Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Roupcové, zastoupené Mgr. Evou Novotnou, advokátkou, se sídlem Kmentova 89/II, Jindřichův Hradec, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. července 2025, č. j. KSCB 41 INS 596/2025-B-9, spojené s návrhem na zrušení § 399, § 400, § 401 a § 402 zákona č. 182/2006 Sb., za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1.Stěžovatelka podala ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "insolvenční soud") insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, přičemž navrhovala, aby soud rozhodl o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Insolvenční soud v červenci 2025 zjistil úpadek stěžovatelky, povolil řešení úpadku oddlužením a ustanovil insolvenčního správce. Následně probíhaly úkony, které mají podle zákona předcházet schválení oddlužení, mimo jiné hlasování věřitelů o způsobu provedení oddlužení (§ 402 insolvenčního zákona). Nadpoloviční většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítaných podle výše pohledávek bylo odhlasováno, že způsobem oddlužení bude zpeněžení majetkové podstaty. Insolvenční soud proto vydal usnesení, kterým mimo jiné schválil tento způsob oddlužení a určil, že do majetkové podstaty spadá rovněž družstevní podíl v bytovém družstvu náležící stěžovatelce. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení tohoto usnesení insolvenčního soudu, a dále také zrušení vybraných ustanovení insolvenčního zákona (konkrétně § 399, § 400, § 401 a § 402). 2.Jelikož napadené rozhodnutí insolvenčního soudu vyvolává účinky od zveřejnění v insolvenčním rejstříku, začala ustanovená insolvenční správkyně činit kroky směřující ke zpeněžení majetku patřícího do majetkové podstaty. V této souvislosti požádala insolvenční soud o pokyn, zda může zahájit prodej majetku, a tedy i prodej družstevního podílu v bytovém družstvu. Stěžovatelka v návaznosti na popsaný vývoj věci v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Ústavní soud návrhu stěžovatelky usnesením ze dne 16. 12. 2025 vyhověl, a odložil vykonatelnost
III. a V. výroku napadeného usnesení.
II. Argumentace stěžovatelky
3.Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"). Napadená ustanovení insolvenčního zákona jsou protiústavní proto, že hlasování nezajištěných věřitelů o způsobu provedení oddlužení umožňují. 4.Stěžovatelka namítá, že ustanovení insolvenčního zákona, jejichž zrušení se domáhá, odporují účelu institutu tzv. chráněného obydlí, který spočívá ve snížení fixních nákladů dlužníka, který pak část svého příjmu může distribuovat mezi věřitele. Cílem insolvenčního řízení není, aby dlužník přišel o vše, a aby ho insolvenční řízení uvrhlo ještě do větší nouze. Má jím být šance pro dlužníka projevit opravdovou snahu o řešení své nelehké majetkové situace a vypořádat se se vzniklými dluhy věřitelů, aby po skončení insolvenčního řízení nemusel začínat zcela od začátku a znovu se zadlužovat.
5.Protiústavnost napadených ustanovení insolvenčního zákona spočívá v tom, že bere dlužníkům jakoukoliv právní jistotu a věřitelům dává možnost citelně zasáhnout do práv dlužníka v rozporu se smyslem a účelem oddlužení. Stěžovatelka je přesvědčena, že za situace, kdy má stabilní příjem a může plnit splátkový kalendář, a zároveň existuje i pohledávka, ze které může být v budoucnu možné věřitele uspokojit, je zcela nepřijatelným zásahem do jejích práv, pokud věřitelé mohou hlasováním rozhodnout o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Zákonná úprava by měla upřednostnit zájem dlužníka na zachování jeho socioekonomických vztahů nad zájmem věřitelů na plné uspokojení jejich pohledávek. O způsobu oddlužení by měl rozhodovat soud.
6.Zpeněžení majetkové podstaty je zavedeno pro případy, kdy dlužníci nemají příjem, z něhož by platili měsíční splátky, proto neexistuje jiná možnost než přistoupit ke zpeněžení jejich majetku včetně obydlí. Naproti tomu v oddlužení plněním splátkového kalendáře se odměňuje snahu dlužníků plnit splátkový kalendář ochranou obydlí. Pokud je věřitelům dána možnost libovolně rozhodnout o tom, že obydlí dlužníka stejně bude zpeněženo, jde to proti smyslu a účelu zákona a zavedení institutu chráněného obydlí a tuto možnost by mít vůbec neměli, ze zákona by měla být vyňata. Takovým postupem nedojde k citelnému zásahu do práv věřitelů, oproti tomu dlužníky aktuální stav citelně poškozuje. Je nutné vážit proporcionalitu mezi právy věřitelů a dlužníků.
7.Stěžovatelka osvědčila, že je řádně zaměstnána, její příjem je adekvátní jejím možnostem a schopnostem. Do úpadku se dostala kvůli dluhům pocházejícím z manželství, z titulu vypořádání společného jmění vymáhá po bývalém manželovi částku převyšující 1 000 000 Kč. Návrh na povolení oddlužení podala proto, že se chtěla vyhnout exekucím a dalšímu zvyšování dluhů. Pokud věřitelé využili v svého zákonného práva a nadpoloviční většinou čítající pouze 50,2 % (pozn. ÚS: ve skutečnosti jde o 50,02 %) rozhodli o tom, že má být oddlužení stěžovatelky řešeno zpeněžením majetkové podstaty, došlo tím k citelnému zásahu do práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu. Pro stěžovatelku bude mít zcela fatální následky, přijde o své obydlí, kde s dcerami žije, a její finanční situaci to v konečném důsledku pouze zhorší, než aby jí byla poskytnuta ochrana, kterou má právě institut oddlužení dlužníkům nabízet. Hodnota družstevního podílu je dvojnásobná než dluhy přihlášených věřitelů, pokud tedy dojde ke zpeněžení jejího majetku, budou sice vyplaceni věřitelé, ale z výtěžku bude také značná částka odvedena na odměně insolvenčního správce a na nákladech insolvenčního řízení, teprve zbývající částka bude vyplacena stěžovatelce. Tím dojde rovněž k závažnému zásahu do jejího vlastnického práva, kdy bude zcela neúměrně nakládáno s majetkem stěžovatelky. Pokud by tuto situaci stěžovatelka předvídala, mohla družstevní podíl prodat a se svými dluhy se vypořádat sama, což by pro ni bylo ekonomicky výhodnější.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario, ve spojení s § 406 odst. 4 insolvenčního zákona). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8.Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím či postupem neporušily ústavně zaručené právo či svobodu stěžovatele [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníků řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. 9.Stěžovatelka se formálně vymezuje jak proti rozhodnutí insolvenčního soudu, tak proti mechanismu, na jehož základě mají věřitelé právo rozhodovat o způsobu provedení oddlužení. Příslušná ustanovení zákona navrhuje zrušit. Ústavní soud považoval za účelné nejprve posoudit tvrzený zásah do práv stěžovatelky, k němuž mělo dojít rozhodnutím insolvenčního soudu, kterým schválil oddlužení prodejem majetkové podstaty.
10.Právní úprava oddlužení je založena na myšlence, že dlužník má ve své dispozici podání návrhu na povolení oddlužení (§ 389 odst. 1 InsZ), o povolení oddlužení rozhoduje insolvenční soud (§ 397 odst. 1 InsZ). Věřitelé nemohou "vstup" dlužníka do oddlužení přímo ovlivnit. Nezajištění věřitelé mohou ovlivnit alespoň způsob provedení oddlužení a prosadit tak svoji preferenci v tom smyslu, zda bude oddlužení probíhat zpeněžením majetkové podstaty nebo splátkovým kalendářem zpeněžením majetkové podstaty. Touto zákonnou konstrukcí, je rámcově zajištěna rovnováha mezi zájmy věřitelů a zájmy dlužníka, který v případě splnění oddlužení odchází osvobozen od zbytku dluhů. 11.Podle § 402 odst. 3 insolvenčního zákona rozhodne o způsobu oddlužení schůze věřitelů prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek. Totéž obdobně platí i pro hlasování mimo schůzi věřitelů. V napadeném usnesení se uvádí (body 19 a 20), že insolvenčnímu soudu byly doručeny hlasovací lístky dvou věřitelů: České spořitelny, a. s., s hlasy 697 380,05 a PROFI CREDIT Czech, a. s., s hlasy 69 380 Kč. Oba věřitelé hlasovali pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Celková výše pohledávek věřitelů hlasujících pro zpeněžení majetkové podstaty tedy byla 766 760,05 Kč, přičemž celková výše zjištěných pohledávek všech nezajištěných věřitelů činila 1 532 787,21 Kč. Vyjdeme-li z pravidla, že na každou 1 Kč pohledávky připadá jeden hlas (§ 399 odst. 1 ve spojení s § 49 odst. 1 InsZ), pro přijetí způsobu oddlužení museli v případě stěžovatelky hlasovat věřitelé s pohledávkami ve výši přesahující 766 393 Kč. Tato podmínka byla splněna. Ačkoliv z procentuálního vyjádření počtu hlasů (50,02 %) by se mohlo zdát, že prostá většina, věřitelů hlasujících pro provedení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, kterou předpokládá insolvenční zákon (srov. § 402 odst. 3), byla dosažena velmi těsně, vyjdeme-li z počtu hlasů hlasujících věřitelů (viz výše), nelze mít o dosažení zákonného kvóra pro určení způsobu provedení oddlužení pochybnosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, jak insolvenční soud k závěru o dosažení potřebné většiny hlasu dospěl; rozhodnutí, ani jemu předcházející řízení, nevykazují známky libovůle či svévole. 12.Stěžovatelka namítá, že se zákonnou konstrukcí, spočívající v možnosti (nezajištěných) věřitelů prosadit svým hlasováním preferovaný způsob provedení oddlužení, je pro dlužníky spojena značná právní nejistota. Pokud by situaci předvídala, družstevní podíl by prodala sama, což by pro ni bylo ekonomicky výhodnější. K tomu Ústavní soud konstatuje, že insolvenční zákon oddlužení dlužníkům nevnucuje, ale nabízí. Je tedy na každém dlužníkovi, aby zvážil výhody a rizika, které jsou s oddlužením spojené. Potřeba a možnost dlužníka adekvátně zhodnotit všechny rozhodné skutečnosti byla (spolu se zvýšením profesionality služeb poskytovaných v souvislosti se sepsáním návrhu na povolení oddlužení) ostatně jedním z důvodů, proč byl insolvenční zákon v minulosti novelizován tak, že stanovil povinnost sepsání a podání tohoto návrhu prostřednictvím některé tzv. kvalifikovaných osob [Srov. SPRINZ, P., CHYTIL, P. Komentář k § 390a. In: SPRINZ, P. a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023. Dostupné na beck-online.cz. Marg. č. 1]. Dlužník by před podáním návrhu na povolení oddlužení měl být ze strany kvalifikované osoby seznámen s tím, jak průběh oddlužení funguje, včetně rizik plynoucích z hlasování věřitelů o způsobu provedení oddlužení, aby mohl podle toho vstup do oddlužení náležitě zvážit. 13.Pokud jde o skutečnost, že o způsobu (provedení) oddlužení jsou oprávněni rozhodovat výlučně (nezajištění) věřitelé, aniž by do jejich rozhodnutí mohl zasahovat insolvenční soud, lze plně odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 36/18 , bod 38: "Z hlediska ochrany práva dlužníka na soudní ochranu v režimu oddlužení je zásadní, že samotné podání návrhu na oddlužení je plně v jeho dispozici, tedy takový návrh nemůže podat nikdo jiný (§ 389 odst. 3 zákona). Podle příslušné aplikovatelné právní úpravy tak dlužník činí s implicitním souhlasem, že oddlužení může, při splnění podmínek pro jeho povolení, proběhnout v obou zákonem stanovených formách. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o tom, jakým způsobem bude oddlužení nakonec provedeno, je pro věřitele z povahy věci velmi podstatné, jelikož se jedná o ochranu jejich hospodářských zájmů, je zcela odpovídající a legitimní, pokud jim insolvenční zákon možnost rozhodnout poskytuje, a v případě, že takové rozhodnutí platně přijmou, je takové rozhodnutí pro soud určující. Oddlužení je výrazným beneficiem, které zákon dlužníkovi nabízí, a je tedy přiměřené, pokud mu zároveň ukládá povinnost strpět skutečnost, že za daných podmínek o způsobu oddlužení mohou rozhodnout (nezajištění) věřitelé. Nicméně z toho důvodu, že se při rozhodování o způsobu oddlužení zasahuje do dlužníkových ústavně zaručených práv, je namístě vykládat příslušnou právní úpravu způsobem, který co nejlépe zajišťuje, aby takové rozhodnutí odpovídalo nejen zásadám insolvenčního řízení (§ 5 zákona), ale i principu šetření podstaty a smyslu základních práv (čl. 4 odst. 4 Listiny)." 14.V kontextu citovaného usnesení je třeba vzít v potaz, že pokud by věřitelé zvolili jako způsob oddlužení splátkovým kalendářem se zpeněžením majetkové podstaty, předpokládaná míra jejich uspokojení by za 36 měsíců činila 359 948 Kč (napadené usnesení, bod 7 či zpráva pro oddlužení; pozn.: uplatnila by se ochrana obydlí stěžovatelky). V případě, že dojde k oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, lze očekávat plnou míru uspokojené nezajištěných věřitelů. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že účelem oddlužení skutečně je, osvobodit poctivého dlužníka od zbytku dluhů. Na druhou stranu nelze opomíjet ani postavení věřitelů, kteří v insolvenčním řízení (oddlužení nevyjímaje), prosazují své ekonomické zájmy, v konkrétním případě vyplývající ze smluvních závazků dříve převzatých dlužníkem. Stěžovatelce i po zpeněžení družstevního podílu zůstane částka okolo 1,5 mil Kč, o možnost realizovat své právo na bydlení tedy nepřijde. V důsledku oddlužení zpeněžením majetkové podstaty také nebude do budoucna zatížena povinností odvádět ze svého příjmu měsíční splátky věřitelům. Ačkoliv Ústavní soud nechce bagatelizovat závažnost dopadů volby věřitelů do osobních a rodinných poměrů stěžovatelky, napadené rozhodnutí nehodnotí z důvodů shora uvedených za neústavní.
15.S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí neporušilo stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody, proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle judikatury Ústavního soudu sdílí návrh na zrušení právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení jako akcesorický návrh osud ústavní stížnosti. Není-li ústavní stížnost způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení [srov. např. usnesení ze dne sp. zn. IV. ÚS 904/25 , body 7 a 8; usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu