Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
3 Tdo 14/2024
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 7. 2. 2024
Spisová značka : 3 Tdo 14/2024
ECLI: ECLI:CZ:NS:2024:3.TDO.14.2024.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Dokazování
Křivé obvinění
Dotčené předpisy: § 345 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 4. 4. 2024
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
3 Tdo 14/2024-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 7 To 203/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 142/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá . O d ů v o d n ě n í :
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 4 T 142/2022 , byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 23. 6. 2021 podal k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4, se sídlem v Praze 10, 28. pluku 1533/29b, trestní oznámení na poškozenou T. C., v němž s cílem vyhnout se placení dlužné částky uvedl, že poškozená jako žalobkyně ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod č. j. 12 C 96/2018 proti obžalovanému jako žalovanému v občanskoprávním sporu o zaplacení částky 571.584 Kč, předložila jako důkaz dodatek k jejich smlouvě o poskytování právních služeb ze dne 26. 2. 2014, týkající se výše vymáhané pohledávky a tím i absolutní výše procentuální odměny za poskytnuté právní služby, na němž padělala jeho podpis, přestože věděl, že tento dodatek smlouvy podepsal, což sám uvedl v rámci ústního jednání konaného dne 10. 12. 2019. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. 3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 4 T 142/2022, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Odvolání podal rovněž státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu.
4. O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 7 To 203/2023 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu, o němž poté podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. K. při nezměněném výroku o vině přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku odsoudil podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto. II.
5. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný J. K. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 140-142 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. 6. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spatřuje obviněný ve skutečnosti, že v řízení došlo k procesnímu pochybení ze strany soudů obou stupňů. Soudy nepřihlédly ke všem skutečnostem, které vyšly v rámci řízení najevo a nedůvodně neprovedly podstatné důkazy, které navrhoval. Již soud nalézací se žádným způsobem nevypořádal s jeho tvrzením, že s C. podepsal jen jednu plnou moc a nikoli žádný dodatek ke smlouvě. Naopak jen převzal tvrzení C., že tento dodatek podepsal, a tím postavil její výpověď nad výpověď dovolatele. Pokud pak v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 96/2018 uvedl cokoli o tom, že měl podepsat nějaké dokumenty, nebylo to jistě ve vztahu k uvedenému dodatku, neboť ten rozhodně nepodepsal. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08-1, týkajícího se aplikace principu in dubio pro reo v situaci, kdy lze v trestním řízení dospět k několika skutkovým verzím, má za to, že v projednávané věci byla uvedená zásada porušena, resp. jeho právo na spravedlivý proces. 7. Dále obviněný namítl, že soudy neměly k dispozici originál předmětného dodatku, pouze jeho kopii. Je přesvědčen, že bylo povinností soudu opatřit si originál předmětného dodatku ke smlouvě a nechat vyhotovit znalecký posudek z oboru písmoznalectví k určení pravosti podpisu. Uvedený návrh na doplnění dokazování však byl soudem odmítnut z důvodu nadbytečnosti, když soud vyloučil možnost manipulace s podpisy na kopiích dodatků, aniž by však upřesnil, jaké skutečnosti jej k tomuto závěru vedly. Na základě všech těchto skutečností pak soudy dospěly k chybným skutkovým závěrům, a tedy věc nesprávně právně posoudily.
8. S ohledem na vše výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 7 To 203/2023, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 4 T 142/2022, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 993/2023. 10. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Především je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. Dále uvedla, že je možno plně souhlasit s odvolacím soudem, že již soud nalézací měl k dispozici dostatek důkazů, které vinu obviněného bez pochybností prokázaly, a to navzdory skutečnosti, že nebyl k dispozici originál předmětné listiny, který by bylo možno podrobit znaleckému zkoumání. Poškozená obviněného úspěšně právně zastupovala a oprávněně očekávala vyplacení odměny dle řádně uzavřené smlouvy o poskytování služeb ze dne 4. 3. 2013 a dodatku k této smlouvě ze dne 26. 2. 2014, nicméně obviněný zaplatil pouze část nasmlouvané částky. V rámci žalobního řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 96/2018 obviněný nepopíral, že by předmětnou listinu podepsal, naopak výslovně popsal okolnosti jejího podpisu.
11. Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: 13. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 7 To 203/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 14. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. 15. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 16. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného a odvolání státního zástupce projednal, kdy následně z podnětu odvolání státního zástupce rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu a odkaz obviněného na tuto variantu je nesprávný.
17. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř. 18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 19. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
20. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší. Je však přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazuje na neprovedení jím navrhovaného důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví k vyhodnocení pravosti podpisů na rovněž navrhovaném originále dodatku ke smlouvě o poskytování právních služeb ze dne 26. 2. 2014.
21. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. 22. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 - svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). 23. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Stěžejní je zde slovo podstatné , tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
24. Obviněný v rámci hlavního líčení dne 25. 4. 2023 k dotazu soudu uvedl, že navrhuje, aby byl předložen originál dodatku ke smlouvě o poskytování právní pomoci, neboť existuje pouze v kopii (ta je založena na č. l. 104 spisu) a měl by být zkoumán podpis. Nalézací soud následně podle § 216 odst. 1 tr. ř. vyhlásil usnesení, že se návrhy na doplnění dokazování zamítají a dokazování bylo ukončeno. V odůvodnění rozsudku v bodě 8. se pak vyjádřil v tom smyslu, že podpisy na Smlouvě o poskytování právních služeb ze dne 4. 3. 2013 a zmiňovaném dodatku k této smlouvě ze dne 26. 2. 2014 jsou shodné. Nalézací soud neměl k dispozici originály těchto listin, které nebyly založeny ani v přílohovém spise Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 12 C 96/2018, „ ale o jejich pravosti a existenci vůbec nepochybuje vzhledem k dalším důkazům, a to výpovědi C. i obsahu zmiňovaného spisu 12 C 96/2018, zejména protokolu o jednání ze dne 10. 12. 2019 a rozsudku v této věci ze dne 17. 12. 2019 “. Nalézací soud se vyjádřil i k navrhovanému znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, kdy uvedl, že jeho provedení nezvažoval, „ když zcela vyloučil i tvrzení obhajoby o možnosti manipulace s podpisy na kopiích dodatků “. V rámci odvolání nebyly žádné důkazní návrhy vzneseny, neboť se jednalo o odvolání blanketní (č. l. 118 spisu), které bylo krátce odůvodněno až u veřejného zasedání dne 29. 8. 2023, přičemž žádné návrhy na doplnění dokazování předneseny nebyly, pouze obhájce obviněného v závěrečné řeči uvedl, že před soudem nebyly doplněny žádné důkazy, nebyl předložen originál dodatku a je třeba vypracovat znalecký posudek (č. l. 123-125 spisu). Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že soud prvního stupně provedl v hlavním líčení dokazování v rozsahu potřebném pro objasnění věci, v odůvodnění se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým i právním závěrům dospěl (bod 6. napadeného rozsudku). 25. Je zcela zjevné, že odvolací soud neměl o skutečnostech, k nimž se měl znalecký posudek z oboru písmoznalectví vyjadřovat, žádné pochybnosti, resp. že stejně jako soud nalézací neměl žádné pochybnosti o pravosti podpisu na ve spise založených kopiích předmětných listin, tj. Smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 4. 3. 2013 a zmiňovaného dodatku k této smlouvě ze dne 26. 2. 2014. Originál dodatku ke smlouvě sice nebyl k dispozici, resp. stejně jako smlouva existuje pouze v kopii, a to jak v trestním spise, tak ve spise týkajícího se občanskoprávní žaloby poškozené (řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 12 C 96/2018), nicméně s ohledem na další ve věci provedené důkazy, zejména pak výpověď poškozené C. a listinné důkazy v podobě protokolů o jednání před soudem prvního stupně ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 12 C 96/2018 a rozsudku v této věci, shledal nalézací soud provedené dokazování dostačujícím pro závěr o existenci a pravosti předmětného dodatku, přičemž nevyvstaly jakékoli pochybnosti, které by bylo třeba odstranit prostřednictvím odborného vyjádření. Návrh obviněného na doplnění dokazování proto shledal nadbytečným, přičemž s uvedeným závěrem se odvolací soud ztotožnil.
26. S ohledem na výše uvedené je tedy možno konstatovat, že návrh obviněného na doplnění dokazování nebyl soudy opomenut, a to ani stran odůvodnění jeho zamítnutí, byl však shledán nadbytečným, resp. jeho provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci. Neprovedení nadbytečného důkazu přitom vadu opomenutých důkazů nezakládá. Možnost neprovedení důkazu navrženého obviněným je dána mj. právě při jeho nadbytečnosti, tj. v situaci, kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
27. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy odvolací soud důkazní situaci shledal zcela dostačují pro závěr o dovolatelově vině s tím, že „ je sice nešťastné, že není k dispozici originál předmětné listiny, a proto není možno ho podrobit znaleckému zkoumání, ale i tak byl skutkový děj plně prokázán “ (bod 7. napadeného rozsudku). Odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že obviněný předmětný dodatek ke smlouvě podepsal, kdy odkázal zejména na jeho vlastní výpověď učiněnou ve věci sp. zn. 12 C 96/2018.
28. V projednávané věci se nejedná ani o případ zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy. Obviněný sice výslovně uvedenou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. cituje, bližší argumentace je však poněkud kusá. Je třeba uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. Takovýto nesoulad spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Na existenci extrémního nesouladu, resp. zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Námitky obviněného přitom nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje, přičemž obsahově totožné námitky obviněný uplatňuje již od samotného počátku trestního řízení. 29. Obviněný poukazuje na „procesní pochybení“, která podle obsahu dovolání shledává v tom, že soudy „nepřihlédly ke všem skutečnostem, které v rámci řízení vyšly najevo“, aniž by však tyto skutečnosti blíže konkretizoval. Pokud tím má na mysli skutečnost, že podle jeho přesvědčení soudy nepřihlédly k jeho tvrzení, že žádný dodatek nepodepsal, pak je třeba uvést, že právě tato okolnost byla předmětem dokazování, přičemž na podkladě provedeného dokazování – zejména výpovědi poškozené C. a listinných důkazů podávajících se ze spisového materiálu ve věci sp. zn. 12 C 96/2018 bylo postaveno najisto, že předmětný dodatek obviněný podepsal. Uvedenou skutečností se tedy soudy zcela jistě zabývaly.
30. Nejvyšší soud uvádí, že v projednávané věci není stěžejní skutečnost, zda byl nárok poškozené oprávněný či zda byl správně vypočítán, ale skutečnost, že obviněný podal na poškozenou trestní oznámení, že se dopustila falzifikace listiny (podpisu), která byla součástí důkazní materie v civilním řízení vedeném u Obvodního spodu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 96/2018, kde poškozená figurovala jako žalobkyně a obviněný jako žalovaný. V rámci uvedeného civilního řízení obviněný pravost, resp. i samotnou existenci předmětného dodatku ke smlouvě ze dne 26. 2. 2014 nijak nezpochybňoval. Přestože jakoukoli vědomost o jeho existence v projednávané věci popírá a zpochybňuje tak i obsah své výpovědi v civilním řízení, z protokolů o jednání před soudem prvního stupně ve věci sp. zn. 12 C 96/2018 u Obvodního soudu pro Prahu 4 a z vydaného rozsudku, tak, jak jsou založeny v trestním spise na č. l. 22 až 45, se jasně podává, že obviněnému byly uvedené listiny předloženy k nahlédnutí, na okolnosti uzavření dodatku ke smlouvě byl přímo dotazován a k tomuto se také zcela jasně vyjádřil. Jeho právní zástupce o uvedeném dodatku na několika místech dokonce sám hovoří, a to bez jakékoli reakce ze strany obviněného (např. č. l. 26 spisu, kdy právní zástupce poukazuje na to, že dodatek byl uzavřen dne 26. 2. 2014, a tedy 7 měsíců před vydáním faktury na částku 6.900.000 Kč). O dodatku se tedy zmiňuje sama obhajoba. Lze např. odkázat na vyjádření učiněné dne 8. 10. 2019 (č. l. 29 spisu), kde se obhajoba k dotazu soudu vyjadřuje k částce, která měla vyplývat přímo z předmětného dodatku – „ Pokud tedy poukazuje na to, že právě z částky v dodatku o poskytování právních služeb má být vypočítávána odměna, zdůrazňuji, že jistina z toho byla pouze 6.900.000 Kč a dodatek byl sjednán pouze za účelem toho, aby smlouva korespondovala s předmětným řízením … “ Sám obviněný k dotazu, zda si pamatuje okolnosti uzavření dodatku smlouvy, uvedl, že „ Paní doktorka mě volala, abych se zastavil, tak jsem tam přijel a podepsal jsem to “ (č. l. 36 spisu). K dalšímu dotazu pak uvádí, že ze strany C. nebyla potřeba uzavřít dodatek ke smlouvě nijak odůvodněna. I zde je zcela zjevné, že se uvedené otázky vztahují k dodatku ke smlouvě, nikoli ke smlouvě samotné.
31. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný. Uvedeným námitkám tedy nelze přisvědčit. 32. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 33. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
34. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
35. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 36. Obviněný nevznáší žádné konkrétní námitky, které by uvedenému dovolacímu důvodu odpovídaly. Toliko akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. že „ soudy tak výpověď C. bez jakéhokoli důvodu postavily nad výpověď obžalovaného, namísto toho, aby tyto hodnotily jakožto důkazy stejné váhy “, … „ A pokud soudy dospěly k závěru na základě tvrzení jednoho svědka, přestože z tvrzení obžalovaného vyplývá něco jiného, porušily princip rozhodování in dubio pro reo, tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného, a předmětná rozhodnutí jsou nesprávná, resp. v rozporu s Listinou základních práv a svobod. “
37. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. 38. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky).
39. Závěrem lze uvést, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – citace viz. Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17). IV.
40. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. K. odmítl. 41. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 7. 2. 2024
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu