Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
6 Tdo 176/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 24. 3. 2026
Spisová značka : 6 Tdo 176/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.176.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Zpronevěra
Podvod
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 14. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
6 Tdo 176/2026-3045
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný Ing. Vladimír Novotný proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2025, č. j. 4 To 36/2025-2928, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 8/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 20. 1. 2025, č. j. 4 T 8/2024-2761 , byl obviněný Ing. Vladimír Novotný (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (ad I.) zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném ke dni 1. 10. 2020 (dále jen „tr. zákoník“), (ad II.) přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a (ad III.) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že I. dne 19. 5. 2016 v Praze po skončení konkursního řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod č. j. 80 K 156/99, z titulu statutárního ředitele společnosti OPZ PLUS , a.s., IČO: 45274835, se sídlem Hradební 761/3, Praha 1, (dále jen „OPZ PLUS, a.s.“) písemně požádal konkursní správkyni JUDr. Jiřinu Lužovou o převedení finančních prostředků ve výši 12 000 000 Kč, které tvořily zůstatek na konkursním účtu č. XY společnosti OPZ PLUS , a.s., s odůvodněním, že finanční prostředky je třeba diverzifikovat, aby zabránil ochromení fungování společnosti; insolvenční správkyni přitom sdělil, aby zůstatek na konkursním účtu přerozdělila jím určeným způsobem, a proto byla dne 19. 5. 2016 příkazem k úhradě odeslána částka 12 000 000 Kč na čtyři bankovní účty, přičemž bez právního titulu byly odeslány finanční prostředky ve výši 3 500 000 Kč na bankovní účet č. XY, majitelky A. V., nar. XY, a ve výši 7 000 000 Kč na bankovní účet č. XY , majitele Glamour Charlotte s.r.o., IČO: 04154991;
přitom z částky 7 000 000 Kč ve prospěch společnosti OPZ PLUS , a.s., obžalovaný následně převedl:
- dne 2. 6. 2016 na účet č. XY vedený u Raiffeisenbank a.s., pro společnost Invelt - s.r.o., IČO 25208047, částku ve výši 656 383 Kč a 800 000 Kč na nákup vozidla BMW 530d xDrive GT, VIN XY (celková kupní cena 1 456 383 Kč),
- dne 21. 6. 2016 částku 590 000 Kč na nákup vozidla BMW 320dxDrive Gran Turi, VIN XY (celková kupní cena 1 290 000 Kč),
jejichž vlastníkem i zapsaným provozovatelem se společnost OPZ PLUS , a.s., stala,
- dále dne 22. 6. 2016 částku 50 647 Kč na účet č. XY vedený u České spořitelny a.s., pro příjemce Kooperativa pojišťovnu a.s . na úhradu pojistného k pojistné smlouvě č. XY ze dne 6. 6. 2016 na pojištění vozidla BMW 530D GRAN TURISMO XDRIVE ve vlastnictví OPZ PLUS, a.s.,
- a dne 30. 6. 2016 částku 103 538,65 Kč na účet č. XY vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., pro společnost AEK 120 a.s., IČO 27516351, z titulu úhrady služeb spojených s užíváním telefonních čísel společností OPZ PLUS , a.s.,
když finanční prostředky ve výši 8 299 431,35 Kč obžalovaný Vladimír Novotný úmyslně nepoužil ve prospěch společnosti OPZ PLUS , a.s., ale k transakcím ve prospěch třetích osob, a to ke škodě společnosti OPZ PLUS , a.s., t. č. v insolvenci vedené u Městského soudu v Praze pod č. j. MSPH 99 INS 11900/2018-A, zastoupené insolvenčním správcem JUDr. Břetislavem Komanem,
II. / sk.II./6 obžaloby/ v Praze, dne 1. 9. 2018, z titulu statutárního ředitele společnosti OPZ PLUS , a.s., IČO: 45274835, uzavřel se společností PERUŤ s.r.o., IČO: 28137621, se sídlem Smetanovo nábřeží 327/14, Staré Město, 110 00 Praha 1, Dodatek ke Smlouvě o nájmu nebytových prostor v objektu č. p. XY v ul. XY , na pozemku jiného vlastníka p. č. XY v k.ú. XY, obec Praha, ze dne 28. 2. 2014, uzavřené mezi společností OPZ P LUS, a.s., a společností PERUŤ s.r.o., IČO: 28137621, následně však Ing. Vladimír Nov otný, nar. XY , na vlastní žádost a po domluvě s jednatelem společnosti PERUŤ s.r.o., IČO: 28137621, Pavlem Čihákem, nar. XY , převzal osobně od tohoto jednatele několik plateb nájemného v hotovosti předem – a to ve dnech 19. 10. 2018, 22. 10. 2018, 23. 10. 2018, 20. 4. 2019 - kdy přijal finanční hotovost v celkové výši 364 910 Kč, tyto finanční prostředky užil pro vlastní potřebu či ve prospěch třetích osob, nikoli však ve prospěch spol. OPZ PLUS , a.s., t. č. v insolvenci vedené u Městského soudu v Praze po d č. j. MSPH 99 INS 11900/2018-A, zastoupené insolvenčním správcem JUDr. Břetislavem Komanem, se sídlem Bubenská 328/25, 170 00 Praha 7,
III. pod body 1) - 6) (zkráceně vyjádřeno) v Praze, ve dnech 20. 7. 2016, 27. 10. 2016, 1. 3. 2017, 1. 9. 2018 a 20. 3. 2019 z titulu statutárního ředitele společnosti OPZ PLUS , a.s., uzavřel s nájemci – společnostmi PERUŤ s.r.o., Česká spořitelna a.s., Logistic service s.r.o., BOOKFACE s.r.o. a STRONG Alliance s.r.o. nájemní smlouvu o pronájmu nebytových prostor nebo dodatek k ní, kde nepravdivě deklaroval bankovní spojení pronajímatele, společnosti OPZ Plus , a.s., s tím, že peněžní plnění za užívání nebytových prostor bude společnost poukazovat na uvedený bankovní účet, ačkoli si byl vědom toho, že platby za pronájem nemovitosti náležející společnosti OPZ PLUS , a.s., budou zasílány na bankovní účet, který ovládá nebo k němuž měl zřízeno dispoziční právo, čímž nedůvodně obohatil sebe a třetí osobu, a společnosti OPZ PLUS , a.s., způsobil škodu, která byla následně vymáhána do majetkové podstaty insolvenčním správcem v rámci insolvenčního řízení dlužníka – společnosti OPZ PLUS , a.s.,
celkem tak obžalovaný za uvedená období od nájemců – společností PERUŤ s.r.o., Česká spořitelna a.s., BOOKFACE s.r.o., Logistic service s.r.o. a STRONG Alliance s.r.o., na nájemném vylákal ke škodě společnosti OPZ PLUS , a.s., ve prospěch svůj a jiného částku 11 890 736,80 Kč.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku ve spojení § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací, či prokuristy, včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu 7 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému JUDr. Břetislavu Komanovi, insolvenčnímu správci OPZ PLUS , a.s., škodu ve výši 20 555 042,80 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2025, č. j. 4 To 36/2025-2928, jímž podle § 258 odst.1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku výrok o náhradě škody a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost uhradit JUDr. Břetislavu Komanovi, insolvenčnímu správci OPZ PLUS , a.s., škodu ve výši 20 218 923,05 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody tohoto odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních . V ostatních částech, tj. ohledně výroků o vině a trestu, zůstal napadený rozsudek nedotčen. II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Matěje Košťála, LL.M. , dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Dovolací důvod podle písm. h) uplatnil ve všech jeho alternativách a dovolací důvod podle písm. m) v jeho druhé alternativě. 5. Nesprávnou právní kvalifikaci shledává obviněný v posouzení jednání pod bodem III. výroku o vině jako zločinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Namítl, že nájemci nebyli uváděni v omyl ohledně existence své povinnosti platit nájemné, ani přesvědčováni, aby poskytovali plnění bez právního důvodu. Jediné, co se změnilo, byl účet, na který byly platby směrovány. Pouhý fakt, že se domnívali, že peníze zasílají na jiný účet, není dostatečný a nejsou poškozenými. Skutkový děj odpovídá situaci, kdy dovolatel jako statutární orgán společnosti měl povinnost zajistit, aby finanční prostředky z nájemních vztahů byly odvedeny společnosti, ale bylo s nimi naloženo jinak. Jde tedy o nakládání se svěřenými prostředky v rozporu s účelem jejich svěření a takové jednání by naplňovalo znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Nalézací ani odvolací soud nadto neposoudily, zda prostředky byly použity ve prospěch společnosti, případně v jakém rozsahu, což je v rozporu s judikaturou i zásadou in dubio pro reo . Pomin uly též běžnou obchodní praxi inkasní správy peněžitého plnění inkasním správcem. 6. Rozdíl mezi podvodem a zpronevěrou je přitom zásadní. Podvod vyžaduje, aby poškozený jednal v omylu. Nájemci však nebyli v omylu ohledně své povinnosti hradit nájemné, ani ohledně toho, že jejich platby směřují k uspokojení závazků z nájemní smlouvy. Omyl se týkal výhradně čísla účtu, což však není okolnost, která by mohla naplnit znak podvodu. Nesprávná právní kvalifikace měla přímý dopad na závažnost posuzovaného jednání i trestní sazbu, což vedlo k uložení přísnějšího trestu. S jeho námitkami se odvolací soud nevypořádal.
7. Nesprávné hmotněprávní posouzení obviněný shledává také ve vztahu k výroku o náhradě škody. Je toho mínění, že právo poškozené uplatněné prostřednictvím insolvenčního správce nemělo být vůbec přiznáno. Odvolací soud sice korigoval formální vady výroku o náhradě škody, neprověřil však samotnou existenci uplatněného práva. Významná část tvrzené škody je odvozena od korporátních úkonů a transakcí souvisejících s valnou hromadou dne 4. 3. 2015 (nabytí a zrušení vlastních akcií), jejichž napadnutí podléhá preklu zivním lhůtám, které marně uplynuly. Na nároky přiznané v adhezním řízení dopadá obecná úprava § 239 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) (dále jen „IZ“), která pro odporovatelnost právních úkonů stanovuje prekluzivní lhůtu jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky úpadku, prekluzivní lhůta tedy marně uplynula dne 17. 9. 2021. Trestní soud je povinen zohlednit zánik práva pro prekluzi a prekludované právo přiznat nesmí. Nadto průběh i obsah dotčených korporátních kroků byl rozporný a složitý, jak plyne i z odůvodnění nalézacího soudu, tedy jde o materii primárně civilněprávní. Současně platí, že výše tvrzené škody nebyla v řízení spolehlivě zjištěna a vyžadovala znalecké zkoumání. 8. Dovolatel dále namítl nesprávné určení výše škody a absenci znaleckého posudku. Nalézací soud při svých závěrech vycházel z podkladů předložených insolvenčním správcem a z listinných důkazů, aniž by přibral znalce z oboru ekonomiky či účetnictví. Přitom část finančních prostředků byla doložitelně použita na úhradu provozních nákladů společnosti OPZ PLUS , a.s., což soud sám v odůvodnění rozsudku připustil. Tyto prostředky tedy nemohly být bez dalšího zahrnuty do škody způsobené společnosti. Obhajoba od počátku navrhovala, aby byl vypracován znalecký posudek, který by objektivně určil skutečnou výši škody a zohlednil všechny platby provedené ve prospěch společnosti. Tento návrh však byl soudem prvního stupně zamítnut a odvolací soud se s tímto pochybením nevypořádal. Judikatura Nejvyššího soudu opakovaně zdůraznila, že není-li výše škody zcela zřejmá a jednoznačně doložená z účetních dokladů, je nezbytné přibrat znalce. Dovolateli však byla přičítána škoda, která ve skutečnosti mohla být nižší, a na základě této nesprávně určené výše škody byla zvolena přísnější právní kvalifikace.
9. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněný shledává, neboť podstatné námitky obhajoby nebyly vypořádány, klíčové důkazní návrhy byly odmítnuty bez adekvátního odůvodnění a soudy postupovaly v rozporu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Nalézací soud označil část obhajoby za „účelovou“, aniž by důkazy věcně vyhodnotil a konfrontoval je s ostatním obsahem spisu. Obhajoba opakovaně navrhovala doplnění dokazování zejména o znalecký posudek a důkazy k okolnostem uzavírání dodatků k nájemním smlouvám. Tyto návrhy byly zamítnuty jako nadbytečné a neprovedením těchto důkazů se soud zbavil nástroje, který byl k objasnění věci nezbytný. Soudy převzaly bez kritické oponentury podklady a výpočty předložené insolvenčním správcem. Tím byla narušena zásada kontradiktornosti řízení a obhajoba neměla reálnou možnost efektivně zpochybnit jednostranně tvrzený rozsah škody. Obhajoba rovněž poukazovala na problematické procesní postavení zástupců poškozené strany a na možné pochybnosti o nepodjatosti či střetu rolí. Odvolací soud se v podstatných bodech omezil na převzetí odůvodnění soudu prvního stupně. Námitky tak zůstaly bez konkrétní, věcně přesvědčivé odpovědi. Je nepřípustné, aby soud nahrazoval důkazní nouzi poukazem na údajnou nesoučinnost obviněného ve vztahu k účetním podkladům. Absence těchto důkazů nemůže být nahrazena dedukcí v neprospěch obviněného. 10. Dále brojí proti uloženému trestu odnětí svobody, neboť má za to, že k jeho osobě, jako osobě dosud soudně netrestané nelze výrok o trestu vnímat jinak než jako nepřiměřeně přísný. Trvá na tom, že se trestné činnosti tak, jak byla zjištěna soudy prv ní ho a druhého stupně nedopustil. Pokud by jeho jednání skutečně naplnilo skutkovou podstatu jiného trestného činu, jednalo by se o trestný čin spáchaný v nedbalosti, či v omluvitelné pohnutce. Jednání obviněného však nebylo nikdy vedeno se zlým úmyslem a záměrem poškodit kteroukoliv dotčenou osobu na jejích právech. V kontextu shora uvedeného a s přihlédnutím k osobě obviněného – tj. vážně nemocného, bezúhonného starobního důchodce, je uložený trest odnětí svobody zjevně excesivní a zcela neodpovídající charakteru tvrzené trestné činnosti. Výrok je tedy třeba vnímat jako porušující zásadu subsidiarity trestní represe, ignorující skutečnost, že ukládání trestu odnětí svobody je prostředkem ultima ratio. Uložený trest považuje za neproporcionální a odporující zásadě právní jistoty a předvídatelnosti práva. Trest ve stanovené výměře v kontextu okolností a osobě obviněného svou neobvyklou přísností neodpovídá rozhodovací praxi soudů v obdobných případech. Připojil proto návrh, aby Nejvyšší soud podle § 265h odst. 3 tr. ř. odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. 4 To 36/2025, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2025, sp. zn. 4 T 8/2024, v napadených výrocích a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolání obviněného odkazuje na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Upozornil, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení, ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují. 13. Z dovolání obviněného je zřejmé, že jím uplatněná argumentace směřuje k první a třetí variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K první alternativě státní zástupce uvedl, že soudy braly do úvahy všechny skutečnosti, které byly rozhodné pro dostatečné uvážení všech podstatných okolností, rovněž pečlivě porovnávaly tvrzení podávaná o průběhu skutku obviněným i poškozenou. Přezkoumávaná rozhodnutí splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od požadavků obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování soudy učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. 14. Podané dovolání je zčásti vystavěno na výhradách proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti závěrům, k nimž na podkladě takového, z pohledu dovolatele vadného hodnocení důkazů, dospěly. Obviněnému jde primárně o nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými na základě důkazů, jimiž má být prokazována jeho účast na podvodné trestné činnosti. Vadami namítanými obviněným však odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutková zjištění Městského soudu v Praze popsaná ve skutkových větách odsuzujícího rozsudku a rozvedená taktéž v jeho odůvodnění, po vyhodnocení provedených důkazů souladném s principy elementární logiky nepochybně dovodit lze.
15. V předmětné věci dovolatel nevytkl žádný nedostatek v hodnocení důkazů, který by měl povahu jejich protismyslného výkladu či zcela nelogického začlenění informace získané z těchto důkazů do komplexu ostatních důkazů. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr . ř . a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Stojí-li proti sobě dvě skupiny protikladných důkazů, nemůže skutkový závěr vyhovět oběma skupinám a s jednou z nich vždy bude v rozporu, protože soud v rámci hodnotícího procesu dopřeje víry protikladně vyznívajícím důkazům. 16. Třetí varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k níž rovněž směřují námitky obviněného (v zásadě jde o nevyhovění návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, a znaleckého posudku z oboru obchodních vztahů), se týká tzv. opomenutých důkazů. V tomto směru však nelze obviněnému přisvědčit. Odvolací soud v bodě 12 . odůvodnění rozsudku přesvědčivě vysvětlil, z jakých veskrze racionálních důvodů opakovanému požadavku obviněného na provedení konkrétních důkazů nevyhověl. K tomu lze snad jen dodat, že opačný postup by nanejvýš zřejmě nemohl změnit skutková zjištění učiněná na základě ostatních důkazů tak, jak tyto důkazy hodnotily soudy. Ostatně odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou jak z hlediska rozboru provedených důkazů, tak na jejich základě učiněných skutkových zjištění, nadmíru přesvědčivá. 17. Z dovolací argumentace obviněného je patrné, že v zásadě neobsahuje výtky, které by byly přiřaditelné pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud totiž obviněný pochybuje o správnosti právní kvalifikace deliktu, činí tak na podkladě polemiky se skutkovými zjištěními soudů. Zmíněný dovolací důvod podchycuje vadnou aplikaci hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Účelem dovolání není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí ani revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo plné přezkoumávání jimi provedeného dokazování v třetím stupni. 18. V posuzované věci není pochyb o tom, že právní kvalifikace skutku provedená soudem prvního stupně a aprobovaná soudem odvolacím koresponduje s rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků daných skutkových podstat. Ve shodě s názorem soudů lze spolehlivě dovodit naplnění objektivní i subjektivní stránky. V otázce zavinění je třeba se ztotožnit se závěrem soudů o jednání obviněného v přímém úmyslu. K námitce obviněného týkající se výroku o náhradě škody je třeba uvést, že související a poměrně stručné úvahy nalézacího soudu podrobil kritické revizi soud odvolací, který uvedl důvody kasačního zásahu do tohoto výroku, jakož i jeho novou podobu, kterou vyslovil.
19. V kontextu s námitkami dovolatele vůči výroku o trestu je třeba připomenout, že k nápravě vad výroku o trestu slouží především dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., na který však obviněný výslovně neodkazuje. Tento dovolací důvod přitom postihuje pouze dva nejzávažnější typy selhání soudu při ukládání trestu, ani jednou z těchto vad však rozsudek nalézacího soudu netrpí. Byť se toho dovolatel výslovně nedomáhá, v této souvislosti je nutné uvést i to, že přezkum výroku o trestu nelze obcházet dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mezi těmito dovolacími důvody panuje poměr speciality. Námitky ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu tak nejsou formálně podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů. Je skutečností, že otázku proporcionality trestních sankcí by bylo možné posoudit i mimo dovolací důvody. Trest, jež byl obviněnému uložen, by obstál i v testu proporcionality, jehož se dovolatel domáhá, byť je třeba uznat, že se jedná o případ hraniční. 20. Opodstatnění postrádá taktéž námitka obviněného o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě). Jak totiž vyplývá z tohoto vyjádření, rozsudek Městského soudu v Praze žádným z namítaných nedostatků zatížen není. Logicky tak nemůže být vadný ani rozsudek Vrchního soudu v Praze, který ve výroku o vině i trestech ponechal prvostupňový rozsudek nedotčen. 21. Nelze přehlédnout ani to, že dovolání obviněného je přinejmenším zčásti vystavěno na opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, včetně řízení odvolacího. Se způsobem, jakým se v konkrétní věci soudy obou stupňů s námitkami obviněného vypořádaly, se státní zástupce ztotožňuje. K námitce obviněného, že odvolací soud se v podstatných bodech omezil na převzetí argumentace uvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, je třeba uvést následující. Problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce na stále se opakující argumentaci obviněného se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Zastávají shodné stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně.
22. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí není důvod, neboť je dán důvodný předpoklad, že obviněnému bude ve výkonu uloženého trestu odnětí svobody zajištěna řádná zdravotní péče příslušným zdravotnickým zařízením Ministerstva spravedlnosti ČR. III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV.
Důvodnost dovolání
IV./1. Obecná východiska
24. Úvodem je vhodné zmínit, že v řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 … ), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 , odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“ . Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. 25. Z uvedené citace je zřejmé, že i Ústavní soud akcentuje důležitost dovolací argumentace z hlediska výsledku řízení o dovolání. Dovolatel je totiž povinen ve svém mimořádném opravném prostředku označit alespoň jeden z dovolacích důvodů, o něž své dovolání opírá, ale současně, má-li být úspěšný, snést i konkrétní námitky, jimiž proti napadenému rozhodnutí brojí, a to takové, které svým obsahem odpovídají zvolenému důvodu dovolání, příp. alespoň jiném u důvodu dovolání, který sice explicitně neuplatnil, ale jehož obsahovému zaměření odpovídá jeho dovolací argumentace.
26. Z úpravy dovolacího řízení (Hlava sedmnáctá trestního řádu) je zjevné, že referenční rámec přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem je vytyčen primárně samotným dovolatelem (resp. obsahem mimořádného opravného prostředku vyhotoveného jeho obhájcem), na kterém spočívá břemeno tvrzení existence vad těchto rozhodnutí odpovídajících zvolenému, příp. alespoň jinému zákonem upravenému důvodu dovolání, a požadavek předestření relevantních námitek takové vady osvědčujících.
27. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) , m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají j ím uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost. 28. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] , · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] , · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] . IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 29. Předně je na místě uvést, že dovolatel neoznačil, která část dovolání, resp. argumentace v něm uvedená, se má k uvedenému dovolacímu důvodu a jeho jednotlivým alternativám vztahovat. Vzhledem k tomu se dovolací soud mohl řídit pouze bodem II./6., v němž obviněný uvedl, že „uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění zákonných znaků skutkových podstat, zejména znak ‚škody‘ a způsob jejího určení jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, respektive byly založeny na procesně nepoužitelných podkladech, a ve vztahu k nim byly nedůvodně neprovedeny podstatné důkazy navrhované obhajobou, zejména znalecké posouzení výše škody a ekonomických toků“. 30. Vycházeje z toho je na místě ve vztahu k první alternativě dovodit, že obviněný její naplnění shledává v posouzení znaku škody a způsobu jejího určení. Dovolatel namítá nesprávné zjištění škody (bod V. dovolání), a to jednak s ohledem na to, že soud vycházel z podkladů předložených insolvenčním správcem, a nikoli ze znaleckého posudku, a jednak proto, že část finančních prostředků byla doložitelně použita ve prospěch společnosti. Dodává rovněž (bod VII. dovolání), že škoda nebyla zjištěna způsobem, který by umožňoval jednoznačné závěry, a přesto soudy přistoupily k uložení povinnosti k náhradě škody.
31. Reakce na první skupinu námitek je obsažena v následujících částech tohoto rozhodnutí, kde dovolací soud vysvětluje, že rozhodnutí netrpí vadou opomenutého důkazu (viz bod 35.) z důvodu neprovedení znaleckého posudku, a že v předcházejícím řízení nebyla ani porušena zásada kontradiktornosti (viz bod 53.) tím, že soud prvního stupně z velké části vycházel z listinných důkazů pocházejících od insolvenčního správce.
32. Přestože dovolatel vznáší námitky vůči skutkovým zjištěním o výši způsobené škody, nedoprovází své výhrady žádnou konkrétní argumentací. Když tvrdí, že část finančních prostředků byla doložitelně použita ve prospěch poškozené společnosti a odkazuje na nákup vozidel, platbu pojistného a platbu za telefonní služby, pomíjí, že právě tyto položky byly soudem prvního stupně při výpočtu způsobené škody zohledněny (podrobněji viz bod 42. a násl.). Žádnou jinou částku, která byla použita ve prospěch společnosti, a zároveň nebyla zohledněna soudy při rozhodování však neoznačil (natož aby označil, z jakého důkazu vychází).
33. Případné další námitky dovolatele se s touto alternativou zmíněného dovolacího důvodu míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, příp. předkládání vlastních verzí skutkového děje na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů a poukazu na možnosti dalšího objasňování dílčích aspektů věci. Protože dovolatel v konkrétnosti neoznačuje příslušné skutkové zjištění, které je podle jeho mínění zjevně rozporné s provedeným dokazování, a to způsobem, že by poukázal na to, že obsah konkrétního důkazu skutkové zjištění soudu nepodporuje, resp. je vyvrací, nevzniká dovolacímu soudu úkol detailněji na jeho námitky týkající se skutkových zjištění reagovat.
34. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu ( rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ) by bylo možno podřadit námitku, taktéž uvedenou v bodě II./6. dovolání, že skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných podkladech. Avšak vzhledem k tomu, že dovolatel v následujících částech dovolání nejenže neuvedl žádnou související argumentaci, ale neoznačil ani žádné konkrétní důkazy, které by měly být procesně nepoužitelné, nelze na takto obecně formulovanou námitku dále reagovat.
35. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) obviněný namítl, že byly nedůvodně neprovedeny podstatné důkazy navrhované obhajobou, zejména znalecké posouzení výše škody a ekonomických toků. Konkrétně se v samotném odůvodnění dovolání vyjádřil pouze k neprovedení znaleckého posudku z oboru ekonomiky či účetnictví. Důvodem pro jeho vypracování měla být již zmíněná část finančních prostředků, která byla použita ve prospěch společnosti OPZ PLUS , a.s.
36. Předně je třeba upozornit, že důvodem pro naplnění třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nedůvodné neprovedení důkazů ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např. nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon kl ade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody ...“. Mezi těmito důvody je i nadbytečnost důkazu. Pokud tedy soud zamítne návrh na doplnění dokazování s odkazem na nadbytečnost důkazu a své rozhodnutí odůvodní, nemůže se jednat o nedůvodné neprovedení a předmětná alternativa dovolacího důvodu nemůže být naplněna. Postačí tedy odkázat na bod 12. rozsudku odvolacího soudu, kde poskytl velmi podrobné odůvodnění pro nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného. Již pouze nad rámec nezbytného lze dodat, že argumentace obviněného nevyhověla ani požadavku, že opomenutý důkaz se musí týkat rozhodných skutkových zjištění. Přestože jako důvod pro vypracování znaleckého posudku uvádí zjištění k výši finančních prostředků využitých ve prospěch společnosti, nevznesl žádnou argumentaci vzbuzující pochybnosti o dostatečnosti zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, a tedy odůvodňující provedení dalšího dokazování. Je tedy zřejmé, že třetí alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla naplněna. IV./3 . K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 37. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu ( rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku ) lze podřadit námitky dovolatele vztahující se ke kvalifikaci jednání jako zločinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku (tedy pouze bod III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), neboť se domnívá, že naplňovalo spíše znaky zločinu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Nebyl podle něj naplněn znak uvedení jiného v omyl, neboť nájemci nebyli uváděni v omyl ohledně existence své povinnosti platit nájemné, ani ohledně toho, že platby směřují k uspokojení závazků z nájemní smlouvy. Jediné, co se podle obviněného změnilo, bylo číslo účtu. 38. Dovolatel přitom pomíjí, co uvedl soud prvního stupně ve svém odůvodnění. Dospěl totiž k jednoznačnému závěru, že nájemci byli uvedeni v omyl změnou účtu pro úhradu nájemného, neboť se domnívali, že hradí poškozené společnosti (často bylo číslo účtu v rozporu s realitou označeno v následujících dodatcích jako přináležející této společnosti). Ve skutečnosti se však jednalo o účty, které ovládal nebo k nimž měl dispoziční právo obviněný. Obohatil se tak o zasílané nájemné ke škodě společnosti OPZ PLUS , a.s. N ájemci totiž byli uvedeni v omyl ohledně toho, komu nájemné hradí, a jak správně upozornil soud prvního stupně ve svém odůvodnění, nájemci mohli být vyzváni insolvenčním správcem, aby nájemné hradili opakovaně, neboť poškozená společnost úhradu neobdržela. Uvedené jednání zároveň nemohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, neboť chybí znak „svěření“. Obviněný sice byl statutárním orgánem poškozené společnosti, finanční prostředky mu (jako fyzické osobě) však nebyly svěřeny, neboť byly od nájemců vylákány podvodným jednáním. Jak opakovaně upozornily soudy obou stupňů, projevilo se tím dovolatelovo nerozlišování mezi ním jako fyzickou osobou a obchodní společností jako samostatnou právnickou osobou. Nehledě na to, že části jednání pod bodem III. výroku o vině kvalifikovaného jako zločin podvodu se obviněný dopustil v době, kdy probíhalo insolvenční řízení a s majetkem společnosti nemohl volně nakládat ani jako její statutární orgán.
39. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že námitka obviněného, která byla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebyla shledána opodstatněnou. K naplnění citovaného dovolacího důvodu tudíž nedošlo. 40. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného stran nesprávné kvalifikace jeho jednání či nesprávného zjištění výše škody, byly vyhodnoceny jako neopodstatněné, ztrácí svoji relevanci také námitky dovolatele na ně navazující, podle nichž mu v důsledku těchto vad měl být uložen přísnější trest a uložena povinnost k náhradě vyšší škody.
IV./4. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům
41. Za námitku nacházející se vně dovolacích důvodů je třeba označit tu, prostřednictvím níž obviněný namítl možnost existence inkasní správy peněžitého plnění. Nejenže neuvedl, z jakých skutkových okolností by měl vznik inkasní smlouvy vyplývat (byť není povinná písemná forma), ale krom toho je nezbytné poukázat na skutečnost, že občanský zákoník v souvislosti s inkasní smlouvou stanovuje obstaravateli inkasa povinnost postupovat při obstarání inkasa s odbornou péčí podle pokynů příkazce (§ 2696 o. z.) a povinnost vydat bez zbytečného odkladu příkazci to, co při inkasu přijal (§ 2697 odst. 1 o. z.). Dovolatel ani jednu z těchto povinností nesplnil, neboť s prostředky nakládal podle svého uvážení a ve prospěch svůj a svých rodinných příslušníků. 42. Pokud jde o použití prostředků ve prospěch společnosti, dovolatel neuvedl ani jeden případ konkrétní částky, která měla být tímto způsobem použita a soudy obou stupňů ji za takovou vadně nepovažovaly. Vzhledem k obecnosti dovolatelovy argumentace k této otázce by postačovalo, co již bylo uvedeno. Pouze nad rámec své povinnosti, aby bylo osvětleno, že ze strany soudů nižších stupňů skutečně k vadnému postupu v neprospěch obviněného nedošlo, uvede dovolací soud následující.
43. Dovolatel zaměňuje škodu jako znak skutkové podstaty trestného činu a náhradu škody, k níž byl zavázán. V případě, že peněžní prostředky byly částečně použity ve prospěch společnosti, musí ji soudy promítnout do svých úvah. Přístup je však odlišný v případě trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku a trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. 44. Jak upozornily již nižší soudy, trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku je dokonán již podvodným vylákáním peněz, z čehož vyplývá, že je „způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části ( R 32/2004)“ [viz Šámal, Pavel. § 209 (Podvod) . In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2656, marg. č. 8.]. Z uvedeného vyplývá, že v případě jednání obviněného pod bodem III. výroku o vině, které bylo soudem prvního stupně správně kvalifikováno jako zločin podvodu, je způsobenou škodou pro účely kvalifikace celá podvodně vylákaná částka bez ohledu na to, jestli její část obviněný použil ve prospěch společnosti. Částku použitou ve prospěch poškozené společnosti je však na místě odečíst od celkové výše způsobené škody při rozhodování o nároku poškozeného uplatněného v rámci adhezního řízení, resp. při stanovení povinnosti obviněného k její náhradě postupem podle § 228 tr. ř. Jak uvádí odborná literatura, „[p]ostupem podle § 137 (pozn. tr. zákoníku) se stanoví výše škody pro účely vyvození trestní odpovědnosti pachatele, je-li škoda znakem skutkové podstaty (základní či kvalifikované). Při určování výše škody v trestním řízení (v adhezním řízení) pro účely rozhodnutí o náhradě škody je sice uvedené stanovení výše škody základem, ale přiznaná náhrada škody může být vzhledem k zjištěným skutečnostem nižší, ale i vyšší (srov. § 228 a 229 TrŘ)“ [viz Šámal, Pavel. § 137 (Stanovení výše škody). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1833, marg. č. 1.]. 45. Pokud tedy dovolatel závěr soudu (podle dovolatele obsažený v bodě 92. rozsudku soudu prvního stupně, správně však v jeho bodě 107.), že „k právní kvalifikaci skutku podvodu postačí samotné převedení peněžních prostředků na účet třetí osoby, aniž by bylo nutné zkoumat jejich další použití“ , považuje za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž odkázal na sp. zn. 8 Tdo 208/2016, není zřejmé, z jaké části citovaného rozhodnutí má tento rozpor, resp. nesprávnost závěru soudu vyplývat. Citované rozhodnutí nelze považovat za zvláště přiléhavé k projednávané věci.
46. Poněkud odlišná je situace v případě trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, který je dokonán přisvojením svěřené věci, tj. naložením s ní v rozporu s účelem jejího svěření. Za škodlivý následek pro účely vyvození trestní odpovědnosti pachatele je proto možné považovat pouze tu část finančních prostředků, s níž naložil v rozporu s účelem jejího svěření, tedy v projednávaném případě ve prospěch svůj a rodinných příslušníků namísto ve prospěch poškozené společnosti. Proto soud prvního stupně správně v případě jednání pod bodem I. výroku o vině z částky 10 500 000 Kč, která byla odeslána na obviněným označené účty, odečetl tu část přijatých prostředků, které byly použity ve prospěch společnosti (mj. koupě vozidel a platba za telefony). Výši škody, tedy částku, kterou obviněný nepoužil ve prospěch společnosti, a která je rozhodující pro kvalifikaci, proto soud prvního stupně stanovil na 8 299 431,35 Kč. Ve vztahu k jednání pod bodem II. nebyla soudy shledána žádná částka, která by byla použita ve prospěch společnosti. 47. Při rozhodování o povinnosti nahradit způsobenou škodu soud prvního stupně sečetl škody ze všech tří skutků, přičemž v případě jednání pod bodem I. výroku o vině použil částku sníženou o účelně vynaložené prostředky, jak bylo vysvětleno výše. Odvolací soud výrok o náhradě škody zrušil a znovu rozhodl, neboť ve prospěch obviněného snížil částku, k jejíž náhradě byl zavázán, o zálohy uhrazené společnostem Pražská energetika a PRE. Odvolací soud nezasáhl do výroku o vině, neboť ke zjištěným úhradám došlo v době spáchání skutku pod bodem III., tedy zločinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, v jehož případě využití peněžních prostředků ve prospěch společnosti po dokonání trestného činu nemá vliv na právní kvalifikaci, ale považuje se za náhradu škody, jak bylo vysvětleno výše. Nezbývá proto než zopakovat, že obviněný neoznačil žádnou konkrétní další částku, která by měla být zohledněna nad rámec uvedených finančních prostředků, o nichž soudy obou stupňů dospěly k závěru, že byly využity ve prospěch poškozené společ nosti, a promítly je proto do úvah o výši způsobené škody jako škodlivém následku protiprávního jednání nebo úvah o výši náhrady škody. 48. Dovolatel namítl, že mu neměla být uložena povinnost nahradit způsobenou škodu. Své námitky však založil na vlastní verzi události a vadu právního posouzení shledává na základě takto upravených skutkových zjištění, a nikoli ustálených skutkových zjištění soudu prvního stupně. Prvním důvodem měla být prekluze práva na náhradu škodu způsobená tím, že vychází z korporátních úkonů souvisejících s valnou hromadou, která se konala dne 4. 3. 2015 a jednoletá lhůta podle § 239 IZ marně uplynula. Dovolatel však pomíjí hned dvě skutečnosti. Zaprvé byla soudem prvního stupně vyvrácena obhajoba obviněného ve smyslu, že peněžní prostředky, o které se obohatil, nepatřily poškozené společnosti, ale ve skutečnosti byly jeho, neboť mu je v důsledku zmíněných korporátních kroků dlužila. Zadruhé podle občanského zákoníku „[n]árok na vrácení bezdůvodného obohacení se zde může uplatnit i jako subsidiární místo náhrady škody, protože podle § 2919 NObčZ platí, že obohatil-li se škůdce na úkor poškozeného protiprávním činem nebo na základě jiné skutečnosti, která způsobila škodu, je škůdcovo obohacení i po promlčení práva poškozeného na náhradu škody bezdůvodné. Promlčí-li se právo poškozeného na náhradu škody, může se poškozený domáhat, aby mu škůdce vydal, co získal, podle ustanovení o bezdůvodném obohacení“ [viz Púry, František. § 228 ( Náhrada škody nebo nemajetkové újmy, vydání bezdůvodného obohacení ) . In: Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2841. ]. Občanský zákoník stanovuje v § 636 odst. 2 o. z. objektivní lhůtu pro promlčení v případech, kdy byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně. Stejný závěr vyplývá mj. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 6 Tdo 607/2024. Vzhledem k tomu, že škoda nevznikla jednáním na zmíněné valné hromadě, ale jednáním obviněného popsaným ve výroku o vině, nejenže se neuplatní speciální úprava IZ, nýbrž obecná úprava podle občanského zákoníku. 49. Souhlasit nelze ani s argumentací dovolatele, že rozhodnutí o náhradě škody vyžadovalo složité civilněprávní posouzení a poškozená tak měla být s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud složitost vylučující posouzení v adhezním řízení dovozuje z nutnosti rozklíčovat korporátní kroky, které ke škodě měly vést, s tímto se již Nejvyšší soud vypořádal v předcházejícím bodě. Pokud tuto složitost shledává na základě civilních řízení, která již ve věci z popudu insolvenčního správce proběhla, nelze pominout, že tato byla vedena vůči společnostem, na jejich ž účty byly peněžní prostředky zasílány a nikoli vůči obviněnému. Situace trestního řízení, v němž bylo soudy nižších soudů jednoznačně prokázáno, že se obviněný žalovaného jednání dopustil a že v souvislosti s tímto jednáním vznikla poškozené škoda, je poněkud odlišná.
IV./5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 50. Obviněným označená druhá varianta [ bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) ] by mohla být naplněna pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již řízení napadenému rozsudku vrchnímu soudu předcházející, a tedy rozsudek městského soudu byl zatížen vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K takovému zjištění však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně proto nezatěžuje ani vada ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. IV./6. K otázce porušení základních práv obviněného
51. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad, mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
52. Uvedené platí i ve vztahu k dovolatelem namítanému porušení práva na obhajobu tím, že soud prvního stupně jeho obhajobu označil za účelnou. Jednou z povinností soudu je v odůvodnění svého rozhodnutí nejen podrobně popsat závěry, k nimž dospěl, ale také uvést důvody, proč má obhajobu obviněného za vyvrácenou. V projednávaném případě tak soud prvního stupně zcela uspokojivě učinil. Není porušením práv obviněného, pokud soud neuvěří jeho obhajobě.
53. Dovolatel dále namítl, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami. Je však třeba upozornit, že se ze strany obviněného jedná o opakování dosavadní obhajoby, s níž se vypořádal již soud prvního stupně. Vadou přitom není, že na totožné námitky obviněného v odvolacím řízení nereagoval soud druhého stupně vlastní argumentací a toliko odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Jedná se o postup zcela souladný s judikaturou Ústavního soudu i ESLP. Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59–60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na některé odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají (viz usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 795/21). Je možno dodat, že judikatura ESLP říká, že aniž by byla vyžadována podrobná odpověď na každý argument předložený v opravném prostředku, strany soudního řízení mohou očekávat, že dostanou konkrétní a výslovnou odpověď na námitky, které jsou zásadní pro výsledek řízení (viz rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2017, Moreira Ferreira proti Portugalsku, č. 19867/12, bod 84, rozsudek ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Yıldız proti Turecku, č. 39407/03, bod 42, nebo rozsudek ze dne 29. 1. 2019, Orlen Lietuva Ltd. proti Litvě, č. 45849/13, bod 82). V projednávané věci přitom bylo na všechny relevantní námitky dovolatele dostatečně soudy obou stupňů reagováno a nedostatek odůvodnění proto nelze shledat.
54. Co se týče porušení zásady kontradiktornosti, dovolatel je shledává ve skutečnosti, že soud prvního stupně vycházel při ustálení skutkového stavu v podstatné míře i z důkazů předložených insolvenčním správcem. K porušením zásady kontradiktornosti by však došlo pouze v případě, kdyby byla dovolateli odepřena možnost učinit totéž. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že také obviněný předložil řadu podkladů, které byly provedeny jako důkaz. Nelze proto shledat omezení strany obhajoby v předkládání důkazů. Takovým porušením není ani zamítnutí návrhu obviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem, k němuž se tento soud již vyjádřil výše. Poněkud nejasně dovolatel zmiňuje otázku procesního postavení insolvenčního správce v trestním řízení, avšak vzhledem k tomu, že uvedenou námitkou se již zabývaly soudy nižších stupňů, není třeba se k ní blíže vyjadřovat.
55. Dovolatel dále namítl, že mu byl uložen trest nepřiměřený do takové míry, že představuje porušení zásady subsidiarity trestn í represe a měl by být učiněn test proporcionality. Předně je na místě připomenout, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 3 9 až § 42 tr. zák oníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat […] pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). 56. Výjimku z toho pravidla představuje situace, kdy je uložený trest tak zjevně neúměrný, že dochází k narušení ústavních práv dovolatele. Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Ani toto není případ projednávané věci.
57. Ústavní soud v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení § 39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17). V projednávané věci byl obviněnému ukládán podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest za tři trestné činy, přičemž nejpřísněji trestným byl zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný byl proto ohrožen trestní sazbou pěti až deseti let. Soud prvního stupně v bodě 112. svého rozsudku podrobně vysvětlil, že nezaznamenal jinou polehčující okolnost než beztrestnost obviněného, přičemž zároveň shledal v jeho neprospěch nedostatek sebereflexe a kritického náhledu na jeho počínání. Vzhledem k tomu, že mu následně uložil nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře pěti let, tedy na samotné dolní hranici stanovené trestní sazby, nelze uložený trest, a to ani v jeho celistvosti v kombinaci s uloženým trestem zákazu činnosti, považovat za nepřiměřeně přísný natolik, že by byl svojí povahou exemplární. Ze stejných důvodů nelze shledat ani absenci jeho proporcionality. 58. Z výše uvedeného vyplývá, že nedošlo ani k porušení základních práv obviněného vyžadující zásah Nejvyššího soudu.
V.
Způsob rozhodnutí
59. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jím vznesené námitky, jež bylo možno podřadit pod zvolené dovolací důvody, byly shledány neopodstatněnými. Zároveň nebylo shledáno ani porušení jeho základních práv vyžadující kasační zásah Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. 60. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . 61. Obviněný v části X. odůvodnění dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265h odst. 3 tr. ř. v jeho případě odložil výkon trestu odnětí svobody. Podmínkou takového postupu je však návrh předsedy senátu soudu prvního stupně podle věty první citovaného ustanovení Toho si byl dovolatel zřejmě vědom, neboť pod bodem XI. dovolání učinil návrh, aby „soud prvého stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu České republiky návrh na odklad výkonu rozhodnutí“. Takový návrh předsedou senátu soudu prvního stupně učiněn nebyl. Nevyvstal proto důvod k vydání rozhodnutí podle citovaného ustanovení. Předseda senátu Nejvyššího soudu nicméně posoudil, zda není namístě, aby o odkladu výkonu dovoláním napadeného usnesení rozhodl podle § 265o odst. 1 tr. ř. Podle něj může před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Důvod k takovému procesnímu postupu nastává zejména tehdy, pokud na podkladě předběžného posouzení dovolání lze dospět k poznatku, že s větší mírou pravděpodobnosti nemusí napadené rozhodnutí obstát. Z tohoto hlediska však předseda senátu Nejvyššího soudu důvod k aplikaci § 265o odst. 1 tr. ř. a tím k vyhovění podnětu obviněným uplatněného neshledal. Pokud není důvod k odkladu výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., není nezbytné vydávat samostatné negativní rozhodnutí, neboť dostačuje, je-li o důvodech tohoto řešení obviněný vyrozuměn ve vlastním rozhodnutí o dovolání. Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 24. 3. 2026
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu