Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
11 Tcu 31/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 31. 3. 2026
Spisová značka : 11 Tcu 31/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:11.TCU.31.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 4a odst. 3 předpisu č. 269/1994 Sb. Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 12. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
11 Tcu 31/2026-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2026 o návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů, takto: I. Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občanky České republiky A. P. , rozsudkem Zemského soudu ve Welsu, Rakouská republika, ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 25 Hv 51/22z, ve spojení s rozsudkem Vrchního zemského soudu v Linci, Rakouská republika, ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 9 Bs 209/22g, hledí jako na odsouzení soudem České republiky . II. Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů, se na část odsouzení občana České republiky V. M. , rozsudkem Zemského soudu ve Welsu, Rakouská republika, ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 25 Hv 51/22z, ve spojení s rozsudkem Vrchního zemského soudu v Linci, Rakouská republika, ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 9 Bs 209/22g, jíž byl uznán vinným trestným činem profesionálně prováděné závažné krádeže, částečně vloupáním, podle § 127, § 128 odst. 1 bod 5, § 129 odst. 1 bod 1, § 130 odst. 1 1. případ, odst. 2, § 15 odst. 1 rakouského trestního zákoníku [bod A) rozsudku], a tomu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání tří let a čtyř měsíců hledí jako na odsouzení soudem České republiky . III. Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů, ohledně části odsouzení občana České republiky V. M. , rozsudkem Zemského soudu ve Welsu, Rakouská republika, ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 25 Hv 51/22z, ve spojení s rozsudkem Vrchního zemského soudu v Linci, Rakouská republika, ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 9 Bs 209/22g, jíž byl uznán vinným trestným činem zatajení úřední listiny podle § 229 odst. 1 rakouského trestního zákoníku [v bodě B) rozsudku] a trestným činem použití cizích osobních dokladů podle § 231 odst. 1 rakouského trestního zákoníku [v bodě C) rozsudku], a jí odpovídající části trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Odůvodněn í:
1. Rozsudkem Zemského soudu ve Welsu, Rakouská republika, ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 25 Hv 51/22z, který nabyl právní moci dne 12. 10. 2022, ve spojení s rozsudkem Vrchního zemského soudu v Linci, Rakouská republika, ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 9 Bs 209/22g, který nabyl právní moci dne 12. 10. 2022, byli
· V. M. (dále též jen „odsouzený“) a A. P. (dále též jen „odsouzená“) pod bodem A) rozsudku uznáni vinnými trestným činem profesionálně prováděné závažné krádeže, částečně vloupáním, podle § 127, § 128 odst. 1 bod 5, § 129 odst. 1 bod 1, § 130 odst. 1 1. případ, odst. 2, § 15 odst. 1 rakouského trestního zákoníku (dále též jen „StGB“); · a V. M. sám pod bodem B) rozsudku uznán vinným trestným činem zatajení úřední listiny podle § 229 odst. 1 StGB, a v bodě C) trestným činem použití cizích osobních dokladů podle § 231 odst. 1 StGB. 2. Za uvedené jednání byl V. M. pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 3 (tří) let a šesti měsíců a A . P. k trestu odnětí svobody v délce trvání 20 měsíců.
3. Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se odsouzení shora uvedených trestných činů dopustili zkráceně tím, že
A) V. M. a A. P. v období od 22. 8. 2021 do svého zatčení dne 19. 1. 2022 v XY a na dalších místech , celkem v rámci osmi dílčích útoků, ve vědomé a úmyslné spolupráci odcizili nebo se pokusili odcizit níže uvedeným oprávněným osobám cizí movité věci v hodnotě několikanásobně přesahující 5 000 EUR, ale nepřesahující 50 000 EUR, a to s úmyslem tímto jejich přivlastněním neoprávněně obohatit sebe nebo třetí osobu, částečně vloupáním, přičemž V . M. a A. P. tyto krádeže (vloupáním) páchali s úmyslem získat jejich o pakovaným pácháním po delší dobu nezanedbatelný a pravidelný příjem.
B) V. M. sám až do 20. 9. 2021 zatajil listinu, s ním neměl právo disponovat, a to s úmyslem zabránit jejího použití v právním styku jako důkazu práva, právního vztahu nebo skutečnosti, a to český občanský průkaz a český řidičský průkaz na jméno P . P.;
C) V. M. sám dne 20. 9. 2021 použil v právním styku úřední doklad vydaný na jméno jiné osoby tak, jako by byl vydán na jeho jméno, a to když se při policejní kontrole prokázal českým občanským průkazem na jméno P . P., který byl dne 9. 9. 2021 nahlášen jako odcizený.
4. Ministerstvem spravedlnosti České republiky byl ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu doručen návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů a evidenci přestupků, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „citovaný zákon“ nebo „zákon“), o tom, že se na odsouzení V. M. a A. P. rozsudkem Zemského soudu ve Welsu, Rakouská republika, ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 25 Hv 51/22z, který nabyl právní moci dne 12. 10. 2022, ve spojení s rozsudkem Vrchního zemského soudu v Linci, Rakouská republika, ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 9 Bs 209/22g , který nabyl právní moci dne 12. 10. 2022, hledí jako na odsouzení soudem České republiky. 5. Nejvyšší soud předmětnou věc přezkoumal a shledal, že v daném případě jsou ve vztahu k osobám odsouzených splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 citovaného zákona, byť u odsouzeného V . M. pouze částečně. 6. Předně je třeba konstatovat, že podle § 4a odst. 3 citovaného zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Současně je namístě připomenout, že s ohledem na znění čl. II bod 18 přechodných ustanovení k zákonu č. 427/2023 Sb. je Nejvyšší soud i po datu 1. 7. 2024 nadále nadán zákonnou pravomocí aplikovat ustanovení § 4a odst. 3 zákona, pokud pravomocné odsouzení občana České publiky soudy jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království Velké Británie a Severního Irska bylo přede dnem 1. 7. 2024 notifikováno rejstříku trestů (tzn. zaznamenáno do jeho evidence). 7. Z podaného návrhu, jakož i obsahu připojeného spisového materiálu přitom jednoznačně vyplývá, že A. P. i V. M. jsou občany České republiky, kteří byli odsouzeni cizozemským soudem, resp. soudem jiného členského státu Evropské unie, přičemž toto odsouzení bylo notifikováno českému rejstříku trestů již dne 4. 1. 2023 v případě odsouzeného M. a dne 20. 2. 2023 ve vztahu k odsouzené P.
8. Pokud jde o další formální podmínku postupu podle § 4a odst. 3 zákona, tedy podmínku oboustranné trestnosti činu, zásadně platí, že jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, posuzuje se tato podmínka samostatně ve vztahu ke každému z nich (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 51/2000-I. Sb. rozh. tr.). Současně platí, že je-li předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, avšak některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, hledí se v takovém případě jako na odsouzení soudem České republiky jen na část odsouzení, které se týká toho skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti řádně splněna. 9. Odpovídající část trestu, která se týká skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna, následně určí Nejvyšší soud v rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona s přihlédnutím k závažnosti skutku, ohledně kterého tyto podmínky splněny nejsou. Určení přiměřeného trestu, ohledně něhož se na cizozemské odsouzení (resp. na odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie) na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu hledí jako na odsouzení soudem České republiky, je přitom nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle § 4a odst. 3 (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 51/2000-II. Sb. rozh. tr.). Návrh Ministerstva spravedlnosti na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u kterého není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu), se naopak zamítne. 10. Všechny podmínky § 4a odst. 3 citovaného zákona jsou splněny ve vztahu k odsouzené A. P . Její jednání pod bodem A) cizozemského rozhodnutí vykazuje přinejmenším znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť si společným jednáním s další osobou, vloupáním přisvojila cizí věc (nebo se o to pokusila) tím, že se jí zmocnila, a způsobila tak na cizím majetku větší škodu (35 476 EUR). 11. U odsouzené jsou zároveň dány i podmínky materiální povahy . Odsouzená se totiž dopustila trestného činu, jehož objektem je zájem na ochraně vlastnického práva, přičemž společenskou škodlivost jejího jednání zvyšuje četnost jednotlivých útoků. Byl jí uložen trest přesahující výměru jednoho roku odnětí svobody, která je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu – viz např. usnesení ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013, či ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 11 Tcu 29/2018 – pokládána za mez, u níž závažnost činu a druh trestu ve smyslu § 4a odst. 3 zákona opodstatňuje závěr, že na cizozemské rozhodnutí se hledí jako na odsouzení tuzemským soudem. 12. U odsouzeného V. M. je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna stran jednání popsaného pod bodem A) cizozemského rozhodnutí, které naplňuje znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) a f), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť si společným jednáním s další osobou, vloupáním přisvojil cizí věc (nebo se o to pokusil) tím, že se jí zmocnil, byl za takový skutek v posledních třec h letech potrestán (viz bod 25 rejstříku trestů odsouzeného – rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 1T 214/2014, výkon trestu dne 23. 5. 2020) a způsobil tak na cizím majetku větší škodu (35 476 EUR). Naproti tomu oboustrannou trestnost nelze dovodit u jednání pod body B) a C), ve kterém je cizozemským rozhodnutím spatřován trestný čin zatajení úřední listiny podle § 229 odst. 1 StGB a trestný čin použití cizích osobních dokladů podle § 231 odst. 1 StGB. Předmětné skutky nejsou totiž podle platné české právní úpravy trestným činem a nelze u nich dovodit, že by byly součástí skutku popsaného pod bodem A) cizozemského rozhodnutí. 13. Odpovídající část trestu připadající na oboustranně trestnou krádež určil Nejvyšší soud na 3 léta a 4 měsíce z uložených 3 let a 6 měsíců, kdy vzal v potaz, že i z hlediska rakouského práva představovalo držení a použití cizího osobního dokladu spíše méně závažné trestněprávní jednání, které v tomto konkrétním případě nepřerostlo do nějakého hmatatelného následku na právech třetích osob. Naproti tomu krádež přivodila výraznější škodu na majetku poškozených (cca 9násobek spodní hranice větší škody) a bylo do provázeno i poškozeními některých napadených objektů. Dlužno též dodat, že z opisu z evidence rejstříku trestů odsouzeného, který obsahuje 30 záznamů, plynou jeho zjevné sklony k porušování závazných právních norem v podobě opakovaného trestněprávního jednání, přičemž ani několik předchozích pravomocných odsouzení, včetně opakovaného výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, mu nezabránilo ve spáchání dotčeného jednání, které je předmětem tohoto rozhodnutí.
14. Stran oboustranně trestné krádeže a jí odpovídajícího trestu odnětí svobody jsou konečně dány i podmínky materiální povahy . Odsouzený totiž svým jednáním porušil zájem na ochraně majetku třetích osob, byl mu určen odpovídající trest přesahující výměru jednoho roku odnětí svobody, která je dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu – viz např. usnesení ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013, či ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 11 Tcu 29/2018 – pokládána za mez, u níž z ávažnost činu a druh trestu ve smyslu § 4a odst. 3 zákona opodstatňuje závěr, že na cizozemské rozhodnutí se hledí jako na odsouzení tuzemským soudem. 15. Z popsaných důvodů Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti plně vyhověl ohledně odsouzené P ., zatímco stran odsouzeného M. jí vyhověl jen zčásti a ve zbytku ji zamítl.
Poučen í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Petr Škvain, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Ondřej Vítů soudce