Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2025 č. j. 4 Tdo 851/2025-342, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 2025 č. j. 4 To 449/2024-298 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. července 2024 č. j. 7 T 128/2023-263, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Způsob provedení je ve skutkové větě popsán s tím, že stěžovatel při spáchání uvedeného zločinu využil mentální retardace poškozené. Za uvedený trestný čin uložil okresní soud stěžovateli podle § 185 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. 3.Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za uvedený trestný čin uložil stěžovateli podle § 185 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let. Dále stěžovateli uložil povinnost zdržet se jakéhokoliv kontaktu s poškozenou. Krajský soud vyšel ze skutkových i právních závěrů okresního soudu, nicméně okresním soudem uložený trest považoval za příliš mírný; v této souvislosti mimo jiné zohlednil, že stěžovatel se k trestné činnosti nedoznal ani nad ní neprojevil lítost. 4.Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud v trestní věci stěžovatele nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, neboť dovolací argumentace zčásti neodpovídala uplatněným dovolacím důvodům a zčásti šlo o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud ani nezjistil pochybení orgánů činných v trestním řízení, jež by svojí intenzitou byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.
II.
Argumentace stěžovatele
5.Stěžovatel v ústavní stížnosti zejm. uvádí, že podle § 209 trestního řádu v případě provedení výslechu svědka v nepřítomnosti obžalovaného musí být obžalovaný po návratu do jednací síně seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit a může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. V projednávané věci však okresní soud stěžovatele po jeho návratu do jednací síně s obsahem výpovědi poškozené neseznámil a bez dalšího pokračoval v dokazování. Seznámení stěžovatele s obsahem výpovědi poškozené proběhlo až jiný den hlavního líčení, avšak bez možnosti klást poškozené otázky, neboť poškozená se tohoto hlavního líčení již neúčastnila. Ani zvláštní zranitelnost poškozené nemůže vést k úplnému popření práva stěžovatele na kontradiktorní výslech. Ochrana zvlášť zranitelné oběti musí být realizována procesními prostředky, které minimalizují zásah do jejich práv, nikoliv tím, že je obviněnému fakticky odňata možnost klást otázky, aniž by byl použit některý z méně invazivních nástrojů (např. zprostředkování otázek, technická opatření či procesní moderace výslechu). Zvolený postup okresního soudu tak narušil spravedlivou rovnováhu mezi ochranou poškozené a právem stěžovatele na obhajobu. Potřeba umožnit stěžovateli klást poškozené otázky byla v projednávané věci o to naléhavější, že její výpovědi vykazovaly značné a podstatné rozpory v rozhodujících skutkových okolnostech. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud zásadním způsobem doplnil dokazování, zejména výslechem znalce PhDr. Pytla a následnou interpretací jeho závěrů, na nichž založil potvrzení skutkového závěru o vině stěžovatele, aniž by tyto nové či odlišně hodnocené skutkové závěry mohly být přezkoumány další instancí. 6.V neposlední řadě stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť orgány činné v trestním řízení v průběhu vyšetřování nezajistily dostupné a potenciálně významné důkazy. Konkrétně neprovedly okamžitý sběr biologických stop ve vozidle stěžovatele, ačkoliv tomu objektivně nic nebránilo. Nebyla rovněž provedena stěžovatelem navrhovaná rekognice, aby se ověřilo, že si poškozená nespletla stěžovatele s někým jiným. Obecné soudy navíc při rozhodování o vině stěžovatele vycházely ze záznamu telekomunikačního provozu získaného nezákonným způsobem. V rozsudku ze dne 30. 12. 2025 sp. zn. 30 Cdo 2556/2025 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že právní úprava plošného a nerozlišujícího uchovávání provozních a lokalizačních údajů podle § 97 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., zákon o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu s právem Evropské unie, neboť neodpovídá požadavkům vyplývajícím z judikatury Soudního dvora Evropské unie na proporcionalitu, cílenost a nezbytnost takového uchovávání údajů. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Pokud stěžovatel ústavní stížností žádá zrušit rovněž rozsudek okresního soudu, který již byl rozhodnutím krajského soudu zrušen v celém rozsahu, pak k rozhodování o ústavnosti tohoto rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v dané věci neshledal. 9.K namítaným procesním pochybením okresního soudu spočívajícím v tom, že stěžovateli neumožnil klást poškozené otázky, se vyjádřil krajský soud i Nejvyšší soud. Oba daly stěžovateli za pravdu, ovšem zároveň uvedly, že stěžovatel ani v dalším průběhu řízení před obecnými soudy (a ani v ústavní stížnosti - pozn. Ústavní soud) nespecifikuje otázky, které by poškozené alespoň zprostředkovaně položil a mohl být posouzen jejich význam ve vztahu k výpovědi poškozené a zvrátit výrok o jeho vině. Proto tomuto pochybení nepřikládaly kasační význam. Takové vypořádání námitky stěžovatele není podle Ústavního soudu přehnaně formalistické s ohledem na skutková zjištění soudů. Stěžovatel pouze tvrdí, že ve výpovědi poškozené se mají vyskytovat závažné rozpory. Z řízení ovšem vyplynulo, že výpověď je v hlavních bodech konzistentní; pokud se určité aspekty výpovědi poškozené proměňovaly, nebylo to dáno tím, že by si jednání stěžovatele vymyslela, jelikož toho vzhledem ke svému postižení nebyla schopna, ale bylo to dáno jejím zdravotním omezením. Poškozená jednoduše některým pojmům nerozuměla - neznala tak například význam slova "přirození" (byla zvyklá na dětská označení pohlavních orgánů) nebo nevěděla, že je stěžovatel křestním jménem A., protože ho znala jako "T.". Na základě výslechu znalce, který posuzoval mentální schopnosti poškozené, soud dospěl k závěru, že poškozená je sice lehce ovlivnitelná a teoreticky může přijímat některé závěry, které slyší od ostatních dospělých nebo z televize, na druhou stranu popis trestné činnosti, které se stěžovatel na ní dopustil, je příliš sofistikovaný na to, aby se s ním kdykoliv mohla setkat nebo aby si ho mohla vymyslet.
10.Neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že krajský soud měl porušit zásadu dvojinstančnosti řízení, který sám provedl výslech znalce, namísto toho, aby rozsudek okresního soudu z důvodu absence výslechu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud postupoval v souladu s rozhodným zněním § 263 odst. 6 a 7 trestního řádu, který zdůrazňuje tzv. apelační princip na úkor principu kasačního s tím, že pokud odvolací soud může v konkrétní věci provést nápravu pochybení prvostupňového soudu, má a musí tak učinit. V této souvislosti neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že tím byl připraven o další instanci, která by zhodnocení výslechu znalce ze strany krajského soudu zkontrolovala. Takto doplnění dokazování před odvolacím soudem chápat nelze, neboť by tím vlastně doplnění dokazování v této fázi řízení bylo v podstatě vyloučeno. V posuzované věci je podstatné, že stěžovatel měl možnost se řízení před odvolacím soudem zúčastnit a klást znalci otázky. 11.Ke zrušení nyní napadených rozhodnutí nemůže vést ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2025 sp. zn. 30 Cdo 2556/2025, v němž se jmenovaný soud zabýval souladností plošného sběru dat podle zákona o elektronických komunikacích s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Je sice pravda, že v tomto rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní úprava účinná v České republice s právem Evropské unie souladná není. Nicméně tak rozhodl v civilním řízení o žalobě na omluvu proti České republice. Takový závěr proto nelze bez dalšího přenášet na situace, kdy orgány činné v trestním řízení na základě stále ještě platného a účinného zákona rozhodnou o využití dat lokalizujících telefonní přístroj k prokázání zvlášť závažného trestného jednání. V tomto kontextu judikatura Soudního dvora Evropské unie (srov. k tomu rozsudek ze dne 6. 10. 2020 ve věci La Quadrature du Net a další v. Premier ministre a další, C-511/18, C-512/18 a C-520/18) připouští uchovávání a poskytování dat o telekomunikačním provozu pro potřeby potírání velmi závažné trestné činnosti (srov. zejm. body 160 až 168).
12.Obecné soudy v napadených rozhodnutích rovněž vysvětlily, proč neprovedly stěžovatelem navrhovanou rekognici, jejíž provedení stěžovatel nechával - řečeno parafrází slov stěžovatele - na zvážení soudu. Stěžovatel tímto způsobem chtěl odstranit eventuální možnost, že by si jej poškozená spletla s jinou osobou. Obecné soudy však měly totožnost stěžovatele na základě výpovědi poškozené, její rodiny a dalších osob z místa pobytu poškozené za prokázanou a v tomto duchu se s otázkou přínosu rekognice vypořádaly. Nejde tudíž o opomenutý důkaz a na věc stěžovatele nelze aplikovat jím blanketně odkazovaný nález ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. IV. ÚS 456/24 .
13.O tom, že stěžovatel spáchal jemu za vinu uvedenou trestnou činnost, nejsou pochyby ani vzdor nesprávnému postupu orgánů činných v trestním řízení, které prohlídku vozidla stěžovatele, v němž mělo ke znásilnění dojít, provedly až s takovým časovým odstupem, že již žádné biologické stopy patřící poškozené nenalezly. Stěžovatel je v dané věci usvědčován ze spáchání trestné činnosti celou řadu jiných důkazů, a proto absence biologických stop poškozené v jeho automobilu, navíc právě pro velký časový odstup od spáchání trestné činnosti, není pro posouzení dané věci podstatná.
14.Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatele zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu