I.ÚS 3540/25

Předmět řízení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. A., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 To 57/2025-244 ze dne 16. 10. 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Finančního úřadu pro hlavní město Prahu jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odm

Citované předpisy

235/2004 §109 235/2004 2/1993 čl.36 1/1993 čl.1 2/1993 čl.11

Plný text rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. A., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. krajsky/4_To_57_2025-244 ze dne 16.10.2025, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Finančního úřadu pro hlavní město Prahu jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1.Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. okresni/41_T_9_2025 ze dne 02.06.2025 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve formě účastenství dle § 24 odst. 1 písm. c) TZ (pomoc), za což mu byl za použití § 58 odst. 1, odst. 6 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený se zkušební dobou v trvání pěti let. Zároveň byl stěžovateli na základě § 73 odst. 1 TZ uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu pěti let. Vedlejší účastnice byla uvedeným rozsudkem podle § 229 odst. 1 TŘ odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2.Proti tomuto rozsudku, konkrétně proti výroku o náhradě škody, podali v neprospěch stěžovatele odvolání státní zástupce a vedlejší účastnice. O odvolání rozhodoval Vrchní soud v Praze, který napadený rozsudek na základě § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu pouze ve výroku o náhradě škody zrušil. Za podmínek § 259 odst. 3 TŘ pak vrchní soud stěžovateli společně s druhým obžalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit vedlejšímu účastníkovi majetkovou škodu v celkové výši 18 070 589 Kč. V ostatních částech (tj. výroky o vině a trestu) zůstal napadený rozsudek nezměněn.

3.Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vedlejší účastnice, vystupující v trestním řízení jako poškozená, neuplatnila svůj nárok na náhradu škody řádně a včas a tento nárok je tedy promlčen. Vedlejší účastnice uvedený nárok mohla uplatnit již při podání trestního oznámení v roce 2016, přičemž skutečnost, že tak neučinila, musí jít k její tíži: promeškala tím subjektivní promlčecí lhůtu. Přiznal-li vrchní soud vedlejší účastnici nárok na náhradu škody, jednal dle stěžovatele v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu, čímž dle stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces dle § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod i § 1 Ústava ve spojení s právem na ochranu vlastnictví dle § 11 Listina. Dále upozorňuje, že odvolací soud pominul, že vedlejší účastnice nevyužila postup podle § 109 ZDPH, o dani z přidané hodnoty. Domáhá se proto zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku vrchního soudu.

4.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

5.Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.

6.V nyní posuzované věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Námitky stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek nejsou opodstatněné. Vrchní soud se v napadeném rozsudku s námitkou promlčení vypořádal přesvědčivě a v dostatečném rozsahu (bod 7 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud ve své judikatuře ostatně připouští, že povědomí o všech rozhodných okolnostech pro uplatnění nároku může poškozený získat až v okamžiku prostudování trestního spisu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/5_Tdo_306_2025 ze dne 24.04.2025, bod 20). Úkolem Ústavního soudu přitom není suplovat roli obecných soudů v precizování okamžiku počátku promlčecí lhůty, ledaže by se jednalo o exces, čemuž však tvrzení stěžovatele nesvědčí. Namítá-li stěžovatel, že poškozený ani netvrdil, že by se pokusil nesplněnou daňovou povinnost vymoci postupem dle § 109 ZDPH, je třeba upozornit, že daňové a trestní řízení jsou řízení samostatná a na sobě nezávislá (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. nssoud/10_Afs_26_2024 ze dne 27.06.2024, bod 23). Stěžovatel ostatně ani podrobněji nevysvětluje, v čem by měl postup poškozeného jako správce daně založit protiústavnost napadeného rozhodnutí.

7.Ústavní soud z uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2026

Dita Řepková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj: originální text →Databáze Ústavní soud →

⚖CZ Rozhodnutív0.1.0