Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2025, č. j. 30 Cdo 2026/2025-141, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2025, č. j. 35 Co 132/2025-113, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se jako žalobce domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 3.168.091 Kč s příslušenstvím v podobě ušlé mzdy a ve výši 199.200 EUR s příslušenstvím jako náhrad spojených s pobytem v zahraničí. Uvedená škoda měla stěžovateli vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 91/2011, které neskončilo jeho odsouzením, nýbrž bylo zastaveno z důvodu promlčení. Stěžovatel sice nejprve prohlásil, že na projednání věci po jejím zastavení trvá, následně však toto své prohlášení vzal zpět, neboť by byl i nadále postaven jako trestně stíhaný státní zaměstnanec mimo službu a nemohl by využít ani 3 zbývající roky (od 67 do 70 let věku stěžovatele) k důstojnému dokončení své diplomatické kariéry, k jejímuž přerušení vedlo právě uvedené 10 let trvající trestní stíhání. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 26 C 28/2024-92, zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice jako žalovaná zaplatila stěžovateli částku 3.168.091 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 17. 2. 2024 do zaplacení a částku 199.200 EUR s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 17. 2. 2024 do zaplacení (výrok I.), a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 2.100 Kč (výrok II.).
3.Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nyní napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
5.Stěžovatel obšírně shrnuje průběh trestního řízení, které proti němu bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 91/2011. Nakonec bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno soudem I. stupně pro promlčení, kdy soud I. stupně v odůvodnění konstatoval, že trestnost případného trestného nedbalostního jednání stěžovatele zanikla v roce 2014. Stěžovatel nejprve napadl usnesení o zastavení trestního stíhání stížností, nicméně následně ji vzal zpět, avšak z legitimního důvodu. Stěžovatel totiž následně zjistil, že bude-li nadále trestně stíhán, bude tak postaven mimo svou (diplomatickou) službu a nemohl by tak využít ani tři roky, které mu zbývaly do dovršení 70 let, kdy již nelze v diplomatické službě pokračovat. Stěžovatel tedy upřednostnil důstojné ukončení své diplomatické kariéry před očištěním svého jména v rámci trestního řízení.
6.Stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem městského soudu, který uvedl, že si stěžovatel uzavřel cestu k náhradě škody, když vzal stížnost proti zastavení trestního stíhání zpět, a jeho právo na náhradu škody je tak při analogickém užití § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. vyloučeno. Ústavní soud následně v usnesení pod sp. zn. IV. ÚS 88/24 uvedl, že nebylo-li v řízení shledáno, že trestní stíhání bylo vedeno svévolně, nelze se domáhat náhrady škody. Stěžovatel je však toho názoru, že trestní stíhání v jeho věci svévolně vedeno bylo, a to z důvodu, že k promlčení trestní odpovědnosti stěžovatele došlo již v roce 2014, avšak k zastavení trestního stíhání došlo až v roce 2020. 7.Stěžovatel se taktéž domnívá, že jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo podle čl. 13 Úmluvy bylo porušeno i napadeným usnesením Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud argumentoval toliko prostým odkazem na skutečnost, že požadavek na pokračování trestního řízení je veden zájmem na tom, aby nebyli odškodňováni pachatelé trestných činů, kteří si zcela jistě odškodnění nezaslouží. Stěžovatel je toho názoru, že odmítnutím dovolání pro nepřípustnost mu byl odepřen účinný prostředek nápravy. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8.Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. 10.Stěžovatel svou argumentací, stručně řečeno, namítá, že naplnil podmínky pro náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., ačkoliv trestní stíhání proti němu bylo zastaveno pro promlčení, neboť jednak nemohl trvat na pokračování trestního stíhání, jelikož by byl stále postaven mimo službu, a jednak namítá, nezávisle na předchozí námitce, že jeho trestní stíhání bylo svévolné. 11.Ústavní soud uvádí, že tyto námitky stěžovatel vznesl již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi dostatečně vypořádaly. Stěžovatel předně nesouhlasí se závěry soudů o tom, že si stěžovatel uzavřel cestu k náhradě škody, když vzal stížnost proti zastavení trestního stíhání zpět, a jeho právo na náhradu škody je tak při analogickém užití § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. vyloučeno. Tento právní závěr stěžovatel zamýšlel podrobit přezkumu dovolacího soudu, nicméně Nejvyšší soud uzavřel, že městský soud se při posouzení této otázky neodchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, kterou v napadeném usnesení cituje. Ústavní soud pak aprobuje základní myšlenku tohoto postupu soudů, z níž plyne, že v případě zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení nelze posoudit, zda se stěžovatel stíhaného jednání dopustil či nikoliv. Z tohoto důvodu nejsou zároveň podstatné ani stěžovatelovy deklarované důvody, proč se rozhodl pro zpětvzetí stížnosti proti zastavení trestního stíhání. 12.Ústavní soud v této souvislosti musel zároveň posoudit, zda analogické užití ustanovení § 12 zákona č. 82/1998 Sb. lze označit za ústavně konformní výklad podústavního předpisu. Vztah státu a jednotlivce upravený v zákoně č. 82/1998 Sb. se obecně řídí zásadami občanského práva, avšak s nutným přihlédnutím k jeho ústavněprávnímu rozměru. Z toho jsou pak odvozeny obecně uznávané představy o spravedlnosti obsahu tohoto vztahu, ideálně následně promítnuté do zákonné úpravy, která však nemůže být nikdy úplná, jak z hlediska výčtu skutečností vedoucích ke škodě a určení výměry případné náhrady, tak z hlediska výčtu konkrétní podoby všech okolností rozhodujících o oprávněnosti či neoprávněnosti výkonu státní moci, kterým by mohla být způsobena škoda. Z toho dle Ústavního soudu vyplývá nejen možnost, ale i povinnost aplikovat v určitých případech ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., popř. jiných relevantních právních předpisů, analogicky, s rozumně vysvětlenými důvody a přiměřenými dopady takového postupu [srov. usnesení ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4682/12 ]. Přitom však, na rozdíl od trestního řízení, neplatí, že by analogie musela být pouze ve prospěch obviněného, který je v kompenzačním řízení v postavení žalobce, ačkoliv je to vzhledem k faktickému propojení normotvůrce a žalovaného v jednom subjektu žádoucí [srov. zamítavý nález ve skutkově obdobné věci ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15 (N 10/80 SbNU 125)]. V posuzované věci došlo k analogické aplikaci ustanovení obecného (§ 12 zákona č. 82/1998 Sb.), které dostává konkrétní podobu díky soudcovské praxi. Důležité rovněž je, že daný problém byl řešen již v předchozí judikatuře Nejvyššího soudu, jak je uvedeno shora, neboť soudy v dané věci aplikovaly konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. 13.Ústavní soud považuje za podstatné zdůraznit, že stěžovatel se již jednou v dílčí části této své věci domáhal přezkumu u Ústavního soudu, a to pod sp. zn. IV. ÚS 88/24 . Ústavní soud v usnesení pro zjevnou neopodstatněnost, které bylo v předmětné věci vydáno, poukázal na ústavnost judikatury Nejvyššího soudu, podle níž zastavení trestního řízení pro promlčení samo o sobě neznamená nezákonnost trestního stíhání. Skutečnost, že osobu již z nejrůznějších důvodů odsoudit nelze, nečiní rovněž, s výjimkou vědomě svévolného postupu, celé trestní stíhání nezákonným. Ústavní soud v této věci zdůraznil, že v souladu se zákonem lze trvat na tom, aby se daná osoba domáhala dalšího pokračování v trestním řízení, kdy jeho výsledek eventuálně ukáže, že celé trestní stíhání bylo nezákonné. Ústavní soud tedy i v rámci nyní posuzované věci setrvává na již dříve aprobovaných závěrech, které se týkají téže stěžovatelovy věci.
14.Ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 88/24 Ústavní soud taktéž zopakoval svůj předchozí závěr, že je třeba vždy zkoumat, zda tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny [viz nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15 (N 10/80 SbNU 125), body 17 násl.]. Ústavní soud se tudíž již v tomto svém řízení zabýval otázkou svévole orgánů činných v trestním řízení ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 91/2011 u Obvodního soudu pro Prahu 1. V případě svévole by totiž kompenzace v posuzované věci mohla připadat v úvahu. Ústavní soud však v deklarovaném trestním řízení svévoli neshledal. Ústavní soud nyní podotýká, že svévole sama o sobě není dána dlouhým řízením před trestními soudy a opakovaným zprošťováním stěžovatele rozhodnutími nalézacího soudu a opakovaným rušením těchto rozhodnutí odvolacím soudem. Tyto skutečnosti samy o sobě svévoli neosvědčují. Najít spravedlivá kritéria pro určení hranice mezi svévolí, kde nárok na odškodnění vzniká, a toliko nakonec odmítnutým názorem, který nemusí s ohledem na důvody jeho odmítnutí představovat protizákonný postup, je úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení. Ten musí po důkladném zhodnocení důkazů posoudit, zda měl ten který orgán činný v trestním řízení dostatečný legitimní důvod považovat za oprávněný postup, který byl v konečném důsledku označen za nesprávný, nebo se jednalo o svévoli ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny. Ústavní soud se ve stávajícím řízení nehodlá od tohoto svého (předchozího) závěru uvedeného v usnesení sp. zn. IV. ÚS 88/24 odchýlit, když soudy se v napadených rozhodnutích touto otázkou dostatečně zabývaly a svévoli vyloučily. Ústavní soud tedy ani stran námitky svévole neshledal zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. 15.Napadená rozhodnutí se opírají o závěr, že přiznat nárok na náhradu trestním stíháním vzniklé škody nelze osobě, která byla stíhána pro jednání, jež představuje trestný čin, jehož trestnost je však již promlčena. Zároveň soudy vyloučily, že by se v posuzované věci jednalo o svévolný postup orgánů činných v trestním řízení. Takový závěr nenarušuje dle Ústavního soudu samotnou podstatu práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť je vyjádřením ústavně konformní zásady trestní legislativy, dle níž se musí státní orgány pokusit vyšetřit a postihnout veškeré trestně závadné jednání, u nějž není dostatečně zřejmá bezúspěšnost (resp. neoprávněnost) takové snahy. 16.Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu