Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2026, č. j. Ncd 74/2025-645, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) V. K. a nezletilých 2) E. a 3) E. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1.Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky. 2.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, předseda Okresního soudu v Náchodě ("okresní soud") předložil Vrchnímu soudu v Praze ("vrchní soud") ve věci vedené pod sp. zn. 0 P 293/2025 návrh stěžovatelky na tzv. delegaci nutnou, danou tvrzeným vyloučením všech soudců okresního soudu. Stěžovatelka navrhla přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Námitku podjatosti všech soudců okresního soudu odůvodnila skutečností, že u tohoto místně příslušného okresního soudu působí její polorodý bratr, švagr otce a strýc obou nezletilých dětí, D. Ř., a to jako dlouholetý přísedící (více jak 15 let) na trestním úseku uvedeného soudu.
3.Vrchní soud jako nejblíže společně nadřízený soudu, jehož příslušnost je daná zákonem a soudu, jemuž má být věc delegovaná (§ 12 odst. 3 o. s. ř.), návrh projednal a dospěl k závěru, že není opodstatněný. Vrchní soud vycházel z vyjádření všech soudců opatrovnického úseku okresního soudu k otázce jejich tvrzené podjatosti, z nichž vyplynulo, že k účastníkům řízení, k jejich zástupcům ani k projednávané věci nemají žádný vztah. Vrchní soud doplnil, že soudci okresního soudu jsou dlouhodobě vylučováni z rozhodování ve všech věcech, v nichž jako účastník řízení vystupuje Ř. V nyní posuzované věci však vrchní soud ke stejnému postupu neshledal důvod. II. Argumentace stěžovatelky
4.Stěžovatelka s rozhodnutím vrchního soudu nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení, přičemž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv a ústavních principů. Má za to, že je obecně nepřípustné aby o věci účastníků, a to zejména nezletilých dětí, rozhodoval soud, na němž působí jako rozhodující osoba (tj. i jako přísedící) jejich příbuzný. Poukazuje na silně negativní vztah ke svému bratrovi. Odkazuje na jiné věci, v nichž Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") konstatoval podjatost všech soudců okresního soudu. Stěžovatelka současně považuje rozhodnutí vrchního soudu za nepřezkoumatelné. Uvádí, že vyloučení soudce či soudu z projednávání a rozhodování ve věci není založeno na skutečně prokázané podjatosti, ale vyplývá již jen z pochybnosti o jeho nepodjatosti.
III. Splnění podmínek řízení
5.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
IV. Věcné posouzení
6.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 7.Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že rozhodnutí o místní příslušnosti, jež souvisí s delegací nutnou podle § 12 odst. 1 o. s. ř., je procesním rozhodnutím. Na takové rozhodování nelze klást stejné nároky jako na rozhodování meritorní. Ústavněprávní přezkum rozhodování obecných soudů totiž primárně směřuje, jak ostatně vyplývá z § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, k přezkumu meritorních rozhodnutí s tím, že přezkum procesních rozhodnutí Ústavní soud připouští pouze výjimečně tam, kde by porušením procesních předpisů v průběhu řízení došlo k nenapravitelnému důsledku, tzn. k zásahu do základních práv účastníků řízení. Ústavním požadavkem především je, aby takové rozhodnutí nebylo svévolné, tzn. ústavně excesivní (k tomu srov. např. usnesení ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3043/19 nebo usnesení ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 2890/22 ). O takový případ se však nyní nejedná. 8.Ústavní soud by byl oprávněn (a povinen) do rozhodnutí vrchního soudu zasáhnout tehdy, pokud by shledal, že je jeho rozhodnutí svévolné. Byť lze souhlasit se stěžovatelkou v tom ohledu, že je napadené usnesení poměrně stroze odůvodněno, nelze uzavřít, že by se jednalo o projev svévole. Z rozhodnutí je patrné, že vrchní soud založil zamítnutí stěžovatelčina návrhu na vyjádření všech soudců opatrovnického úseku okresního soudu, kteří popřeli, že by měli jakýkoliv vztah k účastníkům řízení, k jejich zástupcům či k projednávané věci. Odkazuje-li stěžovatelka na rozhodnutí, v nichž krajský soud rozhodl o delegaci kladně, přehlíží, že se jedná o odlišné věci, tj. věci, v nichž Ř. vystupoval jako účastník, což ovšem v nyní posuzovaném případě neplatí (srov. usnesení ze dne 23. 8. 2023 sp. zn. II. ÚS 1996/23 , v němž Ústavní soud posoudil ústavnost stěžovatelkou zmiňovaného usnesení krajského soudu ze dne 22. 5. 2023 č. j. 1 Nc 744/2023-112). Ústavní soud současně odkazuje na své předchozí závěry, v nichž reflektoval rovněž judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který posuzuje nestrannost soudce ze subjektivního i objektivního hlediska. Ve vztahu k objektivnímu hledisku Ústavní soud uvedl, že se týká zejména hierarchických a jiných vazeb mezi soudcem a ostatními subjekty řízení. Rozhodné přitom je, zda lze obavy osoby považovat za objektivně odůvodněné, a v každém individuálním případě je třeba rozhodnout, zda vztah, o který jde, má takovou povahu a intenzitu, že by mohl nasvědčovat nedostatku nestrannosti na straně soudu (srov. usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. Pl.ÚS 19/22 , bod 24). Z rozhodnutí vrchního soudu lze dovodit, že pouhý "kolegiální" vztah soudců k Ř., jenž u okresního soudu působí coby přísedící a jenž není účastníkem shora uvedeného řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 0 P 293/2025, nedostatečně objektivizuje případnou pochybnost o nestrannosti okresního soudu.
9.Ústavní soud má za to, že se vrchní soud návrhem na přikázání věci řádně zabýval, rozhodl o něm v souladu s příslušnými procesními předpisy, a toto své rozhodnutí srozumitelně a ústavně souladným způsobem odůvodnil. Jeho závěr, že nejsou splněny podmínky pro tzv. delegaci nutnou, nelze považovat za ústavně nesouladný.
10.Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud neporušil základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu