Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
4 Tdo 948/2023
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 14. 11. 2023
Spisová značka : 4 Tdo 948/2023
ECLI: ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.948.2023.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Lhostejnost
Nepřímý pachatel
Spolupachatel
Škoda velkého rozsahu
Úvěrový podvod
Dotčené předpisy: § 211 odst. 1, 2 tr. zákoníku § 22 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: CD
Zveřejněno na webu: 6. 3. 2024
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
4 Tdo 948/2023-8076
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2023 o dovolání obviněného Mgr. Daniela Coufala , nar. 24. 7. 1968 v Přerově, bytem Krapkova 959/29, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 4 To 14/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 12/2016, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 3 T 12/2016 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný Mgr. Daniel Coufal (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že: „ obž. Coufal Daniel jako jednatel společnosti KHP montáž s.r.o., IČ 27681891, se sídlem Praha 5 – Smíchov Viktora Huga 377/4 (dále jen KHP) při sjednávání úvěru a čerpání úvěru v součinnosti s obv. E. M. u U. B. C. R., a.s., se sídlem XY, IČ: XY (dále jen U.) dne 28.03.2011 na pobočce Praha 5 uzavřel a podepsal jako dlužník smlouvu o kontokorentním úvěru č. 1319/11-120 s konečným dnem splatnosti dne 30.03.2012 na částku 10 mil. Kč, na účel úvěru financování provozních potřeb, dne 28.03.2011 na stejném místě jako postupitel podepsal smlouvu o zajištění postoupením pohledávek č. 2433/11-1319/11-120, kde v čl. II. této smlouvy je uvedeno, že postupitel postupuje U. veškeré své stávající pohledávky za všemi poddlužníky, které vyplývají z jeho běžných obchodních vztahů a jsou uvedeny v příloze č. 1 k této smlouvě a současně dle čl. V. obv. Daniel Coufal jako postupitel prohlašuje, že jím uváděné údaje ve smlouvě jsou pravdivé, postoupené pohledávky existují a jsou vymahatelné, přičemž seznamy pohledávek ze dne 19.4.2011, 17.5.2011, 17.6.2011, 18.7.2011, kde jsou uvedeni poddlužníci A., S., D., P., D., K., L., C., Ú., (podrobnosti ke společnostem níže) byly do U. předloženy dosud nezjištěnou osobou a dále obv. E. M. byly do banky předloženy níže uvedené smlouvy o dílo s údajnými poddlužníky – objednateli díla, které měly dokládat U. tyto závazkové vztahy a kde jako zhotovitel je uvedena vždy spol. KHP:
- smlouva o dílo č. 18-2011-KH/1038/02 ze dne 21.02.2011 se spol. A. A. s.r.o., se sídlem XY, IČ: XY (dále jen A.),
- smlouva o dílo č. 2011/924/00031/E71 ze dne 16.01.2011 se spol. S. s.r.o., se sídlem XY, IČ: XY (dále jen S.),
- smlouva o dílo č. 2010/AD/0281/B1 ze dne 02.03.2011 se spol. D.,
- smlouva o dílo č. 10-2011-KH/1021/02-C ze dne 19.01.2011 se spol. P. C. C. s.r.o., se sídlem XY, IČ: XY (dále jen P.),
- smlouva o dílo č. SM/05/11/39023 ze dne 28.02.2011 se spol. D. I. s.r.o., se sídlem XY, IČ: XY (dále jen D.),
- smlouva o dílo č. STR/PK/2011/0073 ze dne 21.02.2011se spol. K. M., s.r.o. se sídlem XY, IČ: XY (dále jen K.),
- smlouva o dílo č. S/2011/1093/A1ze dne 30.01.2011 se spol. L. C. s.r.o., se sídlem XY, IČ: XY (dále jen L.),
- smlouva o dílo č. 2010/NC/0277/A2 ze dne 26.02.2011 se spol. C. I. s.r.o., se sídlem XY, IČ: XY (dále jen C.),
- smlouva ze dne 26.07.2011 s Ú. V. N. P. se sídlem XY, IČ: XY (dále jen Ú.),
avšak tyto společnosti nikdy odběrateli a dlužníky společnosti KHP nebyly, což obv. E. M. i obv. Daniel Coufal věděl, protože ten žádné takové smlouvy s výše uvedenými společnostmi neuzavřel (kromě smlouvy s Ú. viz níže) a tím pádem z tohoto titulu nemohly vzniknout pohledávky a nemohlo vzniknout finanční plnění od těchto společností, přesto obv. Daniel Coufal deklaroval ve smlouvě o zajištění postoupením pohledávek č. 2433/11-1319/11-120, existenci těchto pohledávek a tím i možného finančního uspokojení U., čímž uvedl U. v omyl ohledně skutečnosti, která měla podstatný význam pro schválení úvěru, obv. Daniel Coufal za KHP smlouvu s Ú. V. N. P. se sídlem XY, IČ: XY (dále jen Ú.) dne 26.07.2011 sice podepsal, avšak práce na stavbě prováděla D. a KHP ani neobdržela od Ú. žádnou úhradu, přičemž obv. E. M., aby bylo dosaženo získání úvěru pro KHP u U., jednal s úvěrovým pracovníkem před uzavřením úvěrové smlouvy v únoru 2010, přičemž vystupoval jako ředitel firmy KHP, kdy pracovníka banky informoval o sjednaných zakázkách s odběrateli A., C., S., K., B., D., O., Č. D., A. J. a předložil mu k nahlédnutí některé smlouvy s uvedenými odběrateli a následně byli tito odběratelé uvedeni v žádosti o úvěr datované dne 7.3.2011 a předané do banky obv. E. M., tímto popisem odběratelů společnosti KHP vytvořil obv. E. M. u pracovníka banky dojem že spol. KHP má zamluvené bonitní odběratele, přičemž společnost KHP obv. E. M. prezentované zakázky neměla, tudíž neměla z čeho úvěr uhradit, což obv. E. M. věděl, následně byl úvěr čerpán tak, že dne 29.03.2011 předal obv. Daniel Coufal obv. E. M. elektronický bankovní klíč k běžnému účtu KHP č. XY, kde ke dni 30.03.2011 byl otevřený úvěrový rámec ve výši 10 000 000,- a od 30.03.2011 do 11.4.2011 obv. E. M. elektronicky převedl z účtu XY:
1. dne 30.03.2011 částku 1 539 136,00 Kč, na účet dosud nezjištěného subjektu č. XY,
2. dne 30.03.2011 částku 834 576,00 Kč, na účet dosud nezjištěného subjektu č. XY,
3. dne 30.03.2011 částku 200,00 Kč, na účet dosud nezjištěného subjektu č. XY,
4. dne 31.03.2011 částku 1 864 661,00 Kč, na účet dosud nezjištěného subjektu č. XY,
5. dne 31.03.2011 částku 1 725 392,00 Kč, na účet dosud nezjištěného subjektu č. XY,
6. dne 31.03.2011 částku 1 494 219,00 Kč, na účet dosud nezjištěného subjektu č. XY,
7. dne 31.03.2011 částku 100 000,00 Kč, na účet dosud nezjištěného subjektu č. XY,
8. dne 01.04.2011 částku 2 289 482,00 Kč, P. M. s.r.o, č. XY,
9. dne 01.04.2011 částku 10 000,00 Kč, KHP č. XY,
10. dne 04.04.2011 částku 70 000,00 Kč, na účet dosud nezjištěného subjektu č. XY,
11. dne 04.04.2011 částku 24 900,00 Kč, na účet dosud nezjištěného subjektu č. XY,
12. dne 11.04.2011 částku 500 206,00 Kč, na účet dosud nezjištěného subjektu č. XY,
celkem 10 452 772,00 Kč
přestože věděl, že k poukázání těchto částek není právní ani ekonomický důvod a tím bylo vyčerpáno celkem 10 000 000 Kč z úvěru poskytnutého ve výši 10 000 000 Kč, ke dni splatnosti úvěru č. 1391/11-120 dne 30.03.2012 společnost KHP splatila jen 176 679 Kč jistiny úvěru a tím způsobili obv. Daniel Coufal a obv. E. M. poškozené U. škodu ve výši 9 823 321 Kč.
a dále
obv. Daniel Coufal jako jednatel společnosti KHP při sjednávání úvěru a čerpání úvěru v součinnosti s obv. E. M. u R., a.s. se sídlem XY, IČ: XY, se sídlem XY, IČ: XY (dále jen R.) dne 24.03.2011 na pobočce R. uzavřel a podepsal obv. Daniel Coufal jako dlužník smlouvu o kontokorentním úvěru č. SU-01/KTKIN/01/27681891 s konečným dnem splatnosti dne 23.03.2012 na částku 3 500 000 Kč na účel úvěru financování pohledávek za odběrateli a dne 24.03.2011 na stejném místě jako zástavce podepsal smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám, kde v čl. III. bod 1. této smlouvy je uvedeno, že „ zástavce se zavazuje dnem akceptace nabídky zastavení pohledávek zřídit zástavní právo k peněžitým pohledávkám za obchodními partnery specifikovanými vždy v příslušné nabídce,“ přičemž v listině ze dne 24.03.2011 Nabídka zastavení pohledávek, kterou obv. Daniel Coufal podepsal, je uvedena výše nabízených pohledávek 5 331 745 Kč bez bližší specifikace a v listině ze dne 02.085.2011 Nabídka zastavení pohledávek, kterou obv. Daniel Coufal podepsal, je uvedena výše nabízených pohledávek 7 639 437 Kč bez bližší specifikace, přičemž tyto pohledávky slouží k zajištění a budou zastaveny dle podmínek smlouvy, obv. Daniel Coufal tyto listiny podepsal i přes to, že věděl, že společnost KHP žádnou činnost nevykonává a tudíž žádné pohledávky vzniknout nemohly a přesto jejich souhrnnou hodnotu nabídl R. k zastavení, následně byl úvěr čerpán tak, že dne 24.02.2011 předal obv. Daniel Coufal obv. E. M. elektronický bankovní klíč k běžnému účtu KHP č. XY, kde ke dni 24.03.2011 otevřený úvěrový rámec ve výši 3 500 000 a od 24.03.2011 do 31.03.2011 obv. E. M. elektronicky převedl z účtu XY:
1. dne 24.03.2011 částku 64 320 Kč na účet dosud nezjištěného subjektu č. XY,
2. dne 27.03.2011 částku 97 267 Kč, 1. K. S. s.r.o., č. XY,
3. dne 27.03.2011 částku 654 789 Kč, B. C. s.r.o., č. XY.
4. dne 27.03.2011 částku 598 768 Kč, S. M. s.r.o., č. XY,
5. dne 28.03.2011 částku 498 054 Kč, S. s.r.o., č. XY,
6. dne 29.03.2011 částku 200 000 Kč na účet dosud nezjištěného subjektu č. XY,
7. dne 30.03.2011 částku 50 000 Kč na účet dosud nezjištěného subjektu č. XY,
8. dne 30.03.2011 částku 500 234 Kč, S. M. s.r.o., č. XY,
9. dne 31.03.2011 částku 998 000 Kč, B. C. s.r.o., č. XY,
přestože věděl, že k poukázání těchto částek není právní ani ekonomický důvod a tím vyčerpal celkem 3 500 000 Kč z úvěru poskytnutého ve výši 3 500 000 Kč, ke dni splatnosti 23.03.2012 úvěru č. 1391/11-120 společnost KHP nesplatila nic a tím způsobili obv. Daniel Coufal a obv. E. M. R. škodu ve výši 3 500 000 Kč. “ .
2. Za uvedený zvlášť závažný zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku ve spojení s § 58 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. 3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně poškozené organizace R., a. s., XY (dále také jako „R.“), a U. B., a. s., XY (dále také jako „U.“), odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 4 To 14/2023, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 4 To 14/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), a m) tr. ř., jelikož je přesvědčen o tom , že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále je přesvědčen, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány zmíněné důvody dovolání. 6. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle názoru obviněného naplněn tím, že jeho výslech neobsahuje doznání ke skutku, ale pouze pravdivé vylíčení rozhodných skutečností vylučujících naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 211 odst. 1, 2, 6 tr. zákoníku. Současně namítá, že doznání spoluobviněného M. je považováno za usvědčující důkaz proti jeho osobě, aniž by byly uváženy všechny relevantní skutečnosti vyplývající z dokazování, ve vztahu, k nimž nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (nebyl proveden žádaný a navrhovaný grafologický posudek, který by potvrdil, že konkrétní listiny založené u bank nepodepsal). 7. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný opírá o argumentaci, že schází naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu, příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem – vznikem škody a škodou. Namítá, že poskytl zajišťovací instrumenty ve formě avalisty na směnkách a také následně čelil směnečnému platebnímu řízení a též se i dohodl na úhradě závazku. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dovozuje z toho, že jednal ve skutkovém omylu podle § 18 tr. zákoníku. 8. Obviněný dále rozebírá subjektivní stránku a poukazuje na složku volní a složku vědění. Podotýká, že neznal a ani nepředpokládal trestněprávní jednání spoluodsouzeného M. a dalších osob vytvářejících v rozhodné době klamavé zdání o realitě obchodní činnosti pro společnost obviněného KHP montáž, s. r. o. Má za to, že v jeho případě schází obě složky a nelze tak dovodit naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu.
9. Dovolatel dále namítá, že pokud byl přesvědčivým jednáním a vystupováním spoluobviněného M. a dále chováním dalších osob uveden v omyl, že spojení jeho společnosti se společností spoluobviněného přinese rozvoj a nové zakázky, které měli realizovat, tak se z jeho strany mohlo jednat maximálně o podcenění obchodního rizika, ovšem nikoliv o úmyslné jednání s cílem poškodit banky. Podle obviněného s tímto primárně koresponduje i vytýkané předání ovládacích klíčů k bankovním účtům, kdy je zřejmé, že to byl právě spoluobviněný M., který od okamžiku načerpání úvěrových hodnot od bank poskytující úvěry s finančními částkami nakládal naprosto v rozporu se smlouvou, jakož i společnými ujednáními. Zdůrazňuje, že poskytnuté úvěry měly sloužit k obchodním potřebám KHP a nikoli osobnímu obohacení spoluobviněného, potažmo jeho společnosti či jiných na jeho trestné činnosti zainteresovaných osob. Konstatuje, že dané „finanční prostředky nesloužily a ani neměly k obohacení mojí osobo, ke kterému dojít v souladu s mojí vůlí nemělo a ani nedošlo, což bylo ostatně prokázáno.“ Doplňuje, že jednání, jakož i úmysl pachatele musí od samého počátku směřovat ke způsobení celého následku, kterým je v tomto případě i výše škody ve formě nesplacení dluhů, když nelze přehlédnout, že úvěrové závazky KHP zajistil osobním směnečným rukojemstvím doložkou per Aval na směnečných závazcích, které tak zajišťovaly dobytnost pohledávek, avšak ani toto nebylo nijak stran výše škody a naplnění kvalifikované skutkové podstaty zohledněno.
10. Obviněný má za to, že jednal ve skutkovém omylu, když bylo osobami páchajícími trestnou činnost za užití dalších osob, a nepravdivých listin vytvořeno naprosto klamné zdání o legálnosti obchodních transakcí, o čemž byl těmito osobami i opakovaně utvrzován.
11. Dovolatel je dále přesvědčen, že soudy obou stupňů naprosto chybně vyhodnotily jak jeho aktivní jednání, tak i skutečnosti související. V tomto vidí a namítá rozpor s objektivní stránkou trestného činu úvěrového podvodu. Podle jeho názoru totiž nelze dojít k závěru, že od samého počátku úmyslně činil úkony/jednání poškozené uvést v omyl směřujíce tímto jednáním ke způsobení škody. Jeho jednání nesměřovalo primárně k obohacení sebe či jiného, jakož i použití načerpaných úvěrů v rozporu s úvěrovou smlouvou. Soudy totiž vycházejí z listin, výpovědí spoluobviněného M. a jeho vlastní výpovědi, kterou nepřesně označují za doznání. Obviněný namítá, že ale „po celou dobu konzistence jen vypovídám naprosto nezkreslenou pravdu o tom, co se stalo cca před 12 lety.“. Poukazuje na to, že výpověď spoluobviněného M. je značně přeceňována, ale jeho doznáním je deklarován skutek tak, jak je vymezen ve skutkové větě nalézacího soudu, s čímž v návaznosti na naplnění svojí subjektivní stránky nesouhlasí, neboť je toho názoru, že její naplnění nemá reálnou oporu v dokazování, resp. skutkových zjištěních z nich vzešlých. Akcentuje, že nejednal vědomě a volně v součinnosti se spoluobviněným M. a nechtěl sebe nebo jeho či někoho jiného obohatit na úkor bank poskytujících úvěry. Pokud cokoliv podepsal tak s výhradou obchodní spolupráce mezi KHP a D. a většina listin již byla předpřipravena a žádné neexistující pohledávky nikam nezakládal, neboť o nich neměl žádné povědomí ani přístup. Jako zcela zásadní poznatek vnímá, že při domovní prohlídce D. bylo nalezeno razítko společnosti KHP, kterým nedisponoval a toto se vyskytovalo na určitých listinách založených do banky, z čehož plyne, že je nemohl dodat on a že i rozporoval na určitých listinách svůj podpis, což nebylo nijak vzato v úvahu.
12. Zdůrazňuje, že bylo odhlédnuto od skutečnosti, že spoluobviněný M. byl již v minulosti za obdobné jednání odsouzen, a ve většině zbývajících skutků, resp. že spoluobvinění využili institutu buď prohlášení viny, nebo dohody o vině a trestu, které nalézací soud schválil, ovšem za naprosto rozdílné skutkové situace, neb se jednalo v absolutní většině o aktivní či pasivní tzv. „bílé koně“, kteří dostávali za svoji ryze formální účast v právnických osobách, a s nimiž neměli předem nic společného, a které ovládal spoluobviněný, směšně zaplaceno, což mohlo být jakýmsi varovným signálem pro tyto zbývající spoluobviněné. Obviněný namítá, že se ale v jeho případě jednalo o skutečnost, že chtěl podnikat v Praze. Fungující společnost koupil od svého příbuzného. Mínil od samého počátku vytvářet a rozvíjet obchodní činnost, osobně sháněl zakázky, činil úkony ke transformaci společnosti a tuto převedl až v okamžiku, kdy zjistil naprosto rozporuplné jednání spoluobviněného M. s původní dohodou, když tento odmítal jakoukoli nápravu, a ještě se mu vysmíval. Proto sám učinil trestní oznámení orgánům činným v trestním řízení, aniž by se s touto skutečností někdo náležitě zabýval. Opakovaně se dožadoval sdělení výsledku jeho podání, k čemuž do dnešního dne nedošlo, přičemž byl nakonec on sám obviněn a odsouzen.
13. Uvádí taktéž, že nelze dohledat s ohledem na výše uvedené ani příčinou souvislost mezi jeho zaviněným jednáním a vznikem škody. Jeho účast lze hodnotit jako naivní, ovšem nikoliv aktivní. Obviněný je přesvědčen, že byl použit jako tzv. živý nástroj ke spáchání trestné činnosti. Dodává, že se snažil soudům osvětlit svou motivaci k podnikání v Praze a tím v podstatě vyloučit závěry směřující k jeho odsouzení.
14. Dále tvrdí, že naprosto selhaly kontrolní mechanismy bank, jejichž někteří pracovníci byli do jednání spoluobviněného M. aktivně zapojeni a též odsouzeni, stejně jako zpracovatelé účetnictví a další. Odmítá taktéž, že by se mohl podílet na jakémkoli trestním jednání někoho jiného z vlastní vůle a vědomí. Doplňuje, že však mimo jakoukoli pochybnost nebyl s to předvídat či ovlivnit trestné jednání jiných osob způsobit trestněprávní následek a ani s tímto nebyl předem ani následně jakkoliv srozuměn.
15. Dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, kdy některé pasáže cituje. Jedná se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 854/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008. Odkazuje také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017.
16. Akcentuje rovněž, že spoluobviněný M. může i lhát, mluvit nepravdu a zkreslovat, a pokud nejsou skutečnosti jím předestřené nijak náležitě ověřeny a podpořeny, není možné k jeho výpovědi slepě přihlížet. Jedná se o přímého pachatele, který zneužil jeho důvěry a použil ho jako živý nástroj ke spáchání trestné činnosti.
17. Obviněný taktéž zdůrazňuje, že není možné použít jeho výpověď zcela izolovaně, respektive opakovaně výpovědi hodnotit jen úhlem pohledu tak, aby zapadly do kontextu skutku, aby byla, ovšem jen zdánlivě, naplněna skutková podstata stíhaného trestného činu. Namítá, že navrhoval zpracování grafologického posudku za účelem vyvrácení, že na určitých konkrétních listinách je skutečně jeho podpis, když těmto návrhům nebylo vyhověno, aniž by však soudy odůvodnily, proč tomu tak je. Taktéž opětovně poukazuje na to, že všechny listiny v bance byly již předpřipraveny a on byl jen toliko subjektem, který je jako statutární orgán toliko podepsal, a pokud upozornil na rozpor, byl spoluobviněným M. a pracovníky odbyt, že to je vše v pořádku. Žádné pohledávky, které měly cokoli zajišťovat aktivně, nikam nepředkládal, a proto toto ani nebylo a nemohlo být objektivně prokázáno – nelze ze skutkových zjištění dovodit.
18. Obviněný je tak přesvědčen, že jak odvolací, tak i nalézací soud zcela chybně postupovaly, když shledaly všechny formální znaky, jakož i společenskou škodlivost v jeho jednání a subsumovaly jeho jednání jako trestné pod skutkovou podstatu přečinu úvěrového podvodu (správně zločinu). I kdyby jakkoli ze své naivity pochybil, je přesvědčen, že jednal ve skutkovém omylu, jakož i při zásadním podcenění situace a spoluodpovědnosti poškozených, resp. určité vlastní participaci osob za ně jednajících na jednání skutečného pachatele M. Je přesvědčen, že nenaplnil všechny znaky stíhaného trestného činu a namítá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně dovozuje naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 19. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. a zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, č. j. 4 To 14/2023-7878, a přikázal v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 20. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 4. 10. 2023, č. j. 1 NZO 597/2023-9, nejprve stručně shrnula průběh trestního řízení a obviněným uplatněné dovolací důvody. K argumentaci zařazené pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvádí, že obviněný jen setrvává na svém obhajovacím postoji, který uplatnil před soudy nižších stupňů. Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu pak vytýká, že se rozhodný skutkový stav věci nachází ve zjevném rozporu s jeho důkazním podkladem. Ke svému závěru o jeho vadné povaze však dospívá pouze ve spojení se striktním odmítnutím vypovídací hodnoty důkazů, ze kterých soudy vycházely, pokud dospěly ke shodnému závěru, že jeho obhajoba byla vyvrácena. Dovolatel tak vyjádřil jen pouze svoje stanovisko, že jeho vina nebyla prokázána těmi důkazy, o které ji opíraly oba soudy. Namítanou vadu skutkových zjištění, které byly pro posouzení jeho trestní odpovědnosti rozhodnými, podle státní zástupkyně neodůvodnil způsobem, jenž by odpovídal těm zákonným a dostupnou judikaturou blíže rozvedeným podmínkám, které by zásah do rozhodných skutkových zjištění umožňovaly, což dále rozvádí. Je toho názoru, že ze způsobu odůvodnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že došlo pouze k jeho formálnímu uplatnění, a tedy bez respektu k účelovému zaměření tohoto důvodu. 21. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu nespatřuje státní zástupkyně ani v námitce tzv. opomenutého důkazu. Z obsahu dostupného spisového materiálu zejména protokolů o hlavním líčení ze dne 6. 9. 2022 a ze dne 9. 11. 2022 nevyplývá, že by obviněný před nalézacím soudem takové důkazní návrhy uplatnil a pokud se o nich zmiňuje při odůvodnění podaného odvolání, pak se jedná ve smyslu jeho dikce o „seznamy pohledávek a smluv“, které měly sloužit k zajištění pohledávek z předmětných úvěrových vztahů s tím, že tyto listiny (jako přílohy k žádostem o úvěr) nepodepsal a za účelem potvrzení své obhajoby v tomto směru také požadoval opatření grafologického posudku – viz text jeho odvolání ze dne 13. 1. 2023. V této souvislosti však dovolatel přehlédl, že z hlediska stvrzení pravdivosti údajů uváděných při sjednávání obou předmětných úvěrových smluv, ke kterému došlo jeho podpisem, mu bylo vytýkáno a následně přisouzeno, že v návaznosti na podpis smlouvy o kontokorentním úvěru s U., a. s., za stranu úvěrovanou podepsal jako postupitel smlouvy o zajištění předmětných úvěrů postoupením pohledávek na stranu úvěrující. Přitom pod bodem II. této smlouvy byly veškeré stávající pohledávky z běžných obchodních vztahů strany úvěrované za všemi jejími poddlužníky dále specifikovány tak, že byly vyjmenovány v příloze 1. Současně pod bodem V. smlouvy dovolatel za postupitele prohlašuje, že jím uváděné údaje ve smlouvě jsou pravdivé, že postoupené pohledávky existují a jsou vymahatelné. Nebylo mu tedy vytýkáno, že by ony přílohové materiály ke zvolenému způsobu zajištění předmětného úvěrového vztahu podepsal, ale že svým podpisem stvrdil jejich pravdivost (přestože byly do jmenovaného bankovního ústavu předloženy dosud nezjištěnou osobou – viz odpovídající část popisu skutkové věty). Pokud nebyla otázka dovolatelova podpisu na uvedených listinách určující pro vyvození jeho odpovědnostního vztahu ve smyslu § 211 trestního zákoníku, pak ani jím navržené důkazy (pokud lze vůbec hovořit o řádně uplatněných důkazních návrzích) nemohly být považovány za podstatné. Byť mohl obdobnou argumentaci uplatnit i v souvislosti se sjednáváním úvěrového vztahu s R., a. s., nemohl z výše uvedených důvodů ani v tomto případě založit důvod dovolacího přezkumu z titulu vady opomenutých důkazů. 22. Nad rámec podaného vyjádření státní zástupkyně konstatuje, že poněkud zjednodušené pojetí hodnotícího postupu soudu nalézacího zhojil soud odvolací, který podrobně rozvedl obsah všech tří procesních výpovědí obviněného. Pokud jeho celkovou vypovídací hodnotu posoudil jako částečné doznání, pak zcela správně poukázal i na stanovisko obviněného, že si tzv. připadal jako bílý kůň, a to při znalosti významu tohoto pojmu. Obviněný totiž připustil, že se spoluobviněný M. nacházel v rámci jím provozované společnosti KHP v postavení finančního ředitele a popsal jeho aktivity v rámci sjednávání obou úvěrů, jakož i způsob jejich zajištění převodem jejich údajných majetkových práv, aniž by však v této souvislosti konkretizoval právní tituly, na kterých měla být ona majetková práva založena. Mělo tomu tak být na podkladě výkonu její podnikatelské činnosti při prakticky absentujícím materiálním a personálním zázemí, kterým by mohly být ony převáděné majetkové nároky podloženy. A to za stavu dovolatelovy výlučné odpovědnosti za veškeré právní úkony uskutečněné za společnost KHP včetně sjednávání předmětných úvěrových smluv za součinnosti spoluobviněného M. Státní zástupkyně akcentuje, že jmenovaného spoluobviněného přitom nevázal k úvěrované společnosti KHP žádný právní vztah, nicméně se zasadil o všechny takové aktivity při sjednávání úvěrových vztahů a čerpání úvěrových prostředků, které mu byly z dovolatelovy strany umožněny. Stalo se tak jeho zcela pasivním postojem v souvislosti s přípravou podkladů budoucích úvěrových smluv, jakož i absentující kontrolou účelového způsobu využití uvolněných úvěrových peněz. Dále tomu tak bylo aktivním předáním nástroje spojeného s úvěrovanými účty (bankovní kalkulačka), který měl sloužit pouze odpovědnému zástupci úvěrované společnosti; předání firemních razítek pak nevyjímaje.
23. Státní zástupkyně dodává, že přehled odvolacím soudem poukazovaných důkazů zejména listinné povahy pak plně konvenuje tomu dovolatelovu doznávacímu postoji, kterým přiznává naprosto volné pole působnosti v posuzované oblasti úvěrování společnosti KHP, jenž poskytnul bez jakéhokoliv odpovědnostního právního titulu právě spoluobviněnému M. a který byl (v rámci prohlášení viny) potvrzen i z jeho strany. Bylo tedy možno učinit spolehlivý závěr, že jednání obou jmenovaných spoluobviněných na sebe vzájemně navazovalo a stalo se v souhrnu individuálního přispění každého z nich nezbytnou podmínkou k naplnění znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu úvěrového podvodu § 211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku spáchaného za podmínek § 23 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství. Přitom danou právní kvalifikaci považuje státní zástupkyně za plně odpovídající. Z těchto důvodů obviněným dále namítaná nesprávnost právního posouzení skutku, založená na námitce chybějící příčinné souvislosti (pouze) mezi jeho jednáním a způsobením škody, byla uplatněna bez respektu ke skutkovému podkladu výroku o jeho vině. Neodpovídá tedy účelovému zaměření uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 24. Podle státní zástupkyně nelze ani přiznat žádnou míru opodstatněnosti namítaného nedostatku dovolatelova zavinění s přihlédnutím k té dovolací argumentaci, že v rámci jednání o uzavření předmětných úvěrových smluv měl být uveden v omyl. O jím prosazovaný náhled v podobě tzv. podcenění obchodního rizika nikoliv jako úmyslného jednání s cílem poškodit banky totiž nemůže jít za jim popisovaného stavu, kdy v postavení statutárního zástupce společnosti KHP jako jediné odpovědné osoby za dodržení veškerých smluvních podmínek budoucího úvěrového věřitele připustil, aby byla jím zastupovaná společnost úvěrového žadatele fakticky a bez jakýchkoliv omezení ovládána spoluobviněným M. Dospěl-li (nejen) soud odvolací k závěru, že se dovolatel nacházel v postavení tzv. bílého koně, jednajícího minimálně v úmyslu nepřímém, pak si za takových okolností své údajné obchodní součinnosti s M. musel být obviněný vědom jak svého odpovědnostního postavení v rámci sjednávání předmětných úvěrových vztahů, tak musel být srozuměn s eventualitou, že jím poskytnuté údaje budoucím úvěrovým věřitelům nejsou pravdivé a že účel využití poskytnutých úvěrových prostředků nebude dodržen. Dovození jeho trestní odpovědnosti za zaviněné jednání, spáchané společně s další osobou, rozhodně nelze zaměňovat s jím namítanou nezpůsobilostí ovlivnit trestné jednání jiných osob a způsobit trestný následek v podobě bezprávného obohacení, škody na úkor poškozených. V této souvislosti státní zástupkyně poukazuje také na to, že dovolatelem poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 854/2017, vypovídá v jeho neprospěch. Shodně tak i anotace z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, ale i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008.
25. Závěrem státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 26. Dne 26. 10. 2023 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání. Obviněný je přesvědčen, že státní zástupkyně vůbec nereflektuje jeho námitky obsažené v dovolání, obsah spisu a provedené dokazování. Opětovně akcentuje, že byl uváděn v omyl odsouzeným M. To předně pro vyvolání obrazu o naprosté legálnosti takového jednání. Nebyl za jednání honorován jako tzv. bílý kůň, nýbrž se jednalo o jeho společnost, kdy získal na odsouzeného M. doporučení za účelem rozšíření jeho podnikání v Praze. Byl svolný přijmout směnečné rukojemství za firemní úvěry, a to zjevně v bláhově nabytém přesvědčení, že úvěrem získané prostředky povedou k rozběhnutí podnikání. Odkazuje na významný vliv a přesvědčivé vystupování odsouzeného M. To, že odevzdal jmenovanému „klíče“ k internetovému bankovnictví, nemůže samo o sobě, ani v souvislostech, naplnit skutkovou podstatu úvěrového podvodu, konkrétně podvodný úmysl. Opětovně zdůrazňuje, že nepředkládal jakékoliv smlouvy o dílo, které měly prezentovat ujištění poskytovatelů úvěru o schopnosti, resp. budoucí platební solidnosti, a že sám žádal dokonce i bankovní domy, dokud nebudou smlouvy reálně podepsány, aby úvěry neproplácely, avšak bankovní domy tak přesto proti jeho vůli učinily (což více rozvádí na str. 5 své repliky). Namítá, že v takovém případě jde o reálné zavinění poškozeného, který podcenil svoje obchodní postavení „které je t. č. přenášeno na dovolatele“. Skutečnost, že odsouzený M. jednal nekale, potvrzuje vytvoření plagiátu obchodního razítka společnosti KHP montáž, mimo jiné nalezené při prohlídce jiných prostor užívaných M.
27. Dovolatel dále uvádí, že předkládá naprosto konkrétní rozpory zjevné z dokazování, kterými upřesňuje dovolací námitky, které korespondují s jeho konzistentními výpověďmi. Zdůrazňuje, že ostatní obvinění neměli s jeho případem cokoliv společného, do jedné trestní věci byl jeho skutek zařazen z důvodu rozsáhlé trestné činnosti spoluobviněného M. Dodává, že další obviněné osoby neznal. Taktéž uvádí, že byl ve zcela jiném postavení než ostatní spoluobvinění, když nelze tvrdit, že se k jakýmkoliv úkonům ve prospěch jiné osoby propůjčoval za odměnu, když společnost KHP zakoupil od svého bratrance, a to z vlastních finančních prostředků. Chtěl aktivně působit v oboru stavební činnosti a využít tak zkušeností nabytých ve společnosti svého otce. Dokonce se vzdal jakékoliv odměny, dokud společnost nebude zisková. Snažil se, aby společnost začala fungovat. Popisuje své aktivní jednání, které k tomuto mělo směřovat. Akcentuje absenci racionálního motivu k uvedenému jednání, když takovým jednáním by ohrozil nejen sebe samého, ale také svou rodinu, zejména tehdy desetiletého syna. Namítá, že aktivně odmítl uzavřít třetí úvěr sjednaný spoluobviněným M., dokud nebude řádně splacen předchozí úvěr a nebude mít v rámci činnosti a financování společnosti reálnou potřebu spojenou s konkrétní zakázkou. Při nestandardním chování spoluobviněného M., L. i Š. odmítl setrvat v pozici jednatele společnosti, a naopak vyvíjel činnost, aby úvěry byly splaceny. V té době však již nebyl majitelem obchodního podílu ani jednatelem (září 2011) a jeho možnosti cokoli pozitivně ovlivnit reálně neexistovaly. Uvádí, že „Dle úředního záznamu PČR (2968) falšované S. E. M. do U.“ dodal dne 11. 7. 2011 v 16:00 hod., a to s druhým jednatelem společnosti Netopilem. Z vlastních finančních prostředků splatil R. částku 200 000 Kč. Poté co odsouzený M. i po uzavření výše uvedených zakázek z úvěrů nic nesplatil, podal na něj trestní oznámení. Namítá, že v rozporu tvrzeného žalobou v době sjednání obou úvěrů společnost KHP montáž, s. r. o., činnost vykonávala, což konkrétně rozvádí.
28. U výstavby MŠ J. mj. akcentuje, že částka, která je uvedena v nabídce zastavení pohledávek ze dne 24. 3. 2011, vychází z výše kalkulace dohodnuté s D. E. a KHP montáž jako subdodavatelem. Práce byly ze strany KHP zajištěny externími pracovníky dohodou. Přítomnost pracovníků společnosti KHP montáž byla svědecky doložena jednak panem G. v průběhu hlavního líčení dne 9. 11. 2022, či svědeckou výpovědí ze dne 20. 11. 2014 pana R. KHP montáž zde byla subdodavatelem, a to na základě subdodavatelské smlouvy o dílo – podle dovolatele se ovšem nejedná o smlouvu uvedenou ve vyšetřovacím spise pod číslem 2992-3001, ačkoli je stejného data. Uvádí, že tato smlouva je falzum, dodaná U. podle vyšetřovacího spisu (2972) 14. 7. 2011, a je zde zneužita identita obviněného – zfalšován jeho podpis. Zřízení klempířské dílny v H. je svědecky doloženo panem S. ze dne 27. 7. 2011. Realizace zakázek tak byla pro obviněného přesvědčivým argumentem, že jde o reálnou výrobní činnost a o potřebě zřídit firemní úvěr.
29. Namítá, že odsouzený M. vytvářel fiktivní smlouvy s názvy společností, o kterých později tvrdil, že je nezná, ačkoli při policejní prohlídce byla u něj nalezena razítka použitá při falšování bance předkládaných smluv. Taktéž akcentuje , že při podpisu smlouvy dne 27. 3. 2011 přítomné pracovníky banky U. upozornil, že v dané chvíli společnost KHP montáž nerealizuje žádné další zakázky – kromě právě realizované výstavby mateřské školy J., kterými by mohla ručit za tento úvěr, a žádal o odložení otevření úvěru do doby, než se tato stávající situace změní. Pracovníky banky bylo toto odsouhlaseno s tím, že v té chvíli se do věci vložil spoluobviněný M. Ten uvedl, že společnost D. E. má připravovaných zakázek dost a společně s L., údajně účetním i pro společnost D. E., připraví seznam těch, které třeba subdodavatelsky postoupí společnosti KHP montáž, a L. je do banky dodá. Mezi pracovníky banky a jím, tedy obviněným, došlo k dohodě, že úvěrová smlouva bude podepsána tentýž den, ale úvěr bude zpřístupněn po dodání požadovaných dokladů. Z tohoto důvodu smlouvu v dobré víře podepsal, včetně avala blankosměnkou. Zdůrazňuje, že tento úvěr byl již v době podpisu dne 27. 3. 2011 bankou U. schválen, a tudíž seznam zakázek sloužících k jeho krytí na rozhodnutí banky neměl žádný vliv. Akcentuje, že posléze vyšlo najevo, že úvěr byl v celé výši zpřístupněn prakticky ihned. Nadto obviněnému nebylo bankou umožněno si takto závažnou a rozsáhlou smlouvou předem řádně prostudovat, tudíž lze připustit, že v rámci takovéto smlouvy došlo i k podpisu určitého obsahu, který v dané chvíli neodpovídal skutečnosti. Když chtěl následně zjistit, jaké dokumenty byly skutečně spoluobviněným M. doloženy, pracovníci ani jedné z bank R. ani U., mu toto neumožnili. O množství zfalšovaných dokumentů v rámci, kterých byla bez jeho vědomí hrubě zneužita jeho osobní identita a na kterých je falšován jeho podpis a používána falešná razítka různých společností nalezená policií, ukrytá v podhledu v kanceláři M., se dozvěděl až z vyšetřovacího spisu a ihned žádal o grafologickou expertízu, která ovšem vyšetřovatelem nebyla umožněna.
30. Následně dodává, že na schůzku do R. ohledně smlouvy o úvěru, v souvislosti s vystavením bankovní záruky ve výši „500T Kč“ v rámci tendru zateplení ZŠ T., šel sám. Připravený úvěr podepsat odmítl s tím, že pokud není splacený první úvěr, určitě nebude zřizovat druhý u R. To měl oznámit následně i spoluobviněnému M. za přítomnosti Š. Jeho primárním zájem tak bylo čestné podnikání. Jako důkaz odkazuje na emailovou komunikaci s R., S., Smlouva o úvěru R. a žádost o vystavení závazného příslibu, ze dne 8. 4. 2011, založeného ve spise. Dále reaguje na důkaz provedeným odvolacím soudem o nízkém počtu stálých zaměstnanců – který považuje za nadbytečný, neboť vysvětlil, že pracovníci na realizaci zakázek pracovali pod vedením pana K. na dohodu o provedení práce.
31. Dovolatel v závěru repliky žádá, aby bylo po provedeném řízení u Nejvyššího soudu jeho dovolání plně vyhověno.
III.
Přípustnost dovolání
32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV.
Důvodnost dovolání
33. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 34. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 35. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 36. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm označuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. 37. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 38. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. zakládá existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř. 40. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání ve své podstatě uplatňuje totožné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, přičemž tento soud na jeho obhajobu dostatečně reagoval. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými před soudem prvního stupně a v rámci podaného odvolání, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
41. Bez ohledu na shora uvedené Nejvyšší soud přistoupil k věcnému přezkumu podaného dovolání. Zde je namístě především opětovně připomenout, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, takže jeho úkolem není znovu reprodukovat, rozebírat, porovnávat provedené důkazy a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry a nahrazovat tak činnost soudů nižších stupňů. Je tomu tak proto, že těžiště dokazování je před soudem prvního stupně, potažmo soudem druhého stupně. Z pohledu tohoto závěru je třeba uvést, že jak již bylo naznačeno, dovolatel fakticky opakuje v rámci svého dovolání námitky, které uplatnil v předchozím řízení před nalézacím a odvolacím soudem, přičemž zejména odvolací soud na tyto námitky podrobně reagoval. Navíc je třeba mít za to, že argumentace dovolatele se z velké části zcela zjevně rozchází se zákonodárcem vymezenými dovolacími důvody. Dovolatel předně v dovolání rozporuje hodnocení důkazů soudů nižších stupňů a staví se de facto do pozice oběti. Jeho argumentace však nepřesahuje pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů, jak který důkaz hodnotit a jak pohlížet na jeho obhajobu, a jako taková není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolatelem uplatněné dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Jedinou výjimku tvoří argumentace dovolatele stran naplnění subjektivní stránky a námitka existence tzv. opomenutého důkazu. Námitku stran subjektivní stránky ovšem obviněný opírá zejména o přesvědčení, že maximálně podcenil obchodní riziko. V tomto směru je nutno akcentovat, že zejména odvolací soud detailně ve svém rozhodnutí popsal, na základě, jakých důkazů a skutečností lze jednání obviněného srovnat s chováním tzv. „chodícího bílého koně“, kdy tento soud uzavřel, že jeho jednání odpovídá prvkům nepravé lhostejnosti, a tedy i naplnění eventuálního úmyslu. Námitky dovolatele stran subjektivní stránky lze proto podřadit pod zmíněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pouze toliko formálně, když po obsahové stránce je musel Nejvyšší soud vyhodnotit jako neopodstatněné. Taktéž námitka směřující do tzv. opomenutého důkazu je podřaditelná pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně, když odvolací soud se zcela odpovídajícím způsobem vypořádal s návrhem dovolatele na vyhotovení znaleckého posudku, přičemž zdůvodnění zamítnutí takového návrhu pro nadbytečnost je podle Nejvyššího soudu zcela přiléhavé a odpovídající zjištěné důkazní situaci. 42. I přes výše uvedené se Nejvyšší soud k argumentaci obviněného stručně vyjádří. Obviněný předně namítá, že jednal ve skutkovém omylu a nebyla tak u něj naplněna subjektivní stránka přisouzeného trestného činu. Nejvyšší soud však nemohl těmto námitkám obviněného přisvědčit, přestože lze skutečně přiznat jistou strohost odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, které balancuje na samotné hranici požadavků na řádné odůvodnění rozhodnutí. Nalézací soud své závěry o vině dovolatele a právní kvalifikaci jednání obviněného shrnul de facto do dvou odstavců rozhodnutí (viz body 19 a 20). I přes to, že považuje Nejvyšší soud závěry nalézacího soudu za správné, tak pro jejich vyšší přesvědčivost měl nalézací soud využít detailnějšího (transparentnějšího) odůvodnění. Zde je třeba připomenout, že jedním z důvodů požadavků na řádné odůvodnění rozhodnutí je efektivní umožnění následného odvolání (má-li odvolatel polemizovat s důvody rozhodnutí, proti němuž se odvolává, musí je nejprve znát). Tento požadavek je striktnější u prvostupňových soudů, a to zejména v trestních řízeních (srov. Molek, P. Právo na spravedlivý proces. Část 6.5 Řádné odůvodnění rozhodnutí. Wolters Kluwer, 2012). Taktéž, aby obviněný mohl vnímat rozhodnutí soudu (byť negativní) jako spravedlivé, nestačí, aby rozsudek byl učiněn „pouze“ materiálně správně, ale obviněný musí mít možnost pochopit, jak k takovému závěru nalézací soud dospěl a že takové rozhodnutí bylo přijímáno z neutrální pozice soudu.
43. Nakonec stručnost závěrů rozhodnutí soudu prvního stupně seznal i soud odvolací (bod 5, str. 6 usnesení soudu druhého stupně). Ten se následně řádně zabýval a vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, které jsou ve své podstatě totožné jako ty, které obviněný užil i ve svém dovolání. Nedostatek poněkud stručného až strohého odůvodnění rozsudku nalézacího soudu tak zhojil odvolací soud ve svém rozhodnutí. Navíc soud druhého stupně v rámci veřejného zasedání i znovu provedl listinné důkazy mající podstatný vliv na řádné zjištění skutkového děje, provedl však i důkazy nové, a to v souladu s § 263 odst. 7 tr. ř., a tudíž byl i oprávněn sám tyto jím provedené důkazy hodnotit, přičemž dospěl k závěru, že výsledek tohoto doplněného dokazování před odvolacím soudem odůvodňuje ohledně viny obviněného odsuzující výrok tak, jak jej vynesl nalézací soud. Jinak vyjádřeno, odsuzující výrok o vině má oporu v důkazech provedených jak před soudem nalézacím, tak soudem odvolacím. 44. Z pohledu námitky stran jednání ve skutkovém omylu Nejvyšší soud předně připomíná, že omyl skutkový negativní o podmínkách trestní odpovědnosti, na který dovolatel zřetelně cílí, vylučuje úmysl a vědomou nedbalost. Je upraven v § 18 odst. 1 tr. zákoníku. Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, skutečně existuje. Obviněný se ve svém dovolání snaží nastínit situaci, že je ve skutečnosti oběť přesvědčivého jednání spoluobviněného M. a že jeho pravým úmyslem bylo pouze poctivě podnikat a o podvodném úmyslu jmenovaného neměl žádného tušení a ani ho nemohl předvídat. Jinak řečeno tvrdí, že jednal v nastíněném negativním skutkovém omylu. Zde je však nutno poukázat na podrobné rozhodnutí odvolacího soudu, který jednání obviněného správně označil za typické chování bílého koně, resp. přesněji jej připodobnil k tzv. „chodícímu bílému koni“ (srov. bod 9., str. 14 usnesení odvolacího soudu) ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 3 Tdo 427/2020. Tedy že pachatel je jednatelem společnosti, kdy skutečně vykonává nějakou reálnou činnost zajišťující chod této společnosti, avšak akceptuje, že otěže řízení a obchodování má v rukou jiná osoba, která na společnost nebyla formálně navázána. Takovému postavení obviněného v dané věci ostatně odpovídají skutková zjištění, na základě, kterých odvolací soud k takovému závěru dospěl a které vycházejí z provedeného dokazování. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry odvolacího soudu, které takové pozici obviněného plně odpovídají. 45. Jelikož dovolatel v této souvislosti opakovaně zmiňuje tzv. živý nástroj, je třeba uvést, že tento pojem se používá v souvislosti s § 22 odst. 2 tr. zákoníku. Podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku je pachatelem trestného činu i ten, kdo k provedení činu užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně. Jde o tzv. nepřímého pachatele, který ke spáchání trestného činu užije jiné osoby (člověka), která je v rukou pachatele „živým nástrojem“. Taková osoba sama v trestněprávním smyslu nejedná nebo jedná za některé z okolností vylučujících protiprávnost anebo nejedná zaviněně, popř. jedná kulpózně nebo nikoli ve specifickém úmyslu, a proto není odpovědná buď vůbec (např. pro nedostatek věku, příčetnosti, skutkový omyl, jednání v krajní nouzi), nebo je odpovědná jen omezeně (např. za kulpózní trestný čin nebo sice za úmyslný trestný čin, ale jiný a méně závažný než ten, který vyžaduje specifický úmysl, cíl nebo pohnutku). Obviněný tedy namítá, že v dané věci vystupoval jako tzv. živý nástroj a že tedy jednal ve skutkovém omylu, a tudíž u něho absentuje subjektivní stránka, tedy úmysl předmětný trestný čin spáchat. 46. Obecně je třeba uvést, že při posuzování toho, zda obviněný skutečně vystupoval v dané věci jako tzv. živý nástroj a zda tedy jednal ve skutkovém omylu negativním, nelze vycházet jen z obhajoby obviněného a tuto zcela bezvýhradně akceptovat. Naopak je vždy nezbytné posuzovat všechny zjištěné skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování, včetně toho, jaké informace měla osoba jednající jako tzv. živý nástroj v době jejího jednání, které mělo vést k porušení trestního práva, k dispozici. Současně je také nezbytné vzít v úvahu její vzdělání, osobní a životní zkušenosti. Takto podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů v předmětné věci postupovaly, když tyto soudy, zejména soud druhého stupně, vycházely ze všech skutečností, které byly v průběhu řízení na základě provedeného dokazování zjištěny, když následně obhajobu obviněného poměřovaly právě z pohledu skutečností, které byly zjištěny v průběhu dokazování, přičemž bylo vzato v úvahu i vzdělání, životní a osobní zkušenosti obviněného.
47. V tomto směru je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný nepochybně podepsal obě smlouvy o úvěru, včetně smluv o zajištění úvěrů a smluv o postoupení pohledávek, když obviněný zároveň předal klíče k elektronickému bankovnictví osobě, kterou znal pouhé dva měsíce. Není také pochyb o tom, že obviněný byl jediným společníkem a jednatelem společnosti KHP montáž, s. r. o., v předmětné době, takže byl odpovědný za hospodaření společnosti KHP, včetně odpovědnosti za čerpání obou kontokorentních úvěrů v souladu s poskytnutým úvěrem. Podle předávacího protokolu předal obviněný spoluobviněnému M. i razítka společnosti KHP, a to dvě razítka z celkového počtu tří exemplářů označené č. 2 a č. 3. Obviněný tak předal elektronické klíče i razítka spoluobviněnému M., čímž mu nepochybně umožnil čerpání z obou kontokorentních úvěrů, aniž by toto čerpání, zejména ve vztahu k jeho důvodnosti, mohl řádně kontrolovat, takže se tak vědomě zbavil možnosti společnost KHP řádně vést (str. 10 usnesení soudu druhého stupně). Současně je nezbytné zdůraznit, že neexistoval žádný reálný důvod pro to, aby obviněný předal spoluobviněnému M. jak elektronické klíče k účtům, tak razítka, neboť jmenovaný nebyl ani jednatelem, ani společníkem, ale ani zaměstnancem společnosti KHP. Dovolatel tímto svým postupem rezignoval na možnost vést a kontrolovat činnost své společnosti, přičemž musel být srozuměn i s následky svého jednání, kterým byla úplná ztráta nad kontrolou činnosti společnosti a čerpání jejích úvěrů. Nelze také pominout, jak již správně zdůraznil odvolací soud, že krom obviněného a E. K. neměla společnost další zaměstnance (str. 11 usnesení odvolacího soudu). Elektronickou kalkulačku k účtu u R., a. s., nadto nikdy obviněný fakticky nedržel a měl jí od začátku v držení pouze odsouzený M. (str. 7 usnesení soudu druhého stupně). Není také pochyb o tom, že v době podpisu kontokorentních úvěrů neměla společnost KHP uzavřenou žádnou smlouvu, ze které by plynuly tak vysoké závazky a pohledávky vůči odběratelům, kterými mohla společnost KHP ručit za kontokorentní úvěry, což dovolatel jako jediný statutární zástupce musel velmi dobře vědět, neboť v době uzavření smluv o kontokorentních úvěrech byl jediným oprávněným uzavírat za společnost KHP smlouvy. Obviněný si musel být velmi dobře vědom, že ke dni podpisu kontokorentních úvěrů on jako jediný statutární zástupce nepodepsal jedinou smlouvu s údajnými odběrateli společnosti KHP, neboť tato ke dni podpisu úvěrových smluv žádnou činnost fakticky nevykonávala, a proto žádné skutečné pohledávky vůči údajným odběratelům neexistovaly. Za takové situace mu muselo být zřejmé, že pokud by byla tato skutečnost poskytujícím bankám známa, že by nemohlo dojít k uzavření předmětných smluv o kontokorentním úvěru, neboť pro banku by to byla vysoce riziková záležitost. Lze tedy uzavřít, že to byl právě obviněný, kdo nesl veškerou odpovědnost za právní úkony za společnost KHP a byl to také on, kdo odpovídal za to, že podepsané úvěrové smlouvy včetně příloh odpovídají realitě a neobsahují nepravdivé údaje, zejména o existenci zakázek společnosti KHP, které jak bylo zjištěno v rámci dokazování, reálně neexistovaly (str. 8–9 usnesení odvolacího soudu). Pokud obviněný naznačuje, že snad pracovnici banky byli seznámeni s tím, že společnost KHP nemá uzavřené žádné smlouvy a že tedy žádné pohledávky nemá, tak je třeba zdůraznit, že toto jeho tvrzení nebylo v rámci dokazování prokázáno, když svědci – pracovníci banky – to nepotvrdili. V tomto směru nelze také pominout, že ani samotný obviněný výslech pracovníků bank u hlavního líčení nepožadoval, naopak souhlasil s přečtením jejich výpovědi postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř. Obdobné povahy je tvrzení obviněného, že neměl dostatek času, aby si předmětné smlouvy mohl přečíst. Zde je třeba opětovně uvést, že obviněný byl jediným jednatelem a společníkem společnosti, takže byl jako jediný oprávněn je podepsat, takže pokud by chtěl skutečně více času na přečtení smluv, tak nepochybně mohl svůj požadavek vznést a smlouvy si řádně přečíst. Rovněž námitka obviněného, že se nemohl následně seznámit se způsobem čerpání předmětných úvěrů a toto nějak ovlivnit je bezpředmětná. Opětovně je nezbytné uvést, že obviněný z titulu svého postavení ve společnosti KHP měl právo a možnost se kdykoliv seznámit se stavem předmětných účtů, a to i za situace, kdy neměl elektronické klíče, kterých se ovšem zbavil na základě svého svobodného rozhodnutí, když stačilo navštívit jakoukoliv pobočku příslušné banky a příslušné údaje si vyžádat. Takto ovšem obviněný prokazatelně nepostupoval. 48. Při hodnocení celé věci je taktéž nutné akcentovat, že obviněný je osobou s vysokoškolským vzděláním magisterským titulem v oboru filozofie, konkrétně obor sociologie, andragogika, marketing. Obviněný tak musí disponovat alespoň základním kritickým myšlením a jistě neměl problém se čtením a porozuměním i složitějších textů, přičemž dané smlouvy nelze ani hodnotit jako výrazně složité odborné texty, ze kterých by jejich podstata nebyla patrná. Navíc sám obviněný vypověděl, že jeho otec se pohyboval v oblasti stavebnictví, a jak sám uvedl, i podnikal, takže nepochybně měl povědomí o povinnostech, ale i právech jednatele. Nejvyšší soud se tak musí ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že pokud obviněný podepsal uvedené dokumenty, odpovídal za jejich správnost a úplnost, z čehož se nyní v rámci své uplatněné obhajoby nemůže vyvinit. Pokud byly bance předkládány v příloze dokumenty jinou osobou, se kterými nebyl obviněný seznámen, a tudíž nemohl sám ověřit jejich relevantnost, neměl tyto smlouvy a související dokumenty podepsat a měl odložit jejich podpis do okamžiku, než se seznámil s reálnou situací, zejména ve vztahu k existenci pohledávek, které měly sloužit k zastavení ručení poskytnutého úvěru, popřípadě do té doby zamezit čerpání ze schváleného kontokorentního úvěru, kdy nic z toho obviněný zjevně neučinil.
49. Pokud se dovolatel brání tím, že se nepodílel na vytvoření žádného seznamu údajných odběratelů společnosti KHP, neuzavíral žádné smlouvy, nevyhotovil žádné faktury a nepředložil bankovním domům žádné seznamy odběratelů a dokladů prokazujících fiktivní závazkové vztahy společnosti KHP, tak je třeba zdůraznit, jak již konstatoval odvolací soud, že takové jednání ani v rámci popisu skutku v napadeném rozsudku není obviněnému kladeno za vinu, jelikož je zřejmé, že toto bylo činěno ze strany spoluobviněného M. nebo jím pověřené osoby. V případě dovolatele jde z hlediska naplnění jeho subjektivní stránky právě o již výše zmíněnou rezignaci, respektive lhostejnost dovolatele ve smyslu kontroly čerpání daných úvěrů a stvrzení nepravdivých údajů při uzavírání předmětných úvěrů. V tomto ohledu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které plyne, že u osoby jednající v postavení tzv. bílého koně lze za splnění všech zákonných podmínek shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Takový závěr lze učinit zejména v případě, že pachatel formálně přijal funkci statutárního orgánu v obchodní společnosti, záměrně setrvával v tomto postavení, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonával, a o další průběh podnikání se nezajímal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, Svazek 51/2009, T 1147). Užívaný pojem bílý kůň pak výstižně shrnuje také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 637/2013, podle kterého jde o nastrčený subjekt, jehož role je pouze formální a jehož existence a úkony mají zastřít pravý účel jednání osoby hlavní, jež sleduje výhradně osobní zájmy na úkor ostatních dotčených subjektů. 50. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud detailně rozvedl, proč neuvěřil obhajobě dovolatele, přičemž správně dovodil minimálně úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S argumentací soudu druhého stupně se ztotožňuje i Nejvyšší soud a pro jistou stručnost na jeho rozhodnutí odkazuje. Nad rámec tohoto závěru považuje dovolací soud za vhodné zdůraznit, že samotný obviněný si i rozporuje v tvrzení o přesvědčivosti spoluobviněného M. v tom, že mu neměl důvod nevěřit, neboť je zřejmé, že obviněný již před podpisem předmětných úvěrových smluv zaregistroval jisté problematické jednání tohoto spoluobviněného, o čemž se sám zmiňuje. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný opakovaně vypověděl, že již v únoru 2011 po něm požadoval spoluobviněný M., aby podepsal smlouvu o dílo na výstavbu nějakého objektu v P. za 40 miliónů, přičemž tento spoluobviněný mu na základě jeho žádosti nebyl schopen předložit žádné dokumenty k této zakázce a ani ho seznámit se zákazníkem, takže nakonec podle tvrzení tohoto spoluobviněného ze zakázky tzv. sešlo. Jinak vyjádřeno, obviněný ještě před podpisem předmětných úvěrových smluv měl jisté signály, že tvrzení spoluobviněného ohledně reálnosti uváděných podnikatelských aktivit nemusí být přesné a pravdivé. Přesto bez jakékoliv kontroly předmětné úvěrové smlouvy podepsal, aniž by nějak ověřil pravdivost předložených podkladů doložených k žádosti o úvěr a skutečností tvrzených v žádosti a následně fakticky předal řízení společnosti, ve které byl jediným jednatelem do rukou spoluobviněného M., takže nad řízením a kontrolou společnosti ztratil kontrolu. Na základě zjištěných skutkových okolností, které vyplynuly z dokazování zejména před soudem druhého stupně, lze tedy uzavřít, že obviněný skutečně jednal v úmyslu nepřímém a z hlediska srozumění se u obviněného jednalo o tzv. nepravou lhostejnost, která vyjadřuje kladné stanovisko pachatele k oběma možnostem, tedy že následek předpokládaný trestním právem nastane, ale i že nenastane. V tomto směru je třeba opětovně zdůraznit, že z dokazování zřetelně vyplývá, že obviněný zcela rezignoval na svou pozici jednatele v dané společnosti, a to za situace, kdy si byl vědom toho, že uzavřel úvěry u daných bankovních domů a že společnost KHP nemá uzavřenou žádnou smlouvu, ze které by plynuly tak vysoké závazky a pohledávky vůči odběratelům, kterými mohla společnost KHP ručit za kontokorentní úvěry, čehož si dovolatel jako jediný statutární zástupce musel být vědom, neboť v té době byl jediným subjektem oprávněným uzavírat za společnost KHP smlouvy. Za dané situace ani neprojevil elementární zájem o kontrolu čerpání daných úvěrů, když si musel být i vědom toho, že jako jediný jednatel společnosti za čerpání těchto úvěrů odpovídá. Nejednal tak s péčí řádného hospodáře, a tedy z jeho jednání je patrno, že byl srozuměn s tím, že může dojít k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale že i nemusí, takže svým chováním vyjadřoval kladné stanovisko k oběma možnostem. U obviněného se tak jednalo o tzv. nepravou lhostejnost (blíže viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 4 Tdo 1282/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008), jak již bylo naznačeno. 51. Z pohledu tohoto závěru je také nerozhodné, že samotný obviněný neměl z poskytnutých úvěrů žádný finanční prospěch, když pro naplnění skutkové podstaty podle § 211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku se nevyžaduje obohacení pachatele. Stejně tak skutečnost, že obviněný vystupoval jako aval směnky, není pro posouzení subjektivní stránky rozhodná, když samotné podepsání směnky nevylučuje úmysl spáchat předmětný trestný čin, zejména pak v případě nepřímého úmyslu. Navíc případné podepsání směnky ještě neznamená, že případná škoda způsobená trestnou činností bude uhrazena. 52. Zde lze opětovně připomenout, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Přitom právě z rozhodnutí odvolacího soudu je vina obviněného nepochybná. Námitku stran naplnění subjektivní stránky tak lze pouze z formálního pohledu podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť zvolená argumentace představuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů a jako taková nemůže naplnit dovolatelem uplatněné dovolací důvody ani žádné jiné. 53. Nejvyšší soud dále ani neseznal, že by ve věci existoval tvrzený zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Pokud dovolatel namítá, že soudy posuzovaly jeho výpověď jako částečné doznání, pak je předně třeba zdůraznit, že i s touto námitkou se odvolací soud řádně a náležitě vypořádal (viz blíže bod 5, str. 6 rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Ještě výmluvnější je pak samotný zvukový záznam (4 To 14/2023-2) o veřejném zasedání, kde předseda senátu srozumitelně vysvětlil obviněnému, proč je zcela oprávněné nahlížet na jeho výpověď jako na částečné doznání a v čem konkrétně odvolací soud spatřuje trestněprávní jednání dovolatele. 54. Z pohledu odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně shledal Nejvyšší soud, že soudům nižších stupňů nelze ničeho vytýkat, pokud výpověď obviněného vyhodnotily jako částečné doznání, když z jeho výpovědí je zřetelná již výše zmíněná nepravá lhostejnost obviněného k tomu, zda při sjednávání úvěru byly uvedeny pravdivé údaje a zda budou úvěry skutečně čerpány v souladu s účelem úvěrové smlouvy, což zakládá právě jeho již zmíněné zavinění ve formě minimálně eventuálního úmyslu. Proto nelze ani tuto námitku vyhodnotit jako obsahově relevantní. Jedná se opět o pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, kterou nelze pod obviněným namítaný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný podřadit. 55. Obviněný taktéž namítal existenci tzv. opomenutého důkazu. Uváděl, že navrhoval grafologický posudek, který by potvrdil, že konkrétní listiny založené u bank nepodepsal. Zde pouze Nejvyšší soud lehce koriguje, že obviněný měl na mysli patrně písmoznalecký posudek, který se využívá nejčastěji v případech, kdy je třeba zjistit (identifikovat) pisatele nebo autora určitého písemného projevu, podpisu atd. Vzhledem k této argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve připomenout, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). 56. Současně je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněných ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
57. Předně je třeba zdůraznit, že obviněný konkrétně svůj požadavek na vypracování zmíněného posudku uvedl v rámci hlavního líčení (viz č. l. 7783 spisu soudu prvního stupně), kde zmínil, že tento požadoval v rámci vyšetřování. Návrh na provedení grafologického, resp. písmoznaleckého posudku ale v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně explicitně nenavrhl (viz č. l. 7783– verte a 7784). Není ovšem pochyb o tom, že takový návrh uplatnil v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem, a to konkrétně ohledně seznamu pohledávek, které předkládal bance spoluobviněný M. s tím, že dovolatel namítal, že se nejedná o jeho pravý podpis. O tomto návrhu po tiché poradě senátu odvolacího soudu bez přerušení jednání bylo rozhodnuto usnesením tak, že návrh důkazem znaleckým posudkem se pro zjevnou nadbytečnost zamítá (č. l. 7874 spisu soudu prvního stupně). Lze připustit, že protokol o veřejném zasedání neobsahuje nějaké rozsáhlejší odůvodnění, v čemž soud spatřoval nadbytečnost takového návrhu. Nicméně ze zvukového záznamu z předmětného veřejného zasedání zřetelně vyplývá, že předseda senátu se k nadbytečnosti tohoto důkazního návrhu podrobně vyjádřil, když akcentoval, že obviněnému není vůbec kladeno za vinu, že tento seznam předložil, nýbrž, že podepsal smlouvy o úvěru (viz zvukový záznam 4 To 14-2023-2, čas 14:57 a násl.). Z uvedeného je tedy zřejmé, proč soud hodnotil takový návrh jako nadbytečný, přičemž s tímto závěrem se ztotožňuje Nejvyšší soud. Není podstatné, kdo vyhotovil seznam pohledávek, ale potvrzení pravdivosti informací dovolatelem při podpisu úvěrových smluv a jeho následný postup ohledně nakládání s poskytnutými úvěry. I tuto námitku tak bylo možno podřadit pouze formálně pod dovolatelem zvolený dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když obsahově se však jedná o námitku zcela neopodstatněnou. 58. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných, se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
59. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obviněný podal dovolání z důvodů, které lze s vysokou dávkou tolerance formálně podřadit pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Přitom pokud nedošlo k naplnění zmíněných dovolacích důvodů, nemohlo dojít ani k naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 60. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu