Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
11 Tdo 219/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí: 31. 3. 2026
Spisová značka : 11 Tdo 219/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:11.TDO.219.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Subsidiarita trestní represe
Dotčené předpisy: § 12 odst. 2 tr. zák. Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 7. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
11 Tdo 219/2026-684 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2026 o dovolání obviněné P. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2025, č. j. 11 To 309/2025–641, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 37/2025, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. P. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 6. 2025, č. j. 3 T 37/2025–533, byla obviněná P. P. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou ze spáchání jednak přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku [skutek pod bodem 1) výroku o vině rozsudku] a dále přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem 2) výroku o vině rozsudku]. Za tyto přečiny jí soud prvního stupně uložil podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Dále soud prvního stupně podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym) s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy a škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Přisouzených přečinů se přitom obviněná podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila tím, že
1) v době od října 2019 do dne 26. 10. 2022 v obci XY, a v obci XY, v místech společného bydliště, jako matka nezletilých dětí AAAAA, BBBBB, a CCCCC, nechránila zájmy nezletilých tak, jak byla povinna, se školami nezletilých BBBBB a AAAAA nespolupracovala požadovaným způsobem, ačkoliv k tomu byla vyzývána, neprováděla důslednou kontrolu domácí přípravy nezletilých do školy ani jejich školního prospěchu, nedocházela s nezletilým AAAAA odpovídajícím způsobem na rehabilitace a k lékaři, čímž byla zanedbána léčba nezletilého s diagnostikou ADHD, s nezletilou BBBBB, u níž byla diagnostikován atypický autismus nedocházela odpovídajícím způsobem k lékaři a zubaři, čímž byla současně zanedbána léčba nezletilé s diagnostikou enkoprézy a rovněž tak i péče o její chrup, s nezletilými dětmi nedocházela dostatečně k logopedovi, nenakupovala dětem nutričně vhodné potraviny v dostatečné zásobě, nevytvářela dětem dostatečně podnětné prostředí pro jejich vývoj, ač byla orgány sociálně-právní ochrany dětí opakovaně nabádána k nápravě a dne 7. 10. 2019 byl rozhodnutím Okresního soudu v Kladně sp. zn. 24Nc 42/2014 stanoven nad nezletilými AAAAA a BBBBB soudní dohled, přičemž její jednání vedlo k tomu, že nezletilí mají vadu výslovnosti řeči, neovládaly základy stolování ani péče o osobní hygienu, mají vadné držení těla, zkažený chrup, deficity v oblasti mravní a opožděný psychomotorický vývoj a vykazují známky syndromu CAN ve smyslu zanedbávaného dítěte,
2) v době od 1. 11. 2022 do února 2024 vyjma dubna, května a června 2023, kdy docházela na rekvalifikační kurz pořádaný úřadem práce, v obci XY, v XY, ani nikde jinde, vědomě neplnila vyživovací povinnost ke svým nezletilým dětem AAAAA a BBBBB, přestože jí tato povinnost vyplývala vedle zákonné povinnosti plynoucí z občanského zákoníku, z rozsudku Okresního soudu v Kladně, č.j. 42P 432/2019-287, ze dne 14. 4. 2023, který nabyl právní moci dne 25. 4. 2023, dle kterého je obviněná povinna počínaje dnem 1. 11. 2022 přispívat na výživu dcery BBBBB částkou ve výši 1 500 Kč a na výživu syna AAAAA částkou ve výši 1 500 Kč, splatnými vždy do každého 20. dne v měsíci předem na účet Dětského domova XY, obviněná tak dluží za předmětné období částku celkem ve výši 39 000 Kč, přičemž obviněná v předmětném období nikde nepracovala, byla vedena na úřadu práce v období od 1. 11. 2022 do 23. 7. 2023 a od 21. 8. 2023, a nebyla schopna zajistit si stálé zaměstnání, aby měla stálý zdroj příjmu, ze kterého by si řádně plnila svoje vyživovací povinnosti na své nezletilé děti BBBBB a AAAAA.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná, státní zástupce a poškození nezletilí AAAAA, BBBBB a CCCCC odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2025, č. j. 11 To 309/2025–641, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o odkazu poškozených s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve věci pak s použitím § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu a výroku o odkazu poškozených s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost nahradit poškozeným nezletilým AAAAA, BBBBB a CCCCC každému na náhradě nemajetkové újmy částku 50 000 Kč, a to k rukám jejich zmocněnce Mgr. Jakuba Řehoře, advokáta; dále podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce a obviněné zamítl. II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu a rovněž rozsudku soudu prvního stupně podává nyní obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Topky, advokáta, dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 5. Obviněná má za to, že soud prvního stupně dostatečně nepřihlédl ke všem okolnostem případu, zejména k jejím osobním a sociálním poměrům a speciálním potřebám jejích dětí, které péči o ně podstatně komplikovaly. Z těchto důvodů nebyla schopna dosahovat v péči o děti státem očekávaných výsledků. V takové situaci považuje své trestání za nespravedlivé a rozporné se zásadou subsidiarity trestní represe. Připouští sice vlastní rodičovské selhání, avšak domnívá se, že míra jejího pochybení nedosáhla intenzity trestného činu a věc měla být řešena v rovině rodinného práva. To, že jí byly děti odebrány, pak pro ni navíc představuje dostatečný trest.
6. Následně obviněná shrnuje skutečnosti, které jí soud prvního stupně vytýká. Přibližuje rovněž vývoj popisu skutku v průběhu trestního řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně). Vývoj a změny popisu skutku podle jejího názoru vypovídají o tom, že samy orgány činné v trestním řízení neměly jasno v tom, jak posoudit její jednání. Zdůrazňuje, že činila maximum s ohledem na svou osobní, zdravotní a společenskou situaci. Skutečnost, že její úsilí ve výchově nebylo dostatečné, je podle ní pravděpodobná, avšak má za to, že nelze činit automatický závěr o trestní odpovědnosti rodiče, který ve výchově selhal, zvláště, pokud čelil objektivní nepřízni osudu, jako tomu bylo v jejím případě. Poukazuje též na to, že bylo prokázáno, že stran všech výtek činila kroky, které považovala za dostatečné, případně takové, které představovaly maximum možného, čeho byla schopna, a za takové situace pak na ni nelze spravedlivě působit normami trestního práva.
7. Obviněná se domnívá, že skutečnosti, které jí vytkl soud prvního stupně, by bylo možné vytknout prakticky jakékoliv osobě v obdobné situaci. Lituje, že nedokázala pro děti udělat více, ale nebylo to v jejích silách; v řízení ovšem bylo prokázáno, že na žádnou ze svých povinností zcela nerezignovala. Připouští, že v některých aspektech mohl být její výkon lepší, ale nebyla toho schopna. Následně poukazuje na skutečnost, že pokud se jí přisuzované trestné činnosti měla dopouštět delší dobu, je třeba vzít v potaz i chování orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který její situaci nijak neulehčil, nechal ji, aby se tři roky se svou neutěšenou situací vypořádávala sama a následně proti ní zahájil právní kroky spočívající v podnětu k odebrání dětí a podání trestního oznámení. Obviněná opětovně připouští selhání při plnění svých rodičovských povinností, avšak domnívá se, že nedosáhlo intenzity trestného činu. Vyslovuje názor, že její věc proto měla být řešena jako přestupek, případně měla být zproštěna obžaloby.
8. Z výše uvedených důvodů obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozsudky soudů obou stupňů.
9. K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Ingrid Záhorová Nedbálková (dále jen „státní zástupkyně“), která po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání obviněné konstatuje, že jí vznesenou námitku subsidiarity trestní represe lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. 10. Státní zástupkyně se následně podrobně vyjadřuje k zásadě subsidiarity trestní represe, společenské škodlivosti trestného činu a principu ultima ratio , což doplňuje odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu. Má za to, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku není v projednávané věci namístě. Zdůrazňuje, že jednání obviněné i jí způsobené následky totiž odpovídají běžně se vyskytujícím přečinům ohrožování výchovy dítěte. Její jednání je navíc podle soudů nižších stupňů natolik závažné a uskutečnilo se za takových okolností, že jím obviněná naplnila potřebnou míru společenské škodlivosti. Její jednání překročilo únosnou míru vztahu mezi rodičem a dítětem. Státní zástupkyně poukazuje na to, že k naplnění znaků skutkové podstaty daného přečinu není třeba, aby následek nastal, postačí pouze skutečnost, že došlo k ohrožení rozumového, citového a mravního vývoje dětí, přičemž v posuzovaném případě již negativní následky nastaly, a to poměrně závažného charakteru, neboť děti měly výrazné problémy způsobené obviněnou. Ta nechránila jejich zájmy, ač k tomu byla povinna; v tomto směru státní zástupkyně podrobně poukazuje na neplnění konkrétních povinností obviněnou, jež vyplývají z rodičovské zodpovědnosti, jak jí vytkly oba soudy. Ve vztahu k argumentu obviněné stran nepříznivé finanční situace pak uvádí, že nemůže obstát, neboť pozornost a péče není jen o penězích. 11. Státní zástupkyně tudíž konstatuje, že je prokázán závěr soudů obou stupňů, že se obviněná dopustila přisouzeného jednání, a toto bylo i správně právně kvalifikováno, neboť obviněná svým dětem nevěnovala po delší dobu dostatečnou péči, čímž porušila svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti definované v § 858 občanského zákoníku. Zdůrazňuje, že obviněná ve všech důležitých složkách této odpovědnosti selhala, když pouze neohrozila rozumový, citový nebo mravní vývoj svých tří nezletilých dětí, ale způsobila v tomto ohledu již závažné následky, které byly řešeny zásahem soudu, kdy bylo rozhodnuto o soudním dohledu a posléze o předběžném opatření ve formě umístění nezletilých AAAAA a BBBBB do dětského domova a o umístění nezletilého CCCCC do pěstounské péče. 12. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. 13. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněné k její případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněné přípustné, zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. a zda splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné splňuje shora uvedené zákonné náležitosti. 15. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnou uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Obviněná ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ( první alternativa ) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ( druhá alternativa ). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. 17. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
18. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem rozsudků soudů obou stupňů a s průběhem řízení jim předcházejícím, předně konstatuje, že námitky obviněné odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jimi brojí proti neuplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a v návaznosti na to vytýká nesprávné právní posouzení jejího jednání jako trestného činu. Současně však Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. K dovolacím námitkám (v souladu s § 265i odst. 2 tr. ř.) uvádí Nejvyšší soud následující. IV. 1
Obecná východiska
19. Ve vztahu k dovolací argumentaci obviněné Nejvyšší soud předně připomíná znění relevantních ustanovení trestního zákoníku, jakož i judikaturní a doktrinální východiska týkající se jejich výkladu.
20. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku platí, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. 21. Z § 12 odst. 2 tr. zákoníku se podává, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. 22. Platná a účinná právní úprava je založena na formálním pojmu trestného činu (ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 228.). Pro vznik trestní odpovědnosti proto ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku postačuje (zjednodušeně řečeno) jen naplnění zákonných, tj. formálních znaků trestného činu. Uvedené nicméně následně doplňuje pravidlo obsažené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku sloužící k eliminaci přepínání trestní represe v hraničních případech, kdy i přes naplnění všech znaků skutkové podstaty daného trestného činu nelze dospět k závěru o tom, že daný skutek je natolik společensky škodlivý, aby vyvození trestní odpovědnosti pachatele a trestněprávních důsledků s ní spojených bylo akceptovatelné z hlediska pojetí trestního práva jako ultimum remedium , resp. ultima ratio . 23. Východiskem pro náležitou interpretaci a aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku je primárně stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sb. rozh. tr. Z jeho závěrů je třeba akcentovat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání . Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku , podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu . Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty . Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné . Uvedené se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob . Z aktuální rozhodovací praxe Ústavního soudu k výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku pak lze vyzdvihnout nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22, především jeho body 47 až 55 a ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 455/26, zejména body 19 až 24. 24. Z hlediska aplikační roviny zásady subsidiarity trestní represe proto při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, platí, že orgán činný v trestním řízení nejprve učiní potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio trestní odpovědnost pachatele (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) [ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 235.]. Úvaha o tom, že čin není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost (resp. správně že není třeba u tohoto trestného činu uplatnit trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené), se přitom uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním posouzení všech relevantních skutečností k jednoznačnému závěru, že z hlediska jeho závažnosti nevznikají žádné pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v trestním zákoníkem předpokládaném rozsahu pro vyvození trestní odpovědnosti a že jednoznačně nejde o tzv. hraniční případ z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti, není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe (hodnocení kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku se pak uplatní pouze z hlediska povahy a závažnosti spáchaného trestného činu při stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu § 39 a násl. tr. zákoníku). To vyplývá z toho, že již vymezením dané skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby stanovil zákonodárce, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Zákonodárce zpravidla za formálně protiprávní prohlašuje to, co se mu jeví materiálně jako bezpráví čili co se mu jeví jako společensky škodlivé (ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 235). IV. 2
Aplikace obecných východisek
25. Předtím, než Nejvyšší soud přistoupí k promítnutí shora uvedených teoretických a judikaturních obecných východisek na poměry trestní věci obviněné, konstatuje, že ve věci není pochyb o učiněných skutkových zjištěních. Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování ke skutkovému stavu tak, jak jej přiblížil v tzv. skutkové větě, a odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil (srov. body 39 a 40, 42 až 47, 49 a 50 rozsudku soudu prvního stupně a bod 9 rozsudku odvolacího soudu). Ostatně ani z obsahu dovolání obviněné nevyplývá, že by jej zpochybňovala, a sama jisté nedostatky ohledně výchovy svých dětí přiznává, byť nesouhlasí s tím, že by dosahovaly intenzity trestného činu. S výjimkou výše uvedené dovolací argumentace nepřináší obviněná ani žádnou argumentaci, v níž by zpochybňovala právní kvalifikaci daného jednání podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Shoda ohledně právní kvalifikace jednání pod bodem 1) tzv. skutkové věty přitom panuje i u obou soudů nižších stupňů a státní zástupkyně. Lze dodat, že soud prvního stupně náležitě odůvodnil jím učiněné právní posouzení věci a tento postup aproboval rovněž odvolací soud (srov. bod 52 rozsudku soudu prvního stupně a bod 10 rozsudku odvolacího soudu). 26. Za takové situace je tedy klíčové posouzení, zda jsou ve věci dány podmínky pro aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku v souladu s výše předestřenými judikaturními a doktrinálními východisky či nikoliv. Nejvyšší soud se tak zabýval otázkou, zda s jednáním obviněné, ač naplňuje všechny formální znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, přesto nelze spojovat vznik její trestní odpovědnosti, a to vzhledem k nízké společenské škodlivosti jejího jednání. Jinými slovy, zda v tomto konkrétním případě existovaly okolnosti svědčící o splnění podmínek pro aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Při posuzování této otázky přitom zohlednil i osobní a sociální poměry obviněné tak, jak je uvedla ve svém dovolání. 27. Na tomto místě je rovněž třeba uvést, že trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku má povahu konkrétního ohrožovacího deliktu, jehož následek spočívá v ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte. Není třeba, aby fakticky došlo k poruše v rozumovém, citovém či mravním vývoji dítěte (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 Tdo 600/2019, uveřejněné pod číslem 50/2019 Sb. rozh. tr.). Za zmínku rovněž stojí, že objektem tohoto trestného činu je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. Smyslem je ochránit dítě před škodlivými a rizikovými vlivy, které jsou pro jeho budoucí vývoj a život nepříznivé a mohly by se projevit zejména v jeho zahálčivém nebo nemravném životě, páchání majetkové trestné či jiné zavrženíhodné činnosti, nebo si osvojí hazardní hry apod. (ŠÁMAL, P.; ŠÁMALOVÁ, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2504, 2505). 28. Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, jak uvádí i státní zástupkyně, přitom vyplývá, že v projednávané věci nejenom že došlo k ohrožení výše uvedeného chráněného zájmu, což samo o sobě naplňuje znak dané skutkové podstaty, ale došlo rovněž i k jeho poruše (srov. tzv. skutkovou větu rozsudku soudu prvního stupně). Současně bylo zjištěno, že obviněná se jednání dopouštěla po delší dobu. Takové skutečnosti pak jistě zvyšují společenskou škodlivost posuzovaného jednání.
29. Ve shodě s právními závěry soudu prvního stupně (srov. body 42 až 50 jeho rozsudku) a odvolacího soudu (srov. bod 10 jeho rozsudku) a po vyhodnocení všech významných kritérií obsažených ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., je nutné uzavřít, že konkrétní okolnosti projednávané trestní věci nenasvědčují tomu, že celková společenská škodlivost protiprávního jednání obviněné je natolik nízká a nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). Z uvedených důvodů tak nemohl Nejvyšší soud přisvědčit dovolací argumentaci obviněné, že v dané trestní věci nelze s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio dovodit její trestní odpovědnost.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
30. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněné P. P. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněné sice odpovídala jí uplatněnému dovolacímu důvodu, byla ale zjevně neopodstatněná. Jelikož na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 31. 3. 2026
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu