Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28.05.2026
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Dotčené předpisy: § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998 Sb.
Kategorie rozhodnutí: B
Zveřejněno na webu: 01.07.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Josefem Žďárským, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 660 479,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. okresni/43_C_129_2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.11.2024, č. j. krajsky/21_Co_329_2024-175, takto: I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.11.2024, č. j. krajsky/21_Co_329_2024-175, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26.07.2024, č. j. okresni/43_C_129_2023-148, v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 1 420 000 Kč s příslušenstvím a v navazujících nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhá po žalované zaplacení 1 660 479,89 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody za nezákonné trestní stíhání, které bylo proti žalobci vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. okresni/4_T_93_2019. Nárok sestává z ušlého zisku ve výši 160 479,89 Kč s příslušenstvím a z náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26.07.2024, č. j. okresni/43_C_129_2023-148, uložil žalované zaplatit žalobci částku 105 670 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 105 670 Kč od 23.06.2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 554 809,89 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 554 809,89 Kč od 31.05.2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 105 670 Kč od 31.05.2023 do 22.06.2023 (výrok II), a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 672 Kč (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 77 927 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 23.06.2023 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 42 212 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce byl trestně stíhán pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s trestným činem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a trestným činem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, kterých se měl dopustit na své tehdejší partnerce a matce nezletilých dětí jako poškozené. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 03.01.2019, č. j. KRPA-4907-13/TČ-2019-001472. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. okresni/4_T_93_2019 byl žalobce vzat do vazby usnesením ze dne 05.01.2019 s tím, že se vazba započítala dnem a hodinou zadržení, tj. od 02.01.2019 od 21:15 hod. Obžaloba byla podána dne 24.06.2019. Žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.11.2019 obžaloby zproštěn a současně byl propuštěn z vazby na svobodu. Tento rozsudek byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 05.03.2020 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Rozsudkem ze dne 02.12.2020 byl žalobce opět obžaloby zproštěn a tento rozsudek byl odvolacím soudem opět zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání usnesením ze dne 25.03.2021. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.05.2022 byl žalobce opět obžaloby zproštěn z důvodu podle § 226 písm. a) tr. ř., odvolání státního zástupce bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 03.11.2022 zamítnuto a zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 03.11.2022. Trestní stíhání trvalo 3 roky a 10 měsíců. 5. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v důsledku trestního řízení navazujícího na nezákonně vydané usnesení o zahájení trestního stíhání došlo k zásahu do rodinné sféry žalobce, zejména k narušení vztahu s jeho dětmi, který byl před zahájením trestního stíhání dobrý, přičemž po dobu vazby nemohl být žalobce s dětmi v žádném kontaktu a po propuštění děti žalobce odmítaly; k úplnému obnovení vztahu dosud nedošlo (s výjimkou nejmladšího dítěte). Soud prvního stupně vzal v úvahu, že žalobce plánoval odchod ze společné domácnosti, avšak dospěl k závěru, že úplné odloučení v důsledku vazby mělo na narušení vztahů s dětmi výrazně významnější dopad, a to i s ohledem na povahu trestné činnosti, z níž byl žalobce obviněn. K dlouhodobému narušení vztahů dochází dle soudu prvního stupně doposud. Dále bylo dle soudu prvního stupně prokázáno, že v důsledku nezákonného trestního stíhání došlo k zásahu do zdravotní sféry žalobce v psychické oblasti, zatímco polyneuropatie žalobce nebyla soudem prvního stupně shledána v jednoznačné příčinné souvislosti s trestním stíháním. Nebylo prokázáno ani narušení přátelského vztahu se svědkem P. N., ani to, že by byl žalobce v důsledku trestního řízení nucen se přestěhovat.
6. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl v minulosti 5x soudně trestán, a to v roce 2004 za šíření poplašné zprávy, kdy byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, který byl později změněn na nepodmíněný v trvání 6 měsíců, dále v roce 2006 za zanedbání povinné výživy k podmíněnému trestu odnětí svobody, který byl později změněn na nepodmíněný v trvání 4 měsíců, v roce 2007 opět za zanedbání povinné výživy, kdy byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací, v roce 2013 za maření výkonu úředního rozhodnutí k podmíněnému trestu odnětí svobody a zákazu řízení motorových vozidel a v roce 2017 za znásilnění, ohrožování výchovy dítěte a týrání svěřené osoby, za což byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody s dohledem.
7. Žalobce své nároky předběžně uplatnil u žalované dne 22.12.2022, přičemž žalovaná jej odškodnila za nezákonný výkon vazby částkou 493 500 Kč. Nárok na ušlý zisk žalovaná neshledala opodstatněným; za nezákonné trestní stíhání se žalobci omluvila.
8. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že existence nezákonného rozhodnutí byla nesporná, stejně tak předběžné uplatnění nároků žalobce u žalované. Sporným však zůstal vznik škody v podobě ušlého zisku a otázka intenzity nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími. Ohledně ušlého zisku žalobce podle soudu prvního stupně dostatečným způsobem neprokázal jeho výši, žalobcem předložené důkazy nepovažoval soud prvního stupně za dostatečné. Proto soud prvního stupně postupoval podle § 30 OdpŠk a přiznal žalobci na ušlém zisku částku v celkové výši 25 670 Kč (170 Kč za každý den vazby za 151 dnů v době od ledna 2019 do konce května 2019). 9. Co se týče náhrady nemajetkové újmy žalobce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že je namístě odškodnit žalobce v penězích, neboť omluva poskytnutá žalovanou není dostatečným zadostiučiněním vzniklé nemajetkové újmy. Při určení výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími vycházel soud prvního stupně z délky, po kterou trestní stíhání probíhalo (3 roky a 10 měsíců), z povahy trestní věci, z toho, jaký trest žalobci hrozil, a jaké zásahy do osobnostní sféry žalobce byly prokázány, stejně jako z posouzení žalobce z hlediska jeho bezúhonnosti. Soud prvního stupně za tímto účelem provedl srovnání s rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 2 (resp. navazujícími rozhodnutími Městského soudu v Praze) ve věcech sp. zn. okresni/10_C_143_2016, okresni/44_C_60_2017, okresni/11_C_11_2018, okresni/17_C_143_2021, okresni/31_C_172_2014, krajsky/28_Co_146_2018, krajsky/54_Co_217_2020, krajsky/23_Co_65_2023 a krajsky/35_Co_291_2015. Tato srovnání soud prvního stupně uvedl v bodech 29 až 33 odůvodnění svého rozsudku a na jejich základě dovodil, že přiměřeným zadostiučiněním za nezákonné trestní stíhání je částka v celkové výši 80 000 Kč; dle soudu prvního stupně za zásah do rodinné sféry náleží žalobci 50 000 Kč a za zásah do zdravotní sféry náleží žalobci částka 30 000 Kč. Částku 80 000 Kč shledal soud prvního stupně odpovídající prokázaným zásahům a nevybočující z přiznávaného odškodnění v obdobných případech, proto ji žalobci přiznal spolu s náhradou za ušlý zisk ve výši 25 670 Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl. 10. Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná, a proto z nich vyšel. Pouze v nezbytném rozsahu je doplnil zejména k výši ušlého zisku. Dle odvolacího soudu byla pro období 2. 1. 2019 až 31. 5. 2019 konkrétní výše ušlého zisku prokázána (využitím údajů z daňové kontroly 2018, tj. zisku 178 040 Kč, a stálosti výdělků), a to ve výši 487,78 Kč/den, zatímco pro období 1. 6. 2019 až 27. 11. 2019 je namístě postup podle § 30 OdpŠk s přiznáním paušálu 170 Kč/den (soud přihlédl zejména k nutnosti zajištění výživy rodiny a pokračování v živnostenské činnosti, avšak ke konkrétní výši příjmů již podklady chyběly); v otázkách osobní sféry převzal bez výhrad zjištění o trvajícím narušení rodinných vazeb a o přetrvávajících psychických obtížích (dlouhodobá pracovní neschopnost, psychiatrická léčba), naopak polyneuropatii neshledal v přímé příčinné souvislosti s trestním stíháním.
11. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobenou nezákonným trestním stíháním žalobce odvolací soud označil závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci náleží zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v peněžité formě, za zcela správný. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně při posouzení věci postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když hodnotil délku trestního stíhání, povahu trestní věci a následky způsobené trestním stíháním v osobnostní sféře žalobce, přičemž provedl srovnání s odškodněními poskytnutými v jiných obdobných případech. Námitku žalobce v jeho odvolání, že použité srovnávací případy nejsou veřejně dostupné a nebyly součástí spisu, označil odvolací soud za neopodstatněnou, a odkázal na podrobný popis srovnávaných případů v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i na popis těchto případů učiněných soudem prvního stupně u jednání soudu.
12. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o tom, že částka 80 000 Kč představuje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním, nicméně přisvědčil námitce žalované ohledně rozdělení celkové částky přiměřeného zadostiučinění zvlášť za zásah do rodinné sféry (50 000 Kč) a za zásah do zdravotní sféry žalobce (30 000 Kč) – takové rozdělování nemá dle názoru odvolacího soudu oporu v zákoně ani v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Částka zadostiučinění by měla být dle odvolacího soudu stanovena komplexně právě se zohledněním dopadů do různých sfér poškozeného. Odvolací soud uzavřel, že částku přiznanou soudem prvního stupně považuje za přiměřenou a vystihující nemajetkovou újmu, kterou žalobce v důsledku trestního stíhání utrpěl, a rozsudek soudu prvního stupně proto v uvedeném rozsahu potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v rozsahu výroků II a III.
14. Dle žalobce napadené rozhodnutí závisí na otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu (resp. Ústavního soudu), nebo které mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak.
15. Žalobce uvádí, že přiznané zadostiučinění za nemajetkovou újmu nesmí být toliko symbolické, nýbrž musí vždy naplnit požadavky plynoucí z § 36 odst. 3 Listina základních práv a svobod a principu demokratického právního státu podle § 1 odst. 1 Ústava. V tomto smyslu dovolatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. usoud/III.__S_3271_20), kde je zdůrazněno, že výše peněžité náhrady za nemajetkovou újmu nesmí být symbolická a musí odpovídat zásahu nedůvodným trestním stíháním do života člověka. 16. Dovolatel dále namítá, že soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nevzal v rámci individuálního posouzení v úvahu následek způsobený trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného spočívající ve vzniku onemocnění polyneuropatie (k tomu označil rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/30_Cdo_185_2024 a sp. zn. nsoud/30_Cdo_1747_2014). 17. Dle žalobce rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, a totiž „zda by nemělo být v případě rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem stanoveno přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat současné ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé i za situace, kdy nalézací soud může při stanovení výše náhrady vycházet ze srovnání náhrady poskytnuté v případě, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí nebo postupovat podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy“. K tomu žalobce uvádí judikaturu Nejvyššího soudu – usnesení sp. zn. nsoud/30_Cdo_2495_2024 a rozsudek sp. zn. nsoud/30_Cdo_1747_2014. 18. Další otázkou, na které rozhodnutí odvolacího soudu závisí a kterou by dovolací soud měl dle žalobce posoudit jinak, je „zda by nemělo být v případě rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem při srovnání posuzovaného případu s jinými obdobnými případy automaticky srovnáváno i kritérium cenové hladiny, její inflace, výše průměrné mzdy apod. v posuzovaném a srovnávaném případě či zda závisí na konkrétním soudu, zda je učiní kritériem v rámci individuálního posouzení případu“.
19. Jako poslední vymezuje žalobce otázku, „zda by měly soudy v případě poskytování přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem jako ze ,základní částky‛ vycházet z částek, které byly poskytovány v minulosti v jiné ekonomické realitě a částek vycházejících ze srovnání s těmito částkami, ve kterých není zohledněna současná ekonomická realita, když dosud je v rozhodování obecných soudů výše zadostiučinění nepřiměřeně nízká, navozující situaci, kdy nejsou poškozeným zaručena práva plynoucí z § 36 odst. 3 Listina a principu demokratického právního státu podle § 1 odst. 1 Ústava“. K tomu žalobce uvádí, že za spravedlivou náhradu nemajetkové újmy odpovídající principům demokratického právního státu a respektující základní lidská práva lze stěží považovat poskytování náhrad ve výši, ke které soud dospěl srovnáním obdobných případů posuzovaných buď v minulosti při tehdejší ekonomické realitě, či posuzovaných sice v horizontu posledních pěti let, k nimž však opět dospěl srovnáním s částkami přisuzovanými v minulosti bez zohlednění ekonomického vývoje. Výsledkem takového postupu jsou dle žalobce nepřiměřeně nízké náhrady neodpovídající spravedlivé náhradě posuzováno optikou současné ekonomické reality České republiky. Srovnání případu žalobce s jinými obdobnými případy, které zvolil soud prvního stupně, nepovažuje žalobce za přiléhavé, neboť dle jeho názoru výše zadostiučinění poskytnutá před více než 5 lety nemůže odpovídat současné ekonomické realitě České republiky. 20. Žalobce z výše uvedených důvodů ve svém dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v rozsahu výroků II a III zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby tyto výroky změnil.
21. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 01.01.2022 (viz čl. II a XII zák. č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 23. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 OSŘ a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 OSŘ 24. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 25. Podle § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 26. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání do části výroku II napadeného rozsudku, kterou byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 77 927 Kč s příslušenstvím, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 01.06.2000, sp. zn. nsoud/31_Cdo_2675_99). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. 27. Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) OSŘ přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. To však nebrání Nejvyššímu soudu, aby v případě zrušení napadeného rozsudku ve věci samé zrušil i navazující nákladový výrok, jak se stalo v této věci. 28. Dovolatel napadá svým dovoláním rozhodnutí dovolacího soudu i v rozsahu částky 56 882,89 Kč, která má představovat náhradu škody za ušlý zisk žalobce. V tomto rozsahu je dovolání vadné, neboť ve vztahu k tomuto nároku žalobce nevymezil žádnou právní otázku, jež by měla být dovolacím soudem posouzena (dovolací důvod) – srov. § 241a odst. 2 OSŘ Proto Nejvyšší soud v tomto rozsahu dovolání odmítl jako vadné podle § 243c odst. 1 OSŘ a dále se zabýval jen dovoláním v rozsahu zamítnutého nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. 29. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 OSŘ Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2010, sp. zn. nsoud/30_Cdo_4462_2009). 30. Námitka žalobce, že „výše přiznané peněžité náhrady nesmí být symbolická, ale musí vždy naplnit požadavky plynoucí z § 36 odst. 3 Listina a principu demokratického právního státu podle § 1 odst. 1 Ústava“, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť nejde o právní otázku ve smyslu § 237 OSŘ, tj. otázku výkladu konkrétní právní normy, ale jedná se o obecně formulovaný nesouhlas s výší přiznaného zadostiučinění. Jak již uvedl Nejvyšší soud výše, námitka nedostatečně přiznaného zadostiučinění sama o sobě přípustnost dovolání podle § 237 OSŘ založit nemůže, neboť není právní otázkou jako takovou, ale výsledkem odpovědí na řadu dílčích právních otázek, ze kterých se výsledek řízení v podobě přiznaného zadostiučinění skládá, a které již mohou být právními otázkami ve výše uvedeném smyslu. To však dovolatele nezbavuje povinnosti tyto otázky nejen řádně formulovat, ale rovněž k nim vymezit splnění podmínek přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud k námitce žalobce dodává, že přiznané zadostiučinění ve výši 80 000 Kč (nezapočítaje částku ve výši 493 500 Kč již dříve poskytnutou žalovanou jako zadostiučinění za nezákonné omezení osobní svobody žalobce) lze stěží označit za toliko symbolické. 31. Namítá-li žalobce, že „soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nevzal v rámci individuálního posouzení v úvahu následek způsobený trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného spočívající ve vzniku onemocnění polyneuropatie“, pak předkládá vlastní skutkové závěry (odvolací soud totiž neshledal příčinnou souvislost mezi trestním stíháním žalobce a vznikem onemocnění polyneuropatií). Tím žalobce uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a OSŘ, podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost) nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 OSŘ Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Žalovaný zjevně uvedený předpoklad opomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní skutkové verzi; jeho odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou tudíž bezpředmětné. 32. K polemice žalobce s výší přiznaného zadostiučinění (otázky žalobce uvedené v čl. II bodu 3 a 4 dovolání, týkající se přiměřenosti výše zadostiučinění s ohledem na ekonomickou situaci a inflaci v České republice) Nejvyšší soud uvádí, že se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při stanovení formy a výše zadostiučinění posuzoval kritéria vymezená ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.06.2012, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2813_2011, nebo ze dne 16.09.2015, sp. zn. nsoud/30_Cdo_1747_2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy přihlédl-li k délce trestního stíhání, k povaze trestní věci, pro kterou byl žalobce stíhán, a k dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, jakož i k výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných případech. Dovolací soud přitom nemá žádného důvodu měnit svou dosavadní judikaturu v dané otázce, která tak přípustnost dovolání podle § 237 OSŘ nezakládá. 33. Otázka, zda by měly soudy v případě poskytování přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem jako ze „základní částky“ vycházet z částek, které byly poskytovány v minulosti v jiné ekonomické realitě a částek vycházejících ze srovnání s těmito částkami, ve kterých není zohledněna současná ekonomická realita, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 OSŘ nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který se výší odškodnění újmy způsobené nesprávným úředním postupem nezabýval. 34. Stejná otázka ve vztahu k újmě způsobené nezákonným rozhodnutím však v poměrech této věci přípustnost dovolání podle § 237 OSŘ zakládá, neboť se jedná o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu doposud výslovně neřešenou. IV. Důvodnost dovolání
35. Dovolání žalobce je v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy v částce 1 420 000 Kč s příslušenstvím důvodné.
36. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
37. V rozsudku ze dne 27.06.2012, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2813_2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, Nejvyšší soud konstatoval, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. 38. Na výše citovaný rozsudek Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 16.09.2015, sp. zn. nsoud/30_Cdo_1747_2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016, v němž doplnil, že „výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu“. Jestliže nebude možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). 39. K uvedenému je třeba doplnit, že nárok na náhradu újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, dospívá v okamžiku pravomocného skončení trestního stíhání. Od skončení trestního stíhání se proto odvíjí běh promlčecí lhůty k uplatnění daného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2011, sp. zn. nsoud/30_Cdo_96_2011). Samotná délka odškodňovacího řízení na výši zadostiučinění nemá žádný vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.04.2022, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2966_2021). 40. Z hlediska použitelnosti srovnávaných případů je proto podstatné, kdy se završila odškodňovaná újma poškozených, tj. kdy trestní stíhání poškozených pravomocně skončilo a poškozeným vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy trestním stíháním způsobené.
41. Jestliže má soud pro určení výše přiměřeného zadostiučinění použít srovnatelné případy, je třeba vycházet zejména z těch, které nejsou z pohledu završení vzniku újmy časově příliš vzdálené věci žalobce. Použití srovnatelných případů, a to jak z hlediska intenzity vytrpěné újmy, tak i okamžiku jejího završení, totiž zajistí přiměřenost výše zadostiučinění ve vztahu k ekonomické realitě České republiky a eliminuje nutnost její korekce s ohledem na inflaci či změnu životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.03.2024, sp. zn. nsoud/30_Cdo_1505_2023, ze dne 01.11.2024, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2495_2024, nebo ze dne 31.10.2024, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2525_2024). Pokud tomu tak není a v důsledku plynutí času a změn ekonomických poměrů, zejm. inflace, není srovnávací případ beze zbytku použitelný, neboť podle něj stanovené zadostiučinění by bylo v případě žalobce nepřiměřeně nízké z důvodu ekonomických změn nastalých v době mezi skončením trestního stíhání ve srovnávacím případu a skončením trestního stíhání žalobce, je na soudu, aby odpovídajícím způsobem zadostiučinění navýšil. Přitom je třeba mít na paměti, že při stanovení výše zadostiučinění je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.01.2013, sp. zn. nsoud/30_Cdo_4539_2011). 42. V projednávané věci vyšly soudy ze srovnávacích rozhodnutí označených jen spisovou značkou, aniž by bylo patrné, kdy trestní řízení tamních poškozených skončilo. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu nelze tedy zjistit, zda šlo o případy časově blízké vzniku nároku žalobce na zadostiučinění nebo časově více či méně vzdálené. Z téhož důvodu nelze u případů použitých ke srovnání posoudit, o kolik by případně mělo být zadostiučinění žalobce navýšeno v porovnání se srovnávacím případem, z důvodu poklesu hodnoty ceny peněz v důsledku inflace narostlé za dobu od pravomocného skončení trestního stíhání ve srovnávací věci do doby skončení trestního stíhání žalobce, aby mohlo být zadostiučinění žalobce považováno za přiměřené.
43. Protože odvolací soud při použití srovnávacích rozhodnutí nepřihlédl k tomu, kdy bylo pravomocně skončeno trestní stíhání žalobců v daných věcech, je jeho právní posouzení žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním neúplné a tudíž nesprávné.
44. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal. 45. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil podle ustanovení § 243e odst. 1 OSŘ v rozsahu potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně co do částky 1 420 000 Kč s příslušenstvím představující náhradu nemajetkové újmy. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 OSŘ ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, včetně akcesorických nákladových výroků v rozsudcích soudů obou stupňů, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbytku pak dovolání odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 OSŘ), jak je blíže rozebráno v části III odůvodnění tohoto rozsudku. 46. V dalším řízení soud prvního stupně použije při stanovení výše přiměřeného zadostučinění žalobce ke srovnání věci, ve kterých bylo trestní stíhání pravomocně skončeno v podobné době, jako v případě žalobce a ve kterých poškozený utrpěl újmu srovnatelnou svou intenzitou s újmou žalobce. V případě většího časového odstupu skončení trestního stíhání ve srovnávacích věcech od skončení trestního stíhání žalobce je sice možné ze srovnávacích věcí vyjít, ale je třeba za účelem stanovení přiměřeného zadostiučinění přihlédnout k inflaci, pokud v období od skončení trestního stíhání ve srovnávací věci do doby skončení trestního stíhání ve věci žalobce došlo k jejímu podstatnému nárůstu.
47. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 OSŘ vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými. 48. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 OSŘ). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28.05.2026
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu