnictví, „ nemohlo se za daných okolností jednat o předmětný trestný čin na pozemku poškozené, neboť nebyla naplněna jeho skutková podstata “. K tomu odkázal na svou předchozí obhajobu před soudy nižších stupňů. Nesprávné kvalifikace se měly soudy dopustit i u druhé zmíněné skutkové podstaty, jelikož ze strany obviněného nemělo jít o hajlování, nýbrž pozdrav „ Ave Cesar “ doprovázený zdvižením ruky. Výpovědi svědků Š . jsou v tomto ohledu ryze subjektivní, neboť nebylo zjištěno, že by obviněný v průběhu svého života projevoval sympatie k nacistickému hnutí. Nadto nelze z pouhého zvednutí ruky, k tomu ještě na vlastním pozemku veřejnosti nepřístupném, dovozovat naplnění předmětné skutkové podstaty podle § 404 tr. zákoníku. Obviněný dále namítl, že dokazování ohledně náhrady škody bylo zcela nedostatečné, protože vychází pouze z výpisu provedených výkonů, nikoli ze zjišťování účelnosti vynaložených léčebných prostředků a souvislostí mezi vznikem škody a jeho jednáním. 6. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i tomu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že vznesené výhrady nejsou opodstatněné. Nelze totiž shledat žádný, natož zjevný, rozpor mezi provedenými důkazy a soudem učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný toliko nesouhlasí s hodnocením důkazů, na základě něhož ho soudy nižších stupňů shledaly vinným. Obdobně státní zástupce nepřisvědčil ani namítanému opomenutí důkazů. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 3. 2025 vyplývá, že v rozhodný moment žádná ze stran nevznesla návrh na doplnění dokazování, obviněný dokonce uvedl, že na výslechu svědka R . D. netrvá. Není ostatně ani patrné, že by byly předmětné důkazní návrhy uplatněny v řízení před odvolacím soudem. Nelze proto tvrdit, že by soudy důkazní návrhy opomenuly. Nadto nešlo o důkazy podstatné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K hmotněprávní argumentaci obviněného státní zástupce dodal, že pokud je namítáno nenaplnění skutkové podstaty výtržnictví, protože k jednání došlo na soukromém pozemku, pomíjí se tím, že se obviněný trestněprávního jednání dopouštěl též na cestě mezi pozemky, tedy na místě veřejnosti přístupném. Bezpředmětnými jsou i výtky k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 404 tr. zákoníku. Obviněný částečně zpochybňuje svědecké výpovědi prokazující učiněné skutkové závěry, částečně napadá předmětnou právní kvalifikaci, neboť k jednání mělo dojít na jeho vlastním pozemku. Na tomto podkladě ovšem vady prá vního posouzení nelze dovodit. 8. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. 10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 12 To 109/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání. 12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasah uje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění. 13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v práv ní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 14. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ) ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. IV.
Důvodnost dovolání
15. V kontextu uvedeného lze uzavřít, že část uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Tyto námitky však nelze vyhodnotit, že by mohly odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadených rozhodnutí obou soudů nižších stupňů. Zbývající argumentaci dovolatele, především pak polemizující se zjištěným skutkovým stavem, nelze podřadit pod tyto ani jiné zákonem vymezené dovolací důvody. 16. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný brojil proti skutkovým zjištěním a dílem i proti právní kvalifikaci podle § 358 a § 404 tr. zákoníku. Své námitky ke skutkovým zjištěním opřel primárně o výpovědí svědkyň J . B. A. a P. Š. , které měly vyloučit průběh skutkového děje, tak jak je popsán ve výroku o vině pod bodem 1) ve vztahu ke dni 11. 8. 2022 (kdy se obviněný údajně nevzdálil ze svého pozemku, aby mohl fyzicky napadnout poškozenou). K tomu dále vytkl bezdůvodné neprovedení výpovědí svědků R . D. a O. J. , kteří by dále potvrdili jeho skutková tvrzení. Pokud jde o hmotněprávní námitky, v případě uvedených skutkových podstat nemělo dojít k jejich naplnění. Jelikož k prvnímu skutku došlo na pozemku poškozené, nemohlo jít o výtržnictví, a jestliže zvedl pravou ruku v případě druhého skutku, šlo o pozdrav „Ave Caesar“ a k tomu ještě na jeho soukromém pozemku. Separátně se obviněný vymezil též proti adheznímu výroku, který podle jeho mínění neměl oporu v provedeném dokazování pro absenci prokázání příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody a pro absenci prokázání účelnosti vynaložených léčebných výkonů. 17. Před vypořádáním jednotlivých dovolacích námitek Nejvyšší soud předesílá, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky, které jsou kompenzovány povinným zastoupením advokátem, tedy odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s § 35 odst. 1 tr. ř.). I odborná literatura k tomuto uvádí, že povinné zastoupení advokátem vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212). Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 266/2019, podle něhož význam obsahových náležitostí dovolání spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje d ovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud musí totiž mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povi nné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023). 18. S odkazem na uvedené je tak nezbytné uvést následující. Ačkoliv obviněný vznesl vícero námitek, které evidentně podřazuje pod zákonem vymezené dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., učinil tak mnohdy pouze obecně či zavádějícím způsobem, aniž by přesně vymezil či jinak konkretizoval své jednotlivé argumenty na podporu svých tvrzení. Úlohou Nejvyššího soudu pak není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Námitky, které nesplňují shora uvedené obsahové kvality, zůstávají v rovině pouhého prohlášení obviněného a není možné se k nim kvalifikovaně vyjádřit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015), jak ostatně vyplyne v dalším textu u jednotlivých dovolacích námitek. Bylo proto přistoupeno k plnohodnotnému vypořádání pouze těch námitek, které, třebaže i s notnou dávkou benevolence, bylo možné podřadit pod některý z taxativně vymezených dovolacích důvodů. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. První alternativa
19. Argumentace, že učiněné skutkové závěry soudů obou stupňů jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů , formálně naplňuje první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, j ak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. 20. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jenž je veden kasačním, nikoliv revizním principem, být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů navazujícího na jejich provedení. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022).
21. Lze dále poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o n ezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. Rovněž platí, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
23. Nejvyšší soud nemá pochyb, že soudy nižších stupňů adekvátním způsobem a v potřebném rozsahu vyhledaly a provedly důkazy tak , aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, jež hodnotily právě z pohledu naplnění zásad ústnosti a bezprostřednosti způsobem korespondujícím s § 2 odst. 6 tr. ř. a nedopustily se excesivního nebo jinak nepřijatelného posouzení. Odhlédne-li se od obecné proklamace dovolatele, že „ posouzení výpovědí svědků Š . jako rodinných příslušníků poškozené považuje obviněný za ryze subjektivní “ (která nejen neodpovídá smyslu dovolacího přezkumu, jak je uvedeno výše, ale rovněž je podřazena pod hmotněprávní námitky, ačkoliv jde o polemiku se skutkovými zjištěními, resp. hodnocením důkazů), jediná relevantní námitka se vztahuje k tvrzenému rozporu mezi výpověďmi svědkyň J . B. A. a P. Š. a učiněnými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (především rozsudku soudu prvního stupně) je však zjevné, že si byly vědomy důkazní situace (v řízení bylo provedeno dokazování odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.), je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo závěry právními. Svá hodnocení pak oba soudy nižších stupňů řádně vtělily do textu odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Jak je ostatně patrné z bodu 15. odůvodnění soudu prvního stupně, skutkové závěry vystavěly na logické provázanosti ostatních provedených důkazů (výpověď poškozené R . Z. , kterou dále podporují výpovědi dalších svědků, jmenovitě např. svědek D . F. a manželé Š. , a listinné důkazy, především pak lékařská zpráva, a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jakož i důkazy další), postupovaly v souladu s uvedenými zákonnými východisky. Nelze proto přisvědčit námitce o nedostatcích ve skutkových závěrech soudů, ba právě naopak provedené dokazování vytvořilo ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, směřující jednoznačně k závěru o vině obviněného. 24. V této spojitosti pak zbývá pro úplnost doplnit, že pokud obviněný klade důraz na výpovědi zmíněných svědkyň, opomíjí tím komplexní a výstižnou argumentaci soudu prvního stupně rozvedenou v bodě 16. odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Je zřejmé, že dotyčný soud neuvěřil skutkové verzi předkládané obviněným a podporované zmíněnými svědkyněmi pro nejednoznačnost (v případě svědkyně A . ), příp. pro manželský vztah mezi svědkyní P . Š. a obviněným. Nelze rovněž pominout, že podle tvrzení obviněného a dotyčné svědkyně před soudem prvního stupně si měla poškozená zranění „vymyslet a zinscenovat“, což však vyloučil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Proti tomu stojí logická úvaha soudu prvního stupně opírající se o výpověď poškozené a na to navazující komplex důkazů shrnutý v předchozím bodě, že obviněný měl dostatek času nepozorovaně odejít do blízkosti chaty poškozené, tam ji napadnout a vrátit se, aniž by si toho přítomné svědkyně všimly. Za této situace, jestliže výpověď jedné ze svědkyň byla takto částečně vyvrácena a současně obě předmětné výpovědi byly vedeny v obecné rovině (obviněný měl s nimi sedět před jeho chatou, ovšem z logiky věci tento stav nemohl trvat nepřetržitě několik hodin), nezbývá než uzavřít, že řetězec provedených důkazů spolehlivě prokazuje vinu obviněného a vyvrací jeho obhajobu. To vše za situace, kdy poškozená, jejíž poranění byla objektivizována lékařskými zprávami i znaleckým po sudkem, ve své výpovědi zcela konzistentně označila jako pachatele obviněného, žádná jiná osoba neměla motivaci jí na inkriminovaném místě objektivně ublížit, bezprostředně po činu učinila autenticky emocionální telefonické oznámení policejnímu orgánu, v němž shodně popsala okolnosti a totožnost pachatele i jeho pravděpodobné důvody útoku. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že je plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Odůvodnění soudů přitom vychází z výpovědi poškozené pro její věrohodnost a konzistentnost s dalšími zmíněnými provedenými důkazy, které zcela podpořily tezi o fyzickém útoku vedeném proti ní. Tomuto hodnocení a jeho logické provázanosti nelze přitom ničeho vytknout. Dovolací soud proto shledal zcela relevantní argumentaci soudů nižších stupňů, že nelze dovodit jiný – a to ani hypotetický – závěr než ten, že obviněný napadl poškozenou za doprovodu pohrůžky bezprostředního násilí a usmrcení. Námitku obviněného ve směru naplnění první alternativy dovolacího důvodu je tudíž nutné s ohledem na výše uvedené vyhodnotit jako neopodstatněnou.
Třetí alternativa
25. Ve vztahu k námitce nedůvodného neprovedení obhajobou navrženého výslechu svědků R . D. a O. J. Nejvyšší soud konstatuje, že formálně vzato uvedené odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vady v podobě tzv. opomenutí důkazu se soud dopustí tehdy, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, eventuálně o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy soud neučiní předmětem svých hodnotících úvah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů nicméně není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné - v souladu s principem materiálního nahlížení na právo - zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tedy ještě samo o sobě nevede k závěru o opomenutí důkazu, resp. porušení práva na spravedlivý proces, jehož je ono opomenutí součástí. K porušení tohoto práva nedochází v důsledku pouze samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až tím, že neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023). 26. V posuzované věci nelze pochybovat o tom, že soudy obou stupňů (především pak soud prvního stupně) provedly dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustily se pochybení v podobě opomenutých důkazů. Postačí přitom v krátkosti poznamenat, že ačkoliv obviněný vznesl návrh na výslech svědka R . D. , od tohoto později prostřednictvím své obhájkyně upustil, jak vyplývá z protokolu z hlavního líčení ze dne 26. 3. 2025 (č. l. 392). Pokud jde o vyjádření svědka O . J., k tomu se vztahující zmínku lze nalézt v protokolu z hlavního líčení ze dne 20. 2. 2025, ve kterém obhájkyně obviněného založila do spisu prohlášení dotyčného svědka (č. l. 334). Z kontextu tohoto úkonu dále vyplývá, že mělo nejspíš jít o náhradu výslechu, neboť svědek se nemohl v uvedený den dostavit k hlavnímu líčení. Ze strany obhajoby ovšem nevzešel návrh na čtení této listiny ve smyslu § 213 tr, ř., ani to nebylo označeno jako podklad odůvodňující výslech dotyčného ve smyslu § 209 tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že nastalou procesní situaci nelze považovat za relevantně uplatněný návrh na doplnění dokazování, o kterém by bylo třeba rozhodnout, nýbrž že jde de facto pouze o podnět, jímž dala obhajoba soudu prvního stupně k úvaze, zda dokazování o předmětný důkaz doplní, tj. jedná se o případ, kdy obviněný další postup ponechal výlučně na úvaze tohoto soudu. Přitom pouze jasně formulovaný návrh na doplnění dokazování zavazuje příslušný soud k tomu, aby o něm odpovídajícím způsobem rozhodl, tedy aby jej provedl nebo jej postupem podle § 216 odst. 1 tr. ř. (popř. v odvolacím řízení ve spojení s § 263 odst. 6 tr. řádu) zamítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 11 Tdo 966/2024). Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že i přes výzvu soudu prvního i druhého stupně v závěru příslušných soudních jednáních obhajoba nezopakovala předmětné důkazní návrhy, naopak deklarovala, že žádné takové návrhy nemá (viz č. l. 393 a 412 verte). Takovýto postup je opakem součinnosti stran při dokazování, jak ji definuje § 215 odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení, je právě dotaz soudu na případné doplnění dokazování bodem, ve kterém se zjišťuje stanovisko stran k ukončení této fáze hlavního líčení (PÚRY, František. § 215 [Součinnost stran při dokazování]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2696.). Je ostatně logické, že strategie obhajoby se bude během trestního řízení vyvíjet a s tím i její postup v dokazování. Citované ustanovení proto má sloužit stranám jako pomyslný záchytný bod, ve kterém finalizují své stanovisko, čeho chtějí v rámci dokazování dosáhnout. Jestliže v tomto okamžiku obhajoba informovala soud, že nemá žádné důkazní návrhy, deklarovala tím, že dosud provedené důkazy považuje za dostačující. V opačném případě by hrozila deformace průběhu dokazování nejen pro nedostatek právní jistoty, zda vyjádření k doplnění dokazování v hlavním líčení jsou myšlena vážně, ale také pro narušení efektivity trestního řízení, kdy by byl soud nucen každé takové vyjádření komparovat s celým procesním materiálem. Jinak vyjádřeno, soud by si nikdy nemohl být plně jist, že dokazování je skutečně skončené. Za takovéto situace v posuzované věci obecné soudy nepochybily, pokud ukončily dokazování v rozsahu rozvedeném v odůvodněních svých rozhodnutích. Nebyl-li zde žádný jednoznačně učiněný důkazní návrh, nebylo možno o něm ani rozhodnout, tedy ani jej zamítnout, a o případ tzv. opomenutého důkazu se nejedná (k tomu blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 403/2015, uveřejněné pod č. 31/2015 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že obviněným namítané důkazní návrhy nebyly řádně vzneseny, resp. nebylo zřejmé, že na nich trvá. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 27. Obviněný v dovolání deklaroval rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spojil se svými výhradami proti naplnění skutkové podstaty trestných činů výtržnictví ve smyslu § 358 tr. zákoníku a projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka ve smyslu § 404 tr. zákoníku. Na tomto místě je nezbytné zdůraznit, že podstatná část hmotněprávní argumentace obviněného neodpovídá uvedenému , ba ani jinému dovolacímu důvodu. Jedinou dovolatelem blíže konkretizovanou a pod předmětný dovolací důvod spolehlivě podřaditelnou námitkou, je tvrzení k skutku pod bodem 2), že jeho případný projev se odehrál na jeho soukromém pozemku, což má podle něj vyvracet k tomu učiněnou právní kvalifikaci. Ve zbytku, tedy co do popření samotného nacistického pozdravu a námitkou „subjektivního“ posouzení výpovědí svědků Š ., jde o polemiku se skutkovými zjištěními, kterou z důvodů výše uvedených akceptovat nelze. 28. L ze úvodem uvést, že přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo veřejně projevuje sympatie k hnutí uvedenému v § 403 odst. 1 tr. zákoníku. O hnutí podle § 403 odst. 1 tr. zákoníku se pak jedná tehdy, jestliže toto prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Podle ustálené rozhodovací praxe se pak za takové hnutí považuje skupina osob alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Pro naplnění znaků této skutkové podstaty je nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval, a to byť v jeho modifikované podobě (např. neofašistické nebo neonacistické hnutí apod.) – stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005, publikované pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr. Postihován je tak veřejný projev, kterým je nutno rozumět samotné veřejné vyjádření pozitivního vztahu či obdivu k takovémuto hnutí. Projevovat sympatie ve smyslu § 404 tr. zákoníku pak lze i tím, že pachatel nosí symboly takových hnutí (např. odznaky, nášivky, části oděvů s tištěnými znaky jako trička, čepice, ale i tetování či nápisy na holém těle). 29. S ohledem na tato základní teoretická východiska nemůže být pochyb o naplnění předmětné skutkové podstaty. V návaznosti na vznesenou námitku je rozhodujícím faktorem pro posouzení, zda byl projev veřejný podle § 117 písm. b) tr. zákoníku, současná přítomnost dalších nejméně 3 osob odlišných od pachatele (popř. spolupachatele a účastníka). Ze skutkových zjištění shrnutých v popisu druhého skutku je přitom zjevné, že se svého jednání obviněný dopustil před 3 dospělými lidmi a třemi dětmi. V tomto ohledu je pak irelevantní, zda šlo o jednání na soukromém pozemku, neboť znakem posuzovaného trestného činu není jeho spáchání „na místě veřejnosti přístupném“, jak mylně argumentuje dovolatel. Do důsledku totiž není trestněprávně významné, kde došlo k projevu sympatií (jímž zvolání „Heil Hitler“ a zvednutí pravé ruky nepochybně je, neboť jde o projev neoddělitelně spojen s nacistickou ideologií), ale kolik lidí toho bylo svědkem a v jakém vztahu jsou k vyzdvihovanému hnutí. Nadto lze ještě dále poznamenat, že ze znění popisu skutku pod bodem 2) výroku o vině vyplývá, že k posuzovanému jednání mělo dojít „na ulici XY , v úseku této ulice mezi chatami č. p. XY a č. p. XY“ , tedy i na místě veřejně přístupném. To však nic nemění na dosud uvedeném. Jedním z rozhodných zjištění, od kterého se odvíjí i právní kvalifikace, je právě počet svědků vnímajících závadové projevování sympatií obviněným. Rozvedené okolnosti pak ze své podstaty vyvracejí námitky obviněného, neboť ten se zaměřuje na místo, kde k jednání došlo, což však není pro naplnění znaku veřejného projevu v rámci skutkové podstaty podle § 404 tr. zákoníku rozhodující. 30. V návaznosti na to je vhodné dále poznamenat, že obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 2) taktéž polemizoval se závěrem, že měl provolat „Heil Hitler“. Místo toho tvrdil, že mělo jít o pozdrav „Ave Caesar“ a že výpovědi svědků Š . jsou „ ryze subjektivní “. Tedy p odle jeho mínění měl být skutkový stav zjištěn nesprávně, což zakládá na negaci skutkových zjištění a nahrazuje je vlastní pro sebe příznivější verzí událostí. To mělo mít pak za následek i nesprávné hmotněprávní posouzení. Jak ovšem bylo uvedeno výše, takovéto prosté skutkové polemice nelze přisvědčit, neboť neosvědčuje vadu rozhodnutí a nemůže být tedy ani základem pro tvrzené hmotněprávní vady. Soudy nižších stupňů učinily na základě dostatečného dokazování a správného hodnocení provedených důkazů skutková zjištění, o nichž nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Ve své podstatě na skutkových závěrech soudů dovolatel ničeho nevytýká, pouze vlastním výkladem podstaty těchto událostí zpochybňuje hmotněprávní závěry. Takto pojatou námitku proto nelze podřadit pod žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. 31. Pokud jde o výhradu, že nebyla naplněna skutková podstata výtržnictví ve smyslu § 358 tr. zákoníku, nutno zdůraznit, že jde o argumentaci velmi obecnou. Z podaného dovolání není totiž zřejmé, v čem obviněný spatřuje nedostatky v právním posouzení. Na podporu svých tvrzení totiž argumentuje útržkem ze skutkové věty týkající se však zcela jiného jednání v rámci skutku pod bodem 1). Konkrétně odkazuje na jednání charakterizované, že: „ pod vlivem alkoholu bez povolení vnikl na pozemek rekreační chaty poškozené, kde poškozenou poté, co vyšla z poza plachty bezdůvodně udeřil ranou pěstí do obličeje… “. Pohledem Nejvyššího soudu je pak nevysvětleno, proč obviněný vyzdvihuje tento dílčí popis, který se netýká napadené právní kvalifikace a zcela opomíjí relevantní zbytek skutkové věty. Je pak dále nejasné, zda obviněný napadá nenaplnění konkrétního znaku předmětné skutkové podstaty, nebo brojí proti neúplnosti popisu skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu nepřísluší dovozovat, proč obviněný spojuje nesouvisející skutečnosti. Pro tento důvod postačí pouze v obecné rovině konstatovat, že přečinu výtržnictví ve smyslu § 358 tr. zákoníku se obviněný dopustil opakovanými výhrůžkami násilí (popsanými v úvodu citované skutkové větě) na místě veřejnosti přístupném, neboť (jak přiléhavě odůvodnil odvolací soud v bodě 10. svého rozhodnutí, který zhojil argumentační nedostatečnost v odůvodnění soudu prvního stupně) tak činil přes plot na cestě mezi pozemky náležejícími k chatám. Ač skutková věta mohla pregnantněji formulovat „místo veřejnosti přístupné“, je zřejmé, že obviněný se agresivně projevoval vůči poškozené před dalšími svědky mj. na místě běžně přístupném třetím osobám (viz např. fotodokumentace místa na č. l. 82 a 83 zachycující část ulice vedoucí kolem nemovitosti obviněného i poškozené), popř. ze svého pozemku na pozemek poškozené, evidentně v místech, kde bez problémů mohla případně přítomná veřejnost sledovat a slyšet verbální útoky dovolatel e, což vzhledem k tomu, že jde o obydlenou oblast, nelze mít za překvapivé. Za nastalé situace nelze přistoupit k dovolacímu přezkumu, jelikož by bylo pouhou spekulací ze strany Nejvyššího soudu, proti čemu obviněný vlastně brojí a o co své výhrady opírá. Zvláště, pokud učiněné právní posouzení nevykazuje žádné zjevné vady. 32. Nad rámec uvedeného lze připomenout, že místem veřejnosti přístupným v zásadě nejsou rodinné domy včetně přilehlé zahrady, byty, ale ani obytné domy včetně jejich společných prostor (tzv. činžovní domy, domy družstevní, domy s bytovými jednotkami apod.), kanceláře a jiné podobné prostory, které nejsou určeny pro veřejnost, ohrazené stavební prostory apod. S přihlédnutím však k tomu, že přístupností se ve smyslu § 358 rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1341/2016), je v tomto smyslu z hlediska trestného činu výtržnictví možno za místo veřejnosti přístupné považovat i uvedená místa činu, která sice nejsou přímo veřejnosti přístupná ve smyslu, že by tam osoba z veřejnosti mohla vstoupit, jestliže je pachatel v tomto smyslu veřejnosti zpřístupnil anebo neučinil taková opatření, aby dění v nich nemohla veřejnost pozorovat a vnímat (např. zahrada je za plotem, který nevytváří překážku pozorování a vnímání, u stavby je takové místo např. na lešení, které je běžně pozorovatelné okolo procházejícími osobami apod.). Proto pozemek bez stavebního oddělení od okolí těsně přiléhající k veřejné cyklostezce je místem veřejnosti přístupným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1257/2016). Z hlediska možnosti vidět a slyšet jako rozhodujícího znaku „přístupnosti“ místa pro veřejnost je třeba posuzovat oba tyto znaky komplementárně a v závislosti na povaze jednání pachatele. Rozhodující někdy bude možnost vizuálního pozorování, např. při napadení jiného, a někdy naopak slyšení, např. u hádky provázené nadávkami a dalšími hrubými výrazy z hlediska znaku hrubé neslušnosti. (ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada, GŘIVNA, Tomáš. § 358 [Výtržnictví]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4509, marg. č. 7.). Přitom projednávaný případ z hlediska povahy místa činu přesně vyhovuje zákonné dikci i výše popsané ji interpretující odborné literatuře (viz též fotodokumentace na č. l. 68 až 71). K dovolacím námitkám nepodřaditelným pod zákonné dovolací důvody
33. Obviněný též vznesl námitku vůči adheznímu výroku, který podle jeho slov trpí vadou že „ se v rámci dokazování nezabýval příčinou souvislostí mezi vznikem škody a jednáním obviněného a ani účelností vynaložených léčebných výkonů “. Takto formulováno jde o výhradu na hranici srozumitelnosti. Obviněný totiž nejspíše na tomto podkladě rozporuje svou vinu, resp. obecně proklamuje, že svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu, a tedy by neměl být povinován ji nahradit. I v tomto případě platí, že Nejvyšší soud nemůže dotvářet argumentaci obviněného, který zjevně nerozlišuje mezi adhezním výrokem a výrokem o vině. Soud prvního stupně zjevně přistoupil k uložení povinnosti k náhradě škody, jež vznikla právě v souvislosti s napadením poškozené obviněným, a to zdravotním pojišťovnám, které musely vynaložit náklady na léčení poškozené. Tvrzení o opaku je do důsledku jen další polemika se skutkovými zjištěními, která neosvědčuje žádnou vadu v rozhodnutích obecných soudů. Má-li obviněný dále za to, že nebyla prokázána výše požadované náhrady škody, jde rovněž o bezobsažnou proklamaci, která vyčíslení obou pojišťoven relevantně nezpochybňuje. Z odůvodnění soudu prvního stupně v bodě 24. odsuzujícího rozsudku je zjevné, z jakých důkazů dotyčný soud vycházel. Je tedy namístě uzavřít, že obviněný tyto své výhrady neodůvodnil, pouze se spokojil s ničím nepodloženým konstatováním o pochybení soudů. Tím učinil vznesené námitky nezpůsobilé k dovolacímu přezkumu. Ač obecně vzato i námitka vůči výroku o náhradě škody může být relevantní, zejména na základě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. z důvodu vadného jiného hmotněprávního posouzení (z důvodu nesprávné aplikace hmotněprávního předpisu), takovou argumentaci dovolatel nezvolil a nevymezil. Proto nebylo možno se s ní ani věcně vypořádat. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 34. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., pak ten by mohl být v posuzované věci naplněn pouze tehdy, shledal-li by Nejvyšší soud důvodnými tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadami naplňujícími další jím uplatněné dovolací důvody, pro které neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu ovšem není, tudíž je namístě konstatovat, že nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V.
Způsob rozhodnutí
35. Obviněný P . Š. své dovolání zdůvodnil výhradami, které, pokud byly podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., materiálně je nenaplnily, což je činí neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 4. 3. 2026
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu