Část první. — Úprava promlčení a jiného zániku některých nároků.
§ 1
(1)Uplatní-li se nárok, který se promlčel před 1. lednem 1946, soudně do jednoho roku ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, nepřihlédne soud k námitce promlčení, nebyl-li nárok uplatněn včas z důvodu tlaku okupace anebo národní, rasové nebo politické persekuce, zejména proto, že věřitel nebo dlužník byl pro některý z těchto důvodů nepřítomen anebo zbaven osobní svobody nebo práva nakládati se svým majetkem. Stejně platí o nárocích, které se promlčely po 1. lednu 1946, jestliže překážky, které bránily včasnému uplatnění nároku, pominuly teprve po uplynutí promlčecí doby.
(2)V případech, kdy překážky, které bránily včasnému uplatnění nároku, pominuly teprve po dni, kdy tento zákon nabude účinnosti, počítá se roční lhůta stanovená v odstavci 1 teprve ode dne, kdy ony překážky pominuly.
(3)Ustanovení odstavce 1 platí přiměřeně o ztrátě nároku nastalé uplynutím jiných lhůt, které jsou zákonem nebo právním jednáním stanoveny pro nastoupení pořadu práva nebo pro jiné uplatnění práv v soudním řízení, s výjimkou lhůt tohoto druhu, určených v § 28, odst. 1, větě druhé a v § 29, odst. 2, větě druhé zákona ze dne 3. července 1934, č. 145 Sb., o pojistné smlouvě.
(4)Uplatnění nároku není na překážku pravomocné rozhodnutí, že nárok zanikl proto, že nebyl včas uplatněn.