Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Hudce, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2025 č. j. 33 Cdo 530/2025-155, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1.Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 10. 2023 č. j. 39 C 5/2023-60 zamítl žalobu na zaplacení částky 89 212 Kč s příslušenstvím, jíž se stěžovatel domáhal vůči vedlejší účastnici řízení z titulu bezdůvodného obohacení (plateb pojistného) daného absolutní neplatností pojistné smlouvy životního pojištění.
3.Městský soud v Praze ("městský soud") rozsudkem ze dne 22. 5. 2024 č. j. 72 Co 49/2024-113 rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o věci samé ohledně částky 10 000 Kč s úrokem z prodlení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (zohlednil přitom plnění poskytnuté vedlejší účastnicí řízení a částečné zpětvzetí žaloby) a ve zbylé části ho potvrdil. Městský soud přisvědčil právnímu závěru obvodního soudu o promlčení uplatněného nároku. Soudy určily počátek dvouleté subjektivní promlčecí lhůty nejpozději k okamžiku sepisu žaloby (13. 11. 2020), v níž stěžovatel argumentoval absolutní neplatností pojistné smlouvy. Uzavřely, že jelikož byla žaloba podána dne 3. 1. 2023, jsou s ohledem na dvouletou subjektivní promlčecí dobu promlčeny všechny splátky pojistného učiněné před 13. 11. 2022. Námitku promlčení uplatněnou vedlejší účastnicí řízení neshledal městský soud rozpornou s dobrými mravy a nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatele týkající se aplikace závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie ("SDEU").
4.Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatele
5.Stěžovatel s rozhodnutím Nejvyššího soudu nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení, přičemž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv. Nejvyššímu soudu vytýká, že mu neposkytl soudní ochranu, neboť aproboval - ze stěžovatelova pohledu - nesprávné určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Má nadále za to, že závěry soudů týkající se promlčení odporují nálezové judikatuře Ústavního soudu (srov. nález ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21 ). Soudy dle jeho názoru nesprávně dovodily jeho vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy. Stěžovatel v neposlední řadě namítá, že ignorováním argumentace týkající se zneužívajících ujednání soudy porušily zásadu efektivity unijního práva upravenou v článku 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii.
III. Splnění podmínek řízení
6.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
IV. Věcné posouzení
7.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 8.Těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud proto předně připomíná, že je výlučně pravomocí Nejvyššího soudu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Není úkolem Ústavního soudu přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu z pohledu podústavního práva, ale posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno. Ústavní soud přitom konstatuje, že se Nejvyšší soud dostatečně vypořádal s argumentací stěžovatele a v jeho závěrech a odůvodnění nespatřuje exces vybočující z požadavků práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Skutečnost, že stěžovatel zastává odlišný právní názor, nemůže sama o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je náležitě odůvodněno a naplňuje požadavky na odůvodnění rozhodnutí vymezené judikaturou Ústavního soudu. 9.Ústavní soud již konkrétněji uvádí, že Nejvyššímu soudu nelze vytýkat aprobaci závěru městského soudu, navazujícího na závěr obvodního soudu, o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy. Jak stěžovateli vysvětlil již Nejvyšší soud, městský soud postupoval v intencích stěžovatelem zmiňovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 2127/21 , podle něhož je zjištění, resp. vědomost, zda se pojistitel (v nyní posuzované věci vedlejší účastnice řízení) bezdůvodně obohacuje, běžnou skutkovou okolností, podléhající dokazování (je-li sporná), o jejímž časovém určení nevypovídají ani uzavření smlouvy, ani platby pojistného. Proto městský soud ve shodě s obvodním soudem nestanovil počátek běhu promlčecí doby k datu uzavření (neplatné) pojistné smlouvy, nýbrž je vázal právě až k datu, od kterého měl za prokázané, že stěžovatel měl vědomost o tom, že se vedlejší účastnice řízení přijetím plateb pojistného z neplatné pojistné smlouvy na úkor stěžovatele bezdůvodně obohacuje. Soudy vycházely ze skutkového zjištění, že stěžovatel nejpozději ke dni 13. 11. 2020 argumentoval právním závěrem o neplatnosti pojistné smlouvy s tím, že od tohoto data odvíjely počátek běhu subjektivní promlčecí doby (srov. rozsudek městského soudu, bod 15). Lze dodat, že zpochybňuje-li snad stěžovatel výše uvedené skutková zjištění, jde z jeho strany spíše jen o nepřípustnou polemiku s hodnocením provedených důkazů.
10.Obecné soudy se zabývaly i posouzením rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Přípustnost dovolání tudíž nelze dovodit z toho, že by se odvolací soud nezabýval "stěžejními námitkami" stěžovatele. Ústavní soud toliko stručně odkazuje na odůvodnění odvolacího rozsudku (srov. tamtéž, bod 17 a napadené usnesení Nejvyššího soudu, bod 12).
11.Vznáší-li stěžovatel, obdobně jako v průběhu předchozího řízení, námitku porušení zásady efektivity unijního práva, i tato námitka byla městským soudem vypořádána v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 11. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 2438/23 , bod 48). Městský soud ve své argumentaci (bod 18) odkázal na judikaturu SDEU, z níž vyplývá, že povinnost aplikovat zásadu efektivity se týká případů zjevného porušení unijního práva. To však podle městského soudu není tento případ. Důvodem neplatnosti smlouvy nebyla nepřiměřenost ujednání (tedy jejich rozpor s unijním právem podle čl. 3 odst. 1 stěžovatelem odkazované směrnice), ale jejich neurčitost (tedy nesplnění požadavků vnitrostátního práva podle § 37 starého občanského zákoníku). Ústavní soud dodává, že obsahově i formulačně obdobné vypořádání námitky porušení zásady efektivity unijního práva shledal ústavně souladným již v jiném, právně i skutkově obdobném případu (srov. usnesení ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2429/23 , bod 17). Ústavní soud přitom neshledal dostatečně silné důvody pro to, aby stěžovatelovu věc posoudil jinak. 12.Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí porušilo základní práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu