Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Martinem Klimplem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2025 č. j. 25 Cdo 80/2025-1714 a výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. srpna 2024 č. j. 4 Cmo 2/2024-1660, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti VERONEX a. s., sídlem Rudolfovská třída 202/88, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených (výroků) rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2.Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že podanou žalobou se vedlejší účastnice jako žalobkyně po stěžovateli jako žalovaném domáhala mj. náhrady škody ve výši 326 092 000 Kč představující ušlý zisk, který měl vzniknout jednáním stěžovatele vůči právním předchůdcům vedlejší účastnice - obchodním společnostem Lesy Vyšší Brod, a. s., Forest Svitavy, a. s., Forest Česká Lípa, a. s., Lesní společnost Hradec Králové, a. s., Lesní společnost Jihlava, a. s., Lesy Český Rudolec, a. s., Lesy Tábor, a. s.
3.V pořadí třetím rozsudkem ze dne 4. 10. 2023 č. j. 13 Cm 138/2009-1547 ve spojení s opravným usnesením ze dne 22. 1. 2024 č. j. 13 Cm 138/2009-1583 (dále jen "rozsudek") rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") tak, že výrokem I. uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 326 092 000 Kč s příslušenstvím a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4.K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu tak, že výrokem I. žalobu o zaplacení částky 326 092 000 Kč s příslušenstvím zamítl, výrokem II. nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů státu. Vrchní soud vzhledem ke specifickým okolnostem této věci shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a úspěšnému stěžovateli náhradu nákladů nepřiznal. 5.Proti nákladovému výroku II. rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Ústavní soud ústavní stížnost usnesením ze dne 13. 12. 2024 sp. zn. II. ÚS 2893/24 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) odmítl jako nepřípustnou z důvodu běžícího dovolacího řízení.
6.Rozsudek vrchního soudu napadla vedlejší účastnice dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovateli se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud rozhodl o nákladech dovolacího řízení s odkazem na § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 150 o. s. ř. s tím, že z důvodů hodných zvláštního zřetele podrobně rozvedených vrchním soudem stěžovateli náhradu nákladů dovolacího řízení vůči neúspěšné vedlejší účastnici nepřiznal. Poukázal na to, že podrobnější odůvodnění výroku o nákladech řízení není vzhledem k § 243f odst. 3 větě druhé o. s. ř. třeba. II.
Argumentace stěžovatele
7.V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu. Namítá, že oba soudy při rozhodování o nákladech řízení nesprávně a bez řádného odůvodnění postupovaly podle § 150 o. s. ř. Vrchní soud postup podle § 150 o. s. ř. odůvodnil odkazem na důvody hodné zvláštního zřetele. Nepřihlédl však k tomu, že stěžovatel byl v řízení úspěšný, když se liberoval, a není tak deliktně odpovědný. Přesto vrchní soud zcela úspěšnému stěžovateli vůči neúspěšné vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení nepřiznal. Takový postup považuje stěžovatel za nespravedlivý, dosahující intenzity porušení ústavě zaručených práv, a to vlastnického práva, práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, porušení rovnosti a práva být slyšen. Porušen byl podle stěžovatele i princip právní jistoty a vázanosti soudu zákonem, dále byla narušena důvěra stěžovatele v předvídatelnost soudního rozhodování. 8.Podle vrchního soudu je nespravedlivé a nežádoucí, aby kromě neuhrazené škody vedlejší účastnice nesla ještě náhradu nákladů řízení stěžovatele za celý dosavadní dlouhý průběh řízení. Jde o škodu velkého rozsahu, která vznikla vedlejší účastnici v důsledku deliktního jednání stěžovatele. Stěžovatel namítá, že se liberoval a není tak odpovědný. Vedlejší účastnice od samého počátku věděla, že předmětné lesnické smlouvy jsou neplatné. Tyto důvody byly vedlejší účastnici známy a způsobilé k tomu, aby si učinila závěr o absolutní neplatnosti těchto smluv. Stěžovatel poukazuje na to, že § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami. Namítá, že za důvody zvláštního zřetele hodné se považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl. Zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislostí s řízením nesl ze svého. Vrchní soud aplikoval § 150 o. s. ř. chybně, extrémně a svévolně, proti obsahu a účelu tohoto ustanovení, průběhu řízení i obsahu spisu. 9.Vrchní soud a Nejvyšší soud nezhodnotily všechny skutečnosti, zvláště pak okolnosti na straně stěžovatele. Soudy se snaží učinit majetkové přesuny, přestože vrchní soud žalobě nevyhověl (změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobu zamítl), resp. Nejvyšší soud dovolání vedlejší účastnice odmítl. Ustanovení § 150 o. s. ř. neslouží k tomu, aby u sporů o vyšší částky činily soudy majetkové přesuny a automaticky zmírňovaly sankci v podobě náhrady nákladů řízení straně, která uspěla. Vedlejší účastnice na sebe dobrovolně převzala riziko neplatnosti, protože o něm věděla. Šlo o její "podnikatelské" riziko, za které by neměl stěžovatel odpovídat, ani jde-li o náklady řízení. 10.Obecné soudy se nevypořádaly se situací stěžovatele a zásahem do jeho práv, nezkoumaly jeho poměry. Postup vrchního soudu a Nejvyššího soudu je tak svévolný, arbitrární, zjevně nespravedlivý a vybočující z § 150 o. s. ř., jestliže nezkoumá majetkové a další relevantní skutečnosti na straně stěžovatele. Vrchní soud nahrazuje pravidlo o zásadě úspěchu ve věci při náhradě nákladů jejich nepřiznáním, neargumentuje a nezvažuje, proč by nestačilo jen částečné nepřiznání (či rozložení náhrady nákladů řízení do splátek či odložení splatnosti). 11.Stěžovatel dále namítá porušení práva být slyšen, když vrchní soud nezhodnotil všechny relevantní skutečnosti, zejména ty, které stěžovatel uvedl ve svém odvolání. Odůvodnění rozhodnutí soudů se nevypořádalo s tím, co stěžovatel v průběhu řízení uváděl. Materiálně tedy bylo popřeno právo na to, aby byl stěžovatel skutečně slyšen. Uvedené platí zvláště, aplikuje-li § 150 o. s. ř. až odvolací soud, případně Nejvyšší soud, kde porušení práva být slyšen je dáno právě i tím, že v podstatě vrchní soud odňal stěžovateli možnost se odvolat. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 14.K problematice nákladů řízení se Ústavní soud, jak plyne z jeho ustálené judikatury, staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a proto i na něj dopadají požadavky (řádného) spravedlivého procesu [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20 )].
15.Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)]. 16.Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití uvedeného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05 ). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].
17.Ústavní soud současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda v té které věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti [viz např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 (N 131/42 SbNU 4) nebo usnesení ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05 ]. O takovou libovůli by šlo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) či by je zdůvodnily nedostatečně. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl podle § 157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na soudní ochranu), dostačující. V nyní posuzované věci nejde o tento případ. 18.V předmětné věci vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě zdůraznil, že modifikace základního pravidla úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1, 2, 3 o. s. ř.) ovládajícího otázku náhrady nákladů řízení je podle § 150 o. s. ř. možná pouze výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele. Kromě majetkových poměrů účastníků mohou být pro aplikaci § 150 o. s. ř. významné rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení atd. Vrchní soud s ohledem na okolnosti případu a po slyšení účastníků k zamýšlenému postupu podle § 150 o. s. ř. s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 3299/2009 (N 116/57 SbNU 441) dospěl k závěru, že v daném případě byly důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. shledány. Za důvody pro aplikaci uvedeného moderačního oprávnění soudu považoval vrchní soud důvody spočívají ve škodě velkého rozsahu prokazatelně vzniklé vedlejší účastnici v důsledku deliktního jednání stěžovatele. Vrchní soud vysvětlil, že to byl stěžovatel, kdo neplatnost lesnických smluv uzavřených na základě obou výběrových řízení jednostranně způsobil, a tím zklamal a zmařil důvěru vedlejší účastnice v možnost výkonu komplexních lesnických prací po celou dobu jejich platnosti a za podmínek v nich obsažených. Vrchní soud proto považoval za nespravedlivé a nežádoucí, aby vedlejší účastnice kromě dosud neuhrazené škody v podobě ušlého zisku a vlastních nákladů na řízení byla ve svých majetkových poměrech ještě zatížena náhradou nákladů řízení stěžovateli, které mu v celém jeho dlouhém průběhu vznikly. Za použití moderačního oprávnění podle § 150 o. s. ř. z důvodů výše uvedených vrchní soud proto jinak zcela úspěšnému stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. 19.Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci vrchní soud své závěry o aplikaci § 150 o. s. ř. dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že vrchní soud podle uvedeného ustanovení postupoval po slyšení účastníků k zamýšlenému postupu podle § 150 o. s. ř. Ústavní soud proto považuje rozhodnutí vrchního soudu za ústavně konformní. Posouzení výjimečných okolností v předmětném případě je věcí obecného soudu, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, když jeho úvahy nevybočují z mezí ústavnosti. Uvedené platí rovněž pro rozhodnutí Nejvyššího soudu, který z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu ohledně aplikace § 150 o. s. ř. při svém rozhodování o nákladech dovolacího řízení vycházel. 20.Ústavní soud však nepovažuje v posuzované věci za přiléhavý odkaz Nejvyššího soudu v napadeném usnesení na to, že podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněno, bylo-li dovolání odmítnuto. V předmětné věci totiž Nejvyšší soud při rozhodování o nákladech dovolacího řízení postupoval podle § 150 o. s. ř., při jehož výjimečné aplikaci, jak bylo uvedeno výše, je Ústavním soudem odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení vyžadováno. Nicméně Ústavní soud považuje odkaz Nejvyššího soudu na důvody hodné zvláštního zřetele podrobně rozvedené vrchním soudem v odůvodnění jeho rozsudku k aplikaci § 150 o. s. ř. za dostatečný, a napadené rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí. 21.Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu