Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Davida Paula Stapletona, Eugenie Nicole Karen, Mary Anderson Eirich Kohn a Michaela Paula Kohna, všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, Esq., advokátem, sídlem Mánesova 1645/87, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2025 č. j. 28 Cdo 879/2025-950, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2024 č. j. 18 Co 205/2019-821 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. září 2019 č. j. 13 C 201/95-631, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jana Halouzky, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 202/19, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhají zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé v ústavní stížnosti požádali o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2.Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Městského soudu v Brně vyplývá, že žalobou ze dne 30. 6. 1995 se původní navrhovatelka Berta Schmidtová (dříve Kohnová) domáhala na společnosti Brněnské cihelny, státní podnik - v likvidaci (dále také "povinná osoba"), vydání rozsudku nahrazujícího projev vůle na straně odpůrce s uzavřením dohody o vydání věci podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Původní navrhovatelka uvedla, že její manžel Pavel Kohn, zemřelý dne 25. 2. 1951, bez zanechání závěti, byl vlastníkem nemovitostí v k. ú. Bohunice. Všechny nemovitosti ve vlastnictví Pavla Kohna a veřejné obchodní společnosti Gustav Kohn a syn byly zabaveny v roce 1940 německou státní policií a v roce 1941 byly arizovány. Po skončení 2. světové války byla na nemovitosti uvalena nejdříve národní správa a následně byly postupně zestátněny znárodňovacími výměry, a to dílčím znárodňovacím výměrem ministerstva průmyslu ze dne 29. 1. 1948, změněný opravným výměrem téhož ministerstva ze dne 22. 4. 1948. Pavel Kohn se po smrti svého otce, umučeného v koncentračním táboře, stal jediným společníkem veřejné obchodní společnosti Gustav Kohn a syn, která vlastnila nemovitosti v k. ú. Bohunice, vl. č. X1, znárodněno výměrem ministerstva stavebnictví ze dne 31. 7. 1956. Pavel Kohn uplatnil v únoru 1949 nárok na vydání majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. u Okresního soudu civilního v Brně, jeho nárok uspokojen nebyl a namísto nápravy křivd spáchaných na osobě Pavla Kohna v době okupace byly nemovitosti znárodněny, a to v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. 3.Původní navrhovatelka dne 4. 2. 2008 zemřela, soud proto rozhodoval o jejím právním nástupnictví. Její nástupkyní by byla paní Jana Halouzková, která však zemřela dne 23. 9. 2014, přičemž jediným dědicem a procesním nástupcem jmenované je pozůstalý syn Jan Halouzka - vedlejší účastník.
4.V době podání žaloby se právní předchůdkyně vedlejšího účastníka domnívala, že je jedinou oprávněnou osobou. Podáním ze dne 28. 7. 2016 právní zástupce vedlejšího účastníka souhlasil se vstupem stěžovatelů do řízení, neboť jsou potomky Pavla Kohna z prvního manželství a mají nárok na 3/4 pozemků. Městský soud přistoupení dalších účastníků připustil. Vedlejší účastník následně svůj postoj o společném vydání nemovitostí rovným dílem změnil a navrhl vydat pozemky pouze do jeho vlastnictví.
5.Městský soud napadeným rozsudkem rozhodl, že povinná osoba je povinna uzavřít s vedlejším účastníkem dohody specifikované ve výrocích I a II, kterými dojde k vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Předmětem dohod bylo vydání ve výrocích specifikovaných nárokovaných pozemků (dále jen "pozemky"). Městský soud rozdělil pozemky do dvou dohod, neboť v průběhu řízení byly některé pozemky z konkurzní podstaty Brněnských cihelen, státní podnik - v likvidaci, neoprávněně vyvedeny. První dohoda tak zahrnuje pozemky, které lze zapsat do katastru nemovitostí, a druhá obsahuje pozemky, u kterých nebude možné samostatně bez součinnosti aktuálních katastrálních vlastníků provést zápis do evidence nemovitostí. Dále soud zamítl žalobu stěžovatelů na uložení povinnosti vedlejší účastnici uzavřít s nimi dohodu o vydání věcí (výrok III) a nepřiznal stěžovatelům náklady řízení (výrok V). Soud také rozhodl o nákladech řízení České republiky (výroky VI a VII). Městský soud konstatoval, že vedlejší účastník, resp. jeho právní předchůdkyně, uplatnila nárok na vydání nemovitostí u povinné osoby včas a stejně tak ve lhůtě podala žalobu u soudu. Stěžovatelé nevyzvali povinnou osobu včas, pročež jejich nárok zanikl. Zákonem stanovená lhůta je prekluzivní, což nelze žádnými úkony zhojit. 6.Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání správkyně konkurzní podstaty (výrok I), ve výrocích I a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), v části výroku II, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti správkyně konkurzní podstaty uzavřít s vedlejším účastníkem dohodu o vydání pozemkové parcely č. X2 v k. ú. Štýřice (oddělené geometrickým plánem z parc. č. X3), změnil rozsudek městského soudu tak, že se žaloba zamítá, a jinak jej ve výroku II potvrdil (výrok III), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV až VI) a o nákladech státu (výrok VII).
7.Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost. V napadeném usnesení především konstatoval, že ani případné odklizení či změna výroků, jimiž bylo vyhověno uplatněnému restitučnímu nároku vedlejšího účastníka, by stěžovatelům v jejich postavení v přítomné věci neprospělo (žalobě by ve vztahu k nim tak jako tak vyhověno být nemohlo), když sami restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. včas neuplatnili. Nejvyšší soud řádně vypořádal námitku přirůstání podílů nárokovaných stěžovateli vedlejšímu účastníkovi. Uzavřel, že obecné soudy postupovaly v souladu s judikaturou, která v situaci, kdy v zákonem stanovené lhůtě uplatnila restituční nárok včas pouze některá z oprávněných osob, jí umožňuje vydání věci celé (tzv. přirůstání podílů). Nejvyšší soud shledal protismyslnou argumentaci stěžovatelů o zemědělském charakteru pozemků, uplatňují-li jako oprávněné osoby nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. II.
Argumentace stěžovatelů
8.Stěžovatelé namítají, že se jejich právní předchůdci již od roku 1996 snaží o navrácení nárokovaných pozemků, které byly arizované, poté zkonfiskované, a nakonec bez náhrady znárodněné jejich rodině. Podání ústavní stížnosti odůvodňují 1) konfliktem projednávání nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. a existujících neprojednaných nároků podle zákona o půdě, 2) odnětí zákonného soudce, 3) porušením požadavku na předvídatelnost soudního rozhodování a právní jistoty výkladu identického § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a § 21 zákona o půdě, 4) rozhodnutí obecných soudů je odůvodněno zákonem, který se na pozemky nevztahoval, 5) soud meritorně projednával nárok vedlejšího účastníka, který byl podán opožděně, čímž došlo k porušení zásady spravedlivého procesu. 9.Během řízení prvoinstančního soudu byli stěžovatelé na návrh vedlejšího účastníka soudem ustaveni spolužalobci v řízení o rozsudku nahrazující projev vůle povinné osoby uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. Také povinná osoba jejich nárok během řízení před obecnými soudy v roce 2018, 2019 a 2024 do protokolu opakovaně uznala a nárok vedlejšího účastníka naopak odmítla. Stěžovatelé namítají, že vedlejší účastník nepatří do téže skupiny oprávněných osob, neboť nemá žádný příbuzenský vztah s Ing. Maxem Kohnem. Stěžovatelé s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 1996 sp. zn. IV. ÚS 259/95 namítají, že Ústavní soud již konstatoval, že majetek rodiny Kohnových ve společnosti Gustav Kohn a syn byl zarizován nejprve podle nařízení ze dne 29. 1. 1940, č. I C 3-42/40, záborem státní tajné policie pak byl zkonfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, a poté znárodněn dílčím výměrem ministerstva průmyslu ze dne 29. ledna 1948. To znamená, že majetek společnosti Gustav Kohn a syn byl odebrán již před datem 25. 2. 1948, přičemž v momentu prvního odebrání byl Ing. Max Kohn žijící a následně mu žádný majetek obnoven nebyl. Proto stěžovatelé namítají, že napadené usnesení Nejvyššího soudu zcela přehlédlo skutečnost, že preambule samotného zákona č. 87/1991 Sb. ohraničuje jeho působnost na "majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v období let 1948 až 1989." Ke konfiskaci majetku společnosti Gustav Kohn a syn v tomto období ale nedošlo. Obecné soudy tak aplikovaly na majetek nepředmětný zákon, potvrdily dohodu o vydání pozemků, které nebyly zkonfiskovány "v období let 1948 až 1989", a nadto schválilo přirůstání podílů cizí osobě (vedlejšímu účastníkovi), která od Ing. Maxe Kohna své oprávnění neodvozuje a která nepatří do téže skupiny oprávněných osob. 10.Stěžovatelé dále namítají, že obecné osudy byly opakovaně upozorňovány na konflikt soudního řízení (resp. na potencionální kompetenční spor) vedeného pod zákonem č. 87/1991 Sb. se stále správním orgánem projednávaným nárokem na stejné pozemky v režimu zákona o půdě, který je zákonem přednostním, avšak obecné soudy svá řízení nezastavily, ani nepřerušily. Stěžovatelé napadají názor Nejvyššího soudu, že se rozhodovací praxi nepříčí soudní posouzení charakteru nárokovaných pozemků jako nezemědělských, a proto se na ně režim zákona o půdě (podle § 1 ani § 30 tohoto zákona) nevztahuje, tento názor je nesprávný, předčasný a zákonem nepodložený. Státní pozemkový úřad žádné rozhodnutí podle § 9 odst. 4 zákona o půdě o pozemcích neučinil. III.
Vyjádření účastníků řízení
11.Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi. 12.Nejvyšší soud ve svém vyjádření především odkázal na napadené usnesení, kterým dle jeho názoru nezasáhl do práv stěžovatelů. Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Městský soud ve vyjádření plně odkázal na napadený rozsudek.
13.Vedlejší účastník ve svém vyjádření podpořil napadená rozhodnutí obecných soudů.
14.Soudkyně zpravodajka zaslala doručená vyjádření stěžovatelům na vědomí.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15.Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění (srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ). Taková situace však v posuzované věci nenastala. 16.Ústavní soud předně konstatuje, že pokud jde o tvrzené porušení vlastnického práva, jehož ochrana je ústavně garantována čl. 11 odst. 1 Listiny, je podle jeho ustálené judikatury takto chráněno pouze již konstituované vlastnické právo a nelze jej vztahovat na posuzování restitučních nároků. Jsou to právě řízení o restitučních nárocích, v nichž se osvědčuje, zda oprávněným osobám skutečně svědčí nárok na vydání věci, a teprve konečným rozhodnutím v těchto řízeních se opětovně konstituuje vlastnické právo. 17.Ústavní soud připomíná, že ratio legis restitučních zákonů spočívá ve snaze napravit alespoň částečným způsobem následky porušení základních práv vlastníků v době totalitního režimu všude tam, kde je to možné. Restituční zákony a jejich jednotlivá ustanovení, jakož i předpisy související, je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval. Soudy jsou tak povinny volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce (srov. již nález ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. IV. ÚS 176/03 ), a zejména nevedla k novým křivdám na oprávněných osobách.
18.Obsah ústavní stížnosti stěžovatelů představuje polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy (viz především rozsudek městského soudu). Ústavní soud si je vědom množství restitučních sporů, které stěžovatelé i vedlejší účastník vedou, s proměnlivými výsledky řízení, tzn., že v některých řízeních obecné soudy rozhodly ve prospěch stěžovatelů, v jiných zase ve prospěch vedlejšího účastníka, v jiných konečně uspěli jak stěžovatelé, tak vedlejší účastník. Rozdílnost úspěchu v řízení však vždy závisí na konkrétních skutkových okolnostech uplatněných nároků, které obecné soudy individuálně přezkoumávají. Z argumentace stěžovatelů je zřejmé, že jsou si vědomi nemožnosti uznání jejich nároků pro opožděnost. Ústavní soud vnímá, že argumentace stěžovatelů je v této věci majoritně zaměřena na výklad jednotlivých ustanovení zákonů či judikatury v neprospěch vedlejšího účastníka, nikoliv na postup obecných soudů ve vztahu k jejich nárokům. Těžištěm procesní taktiky stěžovatelů není vyhovění jejich nárokům, nýbrž nevyhovění nároku vedlejšího účastníka. Stěžovatelé však pomíjí, že tvrzený zásah do jejich základních práv tímto způsobem reparovat nelze.
19.Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že právní předchůdkyně vedlejšího účastníka nevyzvala povinnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb. i podle zákona o půdě včas. Vzhledem ke skutečnosti, že svůj nárok na vydání pozemků stěžovatelé odvíjí od úkonu, který udělala právní předchůdkyně vedlejšího účastníka, neboť do soudního řízení přistoupili až v roce 2016, je jejich argumentace týkající se pozdě uplatněného nároku vedlejším účastníkem překvapivá. Akceptace jejich argumentace by vedla k nesplnění podmínek podle obou zákonů, a tedy k nemožnosti pozemky restituovat. K této argumentaci však Ústavní soud konstatuje, že městský soud se splněním podmínek právní předchůdkyně vedlejšího účastníka, jako osoby oprávněné, v odůvodnění rozsudku zabýval, viz body 6, 30 až 39 napadeného rozsudku. Obecné soudy dostatečně prokázaly, že vedlejší účastník, resp. jeho právní předchůdkyně, uplatnil nárok na vydání věci u povinné osoby včas, stejně tak ve lhůtě podal žalobu u soudu. Soudy také prokázaly, že stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci, k vydání věci nevyzvali povinnou osobu včas (neurčitá výzva byla datována dne 14. 1. 1997) a stejně tak neuplatnili své nároky v zákonem požadované lhůtě, proto jejich nároky zanikly. Zákonem stanovená lhůta je prekluzivní (viz již stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1998 sp. zn. Pl. ÚS-st. 7/98), tedy nároky stěžovatelů zanikly, což nelze žádnými úkony (ani přistoupením do řízení z podnětu vedlejšího účastníka v roce 2016) zhojit. Závěr obecných soudů o včasném uplatnění nároku pouze právní předchůdkyní vedlejšího účastníka byl v napadených rozsudcích řádně odůvodněn a soudy stěžovatelům osvětlily své úvahy, s relevantními odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. 20.Stejně překvapivá je argumentace stěžovatelů, že ke konfiskaci majetku společnosti Gustav Kohn a syn nedošlo v rozhodném období let 1948 až 1989, pročež obecné soudy aplikovaly na restituci pozemků špatný zákon, tj. zákon č. 87/1991 Sb. Stěžovatelé však pomíjí, že zákon č. 87/1991 Sb. připouštěl za specifikovaných podmínek možnost vrácení majetku konfiskovaného před únorem 1948. Stejně tak pomíjí, že v podstatě totožně, včetně výjimek prolamujících časovou hranici roku 1948, je rozhodné období definováno i podle zákona o půdě. Pokud by byl bez splnění specifických zákonných požadavků majetek společnosti konfiskován již před rokem 1948, nemohli by stěžovatelé uplatnit nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., ani podle zákona o půdě. Obecné soudy se podmínkami přechodu majetku na stát řádně zabývaly a rozhodly, že v posuzované věci byly naplněny podmínky podle § 6 odst. 1 písm. k) a odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (viz především body 31 až 36, 41 až 45 rozsudku městského soudu). Obecné soudy uzavřely, že pozemky přešly na stát bez právního důvodu a v důsledku politické perzekuce osoby Pavla Kohna způsobem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody, přičemž znárodnění bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a za znárodněný majetek nebyla poskytnuta jakákoliv náhrada. 21.Stěžovatelé si v posuzované věci nárokují podíly na pozemcích, které v zákonem stanovené lhůtě neuplatnili (resp. jejich právní předchůdci). Judikatura Ústavního soudu ke sporné problematice je ustálená (viz již nález ze dne 21. 3. 2000 sp. zn. I. ÚS 360/99 či usnesení ze dne 19. 8. 2002 sp. zn. II. ÚS 257/2000 , ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 343/17 ) a Ústavní soud nemá důvod se od ní v nyní posuzované věci odchýlit. Ústavní soud v rozhodnutích uvedl, že při vydávání restituovaných nemovitostí je namístě rozumět "věcí celou" i spoluvlastnický podíl. Ustanovení § 5 odst. 1 věta třetí zákona č. 87/1991 Sb. neopravňuje k tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich odvozují své oprávnění podle § 3 odst. 2 téhož zákona, vydávány další spoluvlastnické podíly, ale opravňuje pouze k tomu, aby osobám, které své oprávnění odvozují od původního vlastníka podle § 3 odst. 2 v téže skupině, a které restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Obecné soudy v napadených rozhodnutích reflektovaly, že stěžovatelé neuplatnili své nároky včas, proto nahradily projev vůle povinné osoby k uzavření dohody pouze vůči vedlejšímu účastníkovi, kterému pozemky připadnou do vlastnictví v rozsahu celku požadovaných pozemků. Obecné soudy tak při rozhodování o vydání pozemků postupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. 22.Stěžovatelé namítají, že obecné soudy v posuzované věci nepřerušily řízení a nečekaly na rozhodnutí pozemkového úřadu podle § 9 odst. 4 zákona o půdě. Pomíjí však, že zákon č. 87/1991 Sb. vyloučil z předmětu své úpravy mimo jiné i případy zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy využívané k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdy a vodních ploch. Naproti tomu zákon o půdě vymezuje předmět úpravy tak, že se vztahuje, mimo jiné, na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží (§ 1 odst. 1), přičemž pro postup podle jeho druhé části se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván (viz § 30). Jde tedy o dva zákony s rozdílným předmětem úpravy, pročež zde není v obecné rovině vztah generality a speciality, jak dovozují stěžovatelé. Restituční nároky vznesené na základě zákona č. 87/1991 Sb. a zákona o půdě, které obsahují každý nejen vlastní definici oprávněných a povinných osob, nýbrž též autonomní vymezení odňatého majetku, který podléhá restituci, se opírají o odlišné rozhodné skutečnosti (odůvodňují je odlišná skutková tvrzení). Proto i pro případ shodného obsazení sporu a žalobního petitu nejde při jejich uplatnění o totožný předmět řízení (stejnou věc) a judikatura tak nevylučuje uplatnění téhož restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., i podle zákona o půdě. V posuzované věci byly obecné soudy v řízení o určení vlastnického práva oprávněny posoudit povahu nárokovaných nemovitostí zcela autonomně. Pokud dospěly k závěru, že pozemky jsou nemovitostmi nezemědělskými, měly pravomoc věcně o žalobě rozhodnout. 23.Obecné soudy dospěly k závěru, že nešlo (s výjimkou pozemku parc. č. X2) o půdu zemědělského půdního fondu, ani o pozemky, které byly užívány k zemědělské činnosti v době odnětí státem. Tento závěr podložily mj. zprávou pozemkového úřadu ze dne 27. 8. 2018, který potvrdil uplatnění restitučního nároku u pozemkového úřadu podle zákona o půdě, avšak s ohledem na původní kultury pozemků evidované v pozemkové knize (hliniště, neplodná plocha - ostatní, jiná plocha - vozová cesta) o nich správní úřad dosud nerozhodoval, neboť je nepovažuje za zemědělské pozemky, které by spadaly do věcné působnosti zákona o půdě. Po pravomocném ukončení soudního řízení podle zákona č. 87/1991 Sb. bude správní úřad rozhodovat o zastavení řízení nebo zamítnutí nároku podle správního řádu. Dalším podkladem pro rozhodování bylo místní šetření ze dne 15. 3. 2019 provedené městským soudem, které potvrdilo, že se jedná o nezemědělské pozemky v areálu bývalé Kohnovy cihelny, na nichž se nenacházejí stavby, které byly zřízeny až po převzetí pozemků státem. Obecné soudy řádně osvětlily, jakými úvahami se řídily při posouzení toho, zda se (ne)jedná o nezemědělské pozemky, přičemž ani po obsahové stránce úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují. 24.V postupu Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud pochybení, neboť v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil důvody odmítnutí dovolání (veškeré sporné právní otázky již byly předchozí judikaturou vyřešeny a skutková zjištění nenáleží Nejvyššímu soudu přehodnocovat).
25.Závěr obecných soudů o tom, že stěžovatelé neuplatnili své nároky podle zákona č. 87/1991 Sb. včas, proto nahradily projev vůle povinné osoby k uzavření dohody ve vztahu pouze k vedlejšímu účastníkovi, z hlediska ústavněprávního plně obstojí. Ústavní soud nevidí důvod pro svůj případný kasační zásah, neboť neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelů. 26.Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí se Ústavní soud nezabýval, neboť bez zbytečného odkladu rozhodl o ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu