Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky REALIS-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2024 č. j. 27 Cdo 541/2024-681, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. září 2023 č. j. 35 Co 56/2022-652 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. prosince 2021 č. j. 9 C 281/2013-382, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a 1) Miluše Králové, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem a 2) AB Banky, a. s. v likvidaci, sídlem Pivovarská 113/1, Mladá Boleslav, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2024 č. j. 27 Cdo 541/2024-681 byla porušena základní práva stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2024 č. j. 27 Cdo 541/2024-681 se ruší.
III. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou napadeným usnesením zamítl žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelkou proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 4. 2021 č. j. 9 C 281/2013-222. Tímto rozsudkem bylo určeno, že zástavní právo smluvní ve prospěch stěžovatelky neexistuje. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí žalobu pro zmatečnost. Nesouhlasila s výmazem zástavního práva z důvodu jeho neexistence. Postup okresního soudu považovala za nezákonný, protože bylo rozhodováno o právech a povinnostech a poměrech stěžovatelky, aniž by byla účastnicí tohoto řízení. Okresní soud v usnesení o žalobě pro zmatečnost konstatoval, že stěžovatelka nebyla účastnicí řízení vedeného pod sp. zn. 9 C 281/2013, ani vedlejší účastnicí. Proto není oprávněna ani k podání žaloby pro zmatečnost proti rozsudku vydanému v tomto řízení.
3.Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesení okresního soudu potvrdil. Shodně s okresním soudem uvedl, že stěžovatelka nebyla účastnicí daného řízení, ani vedlejší účastnicí. Napadeným rozhodnutím není vázána. Stěžovatelka není osobou, které by žalobou napadeným rozsudkem byla ukládána nějaká povinnost, nebo o jejíž právech by se rozhodovalo. Žaloba pro zmatečnost tak byla podána někým, kdo k ní není oprávněn, a proto byla okresním soudem správně zamítnuta. Doplnil, že důvod pro zamítnutí žaloby pro zmatečnost, která směřovala k aplikaci § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), lze spatřovat také v její nepřípustnosti, protože nebyla podána proti pravomocnému meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, ale proti rozsudku soudu prvoinstančního. 4.Dovolání podané stěžovatelkou odmítl předseda senátu Nejvyššího soudu jako nepřípustné, neboť bylo podáno neoprávněnou osobou. V odůvodnění uvedl, že zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Krajský i okresní soud uzavřely, že stěžovatelka není k podání žaloby pro zmatečnost v této věci oprávněna. Stěžovatelka tudíž nebyla účastnicí řízení v projednávané věci, a právo podat dovolání jí nesvědčí.
II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu postrádá náležitosti, které jsou na soudní rozhodnutí kladeny a Nejvyšší soud rozhodl namísto tříčlenným senátem pouze jeho předsedou. Z rozhodnutí o dovolání není patrné, že by k odmítnutí dovolání došlo všemi členy senátu. Uvádí, že si je vědoma toho, že o odmítnutí dovolání, které bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn, může rozhodnout předseda senátu. Nicméně právě aktivní legitimace stěžovatelky a právo podat opravné prostředky jsou právní podstatou věci, resp. zásadní právní otázkou a hlavním právním argumentem stěžovatelky jako opomenuté účastnice původního řízení.
6.Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 281/2013 bylo rozhodováno o neexistenci zapsaného zástavního práva smluvního ve prospěch stěžovatelky a toto řízení probíhalo bez její účasti. Stěžovatelka tak byla zbavena možnosti uplatnit svá práva u soudu. Stěžovatelka o probíhajícím řízení nevěděla a nemohla tak účinně vstoupit do řízení. Proto namítala, že soudy, které rozhodovaly o žalobě pro zmatečnost, resp. o odvolání stěžovatelky proti původnímu nalézacímu rozsudku, zvolily formalistický výklad práva, když se odmítly věcně zabývat podáními stěžovatelky. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí argumenty týkající se věcné legitimace v řízení o určení neexistence zástavního práva a další skutečnosti a důkazy, které nemohla uplatnit v řízení o určení neexistence zástavního práva, protože se řízení neúčastnila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněnou navrhovatelkou a včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). IV.
Vyjádření účastníka, vedlejší účastnice a replika stěžovatelky
8.Soudce zpravodaj si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal podstatné části spisu a vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejších účastnic. Jejich vyjádření následně zaslal stěžovatelce na vědomí a poskytl jí příležitost k replice.
9.Nejvyšší soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Při rozhodování věci vycházel předseda senátu z toho, že stěžovatelka není k podání dovolání oprávněna. Proto s poukazem na § 243f odst. 2 a § 243c odst. 3 větu první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. ve věci nerozhodl senát, ale pouze jeho předseda. 10.Vedlejší účastnice 1) ve vyjádření uvedla, že stěžovatelka nebyla účastnicí řízení o určení neexistence zástavního práva smluvního ani vedlejší účastnicí. Vedlejší účastník může podat odvolání jen tehdy, jestliže do řízení vstoupil nejpozději do patnácti dnů od doručení rozhodnutí účastníku, kterého v řízení podporuje. Tento zákonný požadavek stěžovatelka nesplnila. Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudů o žalobě pro zmatečnost a v ústavní stížnosti pouze opakuje svoje námitky jak proti původnímu řízení, tak proti řízení o žalobě pro zmatečnost. Soudy však postupovaly plně v souladu s občanským soudním řádem. Nad rámec toho argumentuje stěžovatelka pouze tím, že k přijetí dovolání pro nepřípustnost podle § 237 o. s. ř. je třeba souhlasu všech členů senátu. Nejvyšším soudem ale nebylo dovolání přezkoumáváno z hlediska jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání proto, že bylo podáno někým, kdo k němu není oprávněn. Postup Nejvyššího soudu byl tedy správný. 11.Vedlejší účastnice 2) se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
12.Vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka znovu uvedla, že rozhodování jediným soudcem Nejvyššího soudu je přípustné pouze v typových, procesně elementárních situacích. V posuzované věci však o takový případ nešlo. Otázka subjektivní legitimace stěžovatelky představovala spornou právní otázku týkající se přístupu k soudu. Rozhodl-li Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání pouze předsedou senátu, porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce. Stěžovatelka upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1338/25 . Závěr o neoprávněné osobě měl kvazimeritorní povahu, a proto o něm měl rozhodovat senát, nikoli pouze jeho předseda. Stěžovatelka se dále vyjadřuje k věcné legitimaci vedlejší účastnice 1) k podání žaloby a jejímu postavení jako vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13.Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihují některé z ústavně zaručených základních práv a svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu nebo s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. V. a)
Obecná východiska
14.Článek 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu). Podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Jakými konkrétními způsoby se lze svého práva u soudu domáhat, již stanoví procesní předpisy podústavního práva. Dodrží-li jednotlivec těmito zákony stanovené požadavky, avšak soudy přesto odmítnou o jeho právu rozhodnout, poruší tím jeho základní právo na přístup k soudu a dopustí se ústavně nepřípustného odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae (srov. nález ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. II. ÚS 470/22 , bod 20 a tam odkazovanou judikaturu). Jsou-li v konkrétním případě splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
15.Právo na dovolání sice není ústavně zaručené, pokud je ale institut dovolání zakotven, nemůže být rozhodování o něm vyňato z ústavněprávního rámce, a to zejména co se týče práva na přístup k soudu [srov. nález ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 647/23 (N 153/120 SbNU 215) bod 27], kam spadá i posuzování subjektivní přípustnosti dovolání. Zda tedy bude dovolání posouzeno jako subjektivně přípustné či nepřípustné, se přímo dotýká ústavně zaručeného práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 16.K podání dovolání je aktivně legitimován účastník odvolacího řízení, kterému bylo alespoň zčásti nevyhověno rozhodnutím odvolacího soudu. Je-li dovolání podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn, dovolací soud jej odmítne [§ 243c odst. 3 věta první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.]. O odmítnutí dovolání, které bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn, může rozhodnout předseda senátu dovolacího soudu nebo pověřený člen senátu (§ 243f odst. 2 o. s. ř.). Toto ustanovení upravuje i další případy, v nichž může o odmítnutí dovolání a zastavení dovolacího řízení rozhodnout samosoudce. Jeho smysl spočívá v "odbřemenění" senátu Nejvyššího soudu tam, kde podmínky pro meritorní projednání dovolání zcela jednoznačně nejsou dány. Tyto případy představují jakousi "justiční malou násobilku", zpravidla nevyžadující interpretaci práva soudem, nýbrž postačuje zcela prostá aplikace zákonných ustanovení, obsahujících podmínky řízení. Obecným pravidlem je ale rozhodování senátní (§ 36c a § 36d odst. 1 o. s. ř.), rozhodování samosoudcovské představuje výjimku z tohoto pravidla jen tam, kde to zákon výslovně připouští [srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 849/16 (N 188/83 SbNU 81), body 32 a 36]. K přijetí usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání není podle § 237 přípustné, je navíc třeba souhlasu všech členů senátu [§ 243c odst. 2 o. s. ř.]. 17.Právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena. Na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel stanovených v procesních předpisech) (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 849/16 , bod 30). Ústavní soud přitom opakovaně vyslovil [srov. např. nález ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03 (N 76/33 SbNU 243)], že mezi základní podmínky práva na zákonného soudce náleží zákonné vymezení věcné, místní a funkční příslušnosti soudu a zákonné vymezení obsazení soudu (tzn. též, zda rozhoduje samosoudce či senát). V. b)
Uplatnění obecných východisek na posuzovanou věc
18.Ve světle výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nebyla-li stěžovatelka oprávněna k podání žaloby pro zmatečnost, neboť neměla postavení účastnice řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené touto žalobou, ani do řízení žádným zákonem předvídaným způsobem nevstoupila, nesvědčí jí podle Nejvyššího soudu ani právo podat dovolání. Dovolání stěžovatelky tedy samosoudcovsky odmítl.
19.Nejvyšší soud vyšel z premisy, že absence aktivní legitimace k žalobě pro zmatečnost automaticky vylučuje i právo podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě pro zmatečnost. Takový závěr ale není správný. Žaloba pro zmatečnost a dovolání jsou dva odlišné mimořádné opravné prostředky, které sledují odlišný účel a okruh oprávněných osob k jejich podání se nemusí nutně překrývat. Závěry o nedostatku aktivní legitimace nelze mechanicky přenášet z jednoho opravného prostředku na druhý.
20.K dovolání je oprávněn účastník odvolacího řízení, který napadá rozhodnutí odvolacího soudu. Judikatura Nejvyššího soudu přitom ustáleně dovozuje, že dovolání může podat pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní. V posuzovaném případě byly tyto podmínky splněny. Stěžovatelka byla formálně účastnicí řízení o žalobě pro zmatečnost vedeného před krajským soudem a rozhodnutí odvolacího soudu se bezprostředně dotklo její právní sféry.
21.Z uvedeného plyne, že stěžovatelce svědčily tzv. subjektivní podmínky přípustnosti dovolání. Otázka její aktivní legitimace k podání žaloby pro zmatečnost nepředstavovala překážku přístupu k dovolacímu soudu, ale naopak vlastní meritorní právní otázku, jejíž posouzení mělo být předmětem dovolacího přezkumu ve smyslu § 237 o. s. ř. Postup Nejvyššího soudu, který tuto otázku změnil v podmínku přístupu k dovolacímu řízení a z tohoto důvodu dovolání odmítl, tak znamená nepřípustné zúžení zákonem stanoveného okruhu dovolatelů i samotného rozsahu dovolacího přezkumu a vede k přepjatě formalistickému výkladu procesních pravidel. Nejvyšší soud pochybil, když bez zákonné opory dovodil, že absence aktivní legitimace k podání žaloby pro zmatečnost implikuje i nedostatek oprávnění podat dovolání. 22.V důsledku nesprávného posouzení aktivní legitimace k podání dovolání Nejvyšší soud současně porušil i zákonná pravidla upravující obsazení soudu při rozhodování o dovolání. Rozhodování samosoudcem lze akceptovat pouze tam, kde podmínky pro meritorní projednání dovolání zcela jednoznačně nejsou dány. Posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. však představuje situaci kvalitativně odlišnou. Takové posouzení nelze redukovat na pouhé formální ověření procesních podmínek, nýbrž jde o jádro dovolacího přezkumu. Právě z tohoto důvodu občanský soudní řád vyžaduje, aby k přijetí usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle § 237 o. s. ř. došlo se souhlasem všech členů senátu. 23.Nejvyšší soud však v nyní posuzované věci tuto fázi řízení obešel, když otázku aktivní legitimace k podání žaloby pro zmatečnost, která měla být předmětem právního posouzení v rámci přípustnosti dovolání, nesprávně kvalifikoval jako zjevný nedostatek aktivní legitimace k podání dovolání, a na tomto základě rozhodl samosoudcem. Tímto postupem nejenže nepřípustně zúžil přístup stěžovatelky k dovolacímu přezkumu, ale současně jí odňal i zákonem garantovanou procesní záruku senátního rozhodování Nejvyššího soudu v otázkách, které svou povahou vyžadují kvalifikované právní posouzení.
VI.
Závěr
24.Ústavní soud uzavírá, že došlo-li v posuzovaném případě k odmítnutí dovolání proto, že dovolání bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn, ačkoli měla být posuzována jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř., došlo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2024 č. j. 27 Cdo 541/2024-681 k porušení práva stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky v důsledku tohoto postupu rozhodoval také v nesprávném složení, neboť o odmítnutí dovolání rozhodl předseda senátu podle ustanovení § 243f odst. 2 občanského soudu řádu, ačkoliv o přípustnosti dovolání měl rozhodovat v souladu s § 243c odst. 2 občanského soudního řádu tříčlenný senát. Tímto postupem bylo porušeno rovněž právo stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 25.Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadené rozhodnutí zrušil. Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). 26.Úkolem Nejvyššího soudu bude opětovně posoudit dovolání stěžovatelky, přičemž je vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Své závěry musí Nejvyšší soud ústavně akceptovatelným způsobem odůvodnit. Ústavní soud zrušujícím nálezem jakkoliv nepředjímá výsledek dovolacího řízení. 27.Případný ústavněprávní přezkum rozhodnutí civilních soudů může přijít na řadu až poté, co se jimi bude řádně zabývat Nejvyšší soud; dřívější ústavní přezkum by byl předčasný. Proto byla ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřovala proti rozsudku krajského soudu a okresního soudu posouzena jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a byla odmítnuta v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. dubna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu