Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Mgr. Zuzany Hemelíkové ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO: [anonymizováno]
sídlem [anonymizováno]
zastoupená advokátem [anonymizováno]
sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], narozený dne [anonymizováno]
bytem [anonymizováno]
zastoupený advokátem [anonymizováno]
sídlem [anonymizováno]
o zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím
o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v [anonymizováno] ze dne [anonymizováno], č. j. [anonymizováno],
--- VÝROK ---
I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 6 655 Kč.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Ve shora označené věci se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [anonymizováno] do zaplacení. Podle jejích žalobních tvrzení je podílovou spoluvlastnicí pozemků parc. č. 1389 (zastavěná plocha a nádvoří) a 1390 (zahrada) v k. ú. a obci [anonymizováno]. Svůj podíl prodala dne [anonymizováno] dalšímu ze spoluvlastníků. Žalovaný odmítl umožnit žalobkyni výkon jejích práv spoluvlastnice nemovitostí. Žalobkyně podíl nabyla dne [anonymizováno] okamžikem právní moci usnesení o příklepu, na což navázala poměrně rozsáhlá komunikace se žalovaným, včetně jednání s paní [anonymizováno] ohledně způsobu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jež nevedla k relevantnímu řešení. Žalobkyně se na žalovaného obrátila e-mailem ze dne [anonymizováno], jímž požadovala zpřístupnění nemovitosti a předání klíčů. Zároveň navrhla částku 2 500 Kč měsíčně pro případ dohody o nadužívání. Žalovaný v e-mailech ze dne [anonymizováno] uváděl, že žalobkyni klíče nepředá, dům užívá s rodinou a odmítá žalobkyni do domu pustit. Je tak podle žalobkyně nepochybné, že na straně žalovaného docházelo a dochází k nadužívání spoluvlastnického podílu v její neprospěch, když její podíl na nemovitosti v rozsahu 1/3 byl žalovaným nadužíván. Žalobkyně požaduje plnění ve výši 2 500 Kč měsíčně, která představuje 1/3 nejnižšího představitelného tržního nájemného za nemovitost. Od uplatnění nároku vůči žalovanému za období od září 2023 do [anonymizováno] jde o 12 měsíčních plnění, tedy celkem 30 000 Kč. Od uplynutí lhůty podle předžalobní upomínky žalobkyně požaduje též zákonný úrok z prodlení.
2.Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že není pravdou, že by odmítal umožnit většinovým spoluvlastníkům užívání nemovitostí. Jediné, s čím nesouhlasil, bylo užívání jeho bytu, ve kterém bydlel až do [anonymizováno]. Žalobkyně však nikdy nepožadovala umožnit užívání volných prostor v domě a ani nechtěla užívat pozemek. Podle žalovaného je zcela nepravdivé tvrzení, že nemovitosti nadužíval; naopak bez nároku na finanční odměnu udržoval pozemek v odpovídajícím stavu a pravidelně pečoval o zahradu. V průběhu roku 2024 prostřednictvím svého právního zástupce písemně komunikoval se žalobkyní a informoval ji, že může užívat nemovitosti, jak sama uzná, a že jí v užívání bránit nebude. Žalobkyně však o to neměla zájem a nikdy se ani nepokusila nemovitosti jakkoliv využívat. Žalovaný jí dokonce navrhl, aby si označila prostor zahrady, který by chtěla užívat, ani v tomto směru však nevyvinula žádnou aktivitu. Žalobkyně již delší dobu není spoluvlastnicí nemovitostí a spoluvlastníky jsou nyní manželé [anonymizováno] v rozsahu 5/6. Nemovitost byla a stále je v dosti zdevastovaném, neobyvatelném stavu. Jednání žalobkyně lze podle žalovaného posoudit jako ryze spekulativní, navíc v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný považuje žalobu za šikanózní, jejímž cílem je pouze získat finanční prostředky bez reálného důvodu, neboť se jednalo o spekulativní prodej, když v rámci vydražení podílu zaplatila žalobkyně v únoru 2021 částku 880 000 Kč a v listopadu 2024 tento podíl prodala manželům [anonymizováno] za 1 200 000 Kč. Ke zhodnocení nemovitosti přitom nedošlo. Žalovanému není zřejmé, z jakého zákonného důvodu žalobkyně požaduje úhradu za nadužívání, když ani on nemohl zbývající část domu užívat. Nemovitost byla neuzamykatelná, uzamykatelná byla pouze jedna místnost, v níž žalovaný bydlel.
3.Soud I. stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 9 982,50 Kč (výrok II.).
4.Podle odůvodnění tohoto rozsudku účastníci učinili nesporným, že žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech dne [anonymizováno] na základě usnesení o příklepu a tento podíl zcizila dne [anonymizováno] kupní smlouvou, přičemž žalovaný byl po celou dobu jejím spoluvlastníkem v rozsahu 1/6.
5.Z provedených důkazů učinil soud I. stupně následující skutková zjištění. Z náhledů fotografií zjistil, že nemovitost se v rozhodném období, tj. od září 2023 do [anonymizováno], nacházela v dezolátním, prakticky neobyvatelném stavu. Před podáním žaloby probíhala mezi účastníky komunikace týkající se užívání předmětné nemovitosti, jejího technického stavu a možnosti vypořádání spoluvlastnictví. Žalovaný opakovaně uváděl, že nemovitost je v havarijním stavu, neobyvatelná, s nefunkční elektřinou, hnijícími podlahami a zdmi, a že užívá pouze jednu místnost v přízemí, přičemž přístup ostatním spoluvlastníkům neomezuje. Tvrdil, že prováděl údržbu pozemku na vlastní náklady a hodlá požadovat její náhradu. V komunikaci se objevily návrhy na rozdělení nemovitosti mezi spoluvlastníky, s nimiž žalovaný souhlasil, a dále odkazy na odhady hodnoty nemovitosti vyhotovené soudním znalcem i realitním makléřem, přičemž žalovaný zpochybňoval úplnost podkladů použitých pro tyto odhady. Žalovaný rovněž upozorňoval na hygienická rizika spojená se stavem nemovitosti a vyjadřoval ochotu řešit věc mimosoudní cestou. Dne [anonymizováno] právní zástupce žalobkyně sdělil právnímu zástupci žalovaného, že žalobkyně prodala svůj spoluvlastnický podíl třetímu spoluvlastníkovi, a současně se dotázal, zda má žalovaný zájem na smírném řešení otázky nadužívání, jinak bude zahájen soudní spor. Dne [anonymizováno] právní zástupce žalovaného sdělil právnímu zástupci žalobkyně, že žalovaný umožní žalobkyni i ostatním spoluvlastníkům užívat nemovitost a nebude jim v tom bránit, že udržuje zahradu a nečiní si nároky na kompenzaci a že je ochoten hradit částku 2 500 Kč měsíčně za užívání nemovitosti, avšak pouze na základě písemné dohody, přičemž požadavek na úhradu za minulost považuje za překvapivý. Současně nabídl vypořádání spoluvlastnictví částkou 1 500 000 Kč s tím, že by se následně vystěhoval, a vyjádřil ochotu řešit spor dohodou. Dne [anonymizováno] žalobkyně vyhotovila a odeslala žalovanému předžalobní výzvu.
6.Návrh žalovaného na doplnění dokazování místním šetřením a jeho účastnickým výslechem soud I. stupně považoval za nadbytečný, neboť skutkový stav byl dostatečně zjištěn z předložených listinných důkazů, proto návrh na provedení těchto důkazů zamítl.
7.Soud I. stupně považoval za nezbytné, aby žalobkyně doplnila rozhodné skutečnosti, neboť žaloba obsahovala pouze obecné tvrzení, že žalovaný „neumožnil užívání“ a „nepředal klíče“. Takové obecné tvrzení nepostačuje k závěru o vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Soud měl v úmyslu vyzvat žalobkyni, aby jednoznačně a přesně vymezila, kdy a jakým konkrétním způsobem jí žalovaný bránil v užívání nemovitosti, jaký byl její konkrétní záměr nemovitost užívat, zda k bydlení, rekreaci či jinému účelu, jaké kroky k tomu učinila, kterou část nemovitosti chtěla užívat a k jakému účelu, zda do nemovitosti investovala prostředky nebo se podílela na její údržbě a zda reagovala na návrh žalovaného vymezit část zahrady. Tyto skutečnosti byly rozhodné i vzhledem k obraně žalovaného, že nemovitost byla zdevastovaná, žalobkyně neprojevila zájem ji užívat a uplatněný nárok je šikanózní.
8.Z jednání nařízeného na den [anonymizováno] se žalobkyně omluvila. Podle ust. § 101 odst. 3 OSŘ (dále jen „o.s.ř.“) soud věc projednal v její nepřítomnosti. Účastníku, který se k jednání nedostaví, soud poučení neposkytuje, neboť poučení podle ust. § 118a OSŘ se poskytuje při jednání. Soud není oprávněn ani povinen tato poučení sdělovat jinak a není ani povinen z tohoto důvodu odročovat jednání. Nezúčastní-li se účastník nařízeného ústního jednání, vystavuje se riziku, že jej soud nebude moci upozornit na nedostatky ve splnění povinnosti tvrzení a důkazní. Této procesní ochrany se tak dobrovolně vzdává. Účastník není povinen se k jednání dostavit, avšak předpokladem takového postupu je žaloba obsahující vylíčení všech rozhodných skutkových okolností, což v daném případě splněno nebylo. 9.Jelikož se žalobkyně k jednání nedostavila, soud I. stupně vycházel z dosavadních tvrzení účastníků a z provedených důkazů. Tyto důkazy neumožňují učinit závěr o důvodnosti žaloby. Nebylo prokázáno, že by žalovaný užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu způsobem, který by žalobkyni vyloučil z jejího užívání. Naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný užíval pouze jednu místnost v přízemí a přístup ostatním spoluvlastníkům neomezoval. Soud rovněž zohlednil stav nemovitosti, který byl v rozhodném období značně zdevastovaný a prakticky neobyvatelný, což oslabuje tvrzení žalobkyně, že měla skutečný zájem ji užívat. Za této situace soud přisvědčil názoru žalovaného, že žaloba má spíše povahu účelového uplatnění nároku než snahy o ochranu vlastnického práva. Dospěl proto k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, a proto ji zamítl.
10.Podle ust. § 142 odst. 1 OSŘ soud I. stupně přiznal plně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 9 982,50 Kč, sestávající z odměny advokáta podle ust. § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“) za tři úkony právní služby po 2 300 Kč a ze tří paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT a z 21% DPH z částky 8 250 Kč ve výši 1 732,50 Kč. 11.Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně a soudu I. stupně vytkla, že opomenul zásadní okolnost, totiž že žalobkyni bylo fakticky znemožněno užívat společnou nemovitost v rozsahu odpovídajícím jejímu spoluvlastnickému podílu. Žalovaný jí opakovaně odmítl zpřístupnit nemovitost a předat jí klíče, ačkoli byla ochotna uzavřít dohodu o užívání. Tato tvrzení měla být podložena listinnými důkazy, zejména předžalobními výzvami a e-mailovou komunikací, z nichž podle žalobkyně vyplývá, že opakovaně vyzývala žalovaného k umožnění přístupu, avšak žalovaný jí možnost reálně užívat nemovitost odepřel. To ostatně podle ní uznává i sám soud, který v rozhodnutí argumentuje předsoudní komunikací z roku 2024, kdy měl být žalovaný údajně ochoten klíče předat. Logicky tak podle žalobkyně musela předtím existovat situace, kdy klíče předat odmítal a žalobkyni neumožnil užívat její podíl. Právní názor soudu I. stupně, že tvrzení o „neumožnění užívání“ a „nepředání klíčů“ je pouze obecným tvrzením, které neprokazuje vznik bezdůvodného obohacení, považuje žalobkyně za rozporný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Žalobkyně dále odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle níž spoluvlastník, který bez právního důvodu užívá společnou věc nad rámec svého podílu, je povinen ostatním spoluvlastníkům vydat bezdůvodné obohacení.
12.Napadený rozsudek je podle žalobkyně zatížen vnitřní rozporností. Soud I. stupně na jedné straně uvádí, že žalovaný žalobkyni v užívání nebránil, a dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla z užívání vyloučena. Současně však cituje obsah komunikace ze dne [anonymizováno], v níž právní zástupce žalovaného výslovně sděluje, že „žalovaný umožní žalobkyni i ostatním spoluvlastníkům užívat nemovitost a nebude jim v tom bránit“. Tento důkaz podle žalobkyně dokládá, že až do uvedeného data nebylo spoluvlastníkům užívání nemovitosti fakticky umožněno, neboť jinak by takové ujištění ze strany žalovaného nebylo zapotřebí.
13.Zjevně nesprávným a provedeným důkazům odporujícím je podle žalobkyně skutkový závěr soudu I. stupně, že nebylo prokázáno, že by žalovaný užíval nemovitost nad rámec svého podílu způsobem, který by žalobkyni fakticky vyloučil z užívání, a že žalovaný užíval jen jednu místnost a žalobkyni v přístupu nebránil. Z e-mailové komunikace mezi účastníky podle žalobkyně vyplývá, že žalovaný sice deklaratorně tvrdil, že „přístup nikomu ze spoluvlastníků neomezuje“, avšak současně popisoval stav nemovitosti tak, že je „v havarijním stavu, neobyvatelná“, s nefunkčními sítěmi a shnilými podlahami. Taková formulace podle žalobkyně nepředstavuje skutečnou nabídku řádného přístupu a užívání. Žalovaný fakticky říkal žalobkyni, že nemovitost sice užívá on, byť prý jen částečně, avšak ona ji však stejně užívat nemůže, protože je ve zdevastovaném stavu. Tato kombinace jednání, tedy trvání na výlučném držení klíčů a současné poukazování na dezolátní stav objektu, ve svém důsledku žalobkyni odrazovala od jakýchkoli pokusů o užívání. Žalobkyně nebyla oprávněna zjednat si do nemovitosti přístup svépomocí, například výměnou zámků či vstupem proti vůli žalovaného, a jestliže jí žalovaný klíče aktivně nepředal, nemohla bez jeho součinnosti nemovitost ani začít opravovat či užívat. Žalobkyně nikdy klíče od nemovitosti neobdržela, žalovaný v nemovitosti setrvával a nemovitost byla uzamčená bez praktické možnosti, aby do ní žalobkyně kdykoliv volně vstoupila.
14.Právně nesprávná je podle žalobkyně i úvaha soudu I. stupně, že nemovitost byla ve značně zdevastovaném a prakticky neobyvatelném stavu a že tato skutečnost oslabuje její tvrzení o skutečném zájmu nemovitost užívat. Především stav nemovitosti, byť špatný, podle žalobkyně nikterak nevylučuje právo spoluvlastníka pokusit se nemovitost užívat či zhodnotit. Žalobkyně mohla mít legitimní zájem zajistit opravy, využívat alespoň část nemovitosti například k uskladnění věcí, k rekreačním účelům, či pouze k výkonu svého vlastnického práva. Pokud žalovaný argumentuje havarijním stavem, pak jí tím spíše měl umožnit přístup, aby mohla společně řešit opravy či údržbu. Žalobkyně dále poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle níž nemůže být spoluvlastníku vyloučenému z užívání přičítáno k tíži, že se opakovaně nedomáhal vstupu.
15.Za shora uvedených okolností považuje žalobkyně závěr soudu I. stupně o údajné účelovosti či šikanózní povaze jejího nároku za zjevně nepřiléhavý. Žalobkyně podle svého názoru pouze využila zákonný prostředek ochrany svých práv, když se domáhala peněžité náhrady za období, kdy nemohla pro přístupové překážky svou nemovitost spoluužívat. Její postup nelze podle ní hodnotit jako nemravný či zneužívající právo; naopak to byl žalovaný, kdo svým jednáním, spočívajícím v odepření přístupu, porušil zásady poctivého jednání mezi spoluvlastníky. Soud I. stupně podle žalobkyně převzal argumentaci žalovaného o údajném spekulativním nabytí podílu a následném prodeji se ziskem, avšak tato tvrzení jsou pro posouzení nároku právně nevýznamná. I kdyby žalobkyně nabyla podíl investičně, nic to podle jejího názoru nemění na tom, že po dobu trvání spoluvlastnictví měla řádná práva odpovídající jejímu podílu.
16.Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
17.Podle vyjádření žalovaného k odvolání soud I. stupně provedl velmi podrobné dokazování a své zamítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Žalovaný nárok žalobkyně neuznával od samého počátku a považoval jej vždy za šikanózní a neoprávněný. Setrval na svém názoru, že nárok žalobkyně má spekulativní charakter. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.
18.Při jednání odvolacího soudu žalovaný svou argumentaci doplnil tvrzením, že předmětná nemovitost se nachází v centru Zdic a hodnotu má pouze pozemek, zatímco stavba je v tak dezolátním stavu, že bude nutno ji zbourat. Žalovaný v ní již nebydlí a svůj spoluvlastnický podíl prodal. Nikdy však žalobkyni v užívání nebránil; podle jeho názoru si ostatně nelze představit, jakým způsobem ji žalobkyně hodlala užívat, když se jednalo o nemovitost neobyvatelnou. To žalovaného utvrzuje v přesvědčení, že žalobkyně spoluvlastnický podíl vydražila se spekulativním záměrem a následně jej se ziskem prodala.
19.Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích podaného odvolání podle § 212 a § 212a OSŘ, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 20.Soud I. stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a z provedených důkazů učinil skutková zjištění, která mají oporu v obsahu spisu. Odvolací soud neshledal ani takové vady řízení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti nebo které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
21.Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 OZ, které mělo žalovanému vzniknout tím, že užíval společnou nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu a žalobkyni z jejího užívání vyloučil. Pro úspěch takového nároku však nepostačuje obecné tvrzení, že druhý spoluvlastník „nepředal klíče“ nebo „neumožnil užívání“. Žalobkyni stíhalo břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně toho, v jakém konkrétním období, jakým konkrétním jednáním a v jakém rozsahu jí žalovaný bránil ve výkonu spoluvlastnického práva, popřípadě jaký majetkový prospěch tím žalovaný na její úkor získal. 22.Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že taková konkrétní tvrzení a jejich prokázání v projednávané věci chybí. Z předložené e-mailové a předžalobní komunikace vyplývá, že mezi účastníky existoval spor o stav nemovitosti, způsob jejího užívání a vypořádání spoluvlastnictví, nikoliv však spolehlivý podklad pro závěr, že žalovaný v rozhodném období žalobkyni fakticky a soustavně vylučoval z užívání celé nemovitosti. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalobkyně učinila konkrétní pokus o vstup do nemovitosti v určité době a za určitých okolností a že by jí v tom žalovaný reálně zabránil. Samotná skutečnost, že žalobkyni nebyly předány klíče, bez další konkretizace takový závěr neodůvodňuje.
23.Ani sdělení právního zástupce žalovaného ze dne [anonymizováno], podle něhož žalovaný umožní žalobkyni a ostatním spoluvlastníkům užívat nemovitost a nebude jim v tom bránit, nelze bez dalšího vykládat jako uznání, že žalovaný do té doby žalobkyni z užívání protiprávně vylučoval. Obsah této komunikace je třeba hodnotit v souvislosti s dosavadním jednáním účastníků jako projev snahy spor upravit do budoucna a nalézt mimosoudní řešení, nikoliv jako jednoznačné doznání odpovědnosti za již vzniklé bezdůvodné obohacení.
24.Odvolací soud nepřehlédl, že špatný technický stav nemovitosti sám o sobě nevylučuje právo spoluvlastníka podílet se na jejím užívání nebo správě. Tato okolnost je však významná při hodnocení věrohodnosti tvrzení žalobkyně o rozsahu tvrzeného omezení a rovněž při posouzení výše požadovaného plnění. Z provedených důkazů vyplynulo, že nemovitost byla v rozhodném období ve velmi špatném, prakticky neobyvatelném stavu, žalovaný užíval toliko jednu místnost v přízemí a žalobkyně netvrdila ani neprokázala, jakou konkrétní část nemovitosti chtěla sama užívat, k jakému účelu a jaký obvyklý užitek z takového užívání jí měl být odňat. Za tohoto stavu věci nelze uzavřít, že žalovaný získával majetkový prospěch v tvrzeném rozsahu 2 500 Kč měsíčně na úkor žalobkyně.
25.Námitka žalobkyně, že jí soud I. stupně neposkytl poučení podle ust. § 118a OSŘ, není důvodná. Žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavila a nepožádala z důležitého důvodu o jeho odročení. Soud I. stupně proto mohl věc projednat v její nepřítomnosti podle ust. § 101 odst. 3 OSŘ Poučení podle ust. § 118a OSŘ se poskytuje při jednání. Jestliže se účastník k jednání nedostaví, nese procesní riziko, že na případné nedostatky svých tvrzení a důkazních návrhů nebude moci být tímto způsobem upozorněn. Nepřesný odkaz soudu I. stupně na ust. § 101 odst. 4 OSŘ namísto správného ust. § 101 odst. 3 OSŘ nepředstavuje vadu, která by mohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí. 26.Pokud soud I. stupně v odůvodnění uvedl, že žaloba má spíše povahu účelového uplatnění nároku, považuje odvolací soud za rozhodující především to, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně základních předpokladů uplatněného nároku. Již z tohoto důvodu nemohla být ve věci úspěšná.
27.Protože je napadený rozsudek věcně správný, včetně závislého nákladového výroku II., odvolací soud jej podle ust. § 219 OSŘ potvrdil. 28.O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 OSŘ, neboť žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch. Náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za dva úkony právní služby, a to za vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu, po 2 300 Kč podle ust. § 6 odst. 1, § 7 bodu 5 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) AT, ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT, tedy celkem 5 500 Kč, a z náhrady 21% DPH ve výši 1 155 Kč. Celková výše náhrady nákladů odvolacího řízení tak činí 6 655 Kč. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).