Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Zálešáka, zastoupeného JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti postupu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 92 K 96/95, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil řadu konstatování hodnotících průběh a délku konkurzního řízení vedeného u Městkého soudu v Praze pod sp. zn. 92 K 96/95 a zakázal orgánům veřejné moci pokračovat v porušování jeho práv. Podle jeho názoru v řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv uvedených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že stěžovatel je úpadcem v konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 K 96/95, které trvá od roku 1996 a dosud neskončilo. Stěžovatel v letech 1991 až do prohlášení konkursu podnikal jako fyzická osoba pod obchodním jménem "FAZAK PRAHA, stavební a obchodní firma". Stěžovatel s prohlášením konkurzu a vedením konkurzního řízení nesouhlasí. V ústavní stížnosti polemizuje s postupem soudu i konkurzního správce i reakcemi na jeho procesní obranu v bezmála 30 let trvajícím řízení. Konkrétně se zmiňuje o dlouhodobé nečinnosti soudu ve věci návrhu na obnovu řízení podaného dne 12. 12. 1996. Výslovně uvádí, že ústavní stížnost nesměřuje proti jednomu izolovanému rozhodnutí, nýbrž proti protiústavnímu stavu zapříčiněnému Městským soudem v Praze. Domáhá se určení, že konkurzní řízení bylo od samého počátku zatíženo zásadními procesními vadami a že "veškeré úkony orgánů konkursu a obecného soudu, které byly učiněny na základě výše uvedeným vad, postrádají ústavně konformní právní základ a nemohou požívat ochrany právní jistoty".
3.Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.
4.Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona). 5.Z citovaných ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, a Ústavní soud může zasáhnout až v případě věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících dané řízení.
6.Posuzovaná ústavní stížnost směřuje podle svého obsahu z velké části proti tvrzené nečinnosti městského soudu. Předpokladem přípustnosti je v těchto případech podání návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích (usnesení ze dne 24. 2. 2025 sp. zn. III. ÚS 425/25 , bod 6, a judikatura tam citovaná). 7.Ústavnímu soudu je známo, že stěžovatel se v civilním řízení domáhal náhrady újmy za nepřiměřenou délku konkursního řízení a byl částečně úspěšný. Ústavní stížnost, kterou se požadoval přezkum výše přiznané náhrady, Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 4. 6. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3394/24 . Ústavní soud nemá důvod se od závěrů v tomto usnesení uvedených nyní jakkoli odchylovat.
8.Ohledně návrhu na obnovu řízení ze dne 12. 12. 1996 stěžovatel uvádí, že soud připustil, že se originál podání ve spisu nenachází, a soud proto rozhodoval na základě stěžovatelem dodatečně předložené kopie. Návrh na obnovu řízení soud údajně zamítl s odkazem na jeho nedostatečnost. Z toho lze dovodit, že v době rozhodování Ústavního soudu už stěžovatelem tvrzený zásah spočívající v nerozhodnutí o jeho návrhu netrvá.
9.Ústavní soud s ohledem na výše uvedené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost včetně akcesorického návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení zčásti jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti proto, že k jejímu projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
soudce zpravodaj