Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
4 Tdo 263/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 8. 4. 2026
Spisová značka : 4 Tdo 263/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.263.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Znásilnění
Dotčené předpisy: § 185 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 7. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
4 Tdo 263/2026- 880
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 o dovolání obviněného J. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2025, sp . zn. 5 To 95/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 7/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2025, sp. zn. 32 T 7/2025, byl obviněný J . K. uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 (bod 1. rozsudku) a jednak přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odstavec 1 tr. zákoníku (bod 2. rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) 1.
dne 7. 9. 2024, v době od 17:00 hodin do 18:08 hodin, v obci XY na ul. XY , v blízkosti domu č. XY, kudy v tu chvíli procházela poškozená nezletilá AAAAA (pseudonym) , a kterou oslovil pod legendou, že je v obci nový a nezná to tam, pod záminkou pomoci při orientaci v obci XY po delším naléhání nezletilou takto přesvědčil, aby k němu nastoupila do jeho osobního motorového vozidla zn. Ford Focus, červené barvy, RZ XY , kterým pak společně odjeli z obce XY směrem na obec XY , a následně směrem na obec XY , před kterou odbočil do lesního prostoru a pokračoval po polní cestě až ke zde se nacházejícímu spadlému stromu, kde zastavil, a následně, zneužívaje jednak své fyzické převahy nad nezletilou a jednak s ohledem na její věk a její neznalost v oblasti sexuální, poškozené řekl, aby vystoupila z auta, aby překonala svůj strach, a když tak učinila, chytil ji za zápěstí pravé ruky, na což nezletilá reagovala slovně aby ji nechal, což neučinil a táhl nezletilou za ruku do porostu, dal jí pokyn, aby si vypla mobilní telefon, poté ji odvedl ke stromu, kde jí částečně ukázal zbraň, kterou měl v té chvíli uloženou v brašně, tzv. ledvince, umístěné přes prsa, kterou rozepnul a zbraň částečně povytáhl, v důsledku čehož vzbudil u nezletilé obavu o její život, poté jí strhnul mobilní telefon, který měla připevněný šňůrkou kolem ruky a přikázal jí, aby si sedla zády ke stromu, kam jí pomocí černých stahovacích pásků přivázal ruce nad hlavu, otřel její telefon do svého trika a odhodil jej na zem, a následně, v úmyslu svého vlastního sexuálního uspokojení po nezletilé požadoval provádění rozličných sexuálních praktik, kdy po ní požadoval vykonání orálního pohlavního styku se slovy, že mu ho má vykouřit, stáhl si kraťasy, které měl na sobě, stoupl si před nezletilou a opakovaně vsouval svůj pohlavní úd do jejích úst, následně jí přikázal, aby si lehla, s čímž jí z důvodu svázaných rukou musel pomoci, odsunul jí rukou overal a kalhotky, které měla oblečeny na sobě, a poté jí opakovaně vsouval prsty do vagíny, přičemž jí říkal, aby nekřičela, následně jí střídavě vsouval penis do úst a přitom ji držel za hlavu, a střídavě vsouval prsty do její vagíny, a poté, se slovy "seru na to" před nezletilou sám masturboval svůj penis, a když ani takto se mu nepodařilo uspokojit, uvolnil nezletilé ruce, řekl jí, ať si vezme mobilní telefon a jde do lesa, kde nezletilou zanechal a z místa odjel, a takového jednání se dopustil i přesto, že věděl, že se jedná o osobu mladší 15 let, když tuto skutečnost mu nezletilá AAAAA sama sdělila již během jízdy autem , a následkem jeho jednání se u poškozené AAAAA projevila posttraumatická stresová porucha s dosud přetrvávajícími obtížemi, se značně nejistou prognózou dalšího vývoje, tedy porucha, kterou je možno z lékařského hlediska považovat za vážnou, dlouhotrvající poruchu duševního zdraví,
2.
v přesně nezjištěné době, nejméně však v období od 1. 8. 2019 do 10. 9. 2024, v AAAAA, na ulici AAAAA , v bytové jednotce č. 12 o velikosti 1+1, kde fakticky bydlel sám na základě nájemní smlouvy, mimo jiné užíval notebook zn. Acer, model E5-511-C4AG a externí disk HDD Hard Drive Case AXAGON, v nichž přechovával velké množství, v řádech stovek až tisíců kusů fotografií, zobrazujících osoby mladší 18 let různého pohlaví, nahé či částečně obnažené, v eroticky vyzývavých pozicích, případně při vzájemných sexuálních aktivitách mezi sebou či s dospělými osobami .
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. 3. Dále byl obviněný podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odsouzen k trestu propadnutí věci, a to: - notebooku zn. Acer, model E5-511-C4AG,
- externího disku HDD Hard Drive Case AXAGON,
- krátké střelné airsoftové zbraně typu Glock 22 gen 4, č. GUW422,
- černé textilní kukly.
4. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. 5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA , částku 500 000 Kč. 6. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2025, sp. zn. 32 T 7/2025, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 5 To 95/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. 7. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 5 To 95/2025, podal následně obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 8. Obviněný v dovolání ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že ve vztahu ke zločinu znásilnění spočívají zjevné rozpory v tom, že reálně nevěděl, že je poškozená mladší patnácti let a že ani v jednom případě nevsunul penis do úst poškozené. Závěry soudů, které se týkají jeho vědomí o věku poškozené, resp. zasouvání penisu do úst poškozené, nemají podle jeho názoru žádnou oporu v provedeném dokazování. To obviněný blíže vysvětluje prostřednictvím hodnocení některých vybraných důkazů. Stran přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií jsou dle obviněného zjevné rozpory v tom, že „odmítá, že by úmyslně přechovával fotografie zachycující dětskou pornografii“. To nebylo nikdy jeho úmyslem a nebylo to prokázáno. Prokázáno nebylo ani to, že by se u něj nacházely „stovky či tisíce závadových fotografií“. Kromě toho nebylo podle obviněného „v řízení prokázáno, že by se … trestné činnosti dopouštěl po delší dobu“. 9. Ohledně opomenutých důkazů obviněný uvádí, že soudy pochybily, když nedošlo k „zobrazení stovek či tisíců závadových fotografií“, a tedy se „v rámci dokazování blíže nezabývaly počtem závadových fotografií“. Dále se soudy opomenuly zaobírat souborem „REGEN“ a nereflektovaly na návrh „doplnění znaleckého zkoumání předmětných nosičů“.
10. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvádí, že nedošlo k naplnění znaků trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť nevěděl, že poškozené je méně než patnáct let. Dále obviněný rozebírá otázku polehčujících a přitěžujících okolností; má za to, že soudy se s touto problematikou vypořádaly nesprávně a k jeho tíži dostatečně nepřihlédly k okolnostem polehčujícím a preferovaly okolnosti přitěžující, což vedlo k uložení nepřiměřeně přísné ho trestu. 11. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2025, sp. zn. 32 T 7/2025 a aby věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že v e vztahu ke zločinu znásilnění žádné zjevné rozpory ve smyslu ustálené judikatury neshledal. Stanovisko soudů týkající se vkládání penisu do úst má oporu v závěrech odborného zkoumání stěrů z úst poškozené či ve výpovědi poškozené; co se týká vědomí obviněného o věku poškozené nižším než patnáct let, lze odkázat na výpověď poškozené, kterou doplňuje výpověď matky poškozené a celkové zhodnocení vzhledu, vystupování a chování poškozené, jež rozhodně nesvědčily věku převyšujícímu patnáct roků. Pokud obviněný spatřuje zjevný rozpor v závěru soudů, že úmyslně přechovával zakázané fotografie, lze odkázat na nález velkého množství takového materiálu v počítači, resp. externím disku používaném obviněným, objektivně doložený znaleckým zkoumáním. To úmysl jednoznačně implikuje, protože výskyt takového materiálu, ve velkém mno žství a různého původu a povahy, nelze vysvětlit jinak než záměrným přechováváním. K výtce obviněného, že nebyl přesně určen počet závadových fotografií, konstatoval, že přečin podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku není definován vyšším ani přesným počtem zakázaných obrazových děl. Stejně tak není významná výhrada, že nebyla prokázána delší doba páchání deliktu, protože ani to není znakem příslušného trestného činu ve smyslu § 192 odst. 1 tr. zákoníku. 13. Dále uvedl, že ani vada opomenutých důkazů není dána. I kdyby snad soudy nerozhodly o označených důkazech formálně správně, je evidentní, že jde o důkazy nadbytečné, které krom toho nemají potenciál, jakkoliv přispět k bližšímu objasnění skutečností důležitých z hlediska viny. Nadbytečnost je dána tím, že již na podkladě provedených důkazů byly zjištěny veškeré skutečnosti podstatné z hlediska viny i trestu, resp. zjištěný skutkový stav nevzbuzuje žádné důvodné pochybnosti, přičemž rozsah skutkových zjištění je plně dostačující pro spravedlivé rozhodnutí.
14. K výtce nedostatku naplnění znaku skutkové podstaty ve smyslu § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku uvedl, že ji vzhledem ke způsobu, jak je formulována, nelze přiřadit pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítá-li obviněný na podkladě úvah o přitěžujících a polehčujících okolnostech nepřiměřenou přísnost trestu, pak konstatuje, že tuto argumentaci vůbec nelze přiřadit pod jakýkoliv dovolací důvod (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 5 Tdo 149/2003 či sp. zn. 11 Tdo 817/2014). V kontextu problematiky přiměřenosti uloženého trestu je zásah dovolacího soudu možný, v podstatě jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. To však v přezkoumávaném případě není. 15. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 16. Obviněný se v replice na vyjádření státního zástupce neztotožnil se závěry Nejvyššího státního zastupitelství a setrval v plném rozsahu na podaném dovolání.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. 18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 19. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 20. Obviněný ve svém dovolání uplatnil jednak námitky vytýkající soudům nižších stupňů způsob, jakým přistoupily k hodnocení důkazů, a současně akcentující některé skutečnosti či důkazy ústící do závěru, že skutková zjištění, která učinily v průběhu řízení soudy nižších stupňů, jsou nesprávná, a jednak námitky tvrdící nesprávnost právní kvalifikace útoku vůči poškozené.
21. První skupině námitek by podle obviněného měl odpovídat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a dále že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Druhé skupině námitek pak odpovídá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho variantě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení sk utku. 22. Obviněný namítl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě, že ve věci je dán zjevný rozpor mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. O takový rozpor se jedná tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení anebo skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). 23. Je ovšem třeba, aby dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčil, tj. poukázal konkrétně, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy vyjádřeno, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jeho vlastní (a jeho zájmům prospěšnější) interpretaci. V posuzované věci obviněný v zásadě uplatnil argumentaci, již lze formálně podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť do značné míry postupoval cestou vlastního hodnocení některých důkazů či jejich částí a vyvozování vlastních, od zjištění soudů nižších stupňů odlišných, skutkových závěrů. Nejvyšší soud ovšem neshledal, že by daná alternativa zmíněného dovolacího důvodu byla věcně naplněna. 24. Obviněný prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci, aniž by zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů (a to konkrétně označených) patřičně doložil. De facto přitom provádí selektivní hodnocení provedených důkazů, přičemž pomíjí důkazy či skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. V těchto souvislostech není od věci poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. Na tomto místě je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní . 6. vydání. Praha: Leges, 2021, s. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. 26. V návaznosti na to je zapotřebí zdůraznit, že soudy nižších stupňů v dané věci provedly poměrně rozsáhlé a zejména úplné dokazování, čímž si vytvořily základ pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Postupovaly přitom s dostatečnou pečlivostí, o čemž mimo jiné svědčí i ta skutečnost, že odvolací soud v rámci veřejného zasedání konaného o odvolání obviněného doplnil dokazování provedené u soudu prvního stupně, výslec hem poškozené a její matky, aby si vytvořil patřičný základ pro hodnocení odvolacích námitek obviněného a rozhodnutí o jeho odvolání. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zřejmé, že dotyčné soudy si byly dobře vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Nutno zdůraznit, že postupovaly důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemných souvislostech a je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Hodnocení provedených důkazů jimi provedené tedy neshledává dovolací soud vadným či dokonce svévolným. 27. Soudy nižších stupňů vzaly za základ skutkových zjištění týkajících se vkládání pohlavního údu obviněného do úst poškozené výpověď poškozené, která byla podpořena zajištěným genetickým materiálem obviněného v ústech poškozené. Skutkový závěr o tom, že obviněný věděl, kolik je poškozené let, nevykazuje nedostatky, na které obviněný v dovolání poukazoval. Odvolací soud důvodně konstatoval, že přestože z výpovědi poškozené explicitně nevyplynulo, že by obviněnému výslovně řekla, kolik je jí let (poškozená vypověděla, že po nastoupení do automobilu se jí obviněný ptal na věk i jméno), lze v kontextu s výpovědí matky poškozené Š . M. učiněnou v hlavním líčení dospět k závěru, že obviněný těmito informacemi od nezletilé poškozené disponoval. Lze rovněž poukázat na skutečnost, že na nízký věk poškozené bylo možné usuzovat i na základě jejího vzezření (srov. bod 28. rozsudku soudu prvního stupně a bod 14. usnesení odvolacího soudu). Je nutno konstatovat, že svůj závěr soudy patřičně odůvodnily a Nejvyšší soud neshledal důvod tento závěr a úvahy k němu vedoucí zpochybňovat.
28. Dále obviněný namítal, že nebylo prokázáno, že by se na předmětných zařízeních nacházely stovky či tisíce závadových fotografií, když výpovědi znalců zkoumající obsah elektronických zařízení nebyly podle jeho názoru přesvědčivé, jedná se tedy o zjevný rozpor v závěru soudů, že úmyslně přechovával zakázané fotografie.
29. Podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, kdo přechovává fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě nebo osobu, jež se jeví být dítětem, bude potrestán odnětím svobody až na dva roky. 30. Za dětskou pornografii lze ve smyslu komentovaného ustanovení trestního zákoníku považovat takové pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě. Za pornografické dílo zobrazující dítě lze pokládat např. snímky obnažených dětí v polohách vyzývavě předvádějících pohlavní orgány za účelem sexuálního uspokojení, dále pak snímky dětí zachycující polohy skutečného či předstíraného sexuálního styku s nimi, popř. i jiné obdobně sexuálně dráždivé snímky dětí [Gřivna, T. Výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií (§ 192). In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2400–2401.]. 31. V daném případě soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že jednání obviněného vykazovalo znaky trestného činu podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku. Pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií se vyžaduje přechovávání pornografického díla, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě nebo osobu, jež se jeví být dítětem. Přechovávání je přitom jakýkoli způsob držení dětské pornografie, v rámci něhož ji má pachatel k dispozici a může s ní na základě vlastní vůle nakládat. Při domovní prohlídce byla u obviněného, přesněji v jeho výpočetní technice, nalezena fotografická a audiovizuální pornografická díla, která zobrazují nebo jinak využívají děti nebo osoby, jež se jeví být dítětem. Z uvedeného lze dovodit úmysl, neboť výskyt uvedeného materiálu, ve velkém množství a různého původu a povahy, nelze vysvětlit jinak než záměrným přechováváním. Jak správně uvedl státní zástupce, i když nebyl přesně určen počet závadových fotografií, přečin podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku není definován vyšším ani přesným počtem zakázaných obrazových děl (viz termín „pornografické dílo“), takže závěry soudů o stovkách až tisících kusů fotografií lze považovat za dostačující, přičemž mají oporu v objektivních závěrech znaleckého zkoumání. Ohledně námitky, že nebyla prokázána delší doba páchání deliktu, lze uvést, že doba páchání trestného činu není znakem trestného činu ve smyslu § 192 odst. 1 tr. zákoníku, tím je již „přechovávání“, což vyplývá ze závěrů znaleckého zkoumání. Nen í proto pochyb, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku. 32. Nelze proto činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Skutečnost, že obviněný hodnotí důkazy jinak než soudy, nezakládá zjevný rozpor. 33. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je zjevný nesoulad. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu zjevný nesoulad dán.
34. S poukazem na to, co Nejvyšší soud připomenul výše, napadené rozhodnutí (resp. rozsudek soudu prvního stupně) takovou vadou zatíženo není, neboť všechna skutková zjištění popsaná ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně aprobovaná odvolacím soudem z provedených důkazů vyplývají.
35. Obviněný dále v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy namítá, že je řízení před soudy zatíženo vadou tzv. opomenutého důkazu, tj. třetí alternativa tohoto dovolacího důvodu. 36. K této problematice lze nejdříve obecně připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět. Je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 37. K problematice nedůvodně neprovedených, resp. opomenutých důkazů Nejvyšší soud nejprve připomíná, že soudy nejsou podle ustálené judikatury povinny vyhovět všem návrhům obhajoby na provedení důkazů, jestliže: 1. tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, 3. důkaz je nadbytečný, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
38. Obviněný uvedl, že soudy pochybily, pokud neprovedly dokazování ohledně počtu závadových fotografií, souboru REGEN (předestřením fotografií v něm zachycených měl dovolatel v úmyslu prokázat svá tvrzení, že si uchovával pouze nezávadové fotografie) a doplnění znaleckého zkoumání předmětných nosičů.
39. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 8. 2025, ve kterém byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně (č. l. 754 a násl.), je zřejmé, že obviněným ani obhájkyní důkazní návrhy vzneseny nebyly. Je možno připustit, že odvolací soud se ve veřejném zasedání návrhem obviněného na doplnění dokazování výslovně nezabýval. Z jeho argumentace a zejména písemného odůvodnění jeho rozhodnutí (viz body 16 a 17 rozhodnutí odvolacího soudu) je však nepochybné, že se s rozsahem dokazování a se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně vzešlými na podkladě provedeného dokazování zcela ztotožnil. Zde je třeba opětovně připomenout, že ani případné zamítnutí důkazního návrhu nebo jeho opomenutí bez adekvátního odůvodnění ještě samo o sobě nevede k závěru o porušení práva na spravedlivý proces.
40. Nejvyšší soud tak sice v uvedeném postupu odvolacího soudu shledal formální procesní pochybení, které však na průběh řízení nemělo faktický vliv. Je zřejmé, že soudy měly skutkový děj za zcela dostatečně prokázaný, a to především znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat, ze dne 28. 11. 2024, vypracovaného znaleckým ústavem – OKTE Frýdek-Místek (č. l. 424-434), znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická kybernetika, ze dne 23. 12. 2024, vypracovaného znaleckým ústavem – OKTE Frýdek-Místek (č. l. 395-404) a dále výslechy znalců kpt. Ing. Petra Cváčka (č. l. 746-751) a kpt. Mgr. Davida Rudolfa. Tudíž další důkazní návrhy obhajoby týkající se předmětné otázky již byly nadbytečné. Ačkoliv se tedy odvolací soud dopustil výše uvedeného pochybení, jeho postupem nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.
41. Z uvedeného plyne, že vadou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadená rozhodnutí netrpí. 42. Obviněný dále uplatnil námitku týkající se nedostatku naplnění znaku skutkové podstaty ve smyslu § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterou směřoval k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato námitka není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, neboť dovolatel v ní nerespektoval skutková zjištění soudů nižších stupňů a akcentoval vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Je třeba znovu připomenout, že jmenovaný dovolací důvod je založen na tom, že skutek, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů v předchozích fázích řízení, byl nesprávně právně kvalifikován. 43. Další námitkou, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je námitka nepřiměřené přísnosti uloženého trestu (na základě úvah o přitěžujících a polehčujících okolnostech). 44. Nejvyšší soud nejprve obecně konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušen í hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Výjimečný zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu, jestliže by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, k čemuž však v daném případě nedošlo, neboť uloženou sankci nelze považovat za excesivní, zjevně nespravedlivou a nepřiměřenou. 45. Z tohoto pohledu je nutno konstatovat, že nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. Výtky uplatněné obviněným tedy obsahově nenaplňují stanovený (ale ani jiný) dovolací důvod, neboť trest odnětí svobody byl uložen v souladu se zákonem a není tak trestem, který zákon nepřipouští.
46. Napadený uložený trest odnětí svobody při zohlednění všech okolností nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Není pak úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Podstatné je, že uložený trest rozhodně není trestem, který by nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe.
47. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že obviněný byl v dané věci ohrožen trestem odnětí svobody od 5 do 12 let. Pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 9 let, jedná se o trest uložený mírně nad polovinu zákonné trestní sazby. Soud prvního stupně uložení tohoto trestu odůvodnil tím, že obviněnému přitěžovala skutečnost, že se dopustil více trestných činů, spáchal trestný čin znásilnění po předchozím uvážení, u trestného činu znásilnění naplnil svým jednáním hned dva kvalifikační znaky 2. o dstavce, a především dva kvalifikační znaky 3. odstavce (spáchání trestného činu na dítěti mladším 15 let a způsobení těžké újmy na zdraví). Dále přihlíží k tomu, že obviněný spáchal trestnou činnost ve stavu zmenšené příčetnosti. Soud prvního stupně tedy odůvodňuje uložení uvedeného trestu přitěžujícími okolnostmi, ale i sníženou příčetností obviněného. Uložený trest je třeba s ohledem na skutečnosti výše rozvedené považovat za přiměřený závažnosti spáchaného činu i všem konkrétním okolnostem případu, když současně bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní, kdy právě kombinace uloženého trestu v dané výměře a ochranného opatření zajistí dosažení účelu trestního řízení a zajistí nápravu pachatele.
48. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 4. 2026
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu