Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
33 Cdo 229/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 19. 3. 2026
Spisová značka : 33 Cdo 229/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.229.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Přípustnost dovolání
Prominutí zmeškání lhůty
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 7. 4. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
33 Cdo 229/2026-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobce V. T. , proti žalovanému Ch. Z. , zastoupenému JUDr. Václavem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 10 – Vinohrady, Korunní 810/104, o zaplacení 3 550 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 16/2025, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2025, č. j. 19 Co 211/2025-43, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 5. 2025, č. j. 13 C 16/2025-18, zamítl návrh žalovaného ze dne 6. 5. 2025 na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 3. 2025, č. j. 13 C 16/2025-12.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. 7. 2025, č. j. 19 Co 2011/2025-43, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Vyšel z toho, že platební rozkaz byl žalovanému doručen prostřednictvím datové schránky dne 31. 3. 2025 náhradním doručením a právní moci nabyl dne 23. 4. 2025. Dne 6. 5. 2025 podal žalovaný proti platebnímu rozkazu odpor, jenž obsahoval též žádost o prominutí zmeškání lhůty. Žalovaným uváděné důvody, že se domníval, že okamžikem doručení je okamžik, kdy se přihlásí do datové schránky a seznámí se s doručovanou písemností, že v období od 17. 3. 2025 do 10. 4. 2025 byl zdravotně indisponován, od 11. 4. 2025 do 24. 4. 2025 pobýval z Čínské lidové republice, odkud neměl do datové schránky přístup s ohledem na omezení přístupu k některým zahraničním internetovým službám a webovým rozhraním a úplnou blokaci přístupu k českým datovým schránkám, a že úprava § 173 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ o. s. ř.“) koliduje s ústavním pořádkem, neshledal omluvitelnými pro zmeškání lhůty k podání odporu. Zdravotní indispozice žalovanému nebránila ve čtení datových zpráv. Sám žalovaný v odporu uváděl, že jej podává opožděně, a byl si tedy vědom toho, že platební rozkaz nabyl právní moci, nadto i na něj se vztahuje pravidlo, že neznalost zákona neomlouvá. Omluvitelným důvodem není ani pobyt v zahraničí, odkud se ostatně vrátil již 24. 4. 2025, přesto se do datové schránky přihlásil až 5. 5. 2025. Úpravu doručování rozpornou s ústavním pořádkem neshledal. 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost spatřoval v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a to zda „1) Má být ustanovení § 58 o. s. ř., o prominutí zmeškání lhůty, v případě lhůty založené tzv. fikcí doručení prostřednictvím veřejné datové sítě na rozdíl od jiných prominutí lhůt dle o. s. ř. vykládáno extenzivně a nikoliv restriktivně?“ a „2) Je ustanovení § 173 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. v rozporu s ústavním pořádkem České republiky?“. Pro posouzení druhé otázky navrhl, aby dovolací soud podle § 95 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), věc předložil Ústavnímu soudu. Popsal skutkové okolnosti případu včetně dopadů jeho zdravotní indispozice na schopnost obsluhovat datovou schránku a nemožnost věcného přezkumu své obrany proti žalobě v důsledku neprominutí zmeškání lhůty k podání odporu označil za nepřiměřený důsledek formálního pochybení, jež bylo v odvolání vysvětleno a řádně doloženo. Účelem § 58 o. s. ř. je zabránit nepřiměřeně tvrdým a formalistickým následkům zmeškání procesních lhůt tam, kde účastník nemohl úkon bez svého zavinění vykonat. Z povahy věci se tento korektiv uplatní zvláště v situacích, kdy se běh lhůty neodvíjí od faktického doručení, ale od právní fikce doručení, kdy účastník nemá možnost se s písemností seznámit. V takovém případě by prominutí zmeškání lhůty dle ustanovení § 58 o. s. ř. mělo být oproti jiným situacím vykládáno extenzivně a nikoliv restriktivně. Dále žalovaný uvedl důvody, pro které spatřuje možnost náhradního doručení platebního rozkazu při doručování prostřednictvím datové schránky dle § 173 odst. 1 o. s. ř. za rozpornou s ústavním pořádkem. 5. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 9. Z formulace první otázky a navazující argumentace žalovaného je seznatelné, že dovolacímu soudu předkládá otázku omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 o. s. ř. 10. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu (on nebo jeho zástupce) z omluvitelného důvodu. Po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu (jeho zástupci) zabránila provést procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost má-li být důvodem k prominutí zmeškání lhůty musí představovat omluvitelný důvod; příčina toho, proč účastník řízení (jeho zástupce) zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit). Omluvitelným důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (jeho zástupcem) způsobené či jinak zaviněné, jestliže je lze za dané situace považovat za omluvitelné (za důvod ospravedlňující zmeškání lhůty). Za omluvitelný důvod, pro který účastník řízení zmeškal lhůtu, je tedy třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost), která účastníku řízení (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení (jeho zástupcem) případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka řízení (jeho zástupce) za omluvitelnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 119/2017). Je nutno mít ale na zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože zasahuje do právní jistoty ostatních účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2745/2019). 11. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se dále podává, že zdravotní problémy musí být objektivně zpravidla takového charakteru, že účastníka ze zmeškaného úkonu zcela vyloučí (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5355/2017, či ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2634/2024); soud přitom bere v úvahu nejen povahu zdravotních problémů, ale i charakter úkonu a možnost jej učinit i prostřednictvím zástupce.
12. Při zkoumání omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty tak soud musí vždy vycházet z konkrétních (individuálních) okolností každého jednotlivého případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2680/2020, či ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 329/2021); úvahu odvolacího soudu o tom, zda byly splněny podmínky aplikace ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř., může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3798/2020, ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1122/2021, ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1015/2023, či ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2477/2023). 13. V posuzované věci z obsahu spisu a zjištění odvolacího soudu vyplývá, že platební rozkaz byl dodán do datové schránky žalovaného dne 19. 3. 2025. V navazující lhůtě 10 dnů, v jejíž poslední den se platební rozkaz považuje za doručený, se žalovaný do datové schránky nepřihlásil a lhůta uplynula dnem 31. 3. 2025. Žalovaným tvrzená zdravotní indispozice v období od 17. 3. 2025 do 10. 4. 2025 mu v obsluze datové schránky nebránila. Od 11. 4. 2025 do 24. 4. 2025 pobýval žalovaný v Čínské lidové republice. Nepředvídatelnost pobytu žalovaného v zahraničí tvrzena ani zjištěna nebyla. Do datové schránky se přihlásil dne 5. 5. 2025 a dne 6. 5. 2025 podal proti platebnímu rozkazu odpor, v němž požádal o prominutí zmeškání lhůty.
14. Námitky žalovaného založené na jiném hodnocení dopadu jeho zdravotní indispozice na schopnost obsluhovat datovou schránku přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací soud připomíná, že revize konkrétních odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů (zde i co do povahy zdravotní indispozice, její závažnosti a s ní spojených omezení žalovaného při obsluze datové schránky) dovolacímu soudu, jehož kognice je orientována výlučně na otázky právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nepřísluší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Že by se v posuzované věci jednalo o výjimečný případ, kdy by skutková zjištění odvolacího soudu byla natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, se z argumentace žalovaného ani obsahu spisu nepodává, natož aby v této souvislosti žalovaný vymezil otázku procesního práva, jež je dovolacímu soudu předkládána, včetně vymezení předpokladů přípustnosti (srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Poukazuje-li žalovaný na specifika náhradního doručení s tím, že v takovém případě dojde ke zmeškání lhůty, aniž by měl účastník možnost se s doručovanou písemností seznámit, přehlíží, že z náhradního doručení lze usuzovat pouze na to, že účastník se s doručovanou písemností neseznámil v okamžiku jejího doručení, nikoli, že se s ní neseznámil později, nebo možnost se s ní seznámit vůbec neměl. Ve vztahu k omluvitelnosti důvodu zmeškání lze zohlednit i okolnosti, pro které se účastník s písemností neseznámil (a proto ve stanovené lhůtě nereagoval), není však namístě posuzovat povahu okolností, jež jsou způsobilé zmeškání lhůty omluvit, odlišně od situací, kdy je písemnost doručena nikoli náhradně.
16. Pobyt v zahraničí účastníkovi zásadně v přístupu do datové schránky nebrání. Namítá-li žalovaný uplatňování restrikcí přístupu k elektronickým službám, nelze přehlédnout, že o těchto restrikcích žalovaný dle svého tvrzení věděl. Mohl-li se žalovaný o vydání platebního rozkazu dozvědět ode dne 19. 3. 2025, kdy byl dodán do jeho datové schránky, a nedozvěděl se o něm jen proto, že před odjezdem do Čínské lidové republiky (tj. v období trvajícím 23 dnů) kontrolu své datové schránky neprovedl, ač mu v tom jeho zdravotní indispozice (jinou okolnost žalovaný neuplatnil) nebránila, nelze než jeho jednání hodnotit jako nedbalé. Pobyt žalovaného v zahraničí tak ani při existenci žalovaným tvrzených restrikcí omluvitelný důvod nepředstavuje.
17. Namítá-li žalovaný, že se jako laik domníval, že dnem doručení je den, kdy se přihlásí do datové schránky, a že nevěděl, že by měl svůj pobyt v zahraničí zdůvodnit, je tato námitka bezpředmětná v situaci, kdy v odvolacím řízení byl zastoupen osobou práva znalou a nebyla zde žádná překážka pro uplatnění všech relevantních tvrzení v odvolacím řízení.
18. Dovolací soud uzavírá, že v poměrech posuzované věci je opožděné podání odporu proti platebnímu rozkazu důsledkem nedbalého jednání žalovaného, nikoli formálního pochybení, jež by pro žalovaného mělo nepřiměřené následky.
19. S ohledem na shora uvedené nelze úvahu odvolacího soudu o tom, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř., označit za zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou, a žalovaným formulovaná první otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 20. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka druhá.
21. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). 22. Otázka aplikace ustanovení § 173 odst. 1 věty druhé za středníkem o. s. ř. je významná pro závěr, zda byl platební rozkaz doručen, a navazující posouzení, zda byl odpor proti platebnímu rozkazu podán včas. Na rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty je však bez vlivu (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1965/2001), neboť pouze v případě, že účastník lhůtu vskutku zmeškal, je k jeho návrhu namístě řešit, zda ji zmeškal z omluvitelného důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2745/2019). Napadené usnesení na řešení otázky druhé nezávisí a nepřipadá tak ani v úvahu předložení věci Ústavnímu soudu postupem podle § 95 odst. 2 Ústavy k posouzení souladu § 173 odst. 1 věty druhé za středníkem o. s. ř. s ústavním pořádkem. 23. Nepředložil-li žalovaný k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2026
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu