Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
29 Cdo 3169/2024
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 23. 4. 2026
Spisová značka : 29 Cdo 3169/2024
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:29.CDO.3169.2024.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Dovolání (vady)
Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 4. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
29 Cdo 3169/2024-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v právní věci žalobce V. B. , proti žalovaným 1/ ARTA REAL, k. s. v likvidaci , se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 26174545, 2/ Glory Daze Associated S. A. , se sídlem v Road Town, 33 Porter Road, P. O. Box 3169, PMB 103, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 584444, oběma zastoupeným Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, a 3/ ČEPRO, a. s. , se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 60193531, zastoupeného JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, o určovací žalobě, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 Cm 31/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2023, č. j. 15 Cmo 1/2023-131 , takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu a druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 203 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a třetím žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. března 2022, č. j. 18 Cm 31/2020-80, zamítl žalobu, kterou se žalobce (V. B.) domáhal vůči žalovaným (1/ ARTA REAL, k. s. v likvidaci, 2/ Glory Daze Associated S. A. a 3/ ČEPRO, a. s.) určení, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2018, č. j. 4 Ko 3/2018-2027, je neplatné a neúčinné (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2023, č. j. 15 Cmo 1/2023-131, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
3. Odvolací soud – vycházeje zejména z § 80 a § 159 odst. 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že žalobou podle § 80 o. s. ř. se nelze domáhat určení neplatnosti nebo neúčinnosti pravomocného soudního rozhodnutí; takové rozhodnutí lze zvrátit (odstranit) jen cestou řádných nebo mimořádných opravných prostředků. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podal žalobce dovolání. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že dovolacím soudem má být „vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Dovolatel předestřel (podle obsahu dovolání) Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda mu lhůta k podání odvolání proti usnesení konkursního soudu (Krajského soudu v Ústí nad Labem) ze dne 25. května 2018, č. j. 43 K 1001/2006-1915, běžela až od právní moci opravného usnesení; namítá dále nesprávný postup konkursního soudu týkající se „změny“ správce konkursní podstaty v odkazovaném konkursním řízení, jakož i pochybení soudu prvního stupně v projednávané věci. Dovozuje, že proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2018, č. j. 4 Ko 3/2018-2027, nelze podat žalobu pro zmatečnost, tudíž má naléhavý právní zájem na požadovaném určení „ve vztahu k uvedeným nesprávným procesním postupům konkursního soudu“.
6. První a druhý žalovaný ve společném vyjádření navrhují dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout.
7. Dovolatel v replice setrvává na podaném dovolání.
8. Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro jeho vady, které nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Učinil tak proto, že dovolatel v dovolání (výslovně, ani posuzováno podle jeho obsahu − § 41 odst. 2 o. s. ř.) nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. 9. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014 (dále jen „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
10. V R 4/2014 Nejvyšší soud ozřejmil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu i v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). K projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). 11. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, (mimo jiné) přijal a odůvodnil závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti, pak může učinit v souladu s § 243f odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40. stanoviska). 12. V daném případě se dovolatel ohledně vymezení předpokladů přípustnosti dovolání omezil právě jen na citaci § 237 o. s. ř. s tím, že dovolací soud má řešenou otázku posoudit jinak; v dovolání nijak neuvedl (výslovně odkazem na spisové značky, popřípadě popisem obsahu takových předchozích rozhodnutí dovolacího soudu), od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit. 13. Nad rámec nutného odůvodnění pak Nejvyšší soud připomíná, že v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, přípustnost dovolání (objektivně) vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. 14. Rovněž bez ohledu na výsledek dovolacího řízení (tedy odmítnutí dovolání jako vadného) lze poznamenat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zjevně v souladu s ustálenou judikaturou potud, že nelze uvažovat o neplatnosti či neúčinnosti soudního rozhodnutí, neboť nejde o právní jednání, ale individuální právní akt orgánu státní moci (k tomu srov. např usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 575/2008, či ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2053/2014).
15. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž prvnímu a druhému žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny advokáta žalovaných za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. října 2023), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. prosince 2024, činí u každého z žalovaných (z tarifní hodnoty 35 000 Kč) částku 2 000 Kč, tj. celkem 4 000 Kč a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2024); celkem jde o částku 4 300 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 903 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí nahrazované náklady 5 203 Kč, které je žalobce povinen zaplatit prvnímu a druhému žalovanému (rovným dílem) k rukám jejich advokáta. Třetímu žalovanému nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení žádné náklady. 16. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost uložená tímto usnesením splněna dobrovolně, mohou se žalovaní domáhat nuceného splnění povinnosti výkonem rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 23. 4. 2026
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu