Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Fleischera, zastoupeného Mgr. Tomášem Rubešem, advokátem, sídlem Dygrýnova 829/5, Praha 14 - Černý Most, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2025 č. j. 9 As 251/2024-41 a ze dne 4. listopadu 2025 č. j. 1 As 293/2024-46, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 3 A 119/2023-50 a ze dne 26. září 2024 č. j. 9 A 108/2022-77, a rozhodnutím předsedy České advokátní komory ze dne 2. listopadu 2023 č. j. 10.01-000475/23-005 a ze dne 8. září 2022 č. j. 10.01-000403/22-007, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České advokátní komory, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatel se dvěma ústavními stížnostmi vedenými pod sp. zn. IV. ÚS 3791/25 a IV. ÚS 3792/25 domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na právní pomoc, zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (v ústavní stížnosti bylo dané základní právo nesprávně spojeno s čl. 36 odst. 2 Listiny). 2.Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2026 sp. zn. IV. ÚS 3791/25 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení.
3.Obsah a průběh obou řízení před obecnými soudy předcházejícím podání ústavní stížnosti byl podobný, proto Ústavní soud upřednostnil jejich společnou rekapitulaci.
4.Stěžovatel se v roli žalobce účastnil řízení před obecnými soudy (v prvním případě šlo o občanskoprávní spor, v druhém o spor ve správním soudnictví). Oba spory pravomocně skončily v neprospěch stěžovatele. Ten se rozhodl reagovat podáním mimořádných opravných prostředků (dovolání, kasační stížnost). Příslušné soudy shodně v obou liniích nejprve zamítly žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a po uplynutí odpovídajících lhůt řízení o mimořádných opravných prostředcích usneseními zastavily pro nezaplacení soudních poplatků.
5.Stěžovatel hodlal obě rozhodnutí o zastavení řízení napadnout ústavními stížnostmi. K České advokátní komoře (ČAK) podal žádosti o určení advokáta pro zastupování v řízení před Ústavním soudem. ČAK ani jedné žádosti nevyhověl. Konstatoval, že by v daných případech šlo o zjevně bezdůvodné uplatňování práva, neboť žádná aktivita advokáta by nemohla vést k úspěchu ve věci. Obě rozhodnutí byla doručena stěžovateli po uplynutí lhůt k podání ústavních stížností.
6.Proti rozhodnutím ČAK se stěžovatel neúspěšně bránil u Městského soudu v Praze žalobami, Nejvyšší správní soud poté napadenými rozsudky zamítl i následné kasační stížnosti. Správní soudy nevyhověly námitkám stěžovatele z obdobných důvodů. Primárně se ztotožnily se závěrem ČAK, že podání ústavních stížností proti zastavení řízení lze kvalifikovat jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva. Správní soudy zároveň uznaly, že ČAK sice o žádostech stěžovatele nerozhodl bez zbytečného odkladu, lhůty pro vydání rozhodnutí jsou však toliko pořádkové a jejich nedodržení není nezákonné. Hlavně ale pochybení ČAK nemělo na pozici stěžovatele žádný reálný dopad. I v případě včasného doručení negativního rozhodnutí by na tom byl stejně, tj. advokáta by ustanoveného neměl. Zároveň nejde podle správních soudů přehlédnout, že stěžovatel měl vždy bez ohledu na osud žádostí k ČAK možnost podat v příslušných lhůtách ústavní stížnost sám, což ostatně v jednom případě učinil (srov. usnesení ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 2448/22 ).
II.
Argumentace stěžovatele
7.Stěžovatel s nadepsanými rozhodnutími nesouhlasí, argumentace v obou ústavních stížnostech se zcela shoduje. Zaprvé, opožděné vydání rozhodnutí ČAK mu fakticky zmařilo podání ústavních stížností. Na včasné vyřízení žádostí se spoléhal. Nelze přijmout tezi, že si má stěžovatel v rámci běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti pro jistotu podat ústavní stížnost sám, potažmo si paralelně hledat vlastního advokáta. Zadruhé, ani v jedné situaci se podle stěžovatele nejednalo o patrné, jednoznačné a nesporné bezúspěšné uplatnění práva. Zmíněná kritéria naplněna nebyla a jejich hodnocení ze strany ČAK bylo nesprávné.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní soud posoudil obsah ústavních stížností a dospěl k závěru, že tyto představují zjevně neopodstatněné návrhy ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 9.Předně je třeba zdůraznit, že Ústavní soud se již problematikou osvobození od soudních poplatků a o souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů mnohokrát zabýval. Rozhodování o těchto otázkách spadá primárně do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze výjimečně při závažných pochybeních, například pokud by obecné soudy aplikovaly podústavní právo svévolně či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. za všechny usnesení ze dne 19. 2. 2025 sp. zn. III. ÚS 1970/24 , bod 14 a další rozhodnutí tam uvedená). Obdobně shrnuto, "není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny zákonné podmínky" (nález ze dne 4. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 684/05 ). 10.Citovaná východiska se vážou k rozhodování o ustanovení zástupců z řad advokátů obecnými soudy. V aktuálním řízení jde o poněkud odlišný půdorys, neboť správní soudy "pouze" přezkoumávaly předchozí rozhodnutí ČAK. Podle Ústavního soudu se jedná o odlišnost toliko formální, neboť ČAK u žádostí zjišťuje naplnění obsahově analogických zákonných podmínek jako obecné soudy v prvním stupni. Správní soudy poté posuzovaly, zda rozhodnutí ČAK odpovídá zákonnému rámci a bylo řádně odůvodněno.
11.Ústavní soud v postupu ČAK a poté správních soudů žádné shora vymezené závažné pochybení neshledal. Klíčovým důvodem pro nevyhovění žádostem stěžovatele o ustanovení advokáta bylo, že případné ústavní stížnosti by naplňovaly podmínky bezdůvodného uplatňování práva (čl. 18c odst. 5 zákona o advokacii). Tomuto závěru nelze ústavněprávně nic vytknout. Příslušné obecné soudy zastavily původní řízení o podání mimořádných opravných prostředků z důvodu nezaplacení soudních poplatků. Tuto skutečnost stěžovatel nezpochybňuje. Jak již podotkl v napadených rozsudcích Nejvyšší správní soud, judikatura Ústavního soudu v těchto skutkově a právně shodných případech ustáleně neshledává porušení základních práv (za všechny usnesení ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2568/23 , bod 23). Nedosti na tom, stěžovateli musel být tento přístup osobně a bezprostředně znám, protože se již v minulosti u Ústavního soudu zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků neúspěšně bránil (usnesení ze dne 24. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1259/21 ). V neposlední řadě v aktuálních ústavních stížnostech neuvádí kromě vlastního přesvědčení žádné konkrétní argumenty zpochybňující oprávněnost závěrů ČAK a správních soudů o bezúspěšném uplatnění práva. Nevysvětluje, z jakých důvodů by při ustanovení advokáta mělo být jeho ústavním stížnostem vyhověno.
12.Ve vztahu k opožděnosti vydání (doručení) rozhodnutí ČAK Ústavní soud zdůrazňuje povinnost ČAK vyřizovat žádosti o ustanovení advokáta bez zbytečného odkladu. Věcně pak sdílí nesouhlas stěžovatele s částí argumentace správních soudů, která do jisté míry bagatelizuje situaci, ve které ČAK bez zdržení na straně žadatele vydá (doručí) rozhodnutí o neustavení advokáta až po uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti. Po osobách čekajících na rozhodnutí ČAK nelze legitimně požadovat, aby podávaly "preventivně" kvůli hrozbě zmeškání lhůty ústavní stížnost sami. Jakkoli lze souhlasit s tím, že důsledky negativního rozhodnutí o neustavení advokáta jsou pro žadatele stejné, ať jej obdrží před nebo po uplynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti, rozdíl spočívá v tom, že v prvním případě mu zbývá prostor reagovat (např. volbou vlastního advokáta) a ústavní stížnost stále podat. Přesto ani v tomto ohledu neshledává Ústavní soud postup správních soudů neústavním. Jejich zde kritizované úvahy totiž neovlivňují závěr, že aktivita stěžovatele naplňovala znaky bezúspěšné uplatnění práva. Jak totiž plyne z předchozího bodu, i pokud by ČAK rozhodla před uplynutím lhůty pro podání ústavní stížnosti a stěžovatel si poté nějakým způsobem vlastní právní zastoupení zajistil a obě ústavní stížnosti podal včas, Ústavní soud by jim nemohl vyhovět. V tomto směru tedy ve výsledku platí teze správních soudů, že pochybení ČAK nemělo na pozici stěžovatele reálný negativní dopad.
13.Ústavní soud z předestřených důvodů porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal a jeho ústavní stížnosti odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu