Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
8 Tdo 184/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí: 18. 3. 2026
Spisová značka : 8 Tdo 184/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.184.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Těžké ublížení na zdraví
Hodnocení důkazů
Pohnutka trestného činu
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1,2 písm. g) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: D
Zveřejněno na webu: 20. 4. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
8 Tdo 184/2026-563
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 202 6 o dovolání, které podal obviněný J. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2025, č. j. 2 To 83/2025-533, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – po bočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 2/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění:
1. Obviněný J. K. (dále zpravidla jen „ obviněný“, příp. „dovolatel) byl rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 9. 2025, č. j. 69 T 2/2025-484, uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O povinnosti obviněného k náhradě škody bylo dále rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. 2. Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 9. 2025, č. j. 69 T 2/2025-484, napadli obviněný a poškozený J . K. , odvoláními. Z podnětu odvolání poškozeného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 11. 2025, č. j. 2 To 83/2025-533, podle § 259 odst. 2 tr. ř. a contrario výrok rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 9. 2025, č. j. 69 T 2/2025-484, doplnil tak, že poškozeného odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného bylo týmž usnesením Vrchního soudu v Olomouci podle § 256 tr. ř. zamítnuto. I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek uvedl, že projednávaný skutek měl být kvalifikován jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. V této souvislosti zdůraznil, že poškozenému řadu let pomáhal, štípal mu dřevo, pracoval u něj na zahradě apod., přičemž vděku se od něj příliš nedočkával. Jako obrovské příkoří pak vnímal situaci, kdy byl před svým kamarádem – poškozeným, označen otcem nelichotivým výrazem, což vyústilo ve fyzickou potyčku s nešťastným koncem. Z těchto důvodů tak jednal v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2025, č. j. 2 To 83/2025-533, a tomuto soudu přikázal, aby věc v celém rozsahu znovu projednal a rozhodl. 4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, když podle jeho mínění se soudy nižších stupňů s námitkou jednání dovolatele z omluvitelné pohnutky dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). III.
Důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v předešlých řízeních ( stěžejní odvolací námitkou bylo, že předmětné jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, přičemž stejnou námitku obviněný uplatnil i v řízení před soudem prvního stupně). V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 9. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tudíž bylo možné podřadit námitku, že posuzované jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Tuto námitku však Nejvyšší soud shledal po seznámení se s předmětnou trestní věcí zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů. 10. Pokud jde o obviněným namítané ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, pak je nutno uvést, že toho se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. V případě tohoto ustanovení tak jde o privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku (např. usnesení N ejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 6 Tdo 582/2024). 11. Pokud jde o první variantu, tedy jednání v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, pak z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet právě z nějakého typu „ omluvitelného hnutí mysli “. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Není přitom rozhodující, zda silné rozrušení vzniklo postupně, např. z narůstajících obav nebo náhle či prudce. Silné rozrušení tedy může mít i povahu náhlé nebo prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek, zmatek apod. Stav vzrušení se projevuje zvláštním chováním doprovázeným až fyziologickými změnami organismu, zároveň se však nesmí jednat o rozrušení natolik silné, které by bylo sto zásadním způsobem ovlivnit příčetnost. Na druhou stranu se však musí jednat o dostatečně silné rozrušení, které vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1492, 1555,1556, unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, publikované pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). 12. Pro zobecnění vyjmenovaných stavů mysli užívá zákon pojem omluvitelné hnutí mysli. Tuto charakteristiku proto musí splňovat všechny v úvahu připadající subjektivní psychické stavy, které mají být důvodem pro shovívavé posuzování jednání obviněného. Nelze sem proto řadit silné rozrušení např. ze vzteku nebo hněvu na základě jednání, které je pachateli nepříjemné, ale je v souladu se zákonem, tedy zejména na základě určitého sporu, kdy pachatel na rozdíl od poškozeného nebyl v právu, nebo při vymáhání oprávněného dluhu poškozeným od pachatele apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010, publikované pod č. 9/2012 Sb. rozh. tr.), anebo dokonce silné rozrušení vzniklé ze zavrženíhodné pohnutky, např. z jednání oběti, která odmítá být pachateli po vůli, brání se mu atd. Za předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, které je jednou z podmínek použití privilegované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, 3 tr. zákoníku, se považuje takové jeho jednání, které je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, sobectví a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Spáchání činu v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného předpokládá, že pachatel na něj útočí v návaznosti na jeho předchozí zlé, zraňující, ponižující jednání nebo jednání hrozící způsobením závažné újmy na právech a pod vlivem jeho zraňujícího, ponižujícího či jinak negativně působícího účinku ( srov. rozho dnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1513/2012, uveřejněné pod č. 47/2013 Sb. rozh. tr.). 13. Z obou rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že dané otázce se oba soudy pečlivě věnovaly, takže Nejvyšší soud může na jejich závěry plně odkázat. V této souvislosti však považuje za vhodné dodat, že útok obviněného byl „ situační, náhlou a prudkou reakcí “ na předchozí vyjádření poškozeného, které spočívalo v tom, že poškozený před spícím či usínajícím obviněným pronesl odmítavé slovní vyjádření „ ten hajzl tady spát nebude “, což u dovolatele vyvolalo jednak s ohledem na jeho osobnostní nastavení, záležející mj. ve zvýšené citlivosti na téma sebehodnoty, jednak ve sníženém prahu frustrace a agresivity obviněného , jeho neadekvátní reakci. Odvolací soud pak zcela správně zdůraznil, že napadení poškozeného předcházelo celodenní bezproblémové pobývání obviněného v místě bydliště poškozeného, se kterým dovolatel strávil několik hodin, v jehož průběhu konzumovali alkohol, poškozený vařil a hrál na kytaru s tím, že předmětné napadení následovalo po poznámce pronesené k přítomnému svědkovi B . , že poškozený u něj spát nebude, která byla zmíněna výše (bod 21 usnesení), načež obviněný poškozeného – svého otce fyzicky napadl. Jednání obviněného tak lze považovat za momentální zkrat, který byl vyvolán poznámkou poškozeného, jež se dovolatele osobně dotkla. Útok obviněného byl navíc podle skutkových zjištění realizován ve stavu prosté opilosti a doznívající intoxikace metamfetaminem, což pravděpodobně zvýšilo nepřiměřenost reakce obviněného i s ohledem na fakt, že jde podle znalců o osobu s tendencí jednat impulzivně bez uvážení následků (bod 17 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž zcela správně uzavřel, že obviněný neměl žádný reálný a opodstatněný důvod očekávat, že mu bude nabídnuto či umožněno u poškozeného s ohledem na jejich předchozí kontakty přespat. Správně bylo rovněž zmíněno, že závěry znaleckého posudku činí zjištění, že prudká agrese obviněného spočívající v zaútočení na poškozeného a poničení jeho bydliště odpovídá osobnostním rysům obviněného (výrazné sklony k agresivnímu trestnímu jednání, odpovídající osobnostní struktuře obviněného – impulsivní, narcistické rysy, nízký práh uvolnění agrese). Vzhledem k těmto skutečnostem považuje Nejvyšší soud zvolenou právní kvalifikaci za správnou.
14. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. Ú S 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání .
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. 3. 2026
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu