Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Petry Carvanové, advokátky, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2026 č. j. 10 To 71/2025-1314, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 2. 2025 sp. zn. 2 T 3/2024, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 13. 5. 2025 sp. zn. 10 To 26/2025, byli N. B. a S. P. (dále jen "odsouzení") uznáni vinnými zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Oběma odsouzeným byla mimo jiné uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně nemajetkovou újmu poškozené C. T. (dále jen "poškozená") ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím, kdy se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelka v daném trestním řízení vystupovala jako zmocněnkyně poškozené. 3.Usnesením městského soudu ze dne 5. 8. 2025 č. j. 2 T 3/2024-1244 byla stěžovatelce podle § 151 odst. 3, odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za právní pomoc poškozené ve výši 225 445,03 Kč. Podle § 151 odst. 3 trestního řádu a contrario byl její návrh co do částky 21 796,97 Kč zamítnut. 4.Ke stížnosti odsouzených bylo shora uvedené usnesení městského soudu napadeným usnesením vrchního soudu podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušeno a nově byla stěžovatelce podle § 151 odst. 3, odst. 6 trestního řádu přiznána odměna za úkony právní služby, náhrada hotových výdajů a náhrada za promeškaný čas ve výši 164 577,97 Kč. Podle § 151 odst. 3, odst. 6 trestního řádu a contrario byl její návrh co do částky 82 664,03 Kč zamítnut. II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že podstatou ústavní stížnosti je nesprávný postup vrchního soudu ohledně přiznání její odměny toliko za úkony v roce 2025, tedy po novelizaci advokátního tarifu. Tvrdí, že vrchní soud nepochopitelně počítal u neadhezních úkonů s částkou 1 500 Kč za jeden úkon právní služby, ač v odůvodnění svého rozhodnutí správně poukázal na to, že od 1. 1. 2025 došlo k novelizaci advokátního předpisu. Správně tak podle stěžovatelky činí výše odměny za jeden úkon právní služby u neadhezních úkonů 5 620 Kč. Konkrétně má za to, že úkon dne 9. 1. 2025 (další porada s poškozenou) byl úkonem adhezním, proto jí náleží odměna ve výši 7 100 Kč (nikoli 1 500 Kč, jak jí soud přiznal), a že za účast na hlavním líčení ve dnech 13. 1. 2025 a 10. 2. 2025 jí náleží odměna za pět neadhezních úkonů právní služby, tj. celkem 28 100 Kč (4 x 5 620 Kč), nikoli 7 500 Kč, jak jí bylo přiznáno. Postup vrchního soudu považuje stěžovatelka za administrativní pochybení, avšak dodává, že na druhou stranu jí za odvedenou práci náleží odměna v zákonné výši.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6.Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je sama advokátkou, tudíž nemá povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, anebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. 8.K problematice náhrady nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. např. nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 , usnesení ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 2087/24 či usnesení ze dne 17. 12. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3529/25 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9.Od 1. 1. 2025 vstoupila v účinnost vyhláška č. 258/2024 Sb., která novelizuje advokátní tarif, a to mimo jiné ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu, podle kterého při zastupování poškozeného v trestním řízení se za tarifní hodnotu považují částky podle odstavce 2. U úkonu právní služby, který je potřebný k uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, se za tarifní hodnotu považuje výše přiznané peněžní částky, je-li vyšší než tarifní hodnota určená podle odstavce 2; tarifní hodnota určovaná z výše náhrady nemajetkové újmy v penězích však činí nejvýše částku 500 000 Kč. 10.Podle odst. 2 téhož ustanovení při obhajobě v trestním řízení, nejde-li o věci podle odstavce 1, se považuje za tarifní hodnotu částka 113 000 Kč, jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody převyšující deset let anebo za který lze uložit výjimečný trest.
11.Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že vzhledem ke skutečnosti, že odsuzující rozsudek v nyní posuzované věci hovoří o trestní sazbě pět až dvanáct let, činí výše odměny za neadhezní úkony částku 5 620 Kč. Stěžovatelce je tak třeba přisvědčit v tom jejím tvrzení, že vrchní soud pochybil, když neadhezní úkony právní služby provedené v roce 2025 honoroval pouze částkou 1 500 Kč za jeden úkon, když správně měla činit výše odměny 5 620 Kč za jeden úkon.
12.Současně je však třeba zdůraznit, že částka, která měla být stěžovatelce přiznána nad rámec již přiznaného, představuje částku v bagatelní výši. Ústavní soud setrvale judikuje, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje spor o nákladech řízení intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3931/18 ). Zdrženlivost Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech týkajících se (výhradně) nákladů řízení je dána rovněž okolností, že proti výrokům o nákladech řízení není z rozhodnutí zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 270/24 ). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu potvrzené stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb., bod 34), platí, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti.
13.V předmětné věci stěžovatelka žádné takové mimořádné okolnosti, které by předmětnou věc posouvaly do ústavněprávní roviny, v ústavní stížnosti neuvedla. V rozhodnutí vrchního soudu neabsentuje jinak podrobné odůvodnění a jde spíše z jeho strany o "administrativní pochybení", jak sama v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla. Jde-li za těchto okolností o věc bagatelní, není ve smyslu shora uvedeného stanoviska dán prostor pro kasační zásah Ústavního soudu (viz i nálezy ze dne 12. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 2/25 , ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24 a usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2969/20 či ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2688/20 ad.).
14.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu