Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X., zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2025 č. j. 21 Cdo 512/2025-1962, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. října 2024 č. j. 61 Co 125/2024-1925 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. března 2024 č. j. 9 C 110/2017-1877, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a H. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Vedlejší účastnice uzavřela se stěžovatelkou pracovní smlouvu, a to na pozici uklízečky. Práci vykonávala v prostorech výrobního závodu. V roce 2017 stěžovatelka podepsala s vedlejší účastnicí tři smlouvy: dohodu o rozvázání pracovního poměru, zástavní smlouvu a dohodu o narovnání (šlo o nepojmenovanou smlouvu zahrnující v sobě dohodu o způsobu náhrady škody a dohodu o uznání dluhu). To vše, protože vedlejší účastnice způsobila stěžovatelce škodu, neformálně totiž zajišťovala dodatečnou pracovní sílu, která byla ale fiktivní. Stěžovatelka fiktivním zaměstnancům platila mzdu, zdravotní pojištění a další povinné platby sociálního zabezpečení. Mzda neexistujících zaměstnanců se vyplácela na bankovní účty vedlejší účastnice, případně jiných osob s ní spřízněných.
2.Okolnosti, za jakých stěžovatelka a vedlejší účastnice uzavřely výše uvedené smlouvy, však byly problematické. Stěžovatelka na vedlejší účastnici vyvíjela tlak, držela ji v izolaci a hrozila jí trestním stíháním včetně toho, že vedlejší účastnice nikdy neuvidí svého syna (podrobně bod 4 níže). Vedlejší účastnice proto stěžovatelku zažalovala. Domáhala se, aby civilní soudy prohlásily všechny uzavřené smlouvy za neplatné. Zatímco ukončení pracovního poměru civilní soudy shledaly po právu, u zbývajících právních jednání (dohody o narovnání a zástavní smlouva) se vedl soudní spor.
3.V této věci rozhodl Nejvyšší soud kasačně dvakrát: poprvé rozsudkem ze dne 16. 9. 2021 č. j. 21 Cdo 2954/2020-1653, podruhé rozsudkem ze dne 20. 12. 2023 č. j. 21 Cdo 886/2023-1841. V záhlaví uvedená rozhodnutí byla vydána po druhém rušícím rozsudku Nejvyššího soudu. A ta Ústavní soud nyní přezkoumává. Jádrem sporu je, zda právní jednání vedlejší účastnice bylo svobodné, tedy zda ji stěžovatelka proti její vůli přinutila, aby sporné smlouvy podepsala.
4.Okresní soud Plzeň-jih rozhodl, že obě smlouvy jsou neplatné. Zjistil, že poté, co vedlejší účastnice přišla do práce, nadřízená vedlejší účastnice, oblastní manažer a kontrolní manažer stěžovatelky ji odvezla do kanceláře regionální pobočky. Tam jí sdělili, že způsobila škodu. Vedlejší účastnice to popřela. Pracovníci stěžovatelky jí nicméně pohrozili, že "půjde sedět a že půjde na kriminálku", a nikdy neuvidí svého syna, pokud dokumenty nepodepíše. Vedlejší účastnice nakonec tlaku podlehla. Pracovníci stěžovatelky autem vedlejší účastnici zavezli na městský úřad, kde si vyzvedla nový občanský průkaz a nechala si tam ověřit podpis na dohodě o narovnání a zástavní smlouvě. Až poté se vedlejší účastnice mohla vrátit do místa výkonu práce, tam si vyzvednout osobní věci a následně jít domů. To vše se uskutečnilo během půldne (bod 21 rozsudku okresního soudu). Okresní soud proto uzavřel, že vedlejší účastnice neprojevila vůli svobodně, v podstatě nevěděla, co podepisuje. Stěžovatelka užila bezprávnou výhrůžku, aby vedlejší účastnice podepsala jednak zástavní smlouvu, jednak dohodu o narovnání. Proto jsou obě smlouvy neplatné (§ 587 odst. 1 občanského zákoníku). Vedlejší účastnice tak po mnoha letech částečně uspěla. 5.Stěžovatelka se odvolala, Krajský soud v Plzni však rozsudek okresního soudu potvrdil. Byť Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí, nezpochybnil jejich dílčí skutkové zjištění - vedlejší účastnice uzavírala fiktivní pracovněprávní smlouvy a na základě nich si nechávala proplácet mzdy fiktivních zaměstnanců na své účty (body 7 a 8). Předmětem nynějšího sporu ovšem není náhrada způsobené majetkové újmy, ale platnost uzavřených smluv, přesněji zda vedlejší účastnice uzavřela tyto smlouvy v důsledku bezprávní výhrůžky. Samotné oznámení skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu není bezprávní výhrůžkou. Pokud však stěžovatelka hrozila podáním trestního oznámení a vynucovala si jeho prostřednictvím podpis sporných smluv, tak již jde o bezprávní vyhrůžku, neboť vyslovila vyhrůžku k účelu, které právo nedovoluje (tj. vyhrožování dotčené osobě, že se oznámí trestný čin, pokud neučiní požadované právní jednání). Právě okolnosti, za kterých se sporné smlouvy uzavřely, nasvědčují tomu, že vedlejší účastnice podepsala smlouvy pod psychickým nátlakem a pod pohrůžkou trestního oznámení. Stěžovatelka jí neposkytla žádný prostor, aby si rozmyslela, zda smlouvy podepíše. Jednotlivé okamžiky na sebe časově navazovaly (převoz na různá místa, sdělení důvodu schůzky, vyzvednutí nového občanského průkazu, ověření podpisu). Rozhodné okamžiky onoho půl dne se odehrály vždy za přítomnosti osob spjatých se stěžovatelkou (srov. body 10 a 15).
6.Stěžovatelka se následně obrátila na Nejvyšší soud, který napadeným usnesením dovolání odmítl, neboť krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a stěžovatelka vznesla jen skutkovou polemiku. Ač vedlejší účastnice způsobila stěžovatelce škodu, stěžovatelka tím nemůže omlouvat své jednání. Je nepřípustné, aby stěžovatelka chránila své majetkové zájmy způsobem, který se příčí zákonu. Nesmí bezprávní výhrůžkou někoho nutit, aby udělal něco, co je v rozporu s jeho vůlí (bod 8). Námitka neplatnosti se nepříčí dobrým mravům (body 9 až 14).
7.V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že vedlejší účastnice jednoznačně způsobila škodu. Tento závěr má jasnou oporu ve skutkových zjištěních: vedlejší účastnice podváděla, uváděla stěžovatelku v omyl a způsobila jí škodu. Námitka neplatnosti, kterou vedlejší účastnice vznesla, je v rozporu s dobrými mravy a je zjevným zneužitím práva. Civilní soudy měly moderovat nákladový výrok podle § 150 občanského soudního řádu. V neposlední řadě civilní soudy učinily špatná skutková zjištění. Vedlejší účastnice vše činila dobrovolně a svobodně. Civilní soudy pochybily, protože upřednostnily důkazy, které mluvily ve prospěch vedlejší účastnice. Stěžovatelka si myslí, že způsob řešení, který onen den zvolila, je oprávněným nátlakem. Nejde o důvod, který by způsoboval neplatnost právního jednání. 8.Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že civilní soudy mají právní jednání vykládat tak, aby byla platná spíše než neplatná. Jde o ochranu autonomie vůle (§ 574 občanského zákoníku; srov. např. nález ze dne 21. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 1889/19 , body 24 včetně tam cit. judikatury). O autonomii vůle však lze hovořit jen tehdy, pokud právní jednání vycházelo ze svobodného rozhodnutí jednotlivce. Jen svobodný projev vůle požívá právní ochranu (nález ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. II. ÚS 2883/21 , bod 21). Zda jednotlivec nejednal svobodně, civilní soudy nezjišťují bez návrhu; je třeba to namítnout (srov. § 586 odst. 2 ve spojení s § 587 občanského zákoníku, tzv. relativní neplatnost). To vedlejší účastnice v této věci učinila. 9.Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vedlejší účastnice uzavírala fiktivní pracovněprávní smlouvy, kterými způsobila stěžovatelce škodu (bod 21 rozsudku okresního soudu a bod 7 rozsudku krajského soudu). Těžiště nynější kauzy ovšem leží jinde. Problém byl dle civilních soudů způsob, jakým chtěla stěžovatelka celou záležitost vyřešit. Byť popírá, že by si vynucovala podpis sporných smluv proti vůli vedlejší účastnice, zjištěný skutkový stav tento argument vyvrací. Připravenost, promyšlenost a časová souslednost veškerých kroků včetně jasně proneseného ultimáta ("podpis, nebo trestní stíhání") vytvořily podle civilních soudů atmosféru strachu, kterému se vedlejší účastnice podvolila a smlouvy podepsala, byť za běžných okolností by tak neučinila. Ač jednání, kterým stěžovatelka hrozila (podání trestního oznámení), či cíl, který sledovala (podpis sporných smluv), nejsou samy o sobě problematické, jejich vzájemné působení zapříčinily, že se jednalo o bezprávní výhrůžku. Stěžovatelka se neomezila jen na podání trestního oznámení, vedlejší účastnici hrozila, že nikdy neuvidí svého syna. Vedlejší účastnice sice jednala na základě vlastní vůle, tu však stěžovatelka nepřiměřeným způsobem ovlivnila, a to důraznou a citelnou hrozbou.
10.Již proto neobstojí stěžovatelčina argumentace, že námitka neplatnosti se příčí dobrým mravům či zákazu zneužití práva. Stěžovatelka zapomíná, že jde o nejzazší nástroje právní ochrany. Ty civilní soudy musí užívat nanejvýš obezřetně. Ústavní soud nemíní zlehčovat chování vedlejší účastnice. Je však třeba považovat za ústavně souladný důraz civilních soudů na to, aby se soukromoprávní spory neřešily svémocně za použití fyzického či psychického násilí (shodně bod 8 usnesení Nejvyššího soudu).
11.Ústavní soud nepopírá, že výsledek nynějšího civilního řízení nutí stěžovatelku k zahájení jiného civilního řízení, tento případ však není natolik odůvodněný, aby civilní soudy upřely vedlejší účastnici právní ochranu. Civilní soudy posoudily všechny okolnosti případu a řekly, proč je namístě poskytnout soudní ochranu vedlejší účastnici. Jejich závěry nejsou neústavní.
12.Zbývajícími argumenty (nemoderace nákladového výroku a vadné hodnocení důkazů) se Ústavní soud nebude zabývat, jelikož nejsou pro nynější věc ústavně významné a stěžovatelčina argumentace je v tomto směru jen povšechná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu