Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
25 Cdo 753/2023
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 27. 3. 2024
Spisová značka : 25 Cdo 753/2023
ECLI: ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.753.2023.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Ochrana osobnosti
Dobré mravy
Dovolací důvody
Přípustnost dovolání
Dokazování
Promlčení
Dotčené předpisy: § 2 odst. 3 o. z. Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 4. 4. 2024
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
25 Cdo 753/2023-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: Z. Š. , zastoupený JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5, proti žalovanému: M. Z. , zastoupený JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 193/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 21 Co 184/2022-212, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou na ochranu osobnosti domáhal po žalovaném písemné omluvy jako odčinění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout tím, že žalovaný dne 16. 11. 2017 v televizním pořadu Týden s prezidentem na TV Barrandov pronesl: „Z. Š. je člověk, který kdysi pracoval, teď nevím, jestli v Lidovém domě nebo Úřadu vlády, už je to hrozně dávno, ale vím, že jsem ho vyhodil pro neschopnost“ . Tímto nepravdivým a difamačním tvrzením měl žalovaný očernit žalobce a pošpinit jeho čest, protože k rozvázání pracovního poměru ve skutečnosti došlo dohodou a z iniciativy žalobce, který nechtěl dále působit na tehdejší pozici poradce předsedy vlády z důvodu ztráty důvěry v žalovaného.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 5. 2019, č. j. 31 C 1/2018-85, byla České republice, jednající Ministerstvem financí, uložena povinnost zaslat žalobci dopis s omluvou za shora uvedený výrok, neboť soud dospěl k závěru, že žalovaný v daném televizním pořadu pronesl nepravdivé tvrzení, které bylo objektivně způsobilé způsobit žalobci újmu, šlo proto ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. o nesprávný úřední postup prezidenta republiky, za který odpovídá stát. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, č. j. 11 Co 369/2019-119, byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, č. j. 30 Cdo 1877/2020-183, bylo dovolání České republiky proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto. Nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, však byla všechna předchozí rozhodnutí zrušena z důvodu, že absentuje obsahová souvislost předmětného výroku a funkce prezidenta, byť byl pronesen v pořadu, kam byl žalovaný pozván jakožto prezident republiky, aby tam promluvil k veřejnosti, týká se nicméně okolností z doby, kdy žalovaný ještě nebyl prezidentem, a popisoval aktivitu dávno v minulosti, proto nic nebrání tomu, aby odpovědnost nesl jakožto soukromá osoba. 3. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 9. 5. 2022, č. j. 8 C 193/2021-157, uložil žalovanému povinnost zaslat žalobci doporučený dopis, který bude označen aktuálním datem a podepsán žalovaným, ve znění „Dne 16. 11. 2017 jsem uvedl v rámci televizního pořadu s názvem Týden s prezidentem vysílaného na televizní stanici TV Barrandov následující tvrzení: ‚Z. Š. je člověk, který kdysi pracoval, teď nevím, jestli v Lidovém domě nebo Úřadu vlády, už je to hrozně dávno, ale vím, že jsem ho vyhodil pro neschopnost.‘ Z. Š., nebyl Úřadem vlády České republiky vyhozen pro neschopnost, neboť jeho pracovní poměr byl v daném případě rozvázán dne 9. 10. 2000 dohodou uzavřenou mezi Z. Š., a Úřadem vlády České republiky, a to z iniciativy Z. Š. Tímto se za tento dehonestující výrok omlouvám.“ Soud prvního stupně též rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce v minulosti pracoval na Úřadu vlády České republiky ve funkci ministerského rady v pozici poradce předsedy vlády pro školství, vědu a výzkum a dne 4. 10. 2000 požádal dopisem zaslaným tehdejšímu vedoucímu Úřadu vlády o rozvázání pracovního poměru, ve kterém mu sdělil, že definitivně ztratil jakoukoli naději v čestné jednání a statečný, otevřený postoj předsedy vlády a také adresáta kvůli tzv. operaci Olovo, na kterou včas a s naivní důvěrou upozornil nadřízené. Dne 9. 10. 2000 byla mezi Úřadem vlády a žalobcem uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru s tím, že pracovní poměr končí dne 31. 10. 2000. Dne 16. 11. 2017 byl na televizní stanici TV Barrandov vysílán pořad Týden s prezidentem označený jako rozhovor s Milošem Zemanem. Žalovaný zde mimo jiné pronesl shora uvedený výrok. Na předmětný výrok žalovaného žalobce reagoval na svém veřejně přístupném facebookovém profilu dne 17. 11. 2017, další sdělení zde publikoval dne 16. 1. 2018 a dále žalovaného veřejně kritizoval v řadě článků a rozhovorů v médiích za použití hrubých výrazů.
4. Okresní soud v Rakovníku na takto zjištěném skutkovém stavu vázán právními názory vyslovenými v citovaném nálezu Ústavního soudu po právní stránce uzavřel, že v řízení byla prokázána jak existence zásahu, který byl objektivně způsobilý vyvolat u žalobce nemajetkovou újmu, tak protiprávnost daného zásahu ve smyslu § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), neboť jím bylo zasaženo do vážnosti a cti žalobce, stejně jako existence příčinné souvislosti mezi tímto zásahem a dotčením osobnostní sféry žalobce. Bylo prokázáno, že předmětný výrok neměl pravdivý základ, což si žalovaný předtím dostatečně neověřil, a především měl difamační charakter. Proto je podle § 2910 věty první o. z. dána odpovědnost žalovaného za způsobenou nemajetkovou újmu a žalobce má podle § 2951 odst. 2 o. z. nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. S ohledem na svépomocnou satisfakci ze strany žalobce (ostré reakce na jeho facebookovém účtu a v médiích) je podle soudu prvního stupně přiměřeným zadostiučiněním satisfakce morální, a to v základní podobě omluvy zaslané soukromým dopisem. Námitku promlčení vznesenou žalovaným shledal soud rozpornou s dobrými mravy, neboť žalobce s žalobou neotálel, původně žalobu podal v promlčecí lhůtě, svůj spor na úrovni obecných soudů vyhrál, postupoval v souladu s tehdejší judikaturou Nejvyššího soudu, která se změnila teprve zásahem Ústavního soudu, jenž zaujal odlišný právní názor na pasivní legitimaci. 5. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 21 Co 184/2022-212, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 9. 5. 2022, č. j. 8 C 193/2021-157, ve výroku ve věci samé, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaslat žalobci doporučený dopis s omluvou (výrok I), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud označil za správný postup soudu prvního stupně, který pro nadbytečnost neprovedl výslech svědka K. B. a zamítl návrh žalovaného na doplnění dokazování v odvolacím řízení čestnými prohlášeními J. S., M. G, J. F., K. B. a výslechem svědků J. S., M. G., J. F. a K. D. z důvodu nepřípustných novot ve smyslu § 205a o. s. ř. Dále vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považuje za správná, a potvrdil též jeho právní závěry, s výjimkou hodnocení povahy posuzovaného výroku žalovaného, který odvolací soud nepovažuje za výrok hybridní, ale za skutkové tvrzení, neboť jeho část „pro neschopnost“ nepovažuje za pracovní hodnocení žalobce, ale za důvod, pro který měl být „ vyhozen“ . Toto jiné právní posouzení však nemá vliv na věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně. Dále odvolací uvedl, že pasivní věcnou legitimaci žalovaného ve sporu má za danou s ohledem na již zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. sp. zn. IV. ÚS 3076/20, odmítl námitku žalovaného, že soud prvního stupně nezohlednil, že si žalobce zajistil satisfakci částečně sám. Za bezpředmětnou označil skutečnost, že se žalobci již dostalo omluvy od České republiky, neboť jde o subjekt odlišný od žalovaného. Námitku promlčení vznesenou žalovaným považoval shodně se soudem prvního stupně za rozpornou s dobrými mravy. Námitku nesprávného skutkového závěru o kvalitě práce žalobce na Úřadu vlády odvolací soud odmítl jako irelevantní za situace, kdy bylo prokázáno, že žalobce nebyl z tohoto úřadu „vyhozen“ pro „neschopnost“ , ale že k rozvázání jeho pracovního poměru došlo dohodou z jeho podnětu, a to z důvodu ztráty důvěry v žalovaného jako předsedu vlády. Za nepřípadnou pak označil námitku vytýkající soudu prvního stupně, že žalovanému neposkytl řádné poučení podle § 118a a § 119a o. s. ř., Poučení podle § 118a o. s. ř. se totiž poskytuje tehdy, pokud to procesní situace vyžaduje, přičemž taková situace v tomto řízení nenastala. Poučení podle § 119a o. s. ř. pak účastníkům bylo ze strany soudu prvního stupně poskytnuto. 6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci, a to ve výroku o věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o poskytnutí zadostiučinění žalobci ve formě omluvy, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení. Ohledně přípustnosti dovolání dovolatel vznesl několik otázek hmotného a procesního práva, které podle něj nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přípustnost dovolání dle něj zakládají: 1) otázka promlčení práva na poskytnutí omluvy za újmu na právu na život, důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva; 2) otázka procesního práva týkající se řádného poučení soudem prvního stupně ve vztahu k doplnění dokazování u soudu odvolacího o účastníky navržené důkazy; 3) otázka, zda může soud rozhodnout o neprovedení účastníkem navrženého důkazu výslechem svědka, jímž má být prokázána skutečnost významná pro rozhodnutí o věci samé, provedl-li k takové skutečnosti důkaz přečtením novinového článku, ve kterém se svědek vyjadřuje k věci pro média, tedy důkaz nepřímý, směřující částečně k jiným tvrzením, než na kterých je založena obrana žalovaného; 4) otázka, zda lze žalovanému, který dle závazného nálezu Ústavního soudu pronesl předmětný výrok jakožto fyzická osoba, klást k tíži – v rámci posouzení dosahu výroku a přiznání a přiměřenosti satisfakce žalobci – okolnosti, které vycházejí z jeho postavení ústavního činitele; 5) otázka formy a přiměřenosti satisfakce, zde konkrétně přiměřenosti charakteru omluvy. Namítal, že jeho námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, jelikož nelze v daném případě hovořit o odstranění nepřiměřeně tvrdého postihu žalobce zánikem nároku na omluvu v důsledku promlčení. Žalobce si měl být vědom nejistoty ohledně pasivní věcné legitimace ve sporu, pokud svůj nárok nejprve uplatnil vůči České republice v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 1/2018. Žalovaný dále namítal, že odvolací soud pochybil, pokud potvrdil procesní postup soudu prvního stupně ohledně zamítnutí provedení důkazu (výslechu K. B.), který byl způsobilý prokázat rozhodné skutečnosti týkající se dovolatelem proneseného výroku o žalobci, tj. nakolik byl tento výrok založen na spolehlivých informacích, které dovolatel k dispozici skutečně měl a byl v dobré víře, že je předmětná informace pravdivá. V této souvislosti též neměl odvolací soud zamítnout návrhy dovolatele na doplnění dokazování v odvolacím řízení, pokud dovolatel nebyl před soudem prvního stupně poučen podle § 118a o. s. ř. vůbec a podle § 119a o. s. ř. pouze formálně. Dovolatel rovněž namítal, že pokud mu je předmětný výrok přičitatelný jakožto fyzické osobě, nelze mu klást k tíži – v rámci posouzení dosahu výroku a přiznání a přiměřenosti satisfakce žalobci – takové okolnosti, které vycházely z jeho postavení ústavního činitele, tj. že byl pozván do diskusního pořadu a dotazován na různá témata z pozice hlavy státu. V neposlední řadě se pak ve vztahu k otázce formy a přiměřenosti požadované satisfakce domnívá, že v současném světě médií a sociálních sítí nic jako prostá omluva soukromým dopisem neexistuje, když žalobce se navíc netají tím, že omluvu hodlá zveřejnit. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, popřípadě též soudu prvního stupně, a vrátil mu věc k dalšímu řízení, případně aby změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že se žaloba zamítá, dále aby zrušil nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu a přiznal mu náhradu nákladů před soudy všech stupňů. 7. Usnesením ze dne 26. 1. 2023, č. j. 25 Nd 32/2023-277, Nejvyšší soud k návrhu žalovaného odložil vykonatelnost výroku I rozsudku odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí o dovolání.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však přípustné. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolatel ve svém dovolání nejprve namítal, že jeho námitka promlčení, kterou vznesl vůči žalobnímu nároku, není v rozporu s dobrými mravy. K použití korektivu dobrých mravů ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. (obdobně podle dřívějšího § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, přičemž podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, jsou judikatorní závěry k tomuto dřívějšímu ustanovení pro účely posouzení, zda použití právního předpisu je v rozporu s dobrými mravy, plně uplatnitelné i při výkladu § 2 odst. 3 o. z.) lze v obecné rovině uvést, že jde o ustanovení patřící k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2076/2020). Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu. Otázku aplikace pravidla o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2090/2013, ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014, nebo ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2831/2021). 11. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se tak příčí dobrým mravům jen v těch zcela výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 31. 10 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, uveřejněné pod č. 59/2004 a č. 97/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Platí proto, že jestliže poškozený měl možnost bez obtíží svůj nárok uplatnit u soudu, pak opodstatněně uplatněná námitka promlčení zpravidla úspěšně zabrání vyhovění žalobě. Řečeno jinak: není v zásadě důležité, jak a proč vymáhaný nárok vznikl, ale to, proč věřitelem nebyl (nemohl být) včas uplatněn.
12. Má-li být proto námitka promlčení posouzena jako rozporná s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000) vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí lhůty, nezavinil marné uplynutí této lhůty.
13. V projednávané věci odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že k promlčení žalobního nároku přihlédnout nelze, neboť by se to příčilo dobrým mravům. Žalobce s žalobou neotálel, první žalobu ve věci podal vůči České republice již 9. 1. 2018 a byl s ní u obecných soudů úspěšný (v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 1/2018). Teprve nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, který dovodil odpovědnost za tvrzenou újmu přímo žalovaného jako fyzické osoby, byla předchozí rozhodnutí zrušena a dne 15. 10. 2021 byla první žaloba vůči státu (vedená ve smyslu do té doby ustálené rozhodovací praxe, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016) pouze z tohoto důvodu zamítnuta. Z této časové souslednosti je pak dle odvolacího soudu i soudu prvního stupně zřejmé, že žalobce aktivně konal, o svá práva se bral, tedy marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. V daném případě podle názoru odvolacího soudu zjevně nelze shledat naplnění smyslu institutu promlčení.
14. Takový závěr podle dovolacího soudu dostatečně zohledňuje specifika daného případu, neodporuje výše citované konstantní rozhodovací praxi a nevykazuje znaky nepřiměřenosti, které jedině by dovolací soud opravňovaly korigovat úvahu zdůvodněnou v napadeném rozhodnutí ohledně právní normy s relativně neurčitou hypotézou o použití korektivu dobrých mravů. Pro úplnost lze dodat, že i Ústavní soud, byť v poněkud skutkově odlišné věci (srov. jeho nález ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17), konstatoval promlčení nároku za rozporné s dobrými mravy v případě, kdy poškození zmeškali promlčecí lhůtu z důvodu, že se řídili starší judikaturou, dle které se nároky na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě nepromlčovaly, přičemž opačný právní názor byl vysloven až v rozsudku Nejvyššího soudu vydaném poté, kdy poškození, jejichž postup svědčil o tom, že se snažili v situaci výkladu příslušné právní normy náležitě zorientovat, nárok soudně uplatnili. Okolnost, že Česká republika v řízení zpochybňovala svou pasivní legitimaci, není dostatečným důvodem pro závěr, že podání žaloby proti správně určenému subjektu až po uplynutí promlčecí lhůty nebylo v dané situaci ospravedlnitelné.
15. Přisvědčit nelze ani další námitce dovolatele, že odvolací soud pochybil, pokud potvrdil procesní postup soudu prvního stupně ohledně zamítnutí provedení důkazu (výslechu K. B.), který byl údajně způsobilý prokázat rozhodné skutečnosti týkající se dovolatelem proneseného výroku o žalobci, tj. nakolik byl tento výrok založen na spolehlivých informacích, které dovolatel k dispozici skutečně měl, a byl v dobré víře, že je předmětná informace pravdivá. Je sice právem účastníka navrhovat provedení důkazů, avšak o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) a povinností soudu je pouze v odůvodnění rozhodnutí vyložit, proč návrhu na provedení důkazu nevyhověl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009). To odvolací soud shodně se soudem prvního stupně učinil, když vysvětlil, že výslech zmíněného svědka byl pro rozhodnutí ve věci právně bezvýznamný. Ať by totiž uvedený svědek vypověděl jakkoliv, tedy potvrdil nebo popřel, že podal dovolateli mylnou informaci o tom, že byl žalobce „vyhozen“ , tj. že s ním byl ukončen pracovní poměr výpovědí ze strany zaměstnavatele, či spíše okamžitým ukončením pracovního poměru (viz termín „vyhozen“ ), nemohlo by to nic změnit na závěru, že v roce 2017, kdy byl posuzovaný výrok pronesen a kdy celá kauza proběhla i v médiích, ani později si dovolatel nezjistil dostatečné informace pro takto kategorický a výrazně dehonestující výrok, který byl způsobilý velmi negativně zasáhnout do profesního i soukromého života žalobce. K jiným pro daný případ relevantním skutkovým závěrům, než jaké učinil soud prvního stupně (z nich následně vyšel i odvolací soud), by tedy ani na tomto základě nebylo možno dospět. Uvedená úvaha není nelogická ani nesrozumitelná, a na ní založený závěr o nadbytečnosti navrhovaného důkazu tudíž je v souladu s ustálenou judikaturou, podle které je legitimním důvodem neprovedení důkazu, pokud skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3062/2021). 16. Přiléhavý není ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 21 Cdo 678/2021. V tomto rozsudku zdůrazňovaná zásada přímosti (bezprostřednosti) totiž neznamená, že by výslech svědka měl vyšší důkazní hodnotu než důkaz listinou, nýbrž pouze tolik, že je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Listinný důkaz pak není apriori důkazem nepřímým, stejně jako důkaz výslechem svědka není bez dalšího důkazem přímým.
17. Dovoláním napadené rozhodnutí není v rozporu ani s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017, a v něm citovanou judikaturou, neboť důvod, proč nebyly dovolatelem navržené důkazy provedeny, soud řádně vysvětlil, a jeho odůvodnění v tomto ohledu nelze označit za pouze formální.
18. Námitka dovolatele, že odvolací soud ve smyslu § 205a o. s. ř. jeho návrhy na doplnění dokazování v odvolacím řízení čestnými prohlášeními vyjmenovaných osob nesprávně zhodnotil jako nepřípustné novoty, pak představuje námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 19. Pokud dovolatel namítal, že nebyl soudem prvního stupně řádně poučen podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., lze dodat, že smyslem těchto ustanovení je poskytnout účastníku řízení možnost doplnit tvrzení o skutečnostech rozhodných pro věc, bez jejichž doplnění by žaloba byla zamítnuta, popř. obrana žalovaného by byla neúspěšná, pro neunesení procesních břemen (břemene tvrzení a důkazního břemene). Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a o. s. ř. přistupovat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 26 Cdo 178/2007, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1484/2016). Uvedená ustanovení v žádném případě nelze vyložit tak, že by soud měl účastníka poučit o potřebě změnit dosavadní tvrzení nebo přidat některá další, která vyloučí úspěch žalobce ve věci, neboť by tak soud porušil zásadu nestrannosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1008/2016). 20. K další námitce dovolatele, podle které mu nelze klást k tíži – v rámci posouzení dosahu výroku a přiznání a přiměřenosti satisfakce žalobci – takové okolnosti, které vycházely z jeho postavení ústavního činitele, tj. že byl pozván do diskusního pořadu a dotazován na různá témata v pozici hlavy státu, je třeba uvést následující. K obecným východiskům práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018) patří, že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1637/2022).
21. Odvolací soud v dané věci nijak nevybočil z právě citovaných obecných východisek práva na ochranu osobnosti, pokud shodně se soudem prvního stupně přihlédl k tomu, při jaké příležitosti byly výroky dovolatele na adresu žalobce proneseny a v jakém postavení je dovolatel pronesl, neboť se jedná o přihlédnutí ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo. Právní závěr ohledně pasivní věcné legitimace dovolatele jako fyzické osoby ve sporu přitom nijak nebrání, aby k zmíněným okolnostem bylo přihlíženo v rámci posouzení, zda v dané věci existuje zásah objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu u žalobce a následně i posoudit otázku přiměřenosti satisfakce. Obecně totiž platí, že soud musí i při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). V případě nároku na odčinění újmy na přirozených právech člověka ve smyslu § 2956 o. z. navazuje občanský zákoník č. 89/2012 Sb. na úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb. vycházející z obdobných kritérií (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4312/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011, ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, nebo ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2021). 22. Pokud pak odvolací soud po zohlednění okolností daného případu dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že přiměřenou satisfakcí pro žalobce je omluva v požadovaném znění, zaslaná mu doporučeným dopisem, který bude označen aktuálním datem a podepsán dovolatelem, nelze takovému závěru nic vytknout. Lichá je přitom námitka dovolatele, že v současném světě médií a sociálních sítí nic jako prostá omluva soukromým dopisem neexistuje. Taková omluva je dle judikatury standardní formou odčinění zásahu do osobnostních práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1607/2017, nebo ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3384/2020). Odvolací soud v této souvislosti přitom přiléhavě konstatoval, že omluva soukromým dopisem je, pokud jde o požadovanou formu satisfakce, „naprosté minimum“. Jakým způsobem žalobce s omluvou následně naloží nebo jakým způsobem budou o výsledku řízení informovat média, již není věc, kterou by soud měl a mohl řešit.
23. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 24. Protože žádná ze vznesených námitek nezakládá přípustnost dovolání žalovaného, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. 25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 věta první o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu