Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Nývlta, zastoupeného Mgr. Janem Kubicou, advokátem, sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2025 č. j. 22 Cdo 2200/2025-111, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2025 č. j. 54 Co 75/2025-88 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. prosince 2024 č. j. 19 C 279/2022-71, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Lucie Nývlt, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 906 380 Kč jako polovinu částky 1 812 759 Kč vynaložené za trvání manželství ze společného jmění manželů (dále jen "SJM") na splátky hypotečního úvěru váznoucího na výlučném majetku stěžovatele - na bytu a na domě. V odůvodnění obvodní soud vyšel z § 709 odst. 2 občanského zákoníku a konstatoval, že nájemné se stalo příjmem SJM. Naopak splátky hypotečního úvěru nelze považovat za náklad na zachování nemovitosti ve výlučném vlastnictví, nýbrž za splácení kupní ceny tohoto majetku. Obvodní soud proto uzavřel, že splátky nelze odečíst od zisku z nájmu a stěžovatel je povinen vydat vedlejší účastnici polovinu vynaložené částky. 3.K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění přisvědčil závěru obvodního soudu, že splátky hypotečního úvěru nejsou nákladem na zachování majetku ve smyslu § 709 odst. 2 občanského zákoníku, neboť vlastnické právo k nemovitosti není třeba zachovávat ani udržovat. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021 sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, z něhož dovodil povinnost nahradit, co bylo ze SJM vynaloženo na splátky hypotéky váznoucí na nemovitosti nevyužívané k rodinnému bydlení a patřící jen jednomu z manželů. Zdůraznil, že měl-li by splynout zisk z nájmu se splátkami hypotéky, vedlo by to k popření § 709 odst. 2 občanského zákoníku, neboť by hodnota výlučného majetku stěžovatele narůstala z prostředků SJM a zároveň by bylo SJM ochuzováno. 4.Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné a návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu zamítl. Přípustnost dovolání stěžovatel stavěl na otázce co je ve smyslu § 709 občanského zákoníku zisk a zda lze splátky hypotečního úvěru považovat za náklad na dosažení zisku. Nejvyšší soud konstatoval, že předmětem řízení byl vnos spočívající v úhradě splátek výlučného závazku stěžovatele z prostředků SJM, nikoli zisk z výlučného majetku stěžovatele jako samostatná vypořádávaná položka. Byť se tedy městský soud námitkou stěžovatele o vztahu mezi SJM a placeným nájemným v rámci vypořádání argumentace stěžovatele zabýval, jeho rozhodnutí na vyřešení této otázky nezávisí. II.
Argumentace stěžovatele
5.Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem představuje přepjatý formalismus a odepření přístupu k dovolacímu přezkumu, neboť předložená právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena a obecné soudy obou nižších stupňů se k ní meritorně vyjadřovaly. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je vnitřně rozporné, když sám Nejvyšší soud připouští, že městský soud se námitkou o vztahu splátek a nájemného zabýval, přesto v rozhodnutí o dovolání uzavírá, že rozsudek městského soudu na této otázce nezávisí. Za trvání SJM bylo z prostředků stěžovatele inkasováno na nájemném celkem 2 085 350 Kč a na hypotékách bylo zaplaceno 1 812 759 Kč, takže čistý zisk do SJM činil 272 571 Kč; bez započtení splátek hypotéky jej ale soudy nutí uhradit vedlejší účastnici 906 380 Kč, tedy částku, kterou fakticky nikdy nezískal.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6.Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje, jen dojde-li při jejich činnosti k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v dané věci neshledal. 7.Při posouzení věci soudy vycházely ze základní premisy, že smysl a účel § 709 odst. 2 občanského zákoníku staví zisk z výlučného majetku jednoho z manželů naroveň např. příjmům ze závislé činnosti. Stejně jako odměna za práci tvoří součást SJM, představují i výnosy z nájmu z nemovitostí, dividendy či zisky z podnikání pravidelný příjem rodiny. Z tohoto příjmu mají mít ze zákona prospěch oba manželé, neboť se integrálně podílí na utváření a udržování jejich společné životní úrovně. 8.Z této skutečnosti však nelze obráceně dovozovat - vzdor argumentaci stěžovatele - že by splátky hypotečního úvěru váznoucího na jeho výlučném majetku bylo možno podřadit pod běžné náklady vynaložené na dosažení (udržení) takového zisku. Za běžné náklady lze považovat například udržovací opravy či pojištění nemovitosti. Úhradou splátek hypotečního úvěru ze společných prostředků dochází k postupnému umořování výlučného dluhu stěžovatele a zvýšení čisté hodnoty jeho osobního majetku. Pokud by tyto splátky představovaly pouhý "náklad" snižující společný zisk z nájmu, docházelo by k nedůvodnému ochuzování SJM. Stěžovatel by si z prostředků náležejících do SJM de facto financoval nabytí vlastního výlučného majetku na úkor členů rodinného společenství. Závěry obecných soudů vedené těmito úvahami jsou ústavně souladné.
9.Vedle výše uvedeného je pro daný případ určující procesní rámec sporu. Řízení o vypořádání SJM je ovládáno dispoziční zásadou a přísnými formálními pravidly. Zákon stanoví, že soud je oprávněn a povinen vypořádat výlučně ty majetkové hodnoty, položky či nároky, které účastníci řízení oficiálně a určitě učiní předmětem řízení, a to v prekluzivní tříleté lhůtě počínající běžet od zániku SJM.
10.V posuzovaném případě vedlejší účastnice včas a procesně korektním způsobem uplatnila požadavek na nahrazení vnosu, tedy navrhla, aby jí stěžovatel nahradil to, co bylo ze společných prostředků vynaloženo na jeho výlučný majetek (resp. na splátky hypotéky). Naproti tomu samotný zisk z nájmu nemovitostí nebyl žádným z účastníků k vypořádání v zákonné lhůtě navržen. Soudy tudíž k argumentaci stěžovatele ohledně zisku z nájmu podrobněji nepřihlížely - srov. k tomu právě odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu - neboť tento zisk ve skutečnosti nebyl předmětem tohoto konkrétního řízení, a proto se soudy soustředily zejm. na vypořádání řádně uplatněného vnosu ze SJM.
11.Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu