Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
29 ICdo 189/2025
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 22.04.2026
Senátní značka : 29 ICdo 189/2025
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Incidenční spory (žaloba odpůrčí)
Dotčené předpisy: § 240 InsZ. Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 06.05.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . KSCB 46 INS 17979/2023
42 ICm 3665/2024
29 ICdo 189/2025-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hany Ptáčkové v právní věci žalobce Insolvency Project v. o. s. , se sídlem v Hradci Králové, Bieblova 1110/1b, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 28860993, jako insolvenčního správce dlužníka M. H., zastoupeného Mgr. Kateřinou Kavalírovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 280/23, PSČ 500 03, proti žalovanému J. U. , zastoupenému Jiřím Hřídelem, advokátem, se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, PSČ 397 01, o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 3665/2024, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. H. , vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 46 INS 17979/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. července 2025, č. j. 42 ICm 3665/2024, 104 VSPH 432/2025-168 (KSCB 46 INS 17979/2023), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci rozhodnutí částku 7 344,70 Kč k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 18. února 2025, č. j. 42 ICm 3665/2024-124 , Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Na základě žaloby, podané žalobcem (Insolvency Project v. o. s., jako insolvenčním správcem dlužníka M. H.) určil, že právní jednání dlužníka – uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 30.01.2023, uzavřené mezi dlužníkem jako zástavcem a žalovaným jako zástavním věřitelem – je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSCB 46 INS 17979/2023 právně neúčinné (bod I. výroku) .
[2] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a povinnosti zaplatit soudní poplatek (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel ve svém rozhodnutí zejména z toho, že:
[1] Dlužník, byť nedisponoval podnikatelským oprávněním, povolením k obchodování na burze, nevedl řádné účetnictví a nepodával daňová přiznání, dlouhodobě (od roku 2012) uzavíral vlastním jménem, na vlastní účet a s úmyslem dosáhnout zisku s věřiteli smlouvy o správě investovaných finančních prostředků; peněžní prostředky se zavázal investovat a zhodnotit na mezinárodní měnové burze. Svěřené finanční prostředky částečně použil k investování, když obchodování na burze bylo výlučně ztrátové, a částečně spotřeboval na hrazení svých životních nákladů. Tvrzené výnosy vyplácel z vkladů hrazených dalšími věřiteli na základě později uzavřených smluv. K 31. prosinci 2022 evidoval dlužník pohledávky věřitelů ve výši přesahující 1,5 miliardy Kč, vlastnil majetek (včetně nemovitého) v hodnotě nedosahující 30 milionů Kč.
[2] Žalovaný jako jeden z věřitelů měl za dlužníkem pohledávku ve výši 2 964 966 Kč. Dne 30.01.2023 uzavřel s dlužníkem smlouvu o zápůjčce, jejímž předmětem byly peněžní prostředky ve shodné výši a jejichž přenechání bylo realizováno započtením pohledávky žalovaného za dlužníkem. Zároveň uzavřeli odpůrčí žalobou napadenou zástavní smlouvu, zajišťující tuto a další následné pohledávky žalovaného včetně případných dalších zápůjček až do výše 40 milionů Kč nemovitým majetkem ve vlastnictví dlužníka. Na základě šesti vypovězených smluv o správě investovaných finančních prostředků byly na žalovaného postoupeny pohledávky dalších věřitelů ve výši celkem 15 936 116 Kč. Ve shodné výši poskytl žalovaný dlužníku dne 27.02.2023 v pořadí druhou zápůjčku a přenechání peněžních prostředků bylo rovněž realizováno započtením pohledávky.
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a odst. 4, § 235 odst. 1, § 240 odst. 1 až 3 a § 241 odst. 1 až 5 písm. a/ zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 420 OZ, občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl k následujícím závěrům: [1] Dlužník jednal ve vztahu s věřiteli v postavení podnikatele. V době uzavření zástavní smlouvy byl v úpadku ve formě platební neschopnosti a též ve formě předlužení, neboť jeho závazky přesahovaly ke dni 31.12.2022 hodnotu jeho majetku.
[2] Na základě smluv o zápůjčkách došlo pouze k zániku pohledávek žalovaného na výplatu finančních prostředků z titulu smluv o jejich investování a správě oproti pohledávkám na poskytnutí zápůjčky, tedy pouze ke změně právního důvodu pohledávek žalovaného. Za zajištění pohledávek neposkytl žalovaný dlužníku žádné protiplnění, ze kterého by se případně mohli uspokojit jiní věřitelé. Zřízení zástavního práva zároveň hodnotil jako jednání zvýhodňující žalovaného, jemuž by se mohlo dostat vyššího uspokojení než přihlášeným věřitelům s nezajištěnými pohledávkami.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. července 2025, č. j. 42 ICm 3665/2024, 104 VSPH 432/2025-168 (KSCB 46 INS 17979/2023), rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3, § 235, § 236, § 240 a § 241 InsZ, § 420 OZ a s odkazem na označenou judikaturu Nejvyššího soudu, se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, dle kterého: [1] Jednání dlužníka je nutno hodnotit jako podnikání. K rozhodnému datu 30. lednu 2023 byl dlužník v úpadku, když souhrn jeho závazků k více věřitelům činil zhruba 1,5 miliardy Kč a převyšoval hodnotu jeho majetku; zároveň by samo napadené jednání k úpadku dlužníka vedlo.
[2] Uzavření zástavní smlouvy a tím zajištění nároků žalovaného jako zástavního věřitele je v případě zajištění pohledávky ve výši 2 964 966 Kč jednání zvýhodňující žalovaného ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, neboť nebyly naplněny podmínky výluky podle § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona, když dlužník za zajištění neobdržel současně přiměřenou protihodnotu. V případě zajištění následných pohledávek (včetně pohledávky ze zápůjčky druhé v pořadí) se jedná o zvýhodnění žalovaného ve smyslu § 240 InsZ, neboť dlužníku se za zřízení zástavního práva nedostalo žádného protiplnění. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to (poměřováno obsahem dovolání) proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o věci samé. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 OSŘ, občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; namítá přitom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 OSŘ), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Dovolatel podle obsahu dovolání formuluje následující otázky:
[1] K otázce, která dosud neměla být vyřešena, a to zda lze považovat činnost fyzické osoby vykonávanou bez příslušného oprávnění, navíc s rysy podvodného jednání, za „podnikání“ ve smyslu § 420 OZ, zdůraznil, že dlužník nikdy legitimní podnikatelskou činnost nevykonával, neměl oprávnění k obchodování na kapitálovém trhu, nevedl účetnictví, nepodával daňová přiznání. [2] V otázce, zda lze považovat započtení pohledávky za reálné plnění smlouvy o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z., se odvolací soud odchýlil od závěrů, obsažených například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. nsoud/33_Cdo_3912_2010. 8. Žalobce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto nebo zamítnuto.
9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. S přihlédnutím k době zahájení insolvenční řízení vedeného na majetek dlužníka (13. listopadu 2023) se v insolvenčním řízení a ve sporech jím vyvolaných uplatní (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci) i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb.].
10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 OSŘ a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 OSŘ, odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadený rozsudek je v řešení otázky neúčinnosti právního jednání dlužníka v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou, od níž nemá důvod se odchýlit ani na základě argumentace přednesené v dovolání. 11. K první otázce týkající se hodnocení činnosti fyzické osoby vykonávané bez příslušného oprávnění s rysy podvodného jednání jako podnikání Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 25. června 2024, sp. zn. nsoud/23_Cdo_3631_2023 shrnul, že občanský zákoník není založen na formální koncepci, že podnikatelem je pouze osoba nadaná podnikatelským oprávněním nebo zapsaná do obchodního rejstříku či jiné evidence. Rozhodující je, zda daná osoba vykonává podnikatelskou činnost, tj. činnost vykazující znaky uvedené v § 420 odst. 1 OZ (srov. důvodovou zprávu k zák. č. 89/2012 Sb. k § 420 až 422 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2024, sp. zn. nsoud/33_Cdo_2512_2023); v usnesení ze dne 23. listopadu 2022, sp. zn. nsoud/5_Tdo_1012_2022, uveřejněném pod číslem 32/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (část trestní), dospěl Nejvyšší soud k závěru, dle kterého spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněno mimo jiné záměrem dosáhnout zisku z neoprávněně vykonávané činnosti. 12. Závěr odvolacího soudu o postavení dlužníka jako podnikatele je s citovanou judikaturou souladný.
13. K další otázce, a to zda lze považovat poskytnutí zápůjčky formou započtení pohledávky za reálné plnění smlouvy o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z., je nutno zdůraznit, že závěr odvolacího soudu o neúčinnosti uzavření zástavní smlouvy je odůvodněn tím, že se dlužníku částečně nedostalo přiměřeného protiplnění a ve zbývajícím rozsahu současně se zřízením zajištění existujícího závazku neobdržel přiměřenou protihodnotu.
14. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 50/2019, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 9/2022, k otázce (ne)přiměřené protihodnoty ve smyslu ustanovení § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona především uvedl, že jakkoli nelze terminologicky zaměňovat pojmy „přiměřená protihodnota“ (§ 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona) a „přiměřené protiplnění“ (§ 240 a § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona) nebo „jiný přiměřený majetkový prospěch“ (§ 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona), i při interpretaci pojmu „přiměřená protihodnota“ lze vyjít z toho, jak Nejvyšší soud vyložil „protiplnění dle § 240 InsZ“ v rozsudku ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněném pod číslem 110/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 110/2020“). V něm uzavřel,že takové „protiplnění“ musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů. Také „přiměřenou protihodnotou“ se rozumí (vzhledem k tomu, že ustanovení § 241 InsZ slouží k ochraně majetkových zájmů věřitelů dlužníka před právním jednáním, jímž dlužník majetkově zvýhodňuje jen některé z nich) protihodnota majetkové povahy poskytnutá dlužníku. 15. K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 27. dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 55/2021, uveřejněném ve Sb. rozh. obč. pod číslem 44/2024. Zde shrnul, že pro posouzení, zda smlouva o zřízení zástavního práva je zvýhodňujícím právním jednáním, je podstatné pouze to, zda za zřízení zajištění závazku dlužník současně obdržel přiměřenou protihodnotu. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný ve Sb. rozh. obč. pod číslem 113/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 ICdo 97/2015, a řadu dalších rozhodnutí dovolacího soudu. I v tomto rozhodnutí zopakoval, že při interpretaci pojmu „přiměřená protihodnota“ lze vyjít z toho, jak Nejvyšší soud vyložil „protiplnění dle § 240 InsZ“ v R 110/2020. 16. Závěr odvolacího soudu o neúčinnosti zřízení zástavního práva z důvodu, že jde o právní jednání částečně bez přiměřeného protiplnění a částečně o právní jednání, za něž dlužník neobdržel přiměřenou protihodnotu, je s výše uvedenou judikaturou souladný.
17. Namítá-li dovolatel, že formou zápočtu došlo k reálnému plnění zápůjčky, pak pomíjí, že tato skutečnost je v poměrech ustanovení § 240 i § 241 InsZ bez právního významu (nevyvrací hypotézu, že za zajištění závazků dlužník nezískal přiměřené protiplnění a přiměřenou protihodnotu, využitelnou k uspokojení ostatních věřitelů). 18. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ, když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalovanému vznikla povinnost nahradit procesně úspěšnému žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny a náhrady hotových výdajů jeho právního zástupce za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání z 19. listopadu 2025), určené podle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu) ve znění účinném od 1. ledna 2025. Incidenční spor na základě odpůrčí žaloby je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu, sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 113 000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 5 620 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč jde o částku 6 070 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 274,70 Kč (§ 137 odst. 3 OSŘ) jde celkem o částku 7 344,70 Kč, kterou Nejvyšší soud žalobci přiznal. Poučení : Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22.04.2026
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu