Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a Mgr. Martina Šalamouna ve věci
žalobkyně: [anonymizováno], narozená [anonymizováno] bytem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátkou [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o zaplacení 97 689 Kč s příslušenstvím
o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. července 2025, č. j. okresni/22_C_181_2024-222, --- VÝROK ---
I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 618,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku do rukou jejího advokáta.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 97 689 Kč s 12,75% úrokem z prodlení od [anonymizováno] do zaplacení (výrok I), a neúspěšné žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 39 349 Kč (výrok II).
2.Rozhodl tak o požadavku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalované na její úkor dostalo na základě jejího plnění z absolutně neplatné smlouvy o investičním životním pojištění, uzavřené účastnicemi dne [anonymizováno] (dále jen „pojistná smlouva“). Absolutní neplatnost pojistné smlouvy dovozovala zejména z důvodu zneužívajících smluvních podmínek týkající se poplatků, neurčitosti mechanismu tvorby hodnoty podílových jednotek a netransparentní nákladové struktury.
3.Žalovaná nárok neuznala. Ohradila se proti žalobkyní tvrzené neplatnosti smlouvy, přičemž namítla, že smluvní ujednání měla standardní povahu, a rovněž vznesla námitku promlčení žalobního nároku s tím, že u většiny uhrazených plateb pojistného subjektivní promlčecí lhůta k jejich uplatnění již marně uplynula, když důvody tvrzené neplatnosti mohla žalobkyně zjistit z výročních přehledů. V případě, že by žalobní nárok nebyl zcela promlčen, navrhla jeho zúčtování oproti vyplacenému odkupnému, které žalobkyni plnila dne [anonymizováno] ve výši 39 278 Kč.
4.Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění uvedených v bodech 6. až 11. odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování tak vzal za prokázané, že účastnice uzavřely dne [anonymizováno] pojistnou smlouvu č. [anonymizováno], jejímž předmětem bylo sjednání investičního životního pojištění pro případ smrti nebo dožití s pojistnou dobou 35 let, připojištění invalidity [anonymizováno] (důchod) s progresivním plněním až 200 % s pojistnou dobou 20 let, s počátkem pojištění dne [anonymizováno]. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala hradit pojistné ve výši 1 468 Kč měsíčně, z toho za hlavní pojištění částka 1 200 Kč a za připojištění 268 Kč; tyto částky se podle následně uzavřených smluvních dodatků měnily. Žalobkyně za celou dobu domnělého trvání smluvního vztahu uhradila žalované na pojistném celkem 136 967 Kč, smlouvu vypověděla ke dni [anonymizováno] a žalovaná jí vyplatila odkupné ve výši 39 278 Kč. Nejpozději v červnu 2021 byla žalobkyně prostřednictvím výročního dopisu, zaslaného prostřednictvím smluvené emailové komunikace, informována o hodnotě podílových jednotek, stržených poplatcích i výši odkupného [o platbě pojistného, hodnotě fondů a rozložení investic, hodnotě odkupného, přehledu pojistné ochrany, o stavu a pohybech na podílovém účtu spolu s položkami počátečního stavu investovaným částkám v předchozím roce aj.].
5.Uvedená skutková zjištění soud prvního stupně posoudil zejména podle § 3028 odst. 1, § 3036 OZ, občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 107 odst. 1 a 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do [anonymizováno] (dále jen „obč. zák.“). Přednostně se zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou a uzavřel, že i pokud by žalobní tvrzení o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy byla zcela důvodná, s ohledem na prokázané doručení výročního přehledu, z kterého žalobkyně mohla dovodit okolnosti jí tvrzené neplatnosti smlouvy, by subjektivní dvouletá promlčecí lhůta počala běžet nejpozději dne [anonymizováno]; ke dni podání žaloby ([anonymizováno]) by tak byl její žalobní nárok v převážné části promlčen. Nepromlčená část odpovídající plněním ve výši 18 879 Kč (pojistné hrazené od [anonymizováno] do [anonymizováno]) byla plně pokryta již vyplaceným odkupným. Soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby (rozsudek NS ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno]) i k posuzování rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a uzavřel, že žalobě nelze vyhovět ani při posuzování promlčení podle objektivní promlčecí doby. Za poslední tři roky před podáním žaloby žalobkyně uhradila žalované na pojistném podle Smlouvy celkem částku ve výši 29 667 Kč, žalovaná naproti tomu žalobkyni následně uhradila odkupné ve výši 39 278 Kč, tedy ani v takovém případě se žalovaná na úkor žalobkyně nijak neobohatila. Nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, když v chování žalované neshledal žádné projevy zneužití práva na úkor žalobkyně. Při vypořádání vzájemného plnění účastníků v důsledku tvrzené neplatnosti smlouvy vyšel tedy z nepromlčených částek, které by si navzájem účastníci v případě tvrzené neplatnosti pojistné smlouvy zaplatili. A za situace, kdy nepromlčené plnění žalobkyně je nižší než plnění poskytnuté jí žalovanou, žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 6.Proti rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Soudu prvního stupně vytkla zejména nesprávná, nedostatečná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení otázky promlčení, především pokud jde o počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Namítla, že prvostupňový soud své závěry založil pouze na její předpokládané, nikoli prokázané vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení, když dovodil, že tuto vědomost měla v době doručení výročního dopisu ze dne [anonymizováno], aniž bylo v řízení prokázáno, že se s jeho obsahem skutečně seznámila. V této souvislosti rovněž zdůraznila, že z obsahu výročních dopisů nelze dovodit vědomost o bezdůvodném obohacení, když v dopise uvedené informace samy o sobě neumožňují učinit závěr o neplatnosti pojistné smlouvy, která je nezbytným předpokladem vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Vytkla soudu, že směšuje pouhou vědomost o ekonomických tocích na pojistném účtu s vědomostí o jejich bezdůvodnosti (absolutní neplatnosti smlouvy) a své závěry opírá o spekulativní úvahy odporující logice, neboť za této situace by nebylo z její strany rozumné, aby po další téměř tři roky dobrovolně plnila na neplatnou smlouvu.
7.Dále akcentovala, že soud prvního stupně pochybil, když se odmítl zabývat meritem věci, tedy posouzením neplatnosti pojistné smlouvy, a spokojil se výlučně s hodnocením námitky promlčení. Zapříčinil tak nepřezkoumatelnost konečného rozhodnutí, když bez zodpovězení otázky, zda pojistná smlouva trpí absolutní neplatností z důvodu neurčitých a zneužívajících ujednání o poplatcích, nákladové struktuře a neseznámení se specifikací, nebylo možné posoudit ani vznik a okamžik vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a tím ani běh subjektivní či objektivní promlčecí doby. Navrhla odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8.Žalovaná se plně ztotožnila s napadeným rozsudkem a navrhla jeho potvrzení. Zčásti zopakovala svou obrannou argumentaci či parafrázovala části dotčeného rozhodnutí a plně se ztotožnila se závěrem o uplynutí subjektivní (popřípadě i objektivní) promlčecí lhůty. Přisvědčila soudu, že byl oprávněn a judikaturou Nejvyššího soudu veden k tomu, aby se námitkou promlčení zabýval přednostně, aniž by bylo nutné meritorně posuzovat neplatnost pojistné smlouvy. Uvedla, že závěr soudu prvního stupně o počátku běhu subjektivní promlčecí doby odpovídá ustálené a aktuální judikatuře, podle níž postačuje, aby žalobkyně měla alespoň laickou možnost dovodit, že s pojistnou smlouvou je něco v nepořádku, přičemž takovou možnost žalobkyně nepochybně získala nejpozději doručením výročního dopisu za rok 2021 dne [anonymizováno], v němž byla konfrontována s nepoměrem mezi zaplaceným pojistným a hodnotou odkupného. Odmítla argumentaci žalobkyně, podle které by bylo nutné prokazovat její detailní právní vědomost s tím, že vědomost o konkrétních skutečnostech způsobujících neplatnost smlouvy, nelze zaměňovat se znalostí právní kvalifikace a erudicí jedné ze smluvních stran si závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na jejich základě učinit. Správným shledala i postup soudu prvního stupně při vypořádání pouze nepromlčených plnění, když zohlednění i promlčených částek by popíralo smysl institutu promlčení a neodpovídalo převažující judikatuře. Argumentaci žalobkyně týkající se rozporu námitky promlčení s dobrými mravy označila za spekulativní, zdůraznila svou dobrou víru i s poukazem na absenci jakéhokoli sankčního postihu ze strany dohledových orgánů a připomněla, že žádným způsobem nepřispěla k tomu, že žalobkyně svůj nárok neuplatnila včas. Z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení.
9.Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a OSŘ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 10.Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ust. § 132 OSŘ a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí pak v souladu s ust. § 157 odst. 2 OSŘ uvedl, které skutečnosti má za prokázány a proč. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. 11.Odvolatelka se podanou žalobou domáhala vypořádání bezdůvodného obohacení spočívajícího v platbách pojistného na základě absolutně neplatné pojistné smlouvy. Žalovaná však namítla, že žalobní nárok je promlčený, když okolnosti, z nichž bylo možné dovodit její odpovědnost za případné bezdůvodné obohacení byly žalobkyni známy po celou dobu trvání pojištění (z pravidelných ročních vyjádření žalované a také z jejích výročních dopisů, jimiž žalobkyni informovala o stavu pojištění a stržených částkách vyúčtovaných v průběhu trvání pojištění).
12.Předně je tak možné konstatovat, že soud prvního stupně nepochybil, když v situaci, kdy v řízení vyšla najevo skutečnost určující počátek běhu promlčecí lhůty v žalobě tvrzeného nároku, přednostně posoudil oprávněnost této námitky. Správně tak vyšel z předpokladu, že i pokud by žalobní tvrzení o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy byla plně důvodná, pak přiznání nároku na vrácení bezdůvodného obohacení brání v řízení zjištěné objektivní skutečnosti, které potvrzují oprávněnost žalovanou uplatněné námitky promlčení tohoto doposud jen tvrzeného (neprokázaného) žalobního nároku.
13.Tato námitka tak zcela postačuje k závěru prvostupňového soudu, že žalobkyní tvrzený finanční požadavek z titulu bezdůvodného obohacení by i v případě prokázání neplatnosti smlouvy byl v převážné míře promlčen. V této souvislosti je správný odkaz prvostupňového soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno] nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], ze kterých vyplývá, že v situaci, kdy v řízení vyjde najevo, že v žalobě tvrzený nárok nelze pro důvodně uplatněnou námitku promlčení přiznat, pak z důvodu hospodárnosti řízení již není třeba se zabývat vlastní existencí tvrzeného nároku (zde existencí bezdůvodného obohacení, a tedy i neplatností pojistné smlouvy). Jinými slovy, pokud je v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, obsaženou v ustanovení § 6 OSŘ, přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým. Je-li tedy vynutitelnost určitého práva odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněné právo soudem přiznáno (srov. dále např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], uveřejněné pod číslem [anonymizováno] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], uveřejněné tamtéž pod číslem [anonymizováno], či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 3446). Těmto závěrům odvolací soud v projednávané věci zcela dostál, a proto jeho postup nelze hodnotit jako porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces ani jako nedostatek odůvodnění konečného meritorního rozhodnutí. 14.Lze se ztotožnit i s posouzením počátku běhu subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák., když žalobkyně nejpozději doručením výročního dopisu za rok 2021 (dne [anonymizováno]) získala informace, na jejichž základě mohla dovodit, že z jejího pojistného jsou strhávány částky, o kterých, podle svých žalobních tvrzení, nebyla při uzavření smlouvy dostatečně informována.
15.Tento závěr je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která je ustálena v závěru, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích). Podle § 107 odst. 1 obč. zák. subjektivní promlčecí doba začíná běžet okamžikem, kdy se oprávněný dozví, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Bylo-li bezdůvodné obohacení získáno plněním z kontraktu stiženého absolutní neplatností, je běh subjektivní promlčecí doby závislý na okamžiku, v němž oprávněný zjistil takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že daná smlouva je neplatná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], nebo usnesení téhož soudu ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno]). Uvedenou vědomostí ovšem ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], či ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno]). Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Nemusí jít přímo o zjištění; postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit, nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], nebo ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno]). V rozsudku ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], pak Nejvyšší soud formuloval závěr, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], pak dovolací soud uzavřel, že odpověď na otázku, zda je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle ustanovení § 398 ObchZ, obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), významná pouze prokázaná vědomost poškozeného o škodě a o škůdci [jak je tomu v režimu ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“)], nýbrž též samotná možnost poškozeného se tyto skutečnosti dozvědět, vyplývá přímo a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti z dikce právního předpisu. Soud prvního stupně se od těchto závěrů v projednávané věci s ohledem na shora uvedené neodchýlil. 16.Rovněž správný je závěr soudu prvního stupně, že na danou věc je aplikovatelná i objektivní tříletá promlčecí doba (§ 107 odst. 2 obč. zák.), který již učinil jen jako další důvod pro promlčení většiny uplatněného nároku (obiter dictum, viz bod 26 rozsudku), když subjektivní lhůta uplynula dříve. Evropská legislativa a judikatura, na kterou žalobkyně odkazovala, totiž i z pohledu odvolacího soudu není na danou věci přiléhavá, protože se týká námitky promlčení vznesené v případech neplatných spotřebitelských úvěrů. O takový případ se však v dané věci nejedná, protože žalobce uzavřel se žalovanou neplatnou pojistnou smlouvu, nikoliv neplatnou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Podstatné rozdíly každé ze zmíněných typů (neplatných) smluv Ústavní soud popsal ve své aktuální judikatuře (například usnesení ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], a ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno]) s tím, že pro rozdílnost těchto dvou typů smluv nelze závěry rozsudků SDEU, na které žalobce odkazoval, na smlouvy o investičním životním pojištění aplikovat. Účastníci smluv o spotřebitelském úvěru od nebankovních společností (jejichž činnost nepodléhá žádné regulaci ani kontrole), se totiž nacházejí v rozdílné situaci, než účastníci smluv o investičním životním pojištění, kteří se při uzavření smlouvy rozhodovali o určitém specifickém druhu investice s vědomím, že pojišťovny uzavírající smlouvy o investičním životním pojištění podléhají regulaci České národní banky (která podle úředního sdělení ze dne [anonymizováno] neshledala ve smlouvách o investičním životním pojištění existenci zneužívajících ustanovení). Podle Ústavního soudu tedy námitku promlčení vznesenou pojišťovnou v případě neplatné smlouvy o investičním pojištění nelze samu o sobě (bez dalšího) považovat za rozpornou s dobrými mravy. Tyto závěry podle odvolacího soudu plně dopadají i na projednávanou věc.
17.Konečně odvolací soud aprobuje i závěr soudu prvního stupně o způsobu vypořádání vzájemných plnění účastnic. Jak je již zřejmé z předchozího závěru o promlčení převážné části na vrácení placeného měsíčního pojistného, při postupném pokračujícím získávání majetkového prospěchu (hodnot) se z hlediska promlčení považují za samostatné nároky na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze samostatných oddělitelných případů bezdůvodného obohacení, i když jde o stejné subjekty a stejné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. K uplatnění každého takového práva na plnění z bezdůvodného obohacení začínají běžet objektivní i subjektivní promlčecí doby zvlášť (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], či ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno]). Žalobkyní navrhovaný způsob vzájemného zúčtování jde tak proti dikci a logice zákona a představoval by popření účelu námitky promlčení, což by v konečném důsledku znamenalo, že nároky vzešlé z neplatných smluv by byly prakticky nepromlčitelné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [anonymizováno] se pak nezabývá dopadem námitky promlčení na vypořádání plnění z neplatné smlouvy o investičním pojištění, a není proto způsobilé zpochybnit postup, kdy soud zohlednil pouze nepromlčená plnění.
18.Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadený meritorní výrok (I) jako věcně správný potvrdil. Stejně postupoval i ve vztahu k nákladovému výroku (II), když prvostupňový soud aplikoval přiléhavá ustanovení procesního předpisu (§ 142 odst. 1 OSŘ) a neúspěšnou žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení, jejichž výši podle povahy a počtu žalovanou účelně vynaložených nákladů řízení správně stanovil (dle vyhl. č. 177/1996 Sb.). 19.O nákladech odvolacího řízení rozhodl rovněž podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 OSŘ, když i v tomto stadiu řízení byla žalovaná plně úspěšná. Ty sestávají z jednoho úkonu právní služby 5 020 Kč (z tarifní hodnoty 97 689 Kč), jedné paušálních náhrady hotových výdajů 450 Kč (§ 13 vyhl.) a 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1 148,70 Kč (§ 137 odst. 3 OSŘ); celkem tak činí 6 618,70 Kč. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jehož přípustnost za podmínek stanovených v § 237 OSŘ přezkoumá dovolací soud.