Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci
žalobce: [anonymizováno] IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupený advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno] zastoupený advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o zaplacení 17 861 Kč s příslušenstvím
k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. března 2026, č. j. okresni/3_C_142_2024-252 --- VÝROK ---
I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.
II. Žalovaný je povinen plně nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši [anonymizováno] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobci [anonymizováno] s [anonymizováno] % úrokem z prodlení od [anonymizováno] do zaplacení (výrok I) a nahradit žalobci náklady řízení [anonymizováno] k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
2.Žalobce zahájil řízení s tvrzením, že žalovaný jako jeho zaměstnanec vykázal v evidenci odpracované pracovní doby ve dnech [anonymizováno] - [anonymizováno] a dne [anonymizováno] nepravdivé údaje o svojí docházce do zaměstnání, ačkoli vůbec nebyl v zaměstnání přítomen. V [anonymizováno] tak celková výše výdajů na plat žalovaného a odvody na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění činila [anonymizováno], ale měla činit pouze [anonymizováno]. Rozdílu [anonymizováno] se žalobce domáhal. Při jednání dne [anonymizováno] vzal žalobce žalobu v části, jíž žádal zaplacení [anonymizováno] s úrokem z prodlení, zpět a okresní soud v této časti řízení zastavil (usnesení vyhlášené při jednání na č. l. 44 spisu).
3.Žalovaný namítal, že spor je politicky motivovaný, je výrazem nevole současného starosty města vůči nepohodlnému žalovanému, který je zastupitelem a příliš se zajímá o hospodaření města. K věci samé sdělil, že si nepamatuje, zda ve dnech [anonymizováno] a dne [anonymizováno] byl v práci. Následně se bránil námitkou započtení.
4.Okresní soud přezkoumávaným rozsudkem rozhodl o nároku podruhé, když vycházel ze závěru odvolacího soudu, který byl formulován v usnesení ze dne [anonymizováno], č. j. [anonymizováno]. V tomto usnesení odvolací soud dospěl k závěru, že pokud byl žalovanému vyplacen plat, na který mu nevznikl nárok, je třeba věc posoudit podle zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění účinném v [anonymizováno] (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně též podle zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) jako bezdůvodné obohacení. Odvolací soud dále vyšel z toho, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný byl zaměstnancem žalobce (územně samosprávného celku) a za práci mu proto náležel plat (§ 109 odst. 3 písm. b/ zák. práce). Vznik práva na plat je podmíněn skutečným výkonem práce zaměstnance a nikoli jen pouhým pracovním poměrem mezi ním a zaměstnavatelem. Po zopakování dokazování odvolací soud uzavřel, že žalovaný pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne [anonymizováno] jako strážník městské policie (pracovní smlouva č. l. 4) a ode dne [anonymizováno] jako jmenovaný velitele městské policie (jmenovací dekret č. l. 5). Jako velitel městské policie přikazoval svým podřízeným zaměstnancům, aby přítomnost na službě zaznamenávali v tzv. knize docházky uvedením data a času příchodu a odchodu (což vyplynulo z výpovědi svědka [anonymizováno] a [anonymizováno]), tj. povinnost danou mu organizačním a pracovním řádem (hlava III článek 3. 1. bod I písm. c/) plnil. Tímto způsobem byla realizována povinnost daná zaměstnavateli § 96 odst. 1 zák. práce, tj. povinnost vést evidenci s vyznačením začátku a konce odpracované směny podle jednotlivých zaměstnanců. Z knihy docházky žalovaný následně čerpal při vypracovávání výkazů odpracovaných hodin, které předával mzdové účetní žalobce (sv. [anonymizováno]). Podle těchto výkazů docházelo k výpočtu platu jednotlivých strážníků, včetně platu žalovaného, který svoji přítomnost v práci rovněž zaznamenával do tzv. knihy docházky. O věrohodnosti zápisů do tzv. knihy docházky neměl odvolací soud pochybnosti. Slyšení svědci odvolacím soudem (sv. [anonymizováno] a sv. [anonymizováno]) potvrdili, že zápisy do tzv. knihy docházky činili všichni strážníci pravidelně při každé službě (pokud došlo ke zpoždění zápisu, tak max. o den zpětně) a odvolací soud neměl důvod o pravdivosti výpovědi svědků o zavedené praxi evidence docházky pochybovat. Odvolací soud z výkazu odpracovaných hodin (č. l. 7) zjistil, že žalovaný vykázal svoji přítomnost na pracovišti ve dnech [anonymizováno] vždy od [anonymizováno] a vykázal rovněž svoji přítomnost na pracovišti dne [anonymizováno] od [anonymizováno] a od [anonymizováno] hodin, ale tento výkaz odpracovaných hodin žalovaného za [anonymizováno] je v přímém rozporu s tzv. knihou docházky, tj. s evidencí vyznačených začátků a konců odpracovaných směn strážníků městské policie, neboť v této knize docházky nejsou příchody a odchody v době od [anonymizováno] žalovaným vůbec zaznamenány a den [anonymizováno] pak není žalovaným uveden vůbec. Skutečnost, že žalovaný nebyl v těchto termínech na pracovišti a práci pro žalobce neodvedl, odvolací soud považoval knihou docházky, tj. evidencí zaměstnavatele o začátku a konce odpracovaných směn, za prokázanou, podporovanou i navazujícími záznamy v tzv. knize událostí, ze které bylo zjištěno, že v žalovaném období není žádný záznam o službě žalovaného, přestože slyšení svědci vysvětlili, že záznamy do knihy událostí se dělaly každý den a že se vždy zaznamenávalo, kdo ze strážníků sloužil a k jaké události došlo. Odvolací soud uzavřel, že svědci Kudláček a Forman vypovídali o této obecné obvyklé praxi zcela shodně, v klidu, bez emocí a pod zákonným poučením, a proto považoval jejich výpovědi za věrohodné a použitelné a uzavřel, že výpovědi svědků podporují závěr vyplývající z knihy docházky, že žalovaný v zaměstnání ve shora uvedených termínech nebyl a práci pro žalobce neodvedl s tím, že tento závěr nepřímo podpořila výpověď svědkyně [anonymizováno], která potvrdila, že byla strážníky v rozhodném období informována někdy v týdnu od [anonymizováno] do [anonymizováno], že žalovaný v práci není přítomen. Tento skutkový závěr učinil odvolací soud za situace, kdy žalovaný sám sdělil soudu, že si nepamatuje, zda byl v předmětných dnech v práci. Pro úplnost odvolací soud uvedl, že pokud by výpověď svědků [anonymizováno] a [anonymizováno], že v rozhodných dnech žalovaného v práci neviděli, stála v provedeném dokazování zcela osamoceně, nebylo by možno tvrzení žalobce považovat za prokázané. V souzené věci jsou ale k dispozici listinné důkazy (kniha docházky a kniha událostí), o jejichž záznamech neměl odvolací soud pochybnosti s tím, že tyto záznamy dovolují bezpečný závěr o tom, že žalovaný v práci nebyl. Na těchto skutkových a právních závěrech nemá odvolací soud při současném rozhodování důvod cokoli měnit. 5.Shora uvedeným usnesením odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil s tím, že se okresní soud musí věnovat oprávněností výše zažalovaného nároku.
6.Okresní soud z platového výměru žalobce ze [anonymizováno] zjistil, že jeho plat činil [anonymizováno] měsíčně při úvazku 40 hodin týdně. V [anonymizováno] neodpracoval [anonymizováno] hodin oproti vykázanému počtu [anonymizováno] hodin. Poté okresní soud odůvodnil vyčíslení zažalované částky a posoudil vyplacení [anonymizováno] žalovanému jako bezdůvodné obohacení žalovaného získané na úkor žalobce (ve smyslu ust. § 2991 OZ) a [anonymizováno] jako škodu, kterou žalovaný způsobil žalobci nesprávným výkazem odpracovaných hodin (ve smyslu ust. § 250 odst. 1 ZP). Poté okresní soud uzavřel, že na základě ust. § 331 zák. práce může žalobce požadovat vrácení neprávem vyplacených částek, protože žalovaný musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené a jako jeden z vedoucích zaměstnanců města (byť nikoliv vůči sobě, ale vůči ostatním strážníkům ano) si musel být vědom toho, že zákoník práce nepřipouští tzv. převádění hodin z jednoho měsíce a jejich následné proplácení v jiném měsíci. 7.K obraně žalovaného, který vznesl námitku započtení s tvrzením, že má za žalobcem pohledávku na „mzdu“ (správně plat) za [anonymizováno] hodiny, které odpracoval v [anonymizováno] a nebyly mu zaplaceny, okresní soud uvedl, že nárok žalovaného byl sice uplatněn až po uplynutí obecné 3 leté promlčecí doby (§ 629 odst. 1 OZ) a žalobce vznesl námitku promlčení, ale s ohledem na § 1989 odst. 1 OZ není námitka důvodná, protože pohledávky se setkaly ještě před promlčením pohledávky žalovaného. Žalovaný neprokázal tvrzení o uplatnění nároku žalobce již v[anonymizováno][anonymizováno], tedy neprokázal uplatnění pohledávky před [anonymizováno] a okresní soud se „ztotožnil s námitkou žalobce, že uplatnění kompenzační námitky s časovým odstupem více než [anonymizováno] let, po rok a půl trvajícím soudním sporu se příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 580 OZ“. Proto okresní soud nepřihlédl ke kompenzační námitce a vyhověl žalobě. 8.Proti rozsudku podal žalovaný včas odvolání. Setrval na svém závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzení o jeho nepřítomnosti na pracovišti a nesouhlasil s hodnocením uplatněné „kompenzační námitky“. Měl za to, že naopak jednání žalobce je v rozporu s dobrými mravy, když toleroval více než 25 let praktiky s převáděním hodin a všem zaměstnancům je proplácel, ale pouze u žalovaného, jako součást politické pomsty, žádá plnění vrátit. Navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl změněn a žaloba byla zamítnuta.
9.Žalobce při odvolacím jednání navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu, když zopakoval, že nárok žalovaného na zaplacení platu za přesčasové hodiny neuznává.
10.Odvolání žalovaného je přípustné, ale není důvodné.
11.V souzené věci se žalobce domáhá zaplacení zažalované finanční částky s tvrzením, že jde o vyplacený plat žalovanému za práci, kterou nevykonal (a zaplacené příslušné pojistné). Odvolací soud nemá důvod měnit závěry, které učinil v usnesení ze dne [anonymizováno], č. j. [anonymizováno] a které jsou shrnuty v bodě 4 tohoto odůvodnění. Vychází tedy z toho, že žalovaný jako zaměstnanec žalobce ve dnech [anonymizováno] - [anonymizováno] a dne [anonymizováno] nepracoval, a přesto mu za výkon práce byl zaplacen plat, který musí jako bezdůvodné obohacení vrátit zpět (shodně musí zaplatit v příčinné souvislosti s tím vzniklou škodu danou zaplacením pojistného) dle § 331 a § 250 zák. práce. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem okresního soudu o zavinění žalovaného, proti kterému žalovaný ani v odvolání nebrojí. Výše výpočtu nároku byla okresním soudem objasněna a vysvětlena a na jeho odůvodnění lze rovněž se zřetelem k tomu, že žalovaný v odvolání proti výši uplatněného nároku žádné relevantní námitky neuplatil, odkázat.
12.K obraně žalovaného uvádí odvolací soud následující.
13.Se závěrem okresního soudu, že není možno přihlédnout k žalobcem vznesené námitce promlčení se odvolací soud ztotožňuje, protože za promlčenou se při započtení pokládá pohledávka, u níž uplynula promlčecí lhůta již v okamžiku, v němž se započítávané pohledávky setkaly, a naopak uplynutí promlčecí lhůty u započítávané pohledávky, které nastalo až po tomto okamžiku, kompenzaci nebrání.
14.Jádrem sporu se v tomto odvolacím řízení stala otázka, zda lze přihlédnout k započtení, které žalovaný v rámci obrany proti uplatněnému nároku učinil. Okresní soud uzavřel, že „uplatnění kompenzační námitky žalovaným s časovým odstupem více než 3 let, po rok a půl trvajícím soudním sporu, se příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 580 OZ“ (bod 26 odůvodnění okresního soudu). 15.Podle § 580 OZ je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, neplatné. Odvolací soud se se závěrem okresního soudu, že na daný spor toto ustanovení dopadá, neztotožňuje. Předně je třeba uvést, že fakticky okresní soud dospěl spíše k závěru, že ze strany žalovaného jde o zjevné zneužití práva, kterému nelze poskytnout ochranu (§ 8 OZ), ale ani z tohoto pohledu není dle odvolacího soudu závěr okresního soudu správný. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle nichž ustanovení § 8 OZ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.01.2017, sp. zn. nsoud/22_Cdo_5064_2015). Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, respektive se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahy tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.06.2016, sp. zn. nsoud/22_Cdo_2135_2016). Jakkoli zákaz zjevného zneužití práva představuje korektiv obecně aplikovatelný, zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva (tedy odepření ochrany subjektivnímu právu účastníka) je výjimečným postupem, jenž musí být podložen mimořádně závažnými okolnostmi konkrétního případu, které svou intenzitou převáží nad ochranou subjektivního práva účastníka řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.08.2019, sp. zn. nsoud/22_Cdo_1920_2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.03.2020, sp. zn. nsoud/22_Cdo_4490_2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2024, sp. zn. nsoud/27_Cdo_3703_2023). Závěr okresního soudu, že ze strany žalovaného jde o zjevné zneužití práva pouze proto, že kompenzační námitku uplatnil s časovým odstupem, se odvolacímu soudu jeví zjevně nepřiměřeným. Tento procesní postup žalovaného by se ev. mohl odrazit v rozhodnutí o nákladech řízení, ale nemůže dle odvolacího soudu vést k závěru, že kompenzační námitka uplatněná s časovým odstupem nemůže vzbudit účinky, které s ní zákon spojuje, když navíc z ust. § 1989 odst. 1 OZ vyplývá, že pokud během časového úseku, kdy byla pohledávka vymahatelná, stála proti ní jiná vzájemná pohledávka, je aktivní započtení možno provést kdykoliv v budoucnosti a uplynutí jakékoliv další doby nemůže již samo o sobě způsobilost k započtení obou pohledávek eliminovat. Přesto dospěl odvolací soud k závěru, že k započtení nelze v tomto řízení přihlédnout, přestože obecně je zánik závazku započtením možný i v pracovněprávních věcech. 16.Předpokladem započtení je, aby pohledávky byly k započtení způsobilé. Kompenzabilní nejsou pohledávky nejisté nebo neurčité.
17.Zákoník práce umožňuje rovnoměrné nebo nerovnoměrné rozvržení pracovní doby; zvláštní způsob rozvržení pracovní doby představuje konto pracovní doby (§ 86 a 87 zák. práce). Rozhodnutí o rovnoměrném nebo nerovnoměrném rozvržení pracovní doby je na zaměstnavateli, zákonná úprava pro jejich uplatnění nestanoví žádné podmínky. Při rovnoměrném rozvržení pracovní doby zaměstnavatel rozvrhuje na jednotlivé týdny celou stanovenou týdenní pracovní dobu. Na základě takto provedeného rozvržení se každý týden vyčerpá stanovená týdenní pracovní doba, je přitom vyloučeno, aby rozvržená pracovní doba rozsah překročila. Při nerovnoměrném rozvržení pracovní doby zaměstnavatel stanovenou týdenní pracovní dobu nerozvrhuje rovnoměrně na jednotlivé týdny, ale podle svých provozních potřeb nerovnoměrně. Délka pracovní doby je tak v jednotlivých týdnech rozdílná, tzn. že může být nižší, stejná nebo vyšší než stanovená týdenní pracovní doba. Nerovnoměrné rozvržení pracovní doby je limitováno tím, že se uskutečňuje v určitém časovém rámci (vyrovnávacím období), v němž průměrná týdenní pracovní doba nesmí přesáhnout stanovenou týdenní pracovní dobu. Maximální délka vyrovnávacího období činí ze zákona 26 týdnů po sobě jdoucích, ale kolektivní smlouva může vymezit toto období jinak, nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích (§ 78 odst. 1 zák. práce).
18.Žalovaný pracoval jako velitel městské policie (viz č. l. 5 spisu). Šlo o vedoucího zaměstnance, kterému příslušel příplatek za vedení (viz č. l. 147). Ve smyslu ust. § 127 odst. 3 zák. práce byl tedy jeho plat stanoven s přihlédnutím k případné práci přesčas (minimálně v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce). Pokud by na žalovaného bylo nahlíženo jako na vedoucího organizační složky, byl by plat stanoven s přihlédnutím k veškeré práci přesčas (pak by měl nárok pouze na příplatky za práci v sobotu a neděli, ev. ve svátek, jak vyplývá z ust. § 127odst. 3 věta třetí zák. práce). Žalobce tvrdí, že práce přesčas nebyla přidělována a tvrzení žalovaného o vykonané práci přesčas popírá. Práce přesčas je práce nad stanovenou týdenní dobu (§ 78 odst. 1 písm. i zák. práce), ale jak bylo zjištěno a zástupcem žalovaného potvrzeno při odvolacím jednání, u městské policie bylo realizováno tzv. nerovnoměrné rozvržení pracovní doby na všechny dny v týdnu. V takovém případě však nelze zkoumat ev. práci přesčas v intervalu týdne (§ 78 odst. 1 písm. l, m zák. práce) ani měsíce (jak to činí žalovaný), ale v rámci tzv. vyrovnávacího období, které činí ze zákona minimálně 26 týdnů (dle tvrzení žalovaného při odvolacím jednání bylo vyrovnávací období určeno v organizačním řádu žalobce v délce 1 roku /bod 2.13 odst. 2 org. řádu/). Proto nelze bez dalšího přistoupit na tvrzení žalovaného, že má za žalobcem pohledávku za nezaplacené přesčasy, které vypočetl pouze se zřetelem k výkonu práce v [anonymizováno] (v tomto směru se odvolací soud se závěrem okresního soudu neztotožnil). Z pohledu ust. § 1987 OZ jde dle odvolacího soudu o pohledávku, která není způsobilá k započtení. Tento závěr činí odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09.09.2020, sp. zn. nsoud/31_Cdo_684_2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sb., dle kterého námitka započtení vzájemné pohledávky může obstát pouze tehdy, bude-li aktivní pohledávka zcela nepochybná, tj. nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět složitější dokazování. 19.Takové parametry žalovaným započítaná pohledávka nesplňuje. K objasnění ev. nároku žalovaného na plat za práci přesčas by bylo třeba vést obsáhlé dokazování, a to: k faktickému výkonu práce žalovaného přesčas; k tomu, zda ev. práce přesčas byla konána na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem; k otázce, zda zaměstnavatel (žalobce) skutečně vnitřním předpisem upravil délku tzv. vyrovnávacího období, či zda má být vycházeno z období 26 týdnů, k zjištění, jak v období 26 týdnů (ev. 1 roku) byla pracovní doba žalovaného rozvržena (zda na pracovní dny v týdnu, soboty nebo neděle, či ve svátek) a až po všech těchto skutkových zjištěních by bylo možno učinit závěr o ev. nároku žalovaného vůči žalobci, přičemž by se soud zřejmě neobešel bez znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví mzdy, účetní evidence. Tvrzená pohledávka žalovaného, kterou oproti zažalované pohledávce započetl, není nepochybná (určitá a jistá), k jejímu zjištění by bylo potřeba provést obsáhlé dokazování, a proto je odvolacím soudem hodnocena jako nezpůsobilá k započtení ve smysl ust. § 1987 OZ a nelze proto učinit závěr, že zažalovaná pohledávka žalobce vůči žalovanému zanikla započtením. 20.Se zřetelem k výše uvedeným závěrům odvolací soud rozsudek okresního soudu dle § 219 OSŘ včetně přiznaného úroku z prodlení, který je příslušenstvím pohledávky (viz subsidiární aplikace § 513 a § 1970 OZ), potvrdil. 21.Pro úplnost odvolací soud uvádí, že tvrzení žalovaného, že „spor je politicky motivovaný, je výrazem nevole současného starosty města vůči nepohodlnému žalovanému, který je zastupitelem a příliš se zajímá o hospodaření města“, nemohlo závěr o existenci nároku na soudní ochranu práva žalobce ovlivnit, protože je-li zažalovaný nárok po právu dán, není motiv, proč je žalobcem vymáhán soudní cestou, relevantní.
22.Žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný a stíhá ho povinnost hradit náklady odvolacího řízení. Ty jsou dány skutečností, že žalobce je zastoupen zástupcem z řad advokátů a učinil jeden úkon právní pomoci s nárokem na odměnu [anonymizováno], dále mu náleží jedna paušální náhrada hotových výdajů [anonymizováno], náhrada za ztrátu času v rozsahu 4 půlhodin po [anonymizováno], cestovné [anonymizováno] (najeto celkem [anonymizováno] kilometrů při cestě ze sídla zástupce do sídla odvolacího soudu a zpět; základní sazba náhrady za použití vozidla [anonymizováno] za kilometr; vyhlášková cena pohonné hmoty) a náhrada 21 % DPH ve výši [anonymizováno], tj. celkem [anonymizováno]. Povinnost hradit náklady odvolacího řízení byla určena dle § 221 odst. 1, § 142 odst. 1, § 149 a § 160 OSŘ --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Takové dovolání se podává do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který ve věci rozhodoval v prvém stupni s tím, že bude adresováno Nejvyššímu soudu v Brně. Dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci.